My
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
Své stěžejní dílo, románovou antiutopii My, napsal Zamjatin v roce 1920. V letech 1924/25 se objevila v překladech do češtiny, angličtiny a francouzštiny. V Rusku byla vydána až v letech přestavby, v roce 1987. Jádrem díla je život v „Jednotném státu“ vzniklém někdy ve třetím tisíciletí po „dvousetleté válce“. Lidé v této době už netrpí bídou, ztratili však jména a stali se pouhými „čísly“, lidmi – šroubky. Ženy jsou pojmenovány samohláskami, např. I – 330, a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D – 503. Život těchto lidí je organizován a přísně střežen Úřadem Strážců. Všichni lidé žijí v prosklených domech, takže nemohou nic skrýt. Vstávají každý den všichni ve stejnou minutu, stejně odchází do práce a stejně jdou i na odpočinek. Na každé sousto při jídle mají předepsaných padesát skousnutí. Na dítě musí mít povolení, jinak jsou popraveni. Vůle kolektivu zde pod totalitním diktátem Dobroditele zcela vytlačuje svobodu lidského myšlení.... celý text
Přidat komentář
Zamjatinovo My je vskutku geniální dílo. Pokud vezmeme v úvahu dobu kdy vzniklo (1920) a jeho aktuálnost, včetně technických detailů, je to neprávem opomíjené dílo. Z počátku je styl psaní na první pohled ne zcela konzistentní, ale postupem času zjistíme, že je psán velmi rytmicky a podle mně, se podobá 3d skrytým obrázkům - sterogramům, kde se najednou zjeví obraz naprosto čistý a plastický. A přesně tak na mne děj působil a o to byl zážitek silnější. Knihu jsem přečetl v podstatě za dva večery, protože nešlo přestat.
Ač napsáno ve 20. letech na SSSR, myslím, že v dnešní době začíná být opět aktuální. Děsivý obraz budoucnosti, ve které jsou všichni povinně šťastní. Díky formě deníku možná lepší zážitek než z Orwellova 1984.
Po Huxleyho Konci civilizace vydal jsem se dále ... a dostal jsem se dále. Překvapivé je povědomí spisovatelovo o matematice i fyzice a objevech tehdejší doby spíše teoretických. Co je zde velmi působivě podáno, jsou důsledky výchovy systému, generace po generaci. Lidé jsou mozky, rukama i nohama systému a vždy byli, utváří ho, zdokonalují ho, akceptují ho, včetně důsledků (laskavá demonstrativní poprava). Podobně jako u Huxleyho nevěra neexistuje, ale žena si může přepsat muže na sebe. Na sex je ale třeba obdržet lístek. Fantazie je léčitelná nemoc. Svoboda je zločin, zaostalý chaos, divoši. Všichni to tak chápou. Svou nemoc nahlásí. Blízkého udají ("pro dobro všech"). Nikdo se za to nezlobí, všichni to chápou. Chystají se laskavě poučovat obyvatelstvo jiných planet o dokonalém systému.
A čím déle čtete, chápete to. Dokážete si to představit. A když dojdete na závěr knihy, dostanete ten nejkrutější zásah. Nevíte, kde přesně se stala chyba. Nevíte, jestli je to tak logicky špatně nebo dobře, ale velmi dobře to cítíte. Cítíte tu hrůzu ...
Kniha plná zajímavých myšlenek, u které jsem věděla, že jí přečtu, ačkoliv to není úplně můj šálek čaje. Nemůžu uvěřit tomu, že je tak stará! Mnoho myšlenek má totiž naprostý přesah i do současnosti. Jen toho konce je mi obzvláště líto... ale to se asi dalo čekat.
"Připustit, že já může mít nějaká práva ve vztahu k státu, je totéž jako připustit, že gram může vyvážit tunu, to je přece jasné. Z toho plyne dělba: tuna má právo, gram povinnosti, a jediná cesta od bezvýznamnosti k velikosti je zapomenout, že jsem gram, a cítit se miliontinou tuny."
"Soucit je výsledkem hluboké neznalosti aritmetiky."
Přesná vize totálně komunistické společnosti. Pro dnešní dobu mi přijde aktuálnější Huxley. Příběh se rozběhne až od poloviny, ale pak je svižný a chytlavý.
Nejde nesrovnávat s Orwellem. Zatímco jeho 1984 je takové uvěřitelnější, Zamjatin je ve své vizi opravdovější. A upřímně nevím, která je ve svém důsledku děsivější...
"... A ste dokonalí, ste roveň strojom, cesta k stopercentnému šťastiu je voľná. Ponáhľajte sa všetci – starí, mladí – na Veľkú operáciu. Ponáhľajte sa do posluchární, kde sa Veľká operácia uskutočňuje. Nech žije Veľká operácia. Než žije Jednotný štát, nech žije Dobrodinec!" ... Keby ste toto všetko nečítali v mojich zápiskoch, ktoré skôr pripomínajú akýsi starý čudný román, keby sa vám v rukách ako mne chvela táto ešte tlačiarenskou čerňou voňajúca strana, keby ste vedeli ako ja, že je to tá najreálnejšia realita, keď aj nie dnešná, tak zajtrajšia – necítili by ste to isté ako ja? Nezakrútila by sa vám hlava ako mne? Nebežali by vám po chrbte sladkobôľne ľadové ihličky? Nemali by ste pocit, že ste giganti, Atlasovia a že keby ste sa vztýčili, určite hlavou narazíte o sklenenú povalu?
---
Lahôdka, na ktorú som sa tešila (antiutópia ma až na drobné výnimky ohromne baví, pretože z nej vanie mráz a zároveň vie byť vo vzácnych chvíľach krásne teplá. pre mňa je tento žáner malým zázrakom na poli literatúry, no a ruský autor je pridaná hodnota) – a ktorá parádne splnila očakávania. Hneď na prvý pohľad sa mi zapáčil dosť úsečný, ale pritom účelný štýl "ani jedno slovo naviac". Forma stručných, strohých, akoby neprepracovaných zápiskov fakt nemá chybu. Autor ich zvládal na výbornú, hoci popravde som sem-tam vnímala malé nedostatky a mala pocit, že nedokončil myšlienku alebo nedotiahol dej či detaily prostredia, ale nešlo o nič vážne. Príbeh je aj tak košatý a zapája predstavivosť čitateľa a vťahuje ho a nepustí a ženie spolu s D-503 niekam (vpred? vzad?) a ... a koniec mi vyrazil dych, za ten dávam šiestu hviezdičku.
Môžeme byť len radi, že o podobnom spoločenskom zriadení iba čítame v antiutopistických knižkách a nemusíme v ňom žiť a ešte si voľkať, ako je nám dobre ... či? :-)
(žartujem. mne to takto stačí, som spokojná) ;-)
Radšej si držme náš svet, akokoľvek nedokonalý, ale stále ľudský.
---
Vstala. Položila mi ruku na plece. Dlho, skúmavo sa na mňa pozerala. Potom ma pritiahla k sebe a všetko je preč; zostali iba jej ostré, horúce pery.
– Zbohom!
Zaznelo to zďaleka, odkiaľsi zhora, a ku mne to doľahlo neskoro, možno až o minútu alebo dve.
– Prečo "zbohom"?
– Si predsa chorý, kvôli mne si napáchal zločiny, pre teba sú to muky, však? A teraz tá Operácia – vylieči ťa zo mňa. Preto vravím – zbohom.
– Nie, – skríkol som.
Kruto ostrý, čierny trojuholník na bielom:
– Ako to? Nechceš šťastie?
Hlava mi šla puknúť, dva logické vlaky sa zrazili, vŕšili sa na seba, s rachotom drúzgali...
Vyrazilo my dech, když jsem zjistila, že kniha byla napsaná v roce 1920.
Absolutně nadčasové a skvěle odhalující lidskou podstatu.
Všichni, co nejdou s davem, musí být pro dobro a štěstí všech odstraněni a všichni s tím souhlasí, protože Dobroditel to s nimi myslí dobře.
Maximálně promyšlené a skvěle napsané.
Po přečtení jsem byla zdrcena, že to skončilo takhle, ale zároveň jsem věděla, že to nemohlo skončit jinak.
Kniha, kterou Orwell kvalitně obšlehl a dovedl k dokonalosti. Bacha, budou tu Brojlery, beztak včetně vyzrazeného konce, tak můj koment radši nečtěte.
Hlavním hrdinou je chlápek, který staví Integrál – kosmickou loď, který má přinést štěstí, jež panuje na zemi po dvousetleté válce, i do vesmíru. Lidé nemají jména, jsou pouze čísly a jejich čas je přesně na sekundu rozplánován – krom dvou “soukromých“ hodin, kde se můžou věnovat i sexu, když jsou na jiné číslo “napsáni“ a obdrží “růžový kupón“ – to si pak mohou i stáhnout záclony. Vše je totiž dokonale ze skla a průhledné. Stejně jako láska k Dobrodinci a k tomuto dokonalému, logickému a do poslední sekundy propočtenému životu. Lidé byli zbaveni otravného větru, deště, fauny, flory a jen mraky či slunce spatřují přes skleněnou kopuli. Rodina neexistuje a náš hrdina, číslo D-503, nechápe jak mohlo být množení kdysi nekontrolované, když jsme chovali skot, drůbež, jak je hloupým paradoxem nechovat děti v područí JEDINÉHO STÁTU. Pro naše hlavní číslo je to jasně logické a průzračné jako že derivace z x2 je 2x.
Ale pak dojde u našeho hlavního hrdiny ke zlomu, onemocní objevem duše, která mu začíná ukazovat krásu světa, kdy už jen kapání kohoutku je navždy, začne cítit paralyzující pocit lásky a všeho neznámého - a už to jede. Velice nadčasová a úžasná kniha, jen styl psaní je takový kouskovitý, útržkovitý, jak by byly myšlenky sekány v půlce či se ztrácely v nějakém oparu. Myslel jsem si, jestli to není omezenou mluvnicí, což Orwell dovedl newspeakem k dokonalosti, ale spíše je to záměr. A tak autor, jenž byl přesvědčeným komunistou až do své smrti v pařížském exilu, svým sekaným stylem psaní a zdánlivě nesouvisle rozjíždí popisky šílených praktik k ovládání lidí. Osobně mě hodně vzalo, jak dětem vyoperovávali fantazii, museli je u toho přivázat – ale jedině tak je to správné, jak po operaci chápe i D-503, vždyť MY musíme zvítězit, rozum musí zvítězit!
Diagnóza - Ľudská duša.
Symptómy - Sny, fantázia, predstavivosť, emócie, láska.
Popis choroby - Ľudská duša je najhoršia známa a často neliečiteľná choroba s extrémne nebezpečnými následkami pre organizmus Jednotného štátu. Choroba najviac pripomína charakteristiku víru. Infikuje jednotlivé čisla a pokiaľ nieje ihneď lokalizovaná, spôsobuje poškodenie hosťa a jeho následnú obmedzenosť a s postupne mutujúcimi symptómami často až neschopnosť vykonávať priradenú funkciu.
Liečba - Pokiaľ je napadnuté číslo lokalizované včas, jeho integrita v Jednotnom štáte sa dá za pomoci prísneho dohľadu Strážcov a ďalších nástrojov Dobrodinca napraviť. Bohužiaľ, neskoré spozorovanie choroby a jej symptómov môže mať za následok, že číslo už nieje možné vyliečiť, a v tom prípade ho treba bezodkladne eliminovať. Keďže sa u tejto choroby zistila aj nákazlivosť, je nevyhnutné prešetriť všetky orgány a registrované zväzky, do ktorých číslo patrilo. Veľmi sľubne však vyzerá zatiaľ experimentálna metóda, pri ktorej sa už niekoľko krát úspešne podarilo túto chorobu eliminovať ožarovaním X-Ray lúčmi, ktorých koncentrovaný paprsok je zameraný na konkrétnu časť mozgu, kde sa podľa teórií táto zhubná choroba tvorí. Ak sa výskum zdarne dokončí, čo je určite iba otázka času, bude nasledovať masový zákrok, ktorý u každého čísla nielen eliminuje túto chorobu v akomkoľvek štádiu a rozsahu, ale aj úplne vylúči jej budúci výskyt !
Sláva Dobrodincovi a Jednotnému štátu !
Měl jsem poměrně potíže se stylem psaní. V několika po sobě jdoucích větách dialogu dvou osob jsem narazil na takovou, u které jsem nedokázal určit, který z řečníků ji vyřkl. Občas mi dokonce přišlo, že ve větě chyběla slova nutná pro absolutní jistotu pochopení jejího významu.
Ale jako by to zvyšovalo reálnost příběhu. Ukazovalo, že deník píše skutečně člověk, ne nějaký stroj.
Pokud to mám shrnout, čte se těžce (s přibývajícími stránkami to jde lépe), ale nese v sobě cenné myšlenky. Ve výsledku u mě rozpačitost vystřídalo uznání.
Autor My žil svůj život v onom nešťastném čase, kdy lidstvo, vratce rozkročeno mezi dvěma prámy, hledalo, kudy z té třísla ohrožující situace ven; Jeden prám představoval z tmářství usvědčenou zbožnost, druhý zas jistoty bourající svět vědy; Nejspíš právě tyto úzkostné symptomy doby a pokus o jejich sloučení stály za výslednou podobou Zamjatinovy ideální společnosti, připomínající skleněný model zážehového motoru, v jehož průhledných útrobách lze pohodlně sledovat, jak, a jestli, všechna ta hejblata fungují a který je současně sám sobě nejvýšším úradkem, integrálním obřadem, funkcí i oltářem.
Konečně, chtělo by se říct.
Jenomže člověk je asi fakt tvor beznadějně nevděčný, neboť když konečně někdo přijde s logickou vizí společnosti, jež vrchol svého bytí nespatřuje v demolici stadionu a s ní spojeným provoláváním nehynoucí slávy Baníku Ostrava, tak se vždycky najde nějaké podebrané básnické střevo, co ublíženě hlásá „návrat k přírodě“ a strhává s sebou ostatní.
Já bych takhle náhodou žít chtěl...
5 středových symetriád z pěti *****
PS: Měl jsem možnost srovnávat a spíš, než vydání od Ledy, bych doporučil to od Maťi. Překlad v něm je méně umělecký, doslovnější (aspoň tak působí) a v obtížnějších pasážích srozumitelnější.
Zajímavý a zároveň děsivý popis ideální společnosti, v níž však individualita člověka samotného nemá místo. I když styl psaní rozhodně není oddechový, zakončení příběhu bylo pro mě příjemně překvapující.
Že se Orwell ve svém ikonickém díle u Zamjatina inspiroval, je zřejmé již po přečtení prvních pár stránek, nicméně Orwell svůj příběh dokázal podat v čtenářsky poněkud přívětivějším hávu. "My" se nečte úplně snadno, ale jazykové vyjadřování krásně dokresluje zběsilost celého příběhu a vnitřní boj a zmatek hlavního hrdiny. Celý příběh utíká v šíleném tempu a konec knihy přichází náhle jak blesk z čistého nebe - krátký, rychlý, úderný, působivý, srdcervoucí. Skoro se mi nechce věřit, že tahle kniha byla napsána už před skoro sto (!) lety, působí nesmírně současně.
Doufejme, že posmrtný život neexistuje, protože jinak se Zamjatin někde hodně buší do hlavy. Všeobecně máme 1984 za velice vizionářské a pokrokové dílo, ale tím vizionářem nebyl Orwell, ten v podstatě udělal akorát více realistický (na druhou stranu, dle mého, co se lidské psychologie týče, méně propracovaný) retelling tohoto díla. Čímž nechci nějak shazovat Orwella, páč ho mám ráda, chci tím vyzvednout pokrokovost a kvalitu tohoto díla. Srsly, tohoto dědečka dystopie číst chcete! (Zamjatin se opět bije do hlavy, protože někdo se zase v povídání o jeho knize baví akorát o Orwellovi)
V této knize je vykreslena technicky vyspělá společnost, kde je všechno dění podřízeno jedinému a nejvyššímu státnímu představiteli - Dobroditeli. Lidé jsou naprosto oddáni nejen jemu a státu, ale také preferovanému kolektivismu a jsou navíc apatičtí i vůči zásahům do jejich soukromí. To se týká neustálého dohledu Strážců, bydlení v prosklených bytech, pouličních odposlechů, cenzury dopisů nebo dokonce organizačních procesů v oblasti sexuálního života. Ve všem zkrátka platí víra v naprostou neomylnost Dobroditele a všude se objevuje pouze uniformita. Aby toho nebylo málo, převládají zde pouze stavby a hlavně hojně využívané sklo (to mi lezlo vyloženě na nervy) a příroda je tak prakticky od lidí úplně oddělená. Hlavní postavou je inženýr D-503, který je hlavním konstruktérem vesmírného Integrálu, který by měl po dokončení sloužit při šíření všech nesmrtelných "pravd" této společnosti dále do vesmíru. Postupně se ale u hlavní postavy začínají projevovat city a fantazie, což je zde bráno jako nemoc a také jsou proti takovým excesům později zavedena potřebná opatření. Hlavní hrdina se dokonce začne sbližovat s ženou a díky ní postupně začne zjišťovat, že se mezi všudypřítomným a stejnorodým stádem vyskytují i lidé, kteří s daným zřízením nesouhlasí a snaží se proti němu bojovat. Jak to dopadne už musíte zjistit sami, což určitě doporučuji, protože kniha je čtivá a děj člověka vtáhne podobně jako Orwellův román 1984. Je až děsivé kdy autor My napsal, protože řada popsaných věcí je dnes velmi aktuální jen v jiném hávu. Kdo by se tak dnes podivil nad odposlechy hovorů, sledováním internetu, mediálním dohledem nad utvářením těch vhodných a správných názorů. Snadno ovlivnitelné masy totiž prostupují historií až do dnešního dne a politické systémy toho budou samozřejmě vždy zneužívat.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie totalitní stát zfilmováno ruská literatura rozhlasové zpracování fiktivní deníky
Autorovy další knížky
| 1989 |  My |
| 1999 |  Bič boží |
| 1970 | Zapadákov |
| 1934 |  Vyléčený mnich |
| 1967 | Blecha: Kumédie o štyrech aktech a třech antraktech |
Kniha My je v
| Právě čtených | 20x |
| Přečtených | 1 029x |
| Čtenářské výzvě | 133x |
| Doporučených | 86x |
| Knihotéce | 347x |
| Chystám se číst | 613x |
| Chci si koupit | 136x |
| dalších seznamech | 16x |
Když název této knihy zadáte do vyhledávání, objeví se : "Hledaný výraz musí mít alespoň 3 znaky." O podobných věcech tato kniha pojednává.