Můžeš-li udělat radost, musíš

20.03.2022

Mám dojem, že všechny řeči jsou zbytečné, vše podstatné je v názvu knihy. Můžeš-li udělat radost, musíš. To je prostě nádhera!
Všichni jsme přirozeně (a naštěstí) různí. Různě silní, vnímaví, stateční, různě moudří... A někteří jsou tak nějak silnější, vnímavější, statečnější, moudřejší..... To je pak velká paráda a inspirace pro nás zbylé, když se můžeme vyhřívat v teple myšlenek takové osobnosti.
Mám po přečtení téhle útlounké knížky povznesenou náladu a obalil mě moc krásný pocit. A taky hrdost. Na takové frajery, jakým je Jiří Stránský.

"Je-li vám někdy těžko, špatně, smutno, úzko, zima, narovnejte se! Hned vám bude líp."

03.01.2020

"Myslím, že duše je formovaná čímsi nesmrtelným, co v sobě nese paměť předků, jejich myšlení a cítění a také naši vlastní životní zkušenost. Na rozdíl od hlavy a srdce pak duše ví, jak se popasovat se životem."

Tak jako bylo radostné setkávat se s Jiřím Stránským živě, tak je radostné číst jeho myšlenky. Libuše Koubská vede rozhovor přirozeně. Jednotlivé části oddělují fotografické přílohy.

Dojemné je vzpomínání na manželku Jitku, ať už prostřednictvím informací o novele Stařec a smrt, nebo citováním slohové práce vnučky Antonie (babičku si zahrála v televizním filmu Balada o pilotovi).
Opět ožívá muklovské vzpomínání, při němž Jiří Stránský vzdává hold např. Janu Zahradníčkovi, Františku Křelinovi nebo Josefu Knapovi.

ČV 2020 - 18. Kniha, jejíž název je na obálce červenou barvou

20.07.2018

Takových lidí jako je rytíř Stránsky je tak zoufale málo proto, že jsme si je nevychovali. Proto, že jsme rezignovali na rodinu a na výchovu.
Kde by se jinak v jeho dvanáctileté vnučce Toničce vzal námět ke tomuto slohu:
Babička
Tato osoba je v mém životě velmi důležitá asi tak jako celý můj život.
Měla krátké vlasy a voněla jako jehličnatý les, do kterého potichoučku jako liška vstupovala na procházky. Její zvláštní smysl pro humor a vaření bylo to, co na ní zřejmě všichni milovali.
Hodná povaha a její jemnost se podobala malému vodopádu, který se promění v potůček. Nejraději ze všeho měla květiny, o které se starala jako by se starala o anděla. Uměla člověka hezky potěšit, pořádně se o něj postarat v nouzi, když to potřeboval. Byla jak hřející deka, která hřeje jak venku, tak vevnitř.
Chození s ní na procházky bylo jak chodit po nebi se svatým.
Teď je její popel rozmetán po květinách, které tak milovala.
Je tu pořád se mnou a já jsem pořád s ní
Ať odpočívá v pokoji.

Útlá knížka, která si mě získala už předmluvou. Jiří je rytíř v každém gestu, slovu, příběhu, životní zásadě.
Už na prvních stránkách zajiskří úsměv a plynule přejde v naději. To když pan Stránský líčí své zkušenosti z rozhovorů se středo a vysokoškoláky.
V rozhovoru není příliš zbytečných slov. Jedno ke druhému přiléhá jako nasucho stavěná zeď. Tak jak to má být u člověka, který opravdu má co říci.
Jemný humor s kouzelným přesahem - třeba jak v dětství nepodal ruku T.G.M. či vyprávění o deputátnících v péči jeho babičky.
A odpověď na otázku "Jak se stavíte k Palachovu sebeupálení"?
Je to smutný příběh, smrt člověka je vždycky smutná, ale viděl jsem tolik smrtí ze zoufalství, že už nelomím rukama. Jsem, ale přesvědčený o tom, že daleko horší, smutnější je umírání, zanikání efektu jeho činu.
Všichni takzvaně museli zapomenout.

07.01.2017

Velmi zajímavý rozhovor s ještě zajímavější osobností, kéž by bylo více takových lidí, jako je pan Stránský

30.08.2015

Jediné, co mě mrzelo, že je knížka tak stručná....