Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/353609/bmid_nabarvene-ptace-K4R-353609.jpg
4
1490
418
Žil byl v jednom velkém polském městě malý kluk. Bylo mu šest let a psal se rok 1939. Vystrašení rodiče poslali své dítě na venkov, aby tam válku v nějaké náhradní rodině v bezpečí přečkalo. Snědý kluk s černými vlasy a tmavýma očima, podezřelý z toho, že je Žid nebo Rom, není však nikde vítán. Je symbolem nepřítele německé říše a pověrčiví venkované v něm vidí vyslance zla, který k sobě přitahuje smůlu a neštěstí. Chlapec nikde dlouho nevydrží, je nucen putovat z vesnice do vesnice a chránit si holý život. Popisuje a vypráví, jednoduše a přímočaře, všechno, co vidí. Kromě toho, že je sám drasticky bit a týrán, se navíc stává svědkem mnoha krutostí, kterých jsou lidé s obludnou vynalézavostí schopni se na sobě navzájem dopouštět. Ponižování lidské důstojnosti, fyzické násilí a mučení nezná hranic. Malý poutník, jako hrdina nějaké strašlivé pohádky, pošramocený na těle i na duši nakonec válku přežije, dočká se osvobození, pohřbí Boha i ďábla, přilne k vojákům Rudé armády, a shledá se dokonce i s rodiči. O šťastném konci však nemůže být ani řeč.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2017 , Argo
Originální název:
The Painted Bird , 1965
více info...
Přidat komentář
Příběh malého židovského chlapce, který se během druhé světové války ukrývá v zaostalých vesnicích kdesi v oblasti východního Polska a Ukrajiny. Kvůli odlišnému vzhledu se mu od místní obyvatel dostává krutého zacházení a šikany.
Podle omezených názorů vesničanů a podivných zvyků a pověr bych klidně věřila, že se příběh odehrává někdy v 19. století. Velice zajímavá kniha o rasismu a hrůzných válečných poměrech. Rozhodně stojí za přečtení a zamyšlení.
Tuhle knihu jsem cetl davno, kdyz se o ni jeste u nas moc nevedelo. Vzdycky jsem ji nekomu doporucil a vsichni byli nadseni. Ta nestrojenost s jakou autor pojednava o utrpeni maleho chlapce je chytlava, prestoze je velmi kruta.
(SPOILER) Jednu hvězdu dávám za to, že jsem knihu přečetla velmi rychle. A z toho čtení jsem se přistihla, jak se šklebím odporem. Jinak doufám, že je to pouze fantazie chorého mozku a že se nikdy nikde nikomu nic takového nemohlo stát. Za války se sice děly kdovíjaké hrůzy, ale válka přece nestvořila bandu tupých úchylů prznících zvířata a děti, nebo monstrum, které z žárlivosti dokáže někomu jen tak vydloubnout oči lžící... Tohle přece nemá s válkou nic společného, je to jen přehlídka hnusu a zvrácenosti. Autor dal malému hrdinovi zabrat, když ho posílal od čerta k ďáblu a nenechal ho mezi těmi brutalitami odpočinout u jediného normálního člověka. Tuhle knihu, ač nechci, jen tak z hlavy nedostanu. Kam se hrabou všechny thrillery, co jsem četla. Oproti Ptáčeti nevinné pohádky.
Musím povedať, že nemám nič proti naturalizmu, hoci toto už bol čistý perverzný brutalizmus. Spočiatku ma tie kruté a odporné scény desili, lebo človeku zrazu dojde, aké sa vo vojne diali všelijaké "zrudnosti". Postupne mi však prišlo, že každá nová kapitola je len vŕšením ďalšieho a horšieho zla, po jednej krutej scéne následovala ďalšia, ešte krutejšia a ešte perverznejšia, atd... A takto to v podstate išlo celú knihu, takže niekde v prvej tretine som sa dostal do fáze, že sa ma tá krutosť vlastne už ani nedotýkala, a bolo mi to všetko jedno. Chápem, že autor sa snažil popísať extrémny stav ľudstva, v ktorom je človek človeku vlkom, a všetci sa správajú ako naprosté hovadá. Ale mne prišlo toto vŕšenie svinstva už potom neefektívne, proste ma to nezasiahlo až tak, ako autor predpokladal. Vlastne je to škoda, lebo inak je to dosť dobre napísané - vyrozprávané pohľadom malého chlapca a číta sa to skvelo! Ale je to proste tak vykonštruované, až to stráca na dôveryhodnosti...
Dvě hvězdičky jsem dala ze soucitu, autor byl, podle mne , duševně nemocný člověk.
Vůbec se nedivím, ze v Polsku kniha vzbudila pohoršení a Kosiński se po zbytek nešťastného života prakticky skrýval v cizině.
Příběh byl vycucaný z prstu, nikde na světě neexistuje země, kde by žili JENOM bezcitní lidé, ani v Polsku, samozřejmě.
Autor vyzvracel svoji nenávist ke gójům, jistě ne bezdůvodně, muselo ho v životě potkat něco opravdu moc zlého, když viděl svět v tak temných barvách.
Knihu jsem si půjčila ze zvědavosti, chtěla jsem vědět, o čem bude Marhoul točit film.
Dočetla jsem to jen s největším úsilím, myslím, že nejlíp by si početli psychiatři.
Kniha velmi násilná a brutální, ale i přesto unikátní a hodně obrazotvorná. Nemohl jsem se odtrhnout, ale musel číst s přestávkami, některé scény opravdu téměř k nevydržení.
(SPOILER)
Asi nemusím být psycholog, abych tušila, co je autorovou uchylkou... Kniha je cirkus násilí, brutality, nenávisti a bolesti. Není tu jedna jediná pozitivní postava, jeden jediný zdravý vztah. Téměř "normální" reakce jsou popisovany jen když manželé brání své manželky před znásilňováním. Vše je vyšponované do nejdrsnejsich podob, mučení a znásilnění je popsané do detailů, ani kousek není ponechán fantazii.
Nemůžu se zbavit dojmu, že tohle všechno mělo čtenáře šokovat a způsobit nevolnost. Jako krvavý film. Některé pasáže hrají na city, scéna s koněm se zlomenou nohou, který s radostí olizne majitele, který ho praští a jde ho zabít nebo králík zaživa stažený z kůže.... Tyhle pasáže mi opravdu vadily. Další mě už jenom rozcilovaly.... Muž znasilnujici ženu, který v ní uvízne jako když soulozí psi...obcování s kozlem....
Nepochybuji, že válka dělá z lidí bestie a jsem přesvědčena, že se všechno, co je v knize mohlo stát, ale tohle je opravdu koncentrace všeho nejhoršího...a ve finále už mě ty brutality ani nebavily...
O této knížce jsem se se dozvěděla náhodou před cca 2 lety kdy se natočil film po zjištění že existuje kniha jsem začala pátrat. Objevila jsem nové vydání v knihkupectví a okamžitě jej koupila.Knížku sem přečetla v rekordním čase a opravdu výborná je jen škoda že je podle skutečného příběhu malého chlapce.Až to bere dech.
Do četby jsem se pustila, aniž bych tušila, do čeho jdu. Věděla jsem jen, že se týká 2. světové války. A byl to opravdu masakr.
U knihy jsem u každé stránky uvažovala, zda mám pokračovat dál. U četby mi bylo fyzicky i psychicky nevolno. Je to velice smutná a depresivní kniha, plná násilí a z jejího konce čiší beznaděj.
Je psána v ich-formě, proto jsem ji povazovala za autobiografii, ale ještě v průběhu četby knihy jsem si o autorovi a okolnostech vzniku knihy vyhledala informace a zjistila, že autor nic z popisovaného na vlastní kůži nezažil, což se přiznám bylo pro mne nepříjemným překvapením a i zklamáním. Popisy vesnických zvyků a místní tmářství se mi pro polovinu 20. století zdály nepravděpodobné.
Nicméně, témata, která kniha otevírá, jsou ožehavá a důležitá. Proč lidi jinakost trestají? Je výhrou válečné hrůzy přežít? Jak pracovat s traumatizovanými jedinci?
Tohle je samoúčelný festival násilí, protkaný simplicistními metaforami. Plus si zaslouží snad jen za dětsky jednoduchý a věcný jazyk, který však ztrácí důvěryhodnost ve chvílích, kdy se autor vyžívá v popisech bezuzdné krutosti. Pokud hledáte nějakou dokumentární hodnotu, tady jí najdete zhruba stejně jako v knihách Svena Hassela, jediný rozdíl je v tom, že zde hraje hlavní roli oběť válečných zločinů a ne jejich pachatelé.
Chápu, že v roce 1965 nebyly válečné hrůzy ještě tak moc prošlapaná cesta, ale nemohl jsem se během čtení románu zbavit pocitu efektnosti. Je mi vlastně jedno, jestli je to autobiografické či fiktivní (a mám dojem, že to trápí spíš autora než čtenáře), ale to vršení hrůz hrálo jen na efekt, jinak si nedokážu vysvětlit tu Kosinského obsesi chladného popisu hrůz.
Kompozičně je to docela rafinované – každá kapitola je jedním místem, kam přijde, což je pro čtenáře sugestivní, protože po dočtení kapitoly ho zajímá, do jakého strašného prostředí se nebohý hoch opět dostane. Jenže tento koncept jako by neměl konce. Přijde, lidi jsou na něj zlí, něco strašného se stane, chlapec odejde. Když se k tomu přičte Kosinského ukecanost (sebemenší zajímavý moment musí doříct, aby to ani nejméně pozornému čtenáři neuniklo), stává se z toho docela ubíjející záležitost.
Taky perspektiva chlapce se mi nejeví zcela využitá. Zpočátku působí hoch spíš jako průvodce, který nás provede místy, kde bují násilí. Později se do něj přece jenom vtiskne prostředí, třeba motiv odpustků je perfektní. Chlapec se kvůli nestabilnímu prostředí stává lehce ovlivnitelným, naivním, nemá se ke komu upnout.
Posledních 30 stránek už stálo za to. Návrat do "normálu", pocit odcizení, touha se pomstít. Zkrátka všechno, co nám neprozradila anotace, stojí za to.
Popisy krásné přírody stojí v kontrastu s brutalitou, chladnokrevností a nevlídností. Na vesnici bychom stěží hledali nepatologický vztah. Silná křesťanská víra jako by nebyla žádnou zábranou před páchaným, ale naopak eskalátorem, protože jiné náboženství si bídu zaslouží.
Doslov od samotného autora knize moc nepomáhá. Netřeba si knihu obhajovat, netřeba ublíženě reagovat na kritiku – ještě když pochází z totalitního státu. My víme, Jerzy, víme to.
Podíval jsem se zdrceně na Mlčouna. Zíral nevěřícně na prodavače. Když zachytil můj pohled, popadl mě za ruku a rychle jsme z tržiště zmizeli. Jakmile jsme se dostali na cestu, padl do trávy a plakal, jako kdyby zakoušel strašnou bolest. Mumlal něco do země. Slovům jsem však nerozuměl. Bylo to poprvé, co jsem slyšel jeho hlas.
(s. 223)
(SPOILER)
Velmi ubíjející četba, tak jak bylo těžké tuto knihu přečíst, je těžké ji hodnotit. V průběhu čtení jsem na ni postupně změnila názor. Není zde kapitoly, aby čtenář nebyl zahlcen hnusem, neskutečným násilím, zlobou, bezohledností, absolutní absencí jakékoliv empatie, soucitu a milosrdenství... Kniha nasáklá násilím a bezmocí svou repetetivností člověka udolá a další hrůzy, i když jsou stupňované, vlastně čtenář očekává a ke konci knihy už ho ani nešokuje. Ovšem i v této knize se najdou velmi malé střípky onoho světla naděje, ty světlé chvilky, jako by se zastavil čas a tu nekonečně dlouhou vteřinu zažíváte společně s hlavním hrdinou.
Nepřijde mi, že by kniha přímo pojednávala o hrůzách války, možná tak o dopadech, kdy byly mnohé vesnice pod hlídkou německých vojsk a vesničané museli to málo, co měli odevzdávat německým "hrdinům", možná proto se mezi vesničany zvyšovala agrese a bezohlednost vůči cizím, možná i ta nenávist, xenofobie... Nicméně, my sledujeme dějovou linku malého chlapce, který kam přijde, ustavičně bojuje o svůj život... To, že vesničané věří, že na ně malý kluk přivolá "mor, choleru a mravence" snad není důsledek války, to jen svědčí o groteskně tragické negramotnosti a zaostalosti tamního obyvatelstva. Ale dobře, dívám se na to z pohledu člověka 21. století. Takže dobře, pověry, zvyky a tradice, ty přece všichni milujeme, tak co třeba to pokrytectví? Nebudu lhát o tom, že když došlo na letmé setkání vesničanů s transportovanými Židy, už se mě zmocňoval pocit beznaděje. Posílat nevinné děti, cizí lidi s veselím do plynu a vzápětí se ohánět vírou? Od této části jsem začala pociťovat rostoucí vztek, takže se bez mučení přiznám, že když došlo na drancování vesnice těmi "rádoby Dothraki", tak jsem se skutečně bála jen o ty koně...
Pro mě je Nabarvené ptáče demonstrací lidské zrůdnosti, čeho všeho jsou lidé schopní, je jim vlastní násilí, zloba, stádovitost, sebestřednost. Nemusíme až na ruský venkov 40. let. Kolik takových nabarvených ptáčat sedí ve školních lavicích a denně se musí potýkat s ostrými klovanci svých spolužáků? Nepochopitelné chování ke zvířatům - množírny, klecové chovy, testování na zvířatech. A dokonce i hloupé internetové diskuze jsou důkazem, že Kosiński napsal nadčasovou sondu do hlubin lidské zrůdnosti, která je v lidstvu zakořeněná natolik, že i za 200 let bude toto dílo aktuální.
Třešničkou na dortu lidské zvrácenosti je záležitost z doslovu se dvěma hromotluky, kteří si chtěli "pomluvu své vesnice" vyřídit s autorem ručně. SPOILER: Ať se na mě nikdo nezlobí, ale pokud se nějakej buran pozná v postavě, co znásilňuje králíka, obcuje se svou vlastní sestrou, hází 10leté dítě do jímky, zavěšuje ho ke stropu a štve na něj psa, nebo se za mladých let seběhnul s kámošema na osamělýho kluka a chtěl mu vlézt do kalhot... a mnoho dalších, tak asi nebude problém v knize a autorovi, ne? KONEC SPOILERU
Ale na závěr něco pozitivnějšího: moc se mi líbila okolní krajina, také se mi líbilo, že vojáci, i na straně Rudé armády, i na straně Němců, byli vlastně kladnými postavami. Také se mi líbily znalosti některých postav, léčitelé, i ten ptáčník... A četlo se to rychle. I když na tomto seznamu není tolik věcí, musím knize dát takto vysoké hodnocení, protože je to právě analýza lidské duše, oloupání jednotlivých lidských vrstev až na tu prohnilou dřeň, která se schovává pod rouškou víry, vlastenectví, tradic nebo "ochrany rodiny"...
Knihu jsem četla dlouho a potřebovala jsem četné pauzy abych ji dokázala strávit, byla jsem pokaždé přesvědčena, že už se nic horšího stát nemůže, a i přesto k horšímu vždy došlo. Pro mě to byl zajímavý pohled na válečné období úplně z jiné strany ale budu asi ještě dlouho otřesena při vzpomínce na tohle čtení.
(SPOILER) „Hlavou mi prolétlo něco jako záblesk naděje, že vydloubnuté oči by se daly vrátit zpět, kam patří.“ Chlapec však brzy zjišťuje, že válka umí pouze ničit, zanechává po sobě spálenou zem posetou mrtvolami – a nic z toho se napravit nedá, stejně jako šrámy na duši, které válečné hrůzy zanechávají. Východoevropský venkov byl za druhé světové války opravdu peklem na zemi, kde rozsévali teror němečtí okupanti i místní partyzáni a pronásledovaní lidé nezřídka nacházeli u primitivních a pověrčivých vesničanů pouze surovost a nenávist. Kosiński stvořil až boschovský svět, v němž malý chlapec podniká strastiplnou pouť takřka biblických rozměrů, její jednotlivé zastávky však nejsou tolik podstatné. Všechny ty popisované brutality a bizarnosti jsou až barokně kašírované, dovedené k maximálnímu „uměleckému dojmu“, autor sám však říká, že podle očitých svědků „ve srovnání s tím, co vytrpěli, je román idylickou selankou“. Realita totiž obvykle sice byla spíše banální než okázalá, ale „daleko brutálnější, než si člověk i v té nejbizarnější fantazii může vůbec představit“. Více než kopulace s kozlem nebo scéna s nabarveným ptáčetem mě osobně zasáhlo líčení, jak vesničané sledovali transporty do lágrů a byli rádi, že „bůh židy konečně potrestal“, vilně si prohlíželi fotografie židovských dívek a pokud nějaká z vlaku utekla, místo záchrany ji znásilnili a zabili… Tématu působení válečných hrůz na malé dítě se věnovala také Agota Kristof ve výborné knize Velký sešit (1986) a je smutnou pravdou, že v časech krutosti může být přizpůsobení jedinou cestou k přežití. (8/10)
(SPOILER)
" Keby som vedel, čo s románom bude, možno by som Pomaľované vtáča nikdy nenapísal. Nečakal som, že román začne žiť vlastným životom, že namiesto toho, aby stelesnil moje literárne ambície, bude ohrozovať môj život a život mojich blízkych. /Jerzy Kosinski 1976/
Príbeh sedemročného chlapca, ktorého rodičia poslali s neznámym človekom na vidiek v snahe zachrániť ho, nie je jednoduché čítanie. Chlapec sa ocitá v neznámom prostredí, vyčnieva výzorom, nerozumie jazyku a polobláznivá žena, ktorá sa mala o neho starať ,zomrela. Vydáva na púť cez vojnou zmietanú krajinu, putuje od jednej dediny do druhej , snaží sa prežiť všetky útrapy / bitky, ťažkú prácu, ponižovanie, hlad a chlad/ a zároveň je svedkom rôznych úchyliek a hrubostí ľudí.
Jerzy Kosinski bol výborný rozprávač. Prežil ťažké detstvo a hoci celkovo kniha pôsobí kruto pre verné opisy surovosti a násilia, nesie v sebe posolstvo: človek by sa mal snažiť prežiť za každú cenu. Škoda, že toto posolstvo chlapca zostalo iba na stránkach autorovej knihy. Pre neustále obhajovanie knihy a útoky nielen na jeho osobu, ale aj na každého, kto s ním prišiel do kontaktu, spáchal samovraždu.
" Bolo celkom jedno, či je človek nemý, ľudia si navzájom nerozumejú tak či tak. Hádali sa, zamilúvali, navzájom sa objímali alebo valcovali, ale poznali len samých seba.Vlastné emócie, pamäť a zmysly nás od ostatných oddeľujú ako tŕstie medzi prúdom rieky a bahnistým brehom. Pozeráme sa na seba ako vysoké vrchy okolo nás, ale oddeľujú nás údolia. Sme privysokí, aby sme sa nevideli, ale prinízky, aby sme sa dotkli neba."
Kosińsky má především obrovský problém sám se sebou a o tom to celé v podstatě je. Rámec druhé světové války je notně ošoupaná a obnošená vesta. Příběh by byl velmi silný, ale detaily svědčí o nějaké autorově poruše. Kniha je v tomto kontextu nadbytečná, stejně jako neméně děsivý Marhoulův film. Zdá se, že i tady se vynořují vytěsnění démoni a všechno svědčí spíše o nějakém nevyřešeném traumatu z dospívání, s nímž se je potřeba vyrovnat. Jakož se zřejmě i stalo. Dobrá psychoterapie, ale co chudáci čtenáři a diváci?! Musím se přiznat, že příznivým kritikám na toto dílko příliš nerozumím. Asi jiná galaxie...
(SPOILER) Je to absolutně ploché vyprávění dítěte,které by v reálu vůbec nemohlo přežít všechny ty hrůzy co popisuje. Mě díky svojí neplastičnosti slohu, s minimem přímých vět, nechávají všechny scény absolutně klidnou(a to jsem velký cit'ák) .A také z toho důvodu,že jsou to zjevné nesmysly. Autor to evidentně nemá v hlavě v pořádku,ale pokud se napsáním knihy nějak zbavil vnitřních nutkání a myslí si o sobě, že je umělec,tak to jedině je snad ku prospěchu. Obávam se,že jinak by mohl patřit k těm sadistickým zrůdám kteří tohle potřebují zažít. Chvalozpěvy Marhoula který tohle zfilmoval opravdu nechápu. A rovněž až potkám někoho kdo mi řekne, jak se mu to líbilo, pozdvihnu lehce obočí a půjdu si po svých.. :))) Jo doslov: ten mě dostal úplně! Prý jeho přátelé kteří s ním tuto dobu prožívali,nazvali knihu ještě selankou. :-)))
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno americká literatura polská literatura myšlení dítěte literární mystifikace středoevropská literatura vypráví dítě
Autorovy další knížky
| 2019 |  Nabarvené ptáče |
| 1995 |  Byl jsem při tom |
| 1996 | Kroky |
| 2005 | Schůzka na slepo |
| 2010 | Kokpit |
Kniha Nabarvené ptáče je v
| Právě čtených | 32x |
| Přečtených | 2 184x |
| Čtenářské výzvě | 353x |
| Doporučených | 128x |
| Knihotéce | 510x |
| Chystám se číst | 810x |
| Chci si koupit | 139x |
| dalších seznamech | 19x |
Hodně brutální, po 4 kapitolách jsem si říkala to přece není možný.. A neni :)
moc nechápu doslov, kde se autor snaží přesvědčit že to byla pravda..