Na smutném břehu snu
Jan z Wojkowicz (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/478780/bmid_na-smutnem-brehu-snu-4o8-478780.jpg
3
7
2
Jan Nebeský alias Jan z Wojkowicz byl mistrem podmanivých nálad znějící „hudbou podjeseně“ a vonící chladivým vzduchem „nejtesknějších navečerů“. Jeho verše promlouvají půvabem zapomenutých a znovu nalézaných věcí, zanechaných kdysi dávno „na smutném břehu snu“. Kolem svého jednadvacátého roku přestal opouštět dům a brzy nato i své lože, na němž setrval — jen s občasnými přestávkami — takřka tři desetiletí. Hlavní představitel spiritualistické a meditativní poesie z přelomu století.... celý text
Přidat komentář
V tomto souboru by se autorova tvorba dala rozdělit na dvě části (i když jsou básně seřazeny do tří sbírek). Básně z první se jeví romanticky, až téměř snivě. Odráží se zde vliv básnické moderny konce 19. století, naštěstí umně převedený díky Nebeského osobité interpretaci. Zlom nastává ve druhé třetině knihy, jemnost a naivita stylu se vytrácí, aby byly nahrazeny zmarem a pesimistickým přesvědčením, čirým zklamáním, věnovanému ženám. Tato část se následně přelévá do dekadentní formy příměrů a pozorování, v depresivní úvahy a je zakončena mistrným Cizincem (který by suverénně mohl reflektovat sklonek života kohokoliv z nás). Epilog nabízí možnost získat informace a spojitosti o Janu z Wojkowicz, čímž osvětlí pozadí a nepochopitelné změny v jeho tvorbě rázem získají smysl. Smutný člověk, smutný osud.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1989 |  Vteřiny duše |
| 2014 | Almanach na rok 1914 |
| 2021 |  Na smutném břehu snu |
| 1931 | Noční milenec - balada |
| 1932 |  Království snu |
Kniha Na smutném břehu snu je v
| Přečtených | 8x |
| Knihotéce | 3x |
| Chystám se číst | 7x |
| Chci si koupit | 3x |
| dalších seznamech | 1x |
Jan z Wojkowicz je dnes hodný pozornosti spíše jako osobnost a celkový fenomén než čistě z hlediska své tvorby. Právě proto se vyplatí sáhnout po tomto krásně vydaném výboru (a spolu s ním eventuálně i po životopisné knize Rytíř smutné postavy od nymburského badatele Jana Řehounka).
Editor Petr Adámek totiž odvedl pečlivou práci (patrně jediné zásadnější nedopatření je kolísání pravopisu Matilda/Matylda v úryvku z prózy Subtilní srdce - bylo by zajímavé srovnat to s výborem Vteřiny duše, kam týž text zařadil Jiří Kudrnáč). Provedl průřezový výběr Wojkowiczovým čím dál grafomanštějším básnickým dílem a výsledek uspořádal do tematicky ("náladově") laděných sekcí. Některé čtenáře snad zarazí jeho přístup k pravopisné stránce textů, kdy důsledně reprodukuje původní znění se všemi dobovými i autorskými zvláštnostmi. Objevuje se zde tudíž jisté kolísání (např. zklamání vs. sklamání, v posledku možná i ta výše uvedená Maty/ilda), které může vzbuzovat nelibost. Nicméně mám pocit, že v případě tohoto tvůrce a epochy symbolismu a dekadence je to ediční rozhodnutí, jež má svou opodstatněnost a funkčnost: zcela jinak totiž působí "zevnějškem nesuggestivní" mladík, který "svou illusi" miluje, než kdyby to bylo převedeno do dnešní ortografické praxe či jinak standardizováno. Takové řešení nelze uplatňovat univerzálně, ale zrovna u takovéhoto výboru básní Jana z Wojkowicz se hodí. Zvláštní pochvalu si zaslouží za skvostně napsaný doslov.
Básně samotné naznačují, že autor skutečně nepatřil k prvotřídním literátům. Je tam i v tomto střídmém výběru dost grafomanie a různých bizarností. Éru básnické moderny mám ovšem už od gymnaziálních let velmi v oblibě, byly doby, kdy jsem čítal v podstatě jen tvorbu z let řekněme 1880 až 1920, takže jsem i Wojkowiczovy výtvory četl se zájmem, občas i mírným pobavením. Nejlepší oddíl je hned ten první - O zlatém trubači jsem snil. Obsahuje nejvíce impresionismu, snah o zvukomalebnost a zvláštní novoromantickou pohádkovost, snovou křehkost a melancholickou subtilnost. Zbývající části trpí popisností a upovídaností, byť i tam se najdou dobré básně, ale též u tohoto tvůrce možná nečekaný sarkasmus a humor. Zkrátka kdo má rád českou poezii přelomu 19. a 20. století, měl by Wojkowicze aspoň v tomto dílčím výběru (a popř. i v tom málu, co z něj vybrali I. Slavík a I. Wernisch) znáti. Jako ukázku poetické polohy, kterou vnímám u autora jako nejsilnější, uvedu jednu z kratších básní knihy:
Pohádka se sordinou
O zlatém trubači jsem snil,
co by tak zvučně zatroubil,
zatroubil snivě do dálky
zapadlou lásku z pohádky,
tu lásku prince s princeznou -
co se však nikdy nevezmou,
nikdy, ach, nikdy nevezmou...