Najděte si svého marťana

10.12.2019

Pro mě jedna z nejlepších knih o psychologii ever.

02.12.2019

Za mě "jen" čtyři hvězdy - jedna dolů za několikanásobné opakování některých věcí. I když vím, že opakování je matkou moudrosti, já osobně nemám moc ráda, když se v naučných knihách věc opakuje několikrát stejným vysvětlením. Snad by stačilo je připomenout - třeba: ... a o tom jsem psal již v kapitole 3.
Jinak kniha má svůj osobitý styl, který se moc často v odborných knihách neobjevuje. Spíš jako motivační texty, ale i tak se to docela dobře četlo.

Už pri zbežnom prelistovaní knihy som mal pocit, že niečo nie je úplne v poriadku. Pri čítaní som sa v tom akurát utvrdil.

Zarazilo ma, s akou skalopevnou sebaistotou pán Herman prezentuje svoje "psychologické" názory. Pritom nie je psychológ a psychológiu nikdy neštudoval, je to pedagóg - telocvikár. To mu ale nebráni svoje názory prezentovať ako psychologický fakt, za čo bol opakovane kritizovaný odbornou psychologickou verejnosťou. To však zrejme jeho čitateľom ani troška nevadí. Vidieť to ako tu v komentároch, tak v internetových diskusiách, kde ho biomatky a jeho fanklub nadšene oslavujú.

Taktiež štýl, akým bola kniha písaná. Ako zaznelo nižšie, ak by sme boli v Amerike, pán Herman by bol motivátor. Jeden z tých, ktorí vrieskajú z pódia na narvané publikum alebo píšu motivačné knihy á la "robte toto a toto a budete šťastní jak blcha", ktoré potom predávajú ľahko ovplyvniteľným ovčanom. Fakty? Neexistuje. No hlavne, že je to napísané chytľavo. Taktiež istá arogancia, s ktorou autor odmieta referencie, kto by to predsa čítal. Degradácia úlohy otca v rodine, zvlášť v dobe, kedy mnohým chlapcom chýba mužský vzor (a nahrádza ho absentujúci alebo prítomný ale neschopný otec) Nesmiem zabudnúť ani na hromadu smajlíkov.

Takto odborná literatúra rozhodne nevyzerá, nech si autor hovorí, čo chce. Skôr ide o brožúrku pre mamynky na materskej a neinformovaných ľudí. Bohužiaľ.

Tahle kniha mě tak vytáčela v tolika směrech, že už od začátku bude tak trochu marná snaha je všechny postihnout, protože to se snad ani nedá.
Začnu tím, že psát populárně naučnou práci s tím, že otevřeně prohlásím, že je to kompilát bez citací, protože ty beztak nikdo nečte, považuju za extrémně drzé, samolibé a naprosto stupidní. Při čtení jsou ze změn stylů jasně patrné přeložené pasáže, přeformulované pasáže a pasáže, které autor píše sám - to by byl takový problém přiznat autorství? Celý text tak ve finále působí jako agresivní demagogie: TAKHLE to je, TOHLE je pravda, TOHLE je fakt. Není. Fakt ne. 
Stejně jako není pan Herman psycholog - je učitel a jediná kapitola z knihy, která mi připadala zajímá, byla ta věnovaná výuce. Ono totiž ne nadarmo sedí člověk ty roky nad těmi příšernými skripty a učí se teorie. Za prvé se pak vyhne tomu, že bude objevovat dávno objevenou Ameriku, za druhé se mu notně rozšíří obzory a za třetí nebude prezentovat překonané modely jako objevné (nebo má aspoň větší šanci).
Pokud bychom žili v Americe, byl by pan Herman motivátor. To je totiž jeho publikace: motivační knížka pro (údajně) lepší život a porozumění sobě a okolí.
A motivoval by své posluchače k posilování patriarchátu a své názory by představoval jako milé, vstřícné, navoněné a krásné. 
Co mě štvalo nejvíc? V prvé řadě se dozvíte, že otec je v rodině od toho, aby všechno posral. I kdyby se postavil na hlavu, stejně bude vždycky reprezentovat ten špatný proud, bude chtít od dětí výkony, bude je podle nich hodnotit a celkově je prostě od začátku jasné, že chlap je vlastně k ničemu a celkově jen kazí - máme ho tedy kvůli tomu, že vydělává prachy a pro zachování rovnováhy (jaký byl asi autorův tatínek?). Pánové, nesnažte se, nemá to cenu. Všichni jste jako přes kopírák, diverzita neexistuje. Jděte se zahrabat nebo na fotbal, to je ve výsledku jedno. Středobodem vesmíru je MATKA a jediným skutečným posláním ženy v životě je stát se MATKOU. Pokud nechce, je to proto, že měl její na výkon orientovaný otec příliš velký vliv a ona je zkažená ambicemi, které nicméně ve skutečnosti nemá, protože její SKUTEČNOU životní touhou, je být MATKOU. A ne ledajakou matkou: matkou na plný úvazek, matkou vždy přítomnou, laskavou, chápavou, tolerující, milující, hladící, vařící, chladící, atd. Od chvíle, kdy konečně jakožto ženy splníme své poslání - tedy se staneme matkami - leží na nás osud naše roběte v plném rozsahu (no pressure, dámy). Jakmile si dovolíme projevit emoce (třeba pekelnou nasranost) totálně jsme to podělaly a už to NIKDY nenapravíme a naše robě bude mít za dvacet let o čem vykládat na kožen(kov)ém gauči svému terapeutovi. Ženy ve skutečnosti nechtějí budovat kariéry a nechtějí skloubit rodinu s prací, každá žena totiž ve skutečnosti touží po tom být stepfordská panička - jen některé si to ještě neuvědomily, politujme je a pomozme jim stát se lepšími! (Např. bordel po dětech uklízí s úsměvem (to je důležité! Na spratky dělající bordel se neřve - oni nedělají bordel, oni jsou kreativní!) matky a argumentují tím, že by se otcové zlobili, kdyby si ve vytopené koupelně umokřili ponožky (s. 122) a kdyby sáhli na hadr, asi by jim slezly jejich šovinistické nehty).
Úsměvná je i adorace doby minulé - autor má nejspíš rád Josefa Ladu a představuje si, jak dříve žila rodina pospolu a všichni měli na sebe čas a všechno bylo idylické a hodnoty byly hodnotné a kdo umřel, šel po zásluze do nebíčka nebo do peklíčka. Nějaká emancipace nebo třeba vznik něčeho, jako jsou práva dítěte, volební právo pro ženy, možnost studovat atd. určitě existovalo vždycky, nikdo nedřel do úmoru, nikdo nikoho beztrestně nezneužíval, protože tak se to určitě vždycky nedělalo, otcové houpali děti na kolenou a ty ráno nešly makat na pole. Kde že. Podobné výkřiky o tom, jak je dnešní doba hrozná a jak bylo dřív líp, jsou fakt k smíchu. Kdy dřív? To by mě teda zajímalo.
Jazykově kniha osciluje mezi bodrými "prcky" a "pipinkami" (ano, tak je označen pohlavní orgán dospělé ženy: "Prst prochází zlatým kroužkem (pipinkou) a tím nevěsta získává vytouženého (zlatého) pindíka" (s 176), - to jako vážně) a odbornými termíny. Sem tam to autor proloží nějakým svým shrnutím namátkově vybrané teorie (psychoanalýza) a svou interpretací (kolektivní podvědomí), vše hojně opepřené wordovskými kulatými smajlíky a mračítky. Už to mě mělo varovat - pokud není člověk schopný napsat text tak, aby bylo jeho vyznění jasné a musí si pomáhat emoticony, je něco špatně (nemluvím o neformálním projevu, tohle je kniha, která se dočkala několika (!) vydání). O gramaticky špatném stupňování a psaní procent mlčím, to jsou proti zbytku kosmetické vady.
Suma sumárum: pan Herman je asi takový spisovatel a psycholog jako já jsem venerolog nebo neurochirurg. Kdo si nechá udělat lobotomii jako první?

27.09.2019

Nemohu jinak než doporučit. Dozvěděla jsem se spoustu užitečných informací jak o sobě, tak i o mém okolí, jak se chovat k sobě, ke svému okolí a hlavně k malým dětem, které všechno vnímají tak nějak intenzivněji než my dospělí. Určitě by stálo zato mít tuto knihu v knihotéce, takže už vím, co si budu přát k Vánocům :).

16.09.2019

Je to jedna z knížek, na kterou jsem si brousila zuby už hodně dlouho. Těsně před tím, než jsem ji začala číst, jsem narazila na článek o autorovi, panu PhDr. Marku Hermanovi, který je médii mylně označován za psychologa, ikdyž je ve skutečnosti pedagog. On sám se PRÝ také považuje za psychologa... A to je problém, protože psycholog prostě není :-D

Podtitulek knihy "... co jste vždycky chtěli vědět o psychologii, ale ve škole vám to neřekli..." tedy nahrával nemilým zvěstem o něm. V knize také například odkazuje na jednu podvodnou psychodiagnostickou metodu, sráží důležitost citací - a ano, pro populárně naučnou literaturu jsou citace celkem zbytečné, ale zde v mnoha místech vycházel z jiných knih a mě tam ta formálně psaná citace chyběla - protože ne vše uvedl srozumitelně v textu či ve svém konečném seznamu a ne všechny zdroje jsou tedy dohledatelné. Ale je to populárně naučná kniha, takže okej, ale proč to hned shazovat? Proč vůbec psát o tom, že citovat nebude?

Co se týče obsahu knihy - první dvě kapitoly mě moc neoslovily, ale to je asi otázka zájmu každého z nás.
Třetí nejdelší kapitola mi přišla nejzajimavější a docela podnětná a šlo vidět, že vycházel ze svých zkušeností pedagoga - takže tady se konečně pohyboval ve svých vodách. Přesto jsem narazila na pár myšlenek, nad kterými jsem musela pozdvihnout obočí, a taky na pár myšlenek, které se vzájemně vylučovaly (ale možná jsem jen pedant na slovíčka, kdo ví a sama samozřejmě nejsem neomylná).

Zbývající kapitolky obsahují něco málo z úplných základů psychologie - vše v kontextu dětí, vztahů a komunikace.

Myslím, že pro laickou veřejnost, maminky, učitelky ve školkách může být kniha přínosná. I mně se navzdory předešlým výtkám některé pasáže líbily (jak jsem již psala, zejména 3. kapitola).

Lidé z oboru si odnesou méně, nebo nic, ... nebo osypku z těch smajlíků, některých nepřesných informací a z absence citací (!!!).

Kniha sama o sobě není špatná, to rozhodně ne. Možná by stačilo, kdyby v podtitulku nezmiňoval psychologii a dal si záležet na citacích, to bych mu pak i tu čtvrtou hvězdu možná dala.

02.09.2019

Autor mě na začátku hrozně štval a myslela jsem, že knížku ani nedočtu (to hanění vědců a vědeckého jazyka; přehnaná nezastupitelnost matky ve vývoji dítěte atd.), ale nakonec jsem tam pár užitečných rad našla a mám chuť přečíst si k tématu něco víc, takže to asi nebyl promarněný čas.

01.09.2019

Nejvíce mě zaujaly kapitoly týkající se dětí a komunikace s nimi. S některými kapitolami jsem trochu bojovala a ke konci jsem i pár stránek přeskočila. Ale nejdelší kapitola týkající se dětí určitě stojí za přečtení.

14.08.2019

Velice čtivě napsané. Oceňuji konkrétní a jednoduchá doporučení.

13.08.2019

Zajímavé.

Skvělá kniha, měl by si ji přečíst každý, skoro základní literatura. Kniha nutící k zamyšlení, podává bez obalu některé pravdy, např. když mne něco nezajímá, tak si to nezapamatuji - toliko k výmluvám na špatnou paměť na jména. Vhodná i pro rodiče malých dětiček, kterým může přinést zajímavé náhledy na výchovu. Není to oddychovka, ale doporučuji velmi.

03.07.2019

Tuhle knihu by si měl přečíst úplně každý - po dlouhé době něco opravdu prakticky použitelného v této oblasti.

22.05.2019

Velice přínosná kniha pro ty, kteří si z ní chtějí něco odnést. Cokoliv, klidně jednu věc, na kterou se ve svém životě zaměří a budou ji vnímat a dělat tak, jak nejlépe svedou. Doporučuji přečíst všem. :)

25.04.2019

Krásná kniha! Dokáže člověka přimět k tomu, aby se nad svým životem zamyslel a zkusil něco změnit.

19.04.2019

Pro budoucí rodiče a pro ty, jimž se mnoho lásky nedostávalo, veliký pomocník.
Jednu hvězdu ubírám za nechutnou pitvu mojí milované Popelky. To jste si, pane autor, nemoh´ vybrat jinou oběť? :-))))

16.04.2019

Velmi čtivá a zajímavá kniha. Názornou a lidskou formou přibližuje základní psychologické poznatky využitelné v každodenním životě.

26.03.2019

Kniha se nečte úplně snadno, není to americká self-made kniha, formátem a stylem psaní jsou to spíš skripta. Ale když člověk tento fakt příjme a zvykne si, kniha obsahuje spoustu myšlenek, které za přečtení stojí

25.03.2019

Kniha mne oslovila, našla jsem tam pro sebe mnoho podnětů k zamyšlení a inspiraci pro život.

09.03.2019

S podobnými knihami je to myslím trochu ošemetné - sáhne po ní totiž apriori ten, kdo tak nějak tuší, že a kde svého marťana má, případně to ví úplně přesně a je s ním nejlepší kámoš. Naopak kniha se podle mě nedostane k těm, kteří by ji potřebovali především - už slyším, jak říkají "cože? jako není mi pět, nebudu se párat s něčím takovým". Což je ale samozřejmě v podstatě neřešitelné a otázka volby a priorit každého. Kdo s čím zachází, s tím také...
Pár výtek na začátek, které pak přebijí pozitiva... Třeba jsem hnidopich, ale osobně mě rušilo překvapivě velké (na to, kolika lidem projde před tiskem kniha rukama) množství překlepů v knize. Nešlo o jeden dva, což se najde ve většině knih. Bylo jich podstatně víc a vždycky mě to vytrhlo z tématu, z atmosféry a budilo to dojem něčeho spíchnutého narychlo. Vlastním třetí vydání - myslím, že to už se dají podobné nedodělky vychytat. A vlastně mi přišla délka knihy trochu uměle/zbytečně natažená. Na jednu stranu ano, opakování je matka moudrosti a sem tam si něco zopakovat nemůže škodit. Ale občas se v knize objeví myšlenka, v podstatě stejně formulovaná jako o 5 stránek dřív. Bylo to poměrně často a myslím, že by knize víc slušelo, kdyby z nějakých 230 stránek měla o pár desítek míň - a skutečně by bylo odkud ten prostor brát. A poslední věc - vím, že kniha je anoncovaná jako záměrně "nevědeckým jazykem psaná", spíše lidsky, amatér-friendly, někdy mi to ale přišlo až příliš polopatě psáno. V kombinaci s častým opakováním základních myšlenek. Ale to je o mém postoji - autor má právo psát si jak chce a klidně může vydat třísetstránkovou knihu prázdných listů a jen na straně 75 udělat tečku. :)
Toliko k formě. Tu když nebudu pitvat, tak sdělení této knihy a pana Hermana je moc pěkné. Kdybychom podle nich byli sami vychováni nebo je aspoň využili pro nynější/budoucí výchovu našich dětí, bylo by na světě - bez patosu - krásně. Co ve mně rezonuje až tak nejvíc, je jedna věta z knihy, která vlastně není ani nijak tučně naspaná, zarámečkovaná nebo jinak zvýrazněná, a sice něco ve smyslu "Co neustále opakujeme dětem (komukoliv)? O čem se je to vlastně snažíme přesvědčit?". Asi moje vlastní slabé místo, chápu. :) Paralela ke Čtyřem dohodám. Měli bychom vážit slova, víc si uvědomovat, co říkáme, komu to říkáme a jakým způsobem. Protože skutečně když někomu něco x-krát zopakujeme, něco mu vyčteme, přisoudíme nějaký úmysl, čin, je velká šance, že ten člověk to přijme za své, stane se takovým, jakým ho nutíme svými slovy být. A to je smutné.
Mrazivé, ale trefně a pěkně využité příklady z praxe - reálné příběhy skutečných dětí, lidí.
A ještě jedno pozitivum k formě, kterou jsem jinak chuděru hanila - výborné jsou široké okraje, do kterých se dají vepisovat (jak je i ponoukáno v úvodu) vaše myšlenky, jména lidí, na které si vzpomenete, když je popisované nějaké chování, vzpomínky vlastní...
* Jak bych se rozhodla, kdybych se nebála?
* K čemu potřebuji, aby se mi právě toto dělo?
* Jak by se zachoval vítěz?
* Erich Fromm: Kdybychom si uvědomili, co skutečně víme o sobě i o druhých, nemohli bychom dále žít tak, jak jsme žili dosud, nemohli bychom přijímat tolik lži.
* Na většinu otázek, které vás napadnou, znáte odpovědi. Stejně tak na většinu problémů, kterými se zabýváte, znáte řešení. Nenapadne vás nic, co byste neuměli vyřešit. Odpovědi jsou ve vašem vnitřním světě, v duši, ve vaší intuici.
* Každá podstatná věc se děje každodenním nepozorovatelným růstem.
* Muži mají zpravidla tendenci svoji trojnožku (práce, koníčky, partnerský vztah) postavit výlučně na práci. A ještě o ní tvrdit, že je to jejich koníček.
* Zpravidla děláme chybu, že dobré projevy bereme jako samozřejmost a nevšímáme si jich, a pozornost věnujeme jen těm špatným.
A spoustu, spoustu dalšího. Přečtěte si to. Milionové myšlenky za pár korun. :)