My – Deník pádu

Takhle to dopadá, když dostanete poukaz do Luxoru a nejste schopni najít žádnou kvalitní knihu. Glukhovského si vážím zejména jako autora sci-fi, ale jako politický komentátor nestojí za nic. Jeho self-hating články pojednávající o tom, jací jsou Rusové pakáž (takže i autor?) jsou si podobné jako vejce vejci a Glukhovsky jako rozmáchlý prozaik není schopen udržet pointu. Jeho glosy jsou značně rozbíhavé, na konci čtenář neví, co chtěl autor vlastně říci. Texty otištěné v západních médiích by navíc na celou knihu asi nevydaly, a tak se autor rozhodl ke každému textu připojit nějaké dovysvětlení (asi nejlepší část knihy) a "autorův pohled z budoucnosti", což je mnohdy jen shrnutím téhož. Většina Glukhovského článků je jen hospodským nadáváním u piva, které nenabízí žádné řešení.

Deník pádu je mimořádně silná a poctivá kniha, která nabízí víc než jen soubor publicistických textů.

Velmi oceňuji strukturu knihy: kontext – článek – retrospektiva. Tento rámec dodává každému tématu širokou perspektivu a umožňuje čtenáři sledovat nejen samotnou událost, ale i její vývoj v čase a autorovo zpětné hodnocení.

Pro čtenáře hluboce orientované v geopolitice východního křídla může jít o zajímavé zpestření. Pro mě – jako pro člověka, který geopolitiku sleduje spíše jako vážné hobby – je to velmi nabitý pohled dovnitř Ruska.

Glukhovsky píše otevřeně, tvrdě a bez obalu kritizuje ruský režim. Upřímně mě překvapilo, že za některé texty nedostal rozsudek už mnohem dříve. Právě tato otevřenost dává knize autenticitu a váhu.

Ne všechny texty jsou však stejně silné. Některé eseje (např. Pejsci a pejskaři) považuji za výborné, jiné – zejména velmi lokální články o ruské mafii – pro mě byly hůře uchopitelné kvůli menší znalosti kontextu.

Velkým kladem knihy je autorova sebereflexe. V retrospektivách Glukhovsky dokáže přiznat omyl, korigovat své dřívější názory a přijmout realitu takovou, jaká je. To je u Ruské opozice i vlády celkem vzácné. Ty jejich ega jim to nedovolují.

Kniha se čte pomalu – a měla by. Nutí k přemýšlení a návratům. Osobně jsem si k mnoha textům dohledával další souvislosti, což čtení ještě zpomalilo, ale zároveň výrazně obohatilo.

Koho to vidí mé bystré oči.
Není to kralevic na bujném oři ?
Je to kralevic na bujném oři.
Bud zdráv,kralevici !

Kdo nevěří,at tam běží ... inu toto nejsou jen tak nějaké ledajaké pohádky.
Říkadla k pobavení,věru to také není správné přirovnání.
Tak v té krásné zemi,tam za duhou,je království z nejkralovatějších,kde zlaté rybky plní každému jeho nejtajnější přání.
Ne ne děti,nelekejte se.To on se strejda Dmitry nedal zničehonic na bajky,ani se nezbláznil.To už vůbec ne.
Ti milí lidé z velké země,ho na dovolenou do zahraničí poslali.Asi za odměnu.
Právě oni.Zastánci spravedlnosti,kterým na každém záleží,budují blahobyt,ti sami si život v přepychu odpírají.
Kněží káží,všici žíti v milosrdenctví a pokoře budete !
Intriky,lež,strach,to jsou tu výrazy zcela neznámé.Fuj !
Slušnost se vyplácí a pravda bude po zásluze odměněna.
A kde je ta země,ptáte se jistě.Inu za devatero horami,devatero řekami ...
Sním či bdím ? Je to sen.
Totéž ráno,tentýž den,ale ted už jsme jinde,je to jiná vesnice ...

Slyšte,slyšte milé děti.Najdou se tací,kteří dokonce popírají,že by se v tom království žilo úplně jinak.Nevěří a spílají k nebi.Lecjaké pomluvy tvrdí oni.To MY žijeme prý v omylu.
Kdo je tu tedy vlastně paranoidní ??
Oni to snámi myslí dobře,s otevřenou náručí nás mateřsky vítají.
Nezbývá tedy než naslouchat a dozvědět se něco o skutečnosti.
Jaké je to doopravdy v této bájné pohádkové říši opředené mlhou náramných legend a bájí.
Se stylem sobě vlastním,od autora Dmitry Glukhovského.

Ona to není,ale pohádka.Celé je to mrazivé svědectví !

Autor se toho nebojí. Docela se divím, že ještě na něj v emigraci taky ruští tajní něco nezkusili.
Kniha je soubor novinových sloupků od 2012 do 2023, poslední je, když Prigožin táhne na Moskvu. Jsou doplněny kontextem a pohledem autora s určitou časovou prodlevou.
Mistrně podchytil moc Putina a lidí kolem něho i pro Evropana nepochopitelnou pasivitu a přizpůsobilost obyčejných Rusů k režimu, i když s ním vnitřně nesouhlasí.

Výčet událostí, kterými se Vladimirovi Putinovi podařilo zbavit ruský lid svobody a vytvořit z nich vystrašené stádo. Násilí a neúcta k lidem vlastní země.
Pravdou je, že Rusko neumí zacházet s demokracií a svobodou. Všechny dosavadní pokusy se vždy změnily v chaos, anarchii a příležitost pro darebáky, aby se obohatili a chopili se moci. Je to začarovaný kruh.
Proměna diktatury ve svobodnou občanskou společnost je proces velmi složitý a zdlouhavý. Rusko je bohužel stále na začátku.

Učíme se být lhostejní vůči očividné nespravedlnosti odehrávající se přímo před našima očima – to se nás přece netýká, a možná ani nedotkne, když si sami nenaběhneme, a svým soucitem a solidaritou přece stejně nemůžeme pomoct všem!

Dmitrije Gluchovského známe především jako autora knižní série Metro, podle které vzniklo i několik her. Série metro nám představuje život v postapokalyptickém světě podzemní Moskvy. Stanice, nebo společenství stanic, představují odraz současné ruské společnosti. Pokud chcete tedy zjistit, jak až moc je ruská společnost pestrá, tak si série přečtěte nebo poslechněte, stojí to za to. Gluchovskij je rovněž autorem dalších knih s vizí pochmurné budoucnosti, které jsem ale nečetl.

Naposledy od něj v České republice vyšla kniha My - Deník půdu, který je souborem jeho novinových článků z let 2012–2023. Za mě jde o zajímavé čtení, neboť je zde vidět vývoj postoje ruského intelektuála vůči Rusku. Kniha nezačíná nějakým náhlým prozřením o současném ruském režimu, autor si od začátku uvědomuje problematičnost současného Ruska. Konec konců ruskou společnost dobře popsal v již zmíněném Metru. Jde tedy o autory reakce na konkrétní události, u kterých mu přišlo důležité se vyjádřit.

Knihu se nemusíte bát číst, pokud současnou situaci v Rusku neznáte. Většina článků je doplněna o úvod za jakých okolností vznikala a na co přesně reagovala. Čtenář tak dostává hlubší kontext o dění. Současně je také většina textů doplněna o autorův pohled ze doby, kdy knihy vznikala, což je rok 2023. Pokud jde o konkrétní narážky v textech, tak je kniha doplněna o poznámkový aparát, který je umístěn na konci publikace. Pokud čtenář nechce, tak si poznámky číst nemusí a současně jej pod textem neruší.

Celou knihu nepřečtete na jeden zátah nebo za krátkou dobu. Je lepší si ji rozložit do menších částí. Samotný text se čte dobře, nejen, že jej psal literát, ale překlad se postaral Libor Dvořák, za mě nejlepší překladatelská kapacita z ruštiny. Nicméně pokud chcete studovat soudobé dějiny Ruska opravdu do hloubky, tato kniha vás neuspokojí, ale to ani není jejím cílem. Od toho jsou zde jiné knihy.

Celkově vzato, pokud Gluchovského znáte a zajímáte se nejen o jeho sci-fi, ale i o to, z jakého prostředí jeho knihy vychází, tak kniha za přečtení stojí. Byť pro většinu čtenářů to bude jednou a pak se ke knize nejspíš nevrátí.