Christiane F. – Můj druhý život

30.10.2014

Na tuhle knihu může mít spousta čtenářů odlišné názory. Faktem však zůstavá, že je to autobiografie, příběh ze života, takže se do toho nemůže připojit fantazie, aby to bylo napínavější nebo víc šokující. Už tak to ve mně vyvolává ten zvláštní pocit, že se tohle někomu skutečně stalo a že tak někdo žil - dosud žije. V knize samozřejmě chybí několik odpovědí na mé vyslovené otázky, ale nemůže tam přece být každá informace, jakou si čtenář usmyslí. Např. otázka ohledně Christianiných rodičů - do poloviny knihy tam o nich nepadlo ani slovo, což mě docela zarazilo a začala jsem si o nich myslet to nejhorší. Ke konci však bylo vše vysvětleno a já konečně dostala odpovědi. Christianiny pocity a popisy situací a zážitků se mi zdály neuvěřitelné (její cesty do zahraničí, neustálé přesouvání z místa na místo, vězení nebo záležitost s jejím synem).
Myslím, že o jejím životě jsme se dozvěděli dost na to, abychom posoudili, že život po narkomanské závislosti není vůbec lehký.

Po dočtení knihy My děti ze stanice ZOO jsem byla moc zvědavá na to, jaký život Christiane vedla po své závislosti na drogách. Je pravda, že už to nebylo tolik šokující jako předchozí kniha. Rozhodně bych doporučila těm, které zajímají bližší informace ohledně Christiane F,

29.10.2014

Kniha se mi moc líbila, hlavně úryvek z vězení...Žádné daně, žádní opilí kamarádí, žádná kritika, nikdo tě nepozoruje, nikdo tě nesoudí...
Je zvláštní, že pro někoho je vězení vetší svoboda, než svoboda mimo mříže.

26.10.2014

Nepřekonala Děti..

26.10.2014

Tuhle knížku jsem si chtěla přečíst, protože jsem byla zvědavá, jak žila Christine F. dál, co se stalo. Zpočátku jsem si říkala, že knihu odložím, styl mi neseděl, děj byl hop sem hop tam. Ale ta zvědavost, co se událo, byla silnější.
I po přečtení zde zůstalo mnoho nezodpovězených otázek, mnohé další se objevily. Co se stalo s Detlefem? Jen nějaké tři suché věty a jinak nic? Když na knihu koukám zpětně, v podstatě jsme se skoro nic nedozvěděli, všechno bylo jen takové povrchní vykládání.
Jako mnoho ostatních, i já jsem měla guláš ve všech těch lidech a jménech. Rychlé střídání děje, míst a příběhů minimálně ze začátku dělalo v příběhu zmatek.
A celkem mě překvapilo, že se stala hvězdou, kam všude cestovala, s kým se setkávala. Přišlo mi to nezasloužené.
Co oceňuji, je že na feťačku přemýšlela dopředu a nerozházela hned všechny peníze za fet. Tohle bylo překvapivé, že i když jela v drogách, udržela si zdravý rozum a jasné myšlení. Také se mi líbil její přístup a názory na mateřství, to jak se snažila být nejlepší matkou svému synovi. Že pro něj nikdy nelitovala peněz a snažila se dělat všechno, co pro něj bylo nejlepší, i když to byla pěstounská péče. Feťačka nefeťačka, tohle se jí musí nechat jako velký klad.
Co se mi však na podání příběhu nelíbilo, bylo odtažitost, vyprávění jak kdyby zdálky, chyběly tomu emoce a ta šokující součást. Bylo to dost mdlé, rozkouskované vyprávění.
Co mě ještě překvapilo, byl věk jejího otce, její postoj ke své závislosti - nikoho neobviňovalal, byla to její volba. Že si v knize protiřečila jsem prostě přešla. Akorát pořád říkala, že je čistá a přitom brala hašiš apod. Tohle přece není čistá, ne? Ale asi záleží na úhlu pohledu...
I když tahle kniha měla mnoho chyb, hodnocení průměr, stejně si myslím, že mi bude dlouho ležet v hlavě a myšlenky mi k ní budou utíkat.

16.10.2014

Líbil se mi úvod, který snažil osvětlit první knihu My děti ze stanice Zoo pro ty z nás, kteří s ní nebyli seznámeni. I přesto, že jsem nečetla první díl, hned jsem pochopila děj a souvislosti.
Kniha se mi líbila. O to víc mě šokovala, že vše, co je vyprávěné, je skutečné. Nejvíc mě šokovala vyprávění a příběhy z vězení. Kdo to nezažil, asi jen těžko si umí představit, jak hrozné to muselo být. A boj a strach o syna, to pozná asi jen opravdu žena, která je matkou. Neskutečný, a přitom tak reálný příběh.

05.10.2014

Těšila jsem se na pokračování, kniha mě celkem zklamala, ale i přesto dávám 3 hvězdy. Měla dost partnerů, s kterými stejně nevydržela. Děj byl neuspořádaný a mě osobně nejvíce zaujali pasáže s ženským vězením a jejím synem.

04.10.2014

Musím říct, že jak jsem se na pokračování o nejznámější drogové závislačce těšila, dost mě to zklamalo. Děj je neuspořádaný, de facto jsem se "nic moc" nedozvěděla. V podstatě jediná pasáž, která mě víc zaujala, byla o ženském vězení. I přesto, že jsem si knihu koupila, bude mi ležet v knihovně, ale já už ji asi znovu neotevřu.

08.09.2014

Pokračování, po kterém jsem x let toužila. My děti ze stanice Zoo jsem znala nazpaměť a chtěla jsem vědět, co bylo dál. Žije, fetuje, má rodinu, děti? Několik článků z novin to nezachránilo. Můj druhý život jsem uvítala a přečetla jedním dechem. Byla jsem překvapená, chvilkama zhnusená a Christiane mi bylo v závěru vlastně líto. Doporučuji přečíst. Už to dávno není příběh teenagera, který se dostal k drogám, ale "dospělé" matky, která se nikdy nedokázala se závislostí vypořádat...

08.09.2014

Mám, radost, že jsem se mohla dozvědět jak pokračuje život Christiane F. Opravdu jsem ocenila, že se nelituje, drogovala, protože drogovat chtěla a tím si zničila život sama

06.09.2014

Kniha "My děti ze stanice ZOO" má příběh s obrovskou přidanou hodnotou - šokuje, děsí, znechucuje, odrazuje... a troufám si říct, že tím vším působí výchovně. Ať už to byl záměr nebo ne. V knize "Můj druhý život" jsem však žádnou přidanou hodnotu nenašla. Člověk by čekal, že dospělý se se závislostí (navíc medializovanou) vyrovná lépe než nevyzrálé dítě - u dítěte chápu, že do toho padá znova a znova, ale u dospělé ženy to nepochopím - navíc když se mohla stát obrovským vzorem pro všechny, živým příkladem toho, že je možné s drogami přestat (byť za určitou cenu třeba). Obávám se, že Christiane to vůbec nenapadlo, protože její šílený způsob života ji prostě převálcoval. Její příběh bych popsala jako beznadějný.
Ale nemám hodnotit život, mám hodnotit knihu: hlavní neduhy už v komentářích zazněly - příliš mnoho postav (mnohé v českém prostředí absolutně neznámé), chaotická dějová linie. Vyčetla bych i přílišnou popisnost - uvítatala bych totiž, kdyby Christiane více prozrazovala i důvody svého jednání (mnohdy pro mě nepochopitelného). Pasáže o její matce, sestře a otci, roztroušené po celé knize, by byly jasnější, kdyby byly pohromadě (a třeba bych neměla pocit, že si chvílemi trochu protiřečí). A překvapilo mě, že Detlefovi byla věnována jedna jediná věta, čekala jsem, že se o něm trochu rozpovídá.

A jako dlouholetou fanynku mě potěšila zmínka o Depeche Mode :)

03.09.2014

Tak já opravdu nevím. Čtu vesměs superlativa, ale pro mě byla kniha v určitém slova smyslu zklamáním.

Zatímco "My děti..." jsem přečetla jedním dechem, "Můj druhý život" se se mnou vlekl delší dobu a jakkoliv jsem chtěla knize propadnout, nestalo se.

Christianiny zážitky jsou bezesporu (nejen z jednoho pohledu) zajímavé, ale mám pocit, že první kniha byla pro mě v určitém slova smyslu osobitější, místy jsem se musela nutit do čtení, což beru jako velké negativum, pro mě velmi překvapující.

Pro mě "Děti" zůstávají špičkou, pokračování už bych doporučila jen těm, kteří mají o Christiane zájem a touží se dozvědět, co jí osud naservíroval po poslední stránce :)

P. S. Po tolika letech závislosti vypadá opravdu dobře, podívejme se na Kateřinu Bradáčovou, českou Christiane F.

15.08.2014

Jsem ráda, že jsem knihu přečtla a dozvěděla se, jak Christiana žila po tom, co skončila kniha My děti ze stanice ZOO, že jsem se to dozvěděla od ní samotné a ne z novin. Ale zkrátka už to není ono. Už to nejsou ty původní děti. Myslím, že takovou legendou jako My děti... se tahle kniha nestane, a nebude se k ní tolik lidí vracet. Není tak šokující, nechutná ani nepředstavitelná jako první díl.
Nechápu za co je Christiana tak obdivovaná. Na jejím životě není nic obdivuhodného. Po tom, co měla první kniha takový úspěch, mohla chytit svojí šanci a dostat se ze závislosti všemi prostředky, to však neudělala, jen se potácela od jedné závislosti ke druhé. Jediné, co na ní obdivuji je to, že nerozházela všechny peníze za drogy, ale celkem dobře s nimi naložila a to, že stále žije.

12.08.2014

Hrozně jsem se ztrácela ve všech těch lidech, kteří byli popisováni. Ale celkově hezké pokračování :) Podle doslovu bych tipla, že se dočkáme i dalšího pokračování.

09.08.2014

Jako asi každého, kdo tuto knihu četl, i mě zajímalo, jak pokračuje život Christiane F., ženy, o jejímž osudu jsem četla před mnoha lety. V tomhle ohledu to mé očekávání splnilo a rozhodně nelituji času stráveným nad čtením dalších eskapád Christiane, i díky tomu, že je to psané čtivě a zvědavost, co bude pokračovat, mě nutila číst pořád dál a dál. Nicméně bylo pár věcí, které mi na knížce vadily a díky nimž jsem i přes čtivost musela hodnocení snížit. Jednou z nich je to, že časový úsek, který je popisován, je poměrně dlouhý a chvílemi jsem se naprosto ztrácela a nebyla jsem schopná si zařadit jednotlivé kapitoly nebo jejich úseky do časového období. K tomu přispívá i fakt, jak už tady bylo v komentářích zmíněno, že styl psaní je zvláštní, často jsem měla pocit, že čtu příběh patnáctileté holky a ne dospělé ženy, nevím, zda to bylo úmyslné nebo jen Christiane taková je. Osobně jsem měla mnohem větší problém její život po vydání knihy pochopit. Na jednu stranu samozřejmě moc dobře vím, že psychika každého člověka je jiná, že každý reagujeme na situace jinak a že neexistuje nic jako vyléčený závislý člověk. A rozhodně nejsem typ, co by někoho odsuzoval. Ale chvílemi mi vadilo neustálé obviňování a především moralizování ohledně výchovy dětí, které je prezentováno způsobem, že jen její metody byly správné a ostatní jsou hodné odsouzení. Ale to všechno asi k "dítěti ze stanice ZOO" prostě patří a já jsem ráda, že jsem mohla do jejího života po letech zase nahlédnout.

Knihu o Christiane čitam už druhý raz, páči sa mi jej štýl pisania. Celkom všetko asi nenapisala sama, okrem nej je autorkou aj novinarka Sonja VUkovic. Je to pútavé rozprávanie zrelej a múdrej ženy, ktorá (väčšinou s nadhľadom) rekapituluje svoj život. Christiane, hlavná hrdinka, je "vďaka" svojej chorobe závislosti aj trochu vzťahovačná a samoľúba, poriadne prešpekulovaná, ale aj sympaticky nezávislá vo svojom myslení, v názoroch a postojoch a - je to žena, ktorá vždy platila dane. Prijíma cenu za život, aký žila, no nevyhýba sa otázke, ktorá ostáva aj pre čitateľov - neboli tie dane vysoké? Hrdinka, ktorú si musíš obľúbiť za to, aká je a čo všetko práve preto prežila. Je to kniha aj o závislosti, o tom, kam ťa privedie. Kým knihu neprečítaš, nepustíš ju z ruky.

01.08.2014

Když jsem zjistila, že vyšlo pokračování knihy My děti ze stanice Zoo, neváhala jsem ani chvilku a okamžitě si knihu v knihovně zarezervovala. Osudy mladé narkomanky mě kdysi hodně zasáhly - knihu jsem si potají půjčila od své kamarádky, bylo to v době, kdy problematika drog byla ještě tak trochu tabu a zas tak moc otevřeně se o ní nemluvilo, pokud se dobře pamatuji, kniha byla dokonce doporučena až od 15 let a tuto hranici jsem tehdy nesplňovala. Přestože od té doby vyšlo knih na toto téma mnoho, My děti ze stanice Zoo pro mě zůstaly No. 1. Snad právě proto, že hlavní hrdinkou bylo dítě, a příběh byl tudíž šokující, alarmující, odstrašující. Právě proto mě zajímalo, jak si Christiane vedla dál. Můj druhý život jsem přečetla velice rychle, nicméně dílko pro mě zůstalo hluboko ve stínu Dětí ze stanice Zoo. Už to není ten příběh, který by se teoreticky mohl týkat každého z nás, nedejbože našich dětí, je to příběh slavné narkomanky, kterou její "sláva" pomalu ubíjí. Christianu neobdivuji, není za co. Vážila jsem si jí v době, kdy zmedializovala svůj příběh, který se stal strašákem, a mohl tak pomoci v boji proti drogám. Za její další život si už ale obdiv nezaslouží. Měla opravdu hodně možností, aby dala svůj život do pořádku, byť vím, že to není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Nicméně neměla bych hodnotit Christianin život, ale knihu jako takovou. Té dávám s čistým svědomím 4 hvězdy.

31.07.2014

Dost jsem se rozhodovala mezi dvěma nebo třema hvězdičkama. Knížka není vyloženě špatná, ale v určitých částech jsem se ztrácela, naprosto nechápala proč tam autorka zmiňuje některé lidi, přeskakovala, takže se nedalo poznat jestli jí bylo 19, 14 nebo víc. Jak už napsala lenkaru vypadá to, jako kdyby knížku psala 15ti letá holčina anebo je to kvůli tomu, že je ztřeštěná (jak autorka sama uvedla v knize). Nebo byla psaná moc hekticky v krátkém čase.

Každopádně jsem ráda, že jsem si ji mohla přečíst. Už tolikrát jsem na netu hledala info jak na tom je a tak. S Dětma ze Zoo se to nedá v žádném případě srovnávat. Za prvé, tamto sepisovali dva novináři. Za druhé jim to velmi otevřeně diktovala 15ti letá narkomanka a za třetí poté její život už nebyl tak "skandální" aby to bylo tak zajímavé.

21.07.2014

Není to špatná kniha, ale už není tak šokující jako My děti ze stanice Zoo. Přesto má dost zajímavých částí, jako např. otevřená drogová scéna v Curychu, pobyt ve vězení, to jak snadno se dalo seznámit s různými "slavnými" osobnostmi...Ale rozhodně už vás to tolik nestrhne jako předchozí kniha.

Christiane obdivuju a obdivovat nikdy nepřestanu. Asi.
Stanici ZOO jsem přečetla už 9x za poslední dva roky, a není knížka po které bych sáhla raději. Proto když vyšlo pokračování, vyprávění o tom, jak se jí dařilo posléze, sáhla jsem po něm jak rychle jsem mohla. Přečtena takřka na jeden zátah, a jak bylo řečeno - jakoby na vás mluvila ta samá Christiane. Ano, i v následujících třiceti letech, které v knize popisuje, si zachovala tu svojí vzdorovitost, jisté rebelství, bohémství, a tím i to, co mám na ní tak neuvěřitelně ráda. Bylo zvláštní pak sledovat, jak se její mentalita a priority změnily narozením Philippa. Co s člověkem dovede mateřství.
Přiznávám, asi jsem doufala v určitý happyend. A přitom mi od prvního přečtení Dětí bylo jasné, že k žádnému nedojde. Ale chtěla bych ho, ne ale kvůli sobě jako čtenáři, ale kvůli Christiane jako osobě. A nemyslím tím happyend bez drog a mez náhražek. Nýbrž happyend bez stínů a s jejím synem, s tím nejdůležitějším, co má.