Na lavici svědků

31.01.2018

1.) K půjčení této sbírky mě přiměly ony válečné roky jejího vzniku, nač zapírat, a také jedno dvojverší z první básně PRVOHORY, na kterém se mi oči zastavily o trochu déle. Vlastně: zastavily, a hned potom, když informovaly mozek a srdce o určité genialitě právě přečteného, měly co dělat, aby se nepokryly slzami. Zní takto: (..) I smrti dochází že přestřelila a že potopa/ se stahuje už k břehům doufajících lip/ (..)“

2.) Chci vyzdvihnout reportážní básně: DEMONSTRACE, NA NĚMČINĚ, MY ZVÍTĚZÍME, PROKLATÉ REFRÉNY a DOČASNOST, které jsou jakýmsi tichým dialogem pana Hořce s tehdejším tiskem a tehdejšími mocnými. Vyzdvihuji je proto, že uvádí věci na pravou míru, ukazují děsuplnou realitu za otištěnými/vyřčenými formulacemi skrytou. A já je vnímám nejen jako doklad autorovy odvahy čelit příchozímu, ale především jako doklad jeho osobní potřeby ozvat se.

3.) Pod každou básní je datum. Den, tečka, měsíc, tečka, rok (nebo alespoň rok), což jim jen dodává na síle. A vlastně podvědomě člověka nutí přečíst si je znovu.

4.) Ukázka ze strany 51-52:

PROTO
(…)
Všechno jiné,
jenom ne oblíbenci božstev,
s hlínou spřáhnuti
ze srdce odmlouváme.
Před třiceti lety
nebyly ještě dvě světové války,
děti nekřičely hladem ze spaní,
telefony nespojovaly vrahouny,
němci nestříleli po živých terčích,
nemusely se dřít dvanáctky,
zvedat pracky,
zachraňovat si krk
a prolhat se k pravdě,
dát si naplivat do očí,
věnčit zradu,
zbabělcům pokořovat se,
nezapomínat,
jak se svírá nenávist
a zůstat na konci všeho
po hrdlo v bahně,
sami sobě na pospas.
(…)

5. 9. 1945