Nad rovinou
Marie Stryjová
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/258094/mid_nad-rovinou-AsX-258094.png
4
24
11
Soubor lyrických vzpomínkových povídek, v nichž se autorka (1931-1977) vrací do kraje svého dětství a mládí, na vesnici na ukrajinské Volyni v době předválečné, válečné a poválečné, kde žili staří čeští usedlíci.
Přidat komentář
Za časů míru by život na této vesnici byl idylický a šťastný. Tvrdá práce odměňovaná po zásluze bohatou úrodou a životem v dostatku. Ráj na zemi. Avšak nacházíme se v čase druhé světové války a fronta se valí přes malebnou vesnici tam a zpět, Sověti, nacisté, Sověti .. Přináší strach a msty za život s předchozími okupanty. Zmar.
Snad se Ukrajina brzy dočká mírových časů a života v poklidu. Přál bych jí to.
Vzpomínkové vyprávění ze života volyňských Čechů ústy mladé školačky a studentky, zachycuje těžké období mezi válkami, za druhé světové války a krátce po ní. Vyprávění smutné o smutném čase.
"Až půjdu domů, půjdu sama a pěšky, budu se bát, strašně se budu bát, že už tam naše cháť nestojí a že se všecko ztratilo...", otevírá Marie Stryjová své intenzivní vzpomínky. A obloukem je končí: "Půjdu do naší chátě a budu se bát, že když tam nestojí, nejdu už domů. Půjdu jen po cestě, kterou jsem chodila, po které t jdeme sem nebo tam, vždycky jdeme, ať o tom víme nebo ne, a čím víc se boříme, sami, podeptaní, tím silněji tápeme - někam k domovu." S podobným spojením začátku a konce pracovali tvůrci rozhlasové četby na pokračování v roce 2007, která byla nedávno přístupná na Vltavě, a jak vidím, zaujala další čtenáře. (Mimochodem skvělým způsobem čtenou Janou Frankovou Doležalovou.) Podobný text otevíral každou epizodu.
Nadšený z tohoto poslechu jsem se pokusil knížku vyhledat a přečíst si ji. Bylo to velmi obtížné, je pouze 11 kusů v knihovnách v celé republice, v antikvariátech není dostupná, a pokud, je rezervovaná. Nakonec se mi to podařilo a nelituju.
Mezi začátkem a koncem se rozprostírá mozaika vzpomínek, které mají velkou sílu. Holka, volyňská Češka v průběhu několika let zažívá běžné situace, přitom přes jejich vesnici a kolem jejich "chátě" procházejí dějiny (a armády) sem a tam. Smrt, strach, ohrožení, ale i vznešené životní pocity jsou permanentně přítomné. Ona se bojí se, raduje, situacím rozumí i nerozumí, očekává, prožívá zklamání. Tyto situace jsou vylíčeny vlastně velmi stroze, (přispívá k tomu i nevázaná mozaikovitost) bez velkých kudrlinek a lyrických "nástrojů". Není tam ani stopa sentimentality, i když hlavním tématem je domov. A nad tím vším je očekávání, jestli se rodina přestěhuje zpátky do Čech, a co je tam asi čeká, jaký život tam asi začnou.
Mně se to velmi líbilo. Považuji kombinaci této strohosti, obyčejnosti a velké síly situací za mimořádnou. Zcela zapomenutá autorka se mi zjevuje jako celý jeden z proudů české literatury (psala to v 60. letech 20. století, kdy už žila v Československu), a vidím, že se budu muset podívat i na její další knihy, a bylo by dobré, kdyby byla přiřazena ke kánonu.
V knižním vydání bych ještě velmi ocenil doslov redaktora (taktéž spisovatele) Vladimíra Binara, který vlastně tuto mozaiku z pozůstalosti autorky sestavil. Velmi citlivě, podotýkám. Ten doslov je napsán stejně intenzivně jako hlavní text samotný. (Jinde to bývá vysvětlení toho, o čem kniha je nebo co si máme nedejbože myslet - například u odstrašujícího doslovu paní Silvie Richterové u Kunderovy Slávy bezvýznamnosti.) Binar přesně definuje, jakou polohu Stryjová zvolila: "Uzemňuje vztah k rodnému domu, ... a tato cháť se pro ni stává symbolem nenávratné minulosti, jejíž tvářnost se však prodírá přes zkameněliny a usazeniny uplynulých let, jako by to byla právě žitá přítomnost. Tato mámivá závrať a úzkost času, z jeho plynutí a utkvění, hluboce prostupuje jednotlivé prózy celého cyklu. Nejsou však obestřeny tklivým oparem nostalgie nebo vzpomínky, ... nýbrž úzkostně, či dokonce brutálně se hlásí o život přítomnost. Ano, Stryjová na své dětství nevzpomíná, nýbrž je zpřítomňuje, nejde jí o vzpomínku, ale o utkvění v zpřítomnělé minulosti." Skvělé!
Co k tomu podotknout jiného, než něco jako "važme si života, který dnes máme". I přes tu drsnost a neutěšenost pěkné čtení. O těžkých časech na těžkém místě. Tyhle dokumenty své doby jsou důležité.
Takové povídky ze života mám ráda. Rozhlasová četba na pokračování, příběhy z vesnice na ukrajinské Volyni.
Posloucháno na českém rozhlase Vltava.
Jana Franková Doležalová úplně skvěle namluvila vzpomínky Marie Stryjové, která své dětství a dospívání prožila ve Volyňské oblasti na západní Ukrajině.
Pro mě povinná četba. Můj děda byl Volyňský Čech. Takže moc děkuji 666Jitka ( patří mezi mé oblíbené) , která mě k tomuto poslechu dovedla. A v jejím skvělém komentáři je řečeno úplně vše. Ještě jednou díky. (Rodiče taktéž poslouchají :)
Poslouchala jsem na radiu Vltava v sugestivním podání Jany Frankové Doležalové. Smutné a drsné příběhy volyňských Čechů z válečného a poválečného období autorka vypráví jako vzpomínky na své nelehké dětství. Velice procítěně vypráví různé zážitky a události, které se jí zapsaly navždy do paměti. Při poslechu jsem měla neodbytný pocit, jak si ničeho nevážíme a náš život, kdy většinou řešíme, co si koupit, kam jet na dovolenou apod., bereme až moc samozřejmě.
Štítky knihy
Nad rovinou
Kniha Nad rovinou je v
| Přečtených | 28x |
| Čtenářské výzvě | 3x |
| Doporučených | 2x |
| Knihotéce | 1x |
| Chystám se číst | 11x |
| Chci si koupit | 2x |
Takové příběhy píše jenom život...a autorka je vypráví až obyčejně lidsky, bez zbytečných příkras a zbytečných dramatizací, s nadhledem člověka, který je žil. Tahle autenticita až bolela.