My
Jevgenij Ivanovič Zamjatin
Své stěžejní dílo, románovou antiutopii My, napsal Zamjatin v roce 1920. V letech 1924/25 se objevila v překladech do češtiny, angličtiny a francouzštiny. V Rusku byla vydána až v letech přestavby, v roce 1987. Jádrem díla je život v „Jednotném státu“ vzniklém někdy ve třetím tisíciletí po „dvousetleté válce“. Lidé v této době už netrpí bídou, ztratili však jména a stali se pouhými „čísly“, lidmi – šroubky. Ženy jsou pojmenovány samohláskami, např. I – 330, a muži souhláskami, např. hlavní hrdina je D – 503. Život těchto lidí je organizován a přísně střežen Úřadem Strážců. Všichni lidé žijí v prosklených domech, takže nemohou nic skrýt. Vstávají každý den všichni ve stejnou minutu, stejně odchází do práce a stejně jdou i na odpočinek. Na každé sousto při jídle mají předepsaných padesát skousnutí. Na dítě musí mít povolení, jinak jsou popraveni. Vůle kolektivu zde pod totalitním diktátem Dobroditele zcela vytlačuje svobodu lidského myšlení.... celý text
Literatura světová , Romány , Sci-fi
Vydáno: 1989 , Odeon
Originální název:
Мы (My) , 1920
více info...
Přidat komentář
Půlku knihy mi trvalo, než jsem vůbec pochopila, jakým způsobem je mně jako čtenáři podáván pohled na popisovaný svět. I přes složitost a horší chápání textu jako takového z mé strany musím říct, že se jedná o velmi zajímavou četbu. Orwellovo 1984 jsem zatím nečetla, ale vzhledem k jeho návaznosti na Zamjatinovo My jsem za to ráda. Již dříve jsem se chtěla pustit do četby tohoto románu, ale nebyla jsem toho schopna. Utopická a antiutopická četba je pro mne zatím jednou velkou neznámou, proto si s jejím poznáváním dávám načas. Jedná o náročnou četbu, která vyžaduje notnou dávku pozornosti, předvídání a také znalosti některých souvislostí z roviny politické. Pro lepší pochopení díla bych si jej asi potřebovala s odstupem ještě jednou přečíst, jelikož po jeho přečtení mám pocit jakéhosi nedostatečného pochopení. Jediné, co mi na četbě vadilo, byla absence uvozovek, která akorát napomáhala mému zmatení z některých pasáží My. I přes to hodnotím 4/5 za nadčasovost, která se tomuto dílu, stejně jako Farmě zvířat, nedá upřít.
Velmi divne sa mi to citalo, divne vyjadrovanie, rec casto v naznakoch, nedopracovane detaily, takze si clovek vela toho domysla cestou, ale napriek tomu je to proste Masterpiece, je to kniha o niecom a nie akcnom nicom.. Spokojnost :3
Ke knize jsem se dostala díky 1984 a asi jako všichni ostatní jsem si nejprve přečetla Orwellovu klasiku.
U této knihy jsem nejprve bezradně úpěla a vzhledem k humanitnímu vzdělání jsem si připadala iracionálně jako odmocnina ze záporného čísla a v hlavě mi běhala spousta neznámých x.
Přesto jsem se nemohla od knihy odtrhnout. Spojitost s 1984 jsem cítila na každém kroku a i přes svou matematickou podobu jsem se jí statečně prokousala. Přestože je útloučká, trvalo mi to několik týdnů.
Vzhledem k technickým popisům je Orwell určitě čtivější, ale toto snad ještě mrazivější. Dobrotitel nebo Velký bratr, je jedno, kdo ovládá národ. Velká operace je zmaření všech posledních nadějí po protestech na náměstí Jednomyslnosti. A ten závěr...no brrr, naprostá beznaděj. Snad horší než 1984, přestože zde chybí surovosti, čtenář je v knize dost dobře vidí.
Víceméně jsem se k tomuhle dostal jako svého druhu ústupek kvůli příteli, který mě urgoval, abych si znovu přečetl Orwellovo '1984', které jsem svého času ve svém věku přece "nemohl logicky pobrat" (a má pravdu). Ale nechtěl jsem znovu číst '1984' a tak jsem se rozhodl pro tenhle prequel. 'My' je samozřejmě veliká a symbolická klasika, bla bla bla, ale je prostě outdated, zestárlo to a všechny ty utopické pokračování, které posouvají tu pomalu se blížící budoucnost, přeci jen dělají lepší práci. Bradbury a pak už se jen můžete spustit tobogánem. V tomhle ohledu, i když byl Zamjatin režimu osinou v zadku a jeho dílo má bezpochyby svoje místo, literárně už to taková hitparáda není, definitivně asi ne jako těch sto járů zpátky... sto járů v šachtě žil, nečančal jsem, sto járů fáral sem uhlé, sto járů šalina jela. Neměl bych si z toho dělat legraci, ale v tomhle bodě si už nemůžu pomoct. Možná ten čtvrtý šálek kávy. Ale věřím, že bych tomu v budoucnu měl možná dát další šanci.
Dystopie docela vyhledávám, baví mě je číst. Většinou mě hodně děsí život, jaký v těchto knihách jejich postavy prožívají, a pak mě děsí ještě víc myšlenky ohledně naší reálné budoucnosti a obavy, jestli se třeba něco podobného se světem opravdu nemůže stát. Nejinak to bylo i v této knize. Na to, že byla napsána už v roce 1920, byl její děj opět opravdu velice překvapivý a aktuální. Zamjatin zřejmě patřil do řady dalších velkých vizionářů. Bohužel jsem nemohla zkousnout tu její formu, bylo to pro mě moc těžké a namáhavé čtení, dočetla jsem ji s velkým sebezapřením.
Nebylo to snadné čtení... myšlenka je určitě zajímavá, ale nĕjak jsem se v tomto světě ztrácela, chyběla mi tam spousta detailů. Konec mě však příjemně překvapil, a tak nějak mi došlo, proč ten roman nebyl celých 67 let v SSSR publikován :)
Asi kvůli stáří knihy (1920) a že jsem dystopií četla už celkem hodně, jsem neměla velká očekávání, takže mě příběh hlavního konstruktéra vesmírné lodi Integrál D-503 mile překvapil. Na můj vkus se sice všechno přespříliš točí kolem (milostných) vztahů, ale zazní zde i řada pozoruhodných myšlenek o společnosti jako takové a fascinuje mě, že něco takového někdo napsal před sto lety. I když některé představy moderního světa budoucnosti, jako například růžové kupóny na přidělené sexuální chvíle, jsou úsměvné. Ale ty úžasné matematické metafory! Zajímavý je taky Zamjatinův vztah k SSSR.
Do háje. Zamjatin propadl časovou smyčkou ze současnosti o sto let zpět - popisuje, co si o nás pamatuje - a není to nic pěkného...
Někdy se mi po dočtení knihy stává, že jen zůstanu zírat na poslední stránku a říkám si "Tak to bylo... zvláštní." A vlastně k tomu ani slova nemám, jde mi z toho hlava kolem. Jednoznačně jde o mimořádný počin co se originálního pohledu i zpracování týče. Po chuti mi to bylo jen částečně, ale jistě se ke knize v budoucnu vrátím a zkusím se do ní více zažrat.
Táto kniha sa mi naozaj nečítala ľahko. Matematické metafory, konštrukcia Integrálu, celý ten zvláštny strnulý, presne vypočítaný svet... mojej predstavivosti to teda dávalo zabrať, a myslím, že som ani úplne nepochopila všetko, čo chcel autor povedať. Do protikladu k tomuto uniformovanému racionálnemu Jednotnému štátu, k MY, je postavené extrémnymi emóciami vybičované prežívanie jednotlivca, JA čísla D-503, hlavného konštruktéra Integrálu... V ňom sa vlastne stretávajú oba póly, chladný rozum a tie najnižšie emócie. (Nie, nie, tu nejde o lásku, ani o dušu, iba ak dušou nemyslíme ľudskú psychiku a láskou vášeň...) Extrémne racionálneho človeka posadne potlačená časť jeho psyché, Jung by povedal, Anima. A to čo nasleduje, nesúvislé, nedokončené myšlienky (slová, vety), výkriky do tmy, "realita" prelínajúca sa s fantáziou, tak to je ešte náročnejšie čítanie ako súvislý opis matematicky presne vypočítaného sveta a ľudského života v ňom prebývajúceho. Ale zato zamrazilo občas... Sloboda vs. Šťastie ? Hm... Určite odporúčam.
Nemohu objektivně hodnotit, protože jsem knihu přečetla jen se sebezapřením. Nudila mě a vyobrazený dystopický svět mi připadal nedotažený. Prostě a jednoduše nejsem fanouškem extremistických přístupů typu "Koukej předstírat, že jsi šťastný, ačkoli tomu tak není, protože když nebudeš, zneuctíš tím Dobroditele, a to se rovná smrti, příteli!" Nikdy jsem nebyla fanouškem podobných typů románů, kde "ti vyvolení" mají univerzální recept na kolektivní blaho a štěstí a pokouší se ho "těm zatracencům" vnutit, klidně pod pohrůžkou násilí. Takže za mě ne, děkuji pěkně.
S knihou jsem zápasil, je to náročný text plný vynechávek a nedokončených vět, kdy si čtenář musí domýšlet... Sci-fi je to jen okrajově, spíš filozoficko-psychologická novela o jedné šílené lásce v jednom šíleném světě. Mnoho vět jsem musel přečíst 2× či 3×, abych je dokázal nějak uchopit. Někdy jsem si musel dokonce pomáhat vyslovováním textu. Je to klasika, na svou dobu samozřejmě skvělý nápad, deníková forma dramatická, závěr strhující. Ale protože se do textu tak těžko proniká, nemohu to označit za slastný čtenářský zážitek – proto 4/5.
Buď Zamjatin použil ťažký jazyk alebo som čítal knihu plnú štylistickej ťažkopádnosti. Prikláňam sa k prvej možnosti, pretože dielo je plné množín, odmocnín, neznámych, integrálov, intervalov, skrutiek, matiek, barometrov a iných technologických pojmov. K tomu pridajte mená ako I-330, O-90 alebo D-503. Zamjatimovi treba ale uznať, že vytvoril reálnejšie technické a čisté prostredie dystopie než Orwell - použitie skla, železa a pod. Zápletka ma príliš nezaujala, zato vyústenie deja bolo ako seknutie gilotínou. Nečakané, čisté a omračujúce. Odporúčam.
Měl jsem jednou takové období, kdy jsem četl dystopická díla. Orwella, Bradburyho a koneckonců i pár Čapkovin. Ačkoliv všechna byla do jisté míry bizarní, My bylo zdaleka nejvíc „jiné“. Opět kniha, která vám trochu změní myšlení – už ani nevím, kolikrát jsem na sídlišti večer viděl svítit v okně bez záclon a vzpomněl jsem si na tuhle knížku...
Fascinuje mě, že takto staré dílo má dnešnímu čtenáři stále co říct. Pozdější podobnost s Orwellem určitě není náhodná. Vidím podobnosti jednak v romantické lince příběhu, i v zakončení. Také v tom, že oba autoři poukazují na nebezpečí totalitních režimů.
O Zamjatinově románu My se všude píše jako o zdrojnici inspirace Huxleyho Konce civilizace i Orwellova díla 1984. A právě to mě odrazovalo, myslel jsem si, že je to další podobná antiutopie, navíc pro svůj vyšší věk denska už dávno přebitá. Tak pokud máte podobné pocity a váháte jestli si román My přečíst, bežte do toho. Zvláštní styl a řada myšlenek jsou velmi originální, o skvělé pointě nemluvě. 10/10
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie totalitní stát zfilmováno ruská literatura rozhlasové zpracování fiktivní deníky
Autorovy další knížky
| 1989 |  My |
| 1999 |  Bič boží |
| 1970 | Zapadákov |
| 1934 |  Vyléčený mnich |
| 1967 | Blecha: Kumédie o štyrech aktech a třech antraktech |
Kniha My je v
| Právě čtených | 20x |
| Přečtených | 1 028x |
| Čtenářské výzvě | 133x |
| Doporučených | 86x |
| Knihotéce | 347x |
| Chystám se číst | 614x |
| Chci si koupit | 136x |
| dalších seznamech | 16x |
Pokud bych si měla vybrat z knih My, Konec civilizace a 1984 tak jednoznačně u mě vyhrává kniha My, která byla z těchto knih napsána jako první. Zamjatin byl opravdový vizionář. Ale ráda mám všechny 3 knihy. Dnes už jsem víc kritická k literární kvalitě těchto děl, ale miluji nadčasová témata a ráda se k těmto knihám občas vracím. A hýčkám si doma svého Zamjatina z r. 1969, kterých je opravdu velmi málo a přesto že výtisky z tohoto roku byly v podstatě zničené, celkem mě udivilo, že v ed. Světová četba se toto vydání naprosto zasklilo a v r. 1990, kdy tato kniha u nich vyšla podruhé, použili jiné číslo svazku a knihu označili jako první vydání v této edici. A to po sametu. Jak symbolické.