Muzeum zkamenělin
Margaret Atwood
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/3259/bmid_muzeum-zkamenelin-dUB-3259.jpg
4
61
15
Psychologický román o manželském mnohoúhelníku nabízí dost temný, výsostně neromantický pohled na lidské vztahy. Elizabethino manželství funguje jen setrvačností, ani jeden z partnerů v něm nenachází uspokojení, když spáchá sebevraždu její milenec, Elizabethin život se zhroutí. Platonickým objektem jejího manžela Nata je paleontoložka Lesja, Elizabethina kolegyně, která si svého partnera Williama rozhodně necení tolik jako milované dinosaury. Nakonec Lesja podlehne Natovi a "opuštěného" Williama svede pro změnu Elizabeth. Autorka vyniká v psychologické drobnokresbě a předvádí lásku jako věčně se opakující tragikomedii. Román je plný beznaděje a hlubokých traumat.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2002 , OdeonOriginální název:
Life Before Man , 1979
více info...
Přidat komentář
Kniha rozhodně není žádná selanka, spíše se jedná o ponuré a lehce depresivní líčení vztahů uvnitř "manželského kosočtverce".
Kdo z čtenářů očekával nějaké dramatické zvraty ve vývoji těchto vztahů, asi byl zklamán. Nic takového se nedělo. Hlavní postavy příběhu jakoby ani nežily , pouze existovaly -jako ty zkameněliny v muzeu.
Margaret Atwood opět prokázala, že psát umí. I když román patří chronologicky k jejím ranějším pracím, přesto nese znaky dobře provedeného řemeslného díla (v pozitivním smyslu slova). A jako vždy kvalitní překlad Viktora Janiše.
Celkem jsem si Margaret Atwoodovou oblíbil. Přestože se její knihy povětšinou zaobírají „obyčejnými" lidskými příběhy; že téměř vždy v nich popisuje problémy současného člověka a jeho vztahy s nejbližšími lidmi; že ve všech těchto příbězích můžeme vysledovat určitou podobnost (jakési patologické chování protagonistů), přesto všechno se její díla určitě navzájem nepodobají jako vejce vejci. Každá její kniha vyniká svojí osobitostí, každá obsahuje originální pohled na již tolikrát popsané věci. Autorka své myšlenky nijak nerecykluje, znovu a znovu dokáže při zkoumání podobných situací nacházet jiný zorný úhel.
Muzeum zkamenělin vyniká drobnokresbou partnerského trojúhelníku. Trojúhelníku, který se mění v útvar o čtyřech až pěti stranách. Velice brzy nám dochází, že tento matematický úkol nemá řešení, přinejmenším ne takové, se kterým by alespoň částečně mohly být spokojeny všechny strany. Ačkoliv se v závěru, který není možné nazvat jinak než otevřený, jemně rýsuje určité status quo, nelze předpokládat, že by vyhovovalo všem zúčastněným, jestli vůbec někomu. Může se totiž stát, že nepředvídaná reakce některé z postav uvrhne opět všechny do bahna, ze kterého se tak vehementně snaží dostat...
Když nepočítám Příběh služebnice, který je ponurý už z principu, že jde o dystopii, je Muzeum zkamenělin pravděpodobně nejponuřejším Atwoodové románem.
Já jsem si ho moc užil a vřele ho doporučuji všem, kdo tento druh literatury mají rádi.
Příběh a postavy mě téměř nezaujaly. Vykreslení postav a celkové zpracování je skvělé, ale v tomto případě pro mě nedokázalo vyrovnat téma, které bych u jiného autora asi ani nezkusila. Slepý vrah mě bavil o dost víc a chystám se ještě minimálně na Alias Grace. Kdybych měla někomu doporučit něco od autorky, doporučím mu, ať hlavně nečte tohle jako první. Líbí se mi ale, jak Atwood umí psát "divné" ženy jako je Lesja nebo ve Slepém vrahovi Laura.
Silné čtení a ne pro každého. Zdánlivě banální příběh je krutý v tom, jak je podaný. Takových příběhů se denně udá mnoho, nic až tak překvapivého se vlastně nestane. Celou dobu ale sledujeme vnitřní život postav v rámci rozpadu vztahu/ů svázaných nějakým způsobem s jedním manželstvím a to v mistrovské podobě. Jednotlivé postavy jsou perfektně odlišené, každá kapitola popisuje jiným pohledem totéž. Vše je perfektní v tom, jak drží opravdu jasně své mantinely a nikdy nevybočí. Jestliže hovoří jeden, je zcela jasné kdo a proč i co ho motivuje k jednání. Samotný příběh je ale vlastně banální. Zajímavé je, že kdyby nebylo zpracování tak skvělé, tak to bude vlastně jen velmi obyčejná červená knihovna.
Moje druhé setkání s Margaret Atwoodovou a opět menší zklamání.
Kniha se mi četla velmi těžce a složitě jsem se jí prokousal až do konce. Někdy méně je ku prospěchu ,a u této knihy to platí dvojnásob.
Myslím si ,že kniha mohla bít kratší ,a pak by možná byla lépe čitelnější.
Někdy dám ještě autorce šanci,a snad to bude do třetice ono.
Nechtela jsem to vzdavat, ale tohle bylo trapeni od zacatku do konce. Snad mi od autorky sedne lepe jina kniha. Tohle byla moje prvni.
Docela těžké čtení a těžký život.Jen se osvobodit od strachů a postavit se sám za sebe.Snad jen ta Elizabeth mi přišla o něco \"výš\" než manžel.Lesja mi teda lezla na nervy????.Její chování se dá ale chápat vzhledem k jejímu věku.
Margaret Atwoodová mi príde ako kvalitnejšia Virginia Andrewsová- rovnaké bezútešné témy, beznádejné životy v šedi reality. Zase na druhú stranu, myslenie postáv bolo zobrazené viac než skvele, ale rátajte s tým, že ani jedna z postáv vám ku srdcu neprirastie a síce to nechcete, ale nakoniec ešte najviac živou a silnou vám príde Elizabeth...
Příběh dvou manželských dvojic (Elisabeth+Nate, Lesja+William). Partneři se opustí a Nate začne žít s Lesjou. Všichni jsou v pasti a změna vlastně není možná.
Jsme zajatci svých stereotypů a ani výměna partnera nepomůže. Řešení v nedohlednu a konec nejistý a nejasný....
Tak především je tenhle román hodně pochmurný - všechny postavy jsou jakoby vláčeny životem a nenacházejí smysl ani štěstí , jako obraz společnosti a lidských vztahů je to dost apokalypsa. Mnoho zajímavých motivů - vliv rodičů na život dětí, osudovost vztahů. prázdnota a naplnění , všudypřítomná smrt . Atwoodová umí psát, to se jí musí nechat - např. líčení Lesjiny imaginární krajiny je skvostné, také způsob psaní - líčení určitého dne a události z pohledu různých osob, mám moc ráda. . Víte, že čtete skvělou literaturu, ale přesto se ve mě všechno vzpírá přijmout takové vidění světa, takovou beznaděj .
S Atwoodovou už léta hrozně bojuju. Jak moc mám rád její povídky, tak moc nesnáším její romány (s vyjímkou Přežívá nejsmutnější). Není proto divu, že jsem se příběhem rozpadajícího se manželství, jedné hloupé sebevraždy, Lesji a Willa prokousával dva měsíce. Bylo to jako jíst měsíc starý chleba, než polknete, musíte tisíckrát přežvýkat už přežvýkané, vyplivnout plesnivé kůrky a stejně vás to pak v žaludku ještě dlouho tlačí. Jsem rád, že si od téhle spisovatelky můžu zase naordinovat na nějaký čas klid.
Vzťahy medzi mužom a ženou, medzi manželom a manželkou, medzi milencom a milenkou, to je večná téma, veď o tom je život a taktiež táto kniha, ktorá sa naň díva očami každého z nich. Pre mňa tak trochu nuda, ale Atwoodovej psychológia postáv a fakt, že je to skutočne veľmi dobre napísané, boli dva dôvody k tomu, aby som túto knihu dočítala. A taktiež vo mne zasiala zvedavosť, či sa náhodou v jej ostatných dielach nenájde niečo ešte lepšie a zaujímavejšie. Necháme sa prekvapiť. 3,5/5
Zajímavý pohled na mezilidské vztahy viděný očima všech zúčastněných a skvěle vykreslená psychologie jednotlivých postav mě zaujaly.
V příběhu se zdánlivě nic neděje, ale jde tam o mezilidské vztahy. Hrdina stojí mezi dvěmi ženami. Je snadné se vžít do pocitů postav, každá vidí tutéž situaci jinak a přece pravdivě.
Štítky knihy
nevěra partnerské vztahy kanadská literatura manželství
Autorovy další knížky
| 2008 |  Příběh služebnice |
| 2018 |  Alias Grace |
| 2020 | Svědectví |
| 2001 | Slepý vrah |
| 2005 | Přežívá nejsmutnější |
Kniha Muzeum zkamenělin je v
| Přečtených | 84x |
| Čtenářské výzvě | 4x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 22x |
| Chystám se číst | 47x |
| Chci si koupit | 14x |
Knizka mi sedla, stylem pripomina dobre serialy na netflixu. Neni to zadna cervena knihovna, autorka jde na dren.
Vyborny preklad.