Tancuj, tancuj, tancuj
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/432197/bmid_tancuj-tancuj-tancuj-M1H-432197.jpg
4
433
77
Hrdina příběhu se vrací na nejsevernější ostrov Hokkaidó, kde před lety zažil napínavé chvíle při hledání tajemné ovce. Zároveň tam přišel o svou přítelkyni, která beze stopy zmizela z Hotelu U Delfína. Rozhodne se, že ji musí najít. Na místě starého, zpustlého hotýlku však stojí moderní, komfortní budova. Po zaměstnancích není ani stopy – jen uvnitř stále přebývá Ovčí mužík. Volné pokračování Murakamiho bestselleru Hon na ovci neodložíte ani na chvíli.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2021 , Odeon
Originální název:
ダンス・ダンス・ダンス (Dansu dansu dansu) , 1988
více info...
Přidat komentář
Na této knize (6. autorův román) je krásně vidět, jak se Murakami jako spisovatel vyvíjí. Oproti knize HON NA OVCI (3. autorův román) je vidět posun kupředu. Není zde tolik hluchých míst a ačkoliv je zde stále mnoho pasáží, které knihu zásadním způsobem neovlivní, je těchto míst o dost méně, než právě v HnO. Tento román je označovaný jako uzavření tetralogie, ale nemohu si pomoci, hlavní hrdina se oproti tomu ze 3.dílu změnil. Nechci říci vyvinul. Pokud by zde nebyly shodná jména a poukázání na minulost, ani by mě nenapadlo že je tato kniha pokračováním HnO.
Obrovské dík patří panu Jurkovičovi, za dokonalý překlad! Doufám, že nás nenechá dlouho čekat a přeloží nám i první a druhý díl celé tetralogie.
Opět pěkná perlička od Murakamiho. Jak už to v jeho knihách bývá, proplétá se reálný život hrdiny s tím nadpřirozeným tak dlouho, až neví, co je co. A po nějaké době čtení jsem měl pocit, že vlastně ta normální realita je ta nereálná a jediná reálná je ta nadpřirozená. Každopádně nevím, jestli někdo přežil a pokud ano, tak ve které realitě. Ale ať už budete zrovna v jakékoliv z realit, můžete si během čtení udělat Udon, Ikameshi nebo Tonjiru. Ke čtení doporučuji si někdy pustit třeba Love is Blue a alespoň na google maps "procestovat" Sapporo. Můžete se podívat i do imaginárního hotelu Delfín - myslím, že jsou na netu k dispozici nějaké inspirace. Ještě bych připomněl, že na pozadí celé knihy je jemný politický podtext, ale nic otravného, spíš takové narážky na tradiční "rozvinutý kapitalismus", tedy pojetí kapitalismu osmdesátých let minulého století.
Dávám čtyři hvězdičky, ale jsou to takové čtyři hvězdičky ze setrvačnosti (spíš bych dal tři a půl, kdyby to šlo), protože po přečtení všech česky vydaných románů už je to pro mě takové rutinní murakamiovské čtení, u kterého mě už nic nepřekvapí a některé jeho autorské manýry mě začínají trochu nudit až štvát (prvotní okouzlení z dob Kafky na pobřeží nebo Hard-boiled Wonderland už dávno vyprchalo). Ale příští román si stejně zase přečtu.
"Něco objevíme a pak si dáme co nejvíce záležet, abychom to zkazili. Najdeme si něco sněhobíle čistého a pak na to nakydáme co nejvíc špíny. Mezi lidmi se tomu říká informace."
Román o osudovosti. Život se točí a my jen můžeme tančit v rytmu jeho hudby. Můžeme jen tančit, tančit a tančit. Můžeme ale taky volbou tanečního kroku sami zasáhnout do určeného běhu dějin a třeba i zlepšit a nasměrovat svůj vlastní život. Murakami si našel cestu k mé duši, mé fantazii a mému vědomí. Po rozčarování z Norského dřeva jsem nejspíš i já podlehla Murakamiho kouzlu. I když už Podivnou knihovnou si mé sympatie získal. Mám ráda jeho nenapodobitelnou práci s myšlenkami i slovy. A protože "taneční" baladu jsem nevědomky přečetla jako první, je mi jasné, že dalším Murakamiho titulem, který si přečtu, bude Hon na ovci. Nemusím se nutně vracet na ostrov Hokkaidó do hotelu U delfína. Ráda bych ale znovu vstoupila do Murakamiho pozoruhodných příběhů jeho postav, vč. Ovčího muže, kterým vévodí postava svým způsobem ztraceného, čtyřiatřicetiletého vypravěče, který však nikdy neobchoduje pravdu a přátelství za vlastní prospěch, příběhů, které balancují na pomezí reálného a snového, fantaskního světa.
"Zas a zas se mi zdává o hotelu U Delfína. Ve svých snech do něj neoddělitelně patřím. A moje sounáležitost s ním pořád trvá coby jistý kontinuální stav. Moje sny mi to dávají najevo s naprostou jasností. Hotel U Delfína je v nich zdeformovaný k nepoznání. Je hrozně uzounký a dlouhý. Tak úzký a dlouhý, že spíš než hotel připomíná dlouhatánský zastřešený most. Tenounký most, který se táhne vesmírem od prvopočátků až na sám konec. A já do něj náležím. A kdosi tam pláče. Kdosi tam roní slzy kvůli mně."
Knihy tohoto autora jsem už četla, takže jsem byla připravena na mimořádný čtenářský zážitek. Všechna má očekávání se nejen naplnila, ale byla jsem doslova nadšená, jak tento japonský autor, jehož knihy byly přeloženy do padesáti jazyků, dokáže popsat současnou dobu tak, že se nemůžete od příběhu odtrhnout. Děj knihy navazuje na "Hon na ovci" a tvoří vlastně čtvrtou část téměř detektivního příběhu, kdy je vypravěč veden od stopy ke stopě, aby nakonec zjistil, že je třeba projít nejrůznějšími zkouškami a situacemi, aby našel smysl života, a hlavně lásku, bez níž je naše existence jen přežíváním... Není to snadné čtení, takže doporučuji spíše náročnějším čtenářům.
Ale jo, bylo to dobré, i když Hon na ovci se mi asi líbil víc. Tahle knížka se mi občas zdála až příliš dlouhá a natahovaná, a na rozsáhlé exkurze do hrdinovy hlavy jsem úplně neměl náladu. Naštěstí je tu toho ale daleko více, magického, tragického i romantického, a Murakami to nakonec stejně vždycky všechno zachrání svým skvělým vypravěčským uměním.
Murakami je jeden z mála spisovatelů beletrie, které ještě dokážu číst. Jeho schopnost pohybovat se mezi realnym a surrealnym je unikátní. A stejně je to i tady.
Další Murakami za mnou a já jsem opět spokojený. Jelikož, od autora mám už hodně načteno, tak směle mohu tvrdit, že jsem dostal "typický Murakamiho román". Je sice pravda, že Tancuj, tancuj, tancuj je jeho šestá kniha, ale k nám se dostala teprve nedávno a díky tomu jsem měl možnost si přečíst romány, které přišly pak, a kde je Murakamiho styl vysoustružen k dokonalosti. Tato kniha se čte opravdu moc dobře. Sedlo mi to a krásně jsem se ponořil do příběhu a užíval jsem si zajímavé charaktery a to, co se v knize dělo. I přes větší počet stránek jsem neměl pocit, že bych se výrazně nudil. Problém nastává, že se o knize špatně mluví/píše a těžko se někomu doporučuje. A pokud by tohle měla být první kniha od autora, kterou si přečtete, tak hodně narazíte. Mám pocit, že knihu nejvíce ocení Murakamiho fanoušci, jenž svého autora znají, vědí jakým stylem píše, jak tvoří charaktery a jak moc se opakuje. Trochu mi nesedlo to "tajemno", které se běžně v Murakamiho knihách vyskytuje. Opět jsem byl lehce zklamaný, že se autor rozhodl některé linky nechat otevřené, nicméně po tolika přečtených knihách už bych s tím měl počítat. Z mé strany spokojenost a mohu říci o Tancuj, tancuj, tancuj že je to krásná a dobrá kniha.
Na pokračování mého oblíbeného Honu na ovci jsem se dost těšila. Ze všech děl, co jsem od Murakamiho četla, je tento hrdina můj nejoblíbenější. Není příliš pasivni, pomáhá lidem okolo sebe a jeho,, hloupé vtipy,, jsou super. Ve srovnání treba s Kronikou ptáčka na klicek, která mi již přišla prekombinovana a plytka, mi v Tancuj přišlo vše tak akorát. A to zakončení...pro mě nejlepší.
“Když člověk poslouchá, zaslechne hlasy těch, po kterých touží. Když se pozorně dívá, zahlédne, co je žádoucí.”
Opět spokojenost, pokračování Honu na ovce nezklamalo. Autor inspirován Kafkou a Hessem (Stepní vlk) - jak už tu někdo trefně poznamenal-souhlasím-působivě namíchal čtivý příběh, který mne dokázal zcela pohltit.
Ovčí mužík z fantasy hotelu
U Delfína získal plný počet ⭐️
Dance,dance,dance,dance,dance to the radio !!!
Taková dlouhá léta jsem tvým věrným čtenářem.Ta tvoje lambada ta mě dala.
Přeci jenom tvůj šestset stránkový maraton je dlouhý i na jeden víkend a moc dobře víš že-Koně se také střílejí.
Do tanečních to my jsme nechodili.A při draní peří se toho namluvilo až hanba.
Paradox s tancuj je.U nás vyšel až po mnoho letech a patří v Tvé tvorbě spíše ranným dílům.Přeci jenom mám kapánek pocit jakéhosi deja vu.Toho fnukání přehrabávání je někdy až privela.
Není to tím že už jsem ted zase někde jinde ? Vyklidněnej :) Je fakt hříšné tance jsou za duhou a pogování na zábavách vyvolávají úsměv na tváři.Chceš snad říct milý Japonský autore že mám tzv odstup ? Když to říkáš ty ...
Když jsem tě čítal na lůžku dělal si mi společnost a ve chvílích temné Černé labutě uklidnoval.Přijde ovčí mužik a zase bude líp.
Horečka sobotní noci a po ní strach.Pachut v puse a závrat.V raních novinách píšou že se nic nestalo.Jen zbyl ten pocit motání se v kruhu.
A nebo snad jako když se zasekne přeskakování jehly na gramci.
Čteš se dobře i bez hudby.Jen přeci jenom...Kafka Cukuru Sputnik Dřevo Ptáček přitancovali k nám dřív :)
Jasně kniha která začíná tím, že chlápek má nutkání jet do hotelu kde v minulosti byl a potká tam ovčího mužíka a ten mu řekne tancuj, tancuj, tancuj, zní jako kvalitní zkouřenina, ale zdání klame. Celé je to nutné číst v jednom kuse, jinak vám to nebude dávat příliš smysl, jelikož vždy ztratíte niť. Musím říct, že to nepovažuji v žádném případě za ztrátu času a knihu jsem si užil. Murakami dokáže zkombinovat detektivku, fantasy a horor a to je ta přidaná hodnota. Hodnotím kladně a těším se na další "slátaninu".
"Ty jseš úplně retardovaná, ÚPLNĚ!! A já úplně nahej, ÚPLNĚ," nechal se slyšet Murakami.
Takhle bych asi shrnul celkový pocit z knížky. WTF? Zase na jedno brdo knížka. Stejně jako Kronika ptáčka na klíček nebo Komturova smrt. Hlavní protagonista (přes 30, ženská se na něj vykašlala, plave, vaří) a najednou se objeví nějaká náctiletá pipka (rozmazlenej fracek, že to svět neviděl, chytrá jak rádio, přitom je to totální retoš). Tyhle ságy z díla Murakamiho jsou jako spojení Velkého Gatsbyho a Lolity dohromady a možná to jsou jediné dvě knížky, co kdy autor četl, protože ty jeho knížky jsou občas fakt děs. Jde vidět, že psaní má fakt vydřený a že talentu má tak 20% a zbytek jen těžká dřina a dřina. A kniha je akorát nuda a nuda.
Tomáši Jurkoviči, vím, že mě slyšíš!!! Já ti dám "nechal se slyšet"!! Asi milionkrát to pan překladatel použil a ty překlepy ještě k tomu! Stačí, že po tom Murakamim to ten editor nečte, tak aspoň vy byste si to po sobě mohl přečíst. Ale stane se, no. Na vaše překlady se stejnak vždycky nejvíc těším. Možná ještě víc, než na ty Murakamiho děsný narativy. Na něm jde fakt vidět, že ten příběh vymýšlí za chodu a sám neví, jak dopadne.
Murakamiho romány mám v oblibě už po mnoho let a jeho poslední u nás vydaný "kousek" Tancuj, tancuj, tancuj mě opět potěšil. Především mám rád autorovy hrdiny - většinou mladé svobodné muže: tápající, hledající, častokrát až na pokraji beznaděje. Murakami nás prostřednictvím těchto postav zavádí do světa na pomezí reality a fantazie, kterému nechybí prvky mystiky a magie. Současně autor nabízí pohled na běžný každodenní život v Japonsku v období "rozvinutého kapitalismu" (jak jej sám označuje).
Román nepostrádá ani lehký humor a sarkasmus. Jak jsem již u Murakamiho zvyklý, jeho vypravěčské umění je excelentní.
Murakamiho miluju a tahle kniha mě nezklamala. Hon na ovci jsem četla před delší dobou, ale líbil se mi, takže propojení a hlavní hrdina stejný - super. Líbila se mi každá stránka, každá část příběhu. Přátelství s "malou" dívkou, objevení bývalého spolužáka, tajemná chodba v hotelu (to jsem se až příjemně bála), hledání sebe samého, minulosti i budoucnosti...Skvělé, skvělé, skvělé!
Můj oblíbený "pan spisovatel" opět nezklamal. Bohužel jsem četla knihu docela dlouhou dobu (asi měsíc), s neustálým přerušováním... takže dojem po přečtení není tak silný, jak bych si přála. Murakami se zkrátka musí číst v jednom zátahu, jedině tak mě kniha vždy naplno pohltí.
Každopádně, byl to opět velký zážitek. Příběh bezejmenného mladého muže, který tentorkát velmi volně plyne... a dává nám prostor nahlédnout do duše hlavního protagonisty. Prožíváme s ním jeho vnitřní boj o to, být součástí "života na téhle straně" nikoli "na tamtom světě". Narozdíl od jiných knih se mu tento boj podaří úspěšně vyhrát, možná "najít sám sebe" v tomto podivném světě... Díky tomu je konec tentokrát přeci jenom optimističtější, než tomu bývá v jiných Murakamiho dílech.
Zajímavá je i postava třináctileté Juki. Pokud se hlavní protagonisté cítí osamělí, tak Juki je osamělá dvojnásobně.
Kniha plná hudby 60. a 70. let, kterou si zkrátka musíte při čtění knihy alespoň jednou pustit, aby byl dojem úplný a uzavřený.
Inspirace českou kulturou, Kafkou (to už je taková tradice). O to více mají Murakamiho knihy něco společného s naší kulturou, i když je tak odlišná od té japonské. Možná proto jsou u českých čtenářů tolik oblíbené.
Murakami se řadí oprávněně mezi mé nejoblíbenější autory. Vždy mě překvapí něčím novým a zajímavým. Během čtení jsem si pouštěla hudbu, o které se zrovna psalo, abych měla lepší zážitek z příběhu. Nejraději jsem si představovala, že zrovna sedím ve starém subaru a poslouchám staré hitovky s Juki a hlavním hrdinou.
Štítky knihy
tajemno japonská literatura tajemství zmizení lidí
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Kniha Tancuj, tancuj, tancuj je v
| Právě čtených | 19x |
| Přečtených | 585x |
| Čtenářské výzvě | 108x |
| Doporučených | 17x |
| Knihotéce | 253x |
| Chystám se číst | 258x |
| Chci si koupit | 62x |
| dalších seznamech | 5x |
Za trochu lásky šel bych světa kraj... i tak by se dalo shrnout do jedné věty toto rozsáhlé dílo.
Na 638 str. sledujeme, jak se člověk, naprosto nudný, nezajímavý a neúspěšný, plácá po světě, jí a pije, nic nedělá ( on tomu říká tanec) a při tom páchá dobro na všechny strany. Hrdina proti své vůli.
Dělá práci, kterou nesnáší, ale dělá ji nejlíp ve svém oboru, a díky tomu má spousty zakázek a spousty peněz, které neumí nijak utratit. Když pak nastane doba, kdy pracovat nechce, může hrábnout do "nechtěných úspor", a rozjet své dobrodružství.
Všem připadá divný, ale proto i zajímavý. Nic od života nečeká, takže cokoliv přijde, bere s nadšením a dokáže si vychutnat i sebemenší blbost a maličkost. Osvědčí se i jako vychovatel a téměř adoptivní rodič. Televizní hvězda, slavná osobnost, ho považuje za jediného kamaráda na celém širém světě. Nakonec má i víc peněz, než dotyčný slavný muž....
Je to dlouhá cesta. Naštěstí náš hrdina nikdy a nikomu neřekne NE. Není pro něj problém sednout do svého ojetého Subaru a v jakoukoliv nemyslitelnou hodinu kamkoliv a pro kohokoliv zajet. Nemá žádné ego. Vše, co chce, je jen trochu lásky a klidu.
Bylo mi moc líto Juki a život, ve kterém jsou peníze jen odečet z daní, byl ve své slávě skutečně neudržitelný a zkázonosný. Štěstí si prostě nekoupíš.
Končí to dobře. To je dobře. Chvílemi má sice člověk chuť skočit z mostu, ale pak je rád, že to neudělal a nechá tam skočit jiné, a přeživším nabídne své rámě na vyplakání. Klasický Murakami.
Vytáčí mě jen neustálé vyjmenovávání hudebních skupin a jejich tvorba. Byla bych jako Ame, snesla bych to tak 30 sekund.
"Tak jsem mu vysvětlil, že v rozvinuté kapitalistické společnosti znamená plýtvání tu největší cnost.
Kdyby se přestalo plýtvat, tak nejspíš nastane ohromná hospodářská krize a svět se propadne do chaosu. Rozhazování je hnacím palivem paradoxů, paradoxy oživují ekonomiku, oživení sebou nese další rozhazování. Takhle to prostě je."