Hon na ovci

Haruki Murakami je láska. Miluju jeho věcný styl psaní, magickou atmosféru a snovost jednotlivých příběhů.
To samé mě nadchlo i u knihy Hon na ovci.
Děkuji @knihkupectvi_luxor za zaslání recenzního výtisku #spoluprace
Hon na ovci začíná skvěle: hlavní hrdina pracující v reklamní agentuře jednoho dne zveřejní v časopise fotku stáda ovcí. V zápětí jej kontaktuje tajemný muž, který mu nakáže najít konkrétní ovci ze stáda s hvězdou na zádech pod pohrůžkou strašlivých věcí. Hlavní hrdina se proto vypravuje na “hon na ovci” na ostrov Hokkaidó (je to takové zvukomalebné, že?) s cílem splnit zadaný úkol, najít ovci a zároveň najít svého kamaráda, který mu kdysi fotku stáda poslal. Během putování hrdina zažívá (jak je pro Murakamiho typické) podivné situace, setkává se se zvláštními lidmi a přehodnocuje svůj dosavadní život.
Měla jsem s knihou ale trochu problém. Slibný a zajímavý začátek se zhruba v polovině knihy změnil na táhlý děj plný pro mě nejasných myšlenek, z tohohle směru se pak téměř až do konce nezvládl dostat. Pořád jsem si užívala autorův styl, to tam prostě budu mít vždycky, ale nějak jsem nebyla schopna pobrat, o čem čtu, jestli to dává smysl :D
Nakonec hodnotím 3/5, po dočtení ve mě i nadále silně zůstává atmosféra knihy, což dokazuje, že je Murakami mistrem svého řemesla, nějak mi ale nesedl celkový smysl románu.

Haruki Murakami je pro mě jeden z těch autorů, jehož příběhy si nikdy nenechám ujít! Četla
jsem od něj už mnoho knih a mezi moje oblíbené patří třeba Spánek, Podivná knihovna, O čem mluvím, když mluvím o běhání nebo Norské dřevo. A protože jsem od něj delší dobu nic nečetla, řekla jsem si, že je čas se k jeho tvorbě znovu vrátit.

Pokud Murakamiho znáte, určitě víte, jak snadné je se k jeho knihám vracet. Je to skoro, jako byste znovu četli řádky od blízkého přítele. Text je sice nový, ale zároveň působí zvláštně povědomě a uklidňujícím dojmem. Přesně tak na mě jeho knihy působí. Jakmile jsem se tedy pustila do čtení, nedokázala jsem se od příběhu odtrhnout. A to i přesto, že jsem místy měla pocit, že vlastně úplně nevím, kam příběh směřuje. Murakamiho trefná přirovnání a proud myšlenek mě ale nepustily.

V knize se objevuje hledání smyslu života, jemný humor, ale také samota a vnitřní boj. Právě tahle kombinace dává příběhu zvláštní atmosféru, která nutí čtenáře přemýšlet. I když tuto knihu asi nezařadím mezi své úplně nejoblíbenější od autora, rozhodně nejde o špatné čtení. A velké plus vidím v tom, že si v ní každý může najít vlastní význam.

Po dočtení jsem si znovu uvědomila, proč mám Murakamiho tvorbu tak ráda. Jeho knihy mají zvláštní schopnost v člověku zůstat ještě dlouho po dočtení. A je mi jasné, že se k jeho příběhům zase brzy vrátím.

Jsem přísný, Murakamimu, kterého jako autora miluji, dávám tentokrát jen tři hvězdy. Příběh se táhne, graduje až na konci. Rovina fantazie zase tak převratná není.

Mám s tímto spisovatelem, ověnčeným literárními cenami jak sovětský generál medailemi, celkem problém. Vždy, když začnu číst nějaký jeho počin, celkem si libuji.
Po nějaké době nastane stadium: "co se vlastně děje?" . Nakonec pak přecházím do fáze, kdy nemohu uvěřit, že je možné dostat se od zajímavých metafor, trefných postřehů a slibně se rozvíjející zápletky, k něčemu tak naivnímu, vykonstruovanému a nevěrohodnému (čili v samotném důsledku i nudnému).
Autor se však jistí - nenechává čtenáři prostor a stále znovu mu nasílu vnucuje:" podívej jak jsem zajímavý, jak jsem vtipný, jaká jsem jednička!" Omlouvám se panu Murakamimu, ale ani tímto skrytým maketingem mě o kvalitě "produktu" nepřesvědčil.

V současné době je v módě rafinovaný trend, tvrdit čtenáři (ale platí to i o jiných oblastech tvorby), že umění je něco, pokud možno co nejvíc nesrozumitelného a pitoreskního.
Možná. Ale je v tom jeden háček: při trasformaci profánní reality, v realitu novou, musí být ta nová dokonale pravdivá a uvěřitelná. To je základní pilíř umělecké tvorby.
Proč naprosto věřím Jaroslavu Havlíčkovi, že na náves městečka Olšiny přiletěl anděl zvěstovat zápas nebeských a pekelných sil, ale ani trochu nevěřím panu Murakamimu, že už si dal zase další kapučíno a všude potkává samé šoféry a hoteliéry, kteří jsou velkými filozofy a "strašně fajn" lidmi?
Prostě proto, že Jaroslav Havlíček, který za celý svůj plodný tvůrčí život dostal jenom jednu nepříliš významnou cenu, byl bez jakékoli pochybnosti velký umělec. To znamená ten, kdo se vás od začátku zmocní a nenechá vám vydechnout, dokud vás nedovede až k poslední větě posledního řádku. Nemusíte o tom přemýšlet, nemusíte to rozebírat, protože víte, že je to pravda. A ta ve vás pak ještě dlouho a dlouho rezonuje.
No, a to je to, co postrádám u Haruki Murakamiho.....

Mám ráda autora, četba jeho podivných knih s bizárními událostmi, které jeho postavy přijmou bez většího vzrušení mě naprosto uklidňuje. Tady se jednalo o další malý poklad, kniha na začátku působila až detektivně, ke konci se objevovaly prvky humoru a v ukončení se podepsal existenciální smutek. I když Murakami většinou vysvětlení nenabízí, tak zde jsem ho pro sebe našla.

Nezmysel! dostal som sa až potiaľ keď sa začnú zaujímať o tú fotku s ovcami ale dovtedy je to tak nereálne a neživotné že som to s hnusom odložil a značím si že už nič nechcem čítať od tohto autora.

Zvláštní. Celou dobu jsem měla pocit, že přesně nevím, co se děje – a přesto jsem četla dál. Typický Murakami: zvláštní postavy, podivné události a zvláštní klid, který mě přitahoval. Ne pro každého, ale jestli máte rádi podivnosti, tohle si sedne.

Bezejmenný hlavní hrdina dostane dopis od starého přítele, ve kterém je přiložena fotografie ovcí na pastvě. Po nějaké době ho kontaktuje tajemný muž zastupující mocného “Pána”, který je v kómatu, ale má obrovský vliv v politice i byznysu. Muž hlavního hrdinu donutí, aby našel jednu zvláštní ovci s hvězdným znakem na zádech — jinak mu hrozí zničení života.
A tak se hlavní hrdina spolu se ženou s magickýma ušima vydává hledat onu tajemnou ovci.
Pointa knihy tkví ve hledání smyslu života a vlastní identity. Ovce zde symbolizuje všechno, co nás v životě ovládá.
Tohle je typický Murakamiho magický realismus. Za mě nebyl tak dobrý jako Norské dřevo nebo Na jih od hranic, na západ od slunce, ale pořád se mi moc líbil.

Ovce, uši, Hokkaidó, Myšák, profesor Beran a ovčí mužík... Na první pohled by se mohlo zdát, že se bude jednat o nějakou komedii, očekávejte ale spíše pečlivě vystavěný, mysteriózní příběh o jednom neobyčejném pátrání.

Hlavní hrdina si poklidně žije svůj život, ale jen do té doby než v reklamní agentuře, kde pracuje, zveřejní fotografii ovcí. Tím se dostává do hledáčku mocných a jeho život se převrátí naruby.

Ač je Murakami hodně známý a oblíbený spisovatel, četla jsem od něho opravdu jen pár knih. Hon na ovci je tak dalším rozšířením mých znalostí v jeho tvorbě a stále jsem přesvědčena, že je to prostě Pan spisovatel. Moc mě baví jak píše, jaké má zápletky, co nám prozradí o Japonsku, o jeho historii, tak, aby to nebylo nudné….

V této knize nám jednotlivé střípky ze života hlavního hrdiny dávají dohromady celý příběh. Ten je rozhodně nečekaný, zajímavý, dobře promyšlený a propracovaný. Vůbec jsem nedovedla odhadnout, kam a jakým způsobem nás autor nakonec dovede.

Příběh nás rozhodně donutí přemýšlet, místy na nás čekají až filozofické úvahy a rozjímání, a přesto má děj spád a já chtěla číst dál, abych se dozvěděla více.

Tím, jak je pro nás Japonsko vzdálené, obzvláště pak jeho historie, funguje tu doslov jako dovysvětlení určitých momentů a vše do sebe skvěle zapadne. I čtenář jako já, bez znalostí japonského prostředí, to všechno pochopí a je ohromen propracovaností. Co všechno mohl autor do zdánlivě obyčejného příběhu ukrýt.

Já mám Murakamiho moc ráda a tato kniha mi dost dlouho ležela v knihovně a čekala na přečtení, protože na autorovi knihy musí mít člověk náladu a čas..čtou se mi vždy pomalu, protože u nich hodně přemýšlím...

Hon na ovci nebyl jiný... Ze začátku nenápadný příběh, rozvod hlavního hrdiny.. nenaplňující práce, stagnující život... nová přítelkyně s velmi zajímavýma ušima a ještě zajímavější problém s ovcemi..

Dokážete si představit, že vás někdo pošle hledat ovci? Jednu neobvykle zvláštní ovci mezi tisíce jiných a máte na to měsíc.. pokud ji nenajdete můžete přijít o všechno, co vám zbývá... Jenže co se stane, když ji najdete, nebude to ještě horší?

Putujeme zde i historií japonského Hokkaida od osídlování až po moderní dobu..

Nejde samozřejmě jen o příběh, který je protkaný podivnostmi, mystičnem, místy lehkým fanatismem, jde tu také o spoustu zajímavých myšlenek, které vás nutí zamyslet se nad různými věcmi..

Rozuzlení celého příběhu mě celkem překvapilo a musím uznat, že mě i dost zamrazilo, ale bylo to perfektní zakončení..

Nezařadí se asi mezi mé nejoblíbenější knihy od autora, ale rozhodně jsem ráda, že jsem si ji konečně přečetla...

Krásná ouška jsou fajn...

Murakamiho magický realismus. Od japonského kolonialismu, přes osídlování nehostinných japonských hor, až po současnost, kde modlou jsou peníze a moc - jedna ovce vládne všem.
Nevýrazný, obyčejný hrdina, který se postupně naučí naslouchat a chápat, je postupně směrován k vyvrcholení, kde se už musí rozhodnout sám za sebe. Zvolí dobře?

Tato kniha se čte podle toho jak jste sami naladěni a chce to cas.

Mně se ten příběh líbil a rozhodně jsem nad ním přemýšlel i další dny po přečtení...

Je to takové dobrodružství do tajemné krajiny, kde lišky dávají dobrou noc... Bavil mě ovčí mužíkc, bylo tam spoustu vtipných scén, ta knížka mě jednoduše vtáhla do jiného světa. Jenom nevím jak ji mám hodnotit...

Spousta čtenářů se shodují na tom, že kdyby to psal "starší Murakami" bylo by to kratší. Toho názoru se zastávám taky a vůbec by kratší "Hon na ovci" nebyl špatný. Naopak Murakami, jak víme, umí popsat i ty nudné pasáže...Takže ve výsledku Vám ten příběh uteče a moc tu "zbytečnou" délku neřešíte.

Jsem zvědavý na: "Dance, dance, dance..." a možná po přečtení změním hodnocení tohoto díla

Naše nedokonalost nás činí tím, kým jsme. Cesta k lidství je začít přijímat své slabosti. Nebo je dokonce jako Myšák mít rád.

Pro mě zatím nejlepší Murakami co jsem četl
První polovina byla parádní, ale pak to tak nějak ztrácelo dech.
Jak tu píší ostatní, je možné, že vypsanější, starší Murakami by to napsal kratší a údernější, ale i tak velmi dobré čtivo, vždy si rád jednou za čas odskočím k nějaké té Odeonce:)

Věřím, že kdyby Murakami psal tuto knihu ve své pozdější spisovatelské fázi, byla by kratší tak o 100-200 stran. Murakami má velkou výhodu v tom, že i ty nudné pasáže umí popsat zajímavě, proto mi velká absence děje v první části ani příliš nevadila. Příběh jako takový je sám o sobě velmi zajímavý, moc se mi líbí symbolika a promyšlenost (za to vděčím také doslovu, který mi spoustu věcí objasnil). Trochu mám nicméně problém se závěrem, který mi připadal (jako kontrast první části) velmi zrychlený a trochu nedoladěný.

Kdyby to šlo, tak dám hvězdiček 6. Ta symbolika mi samozřejmě utíkala (naštěstí je tam doslov), ale jinak celá kniha, atmosféra i příběh byli super. Navíc teď už se konečně můžu vrhnout na Tancuj, tancuj, tancuj.

Jediné, co místy drhne a na co nejsem u Murakamiho knih zvyklý, je překlad. Není to nic hrozného, ale místy člověka praští do očí divné slovo nebo věta.