Murtagh (exkluzivní vydání s bonusovou kapitolou)

(SPOILER) Paolini je můj fantasy a scifi oblíbenec. Není to velikán jako Tolkien nebo Clarke, ale sedne mi jeho styl psaní a vyprávění. Navíc návrat do Alagaesie byl pro mě jako návrat domů po letech odmlčení. Ovšem příběh Murtagha mi oproti příběhu o Eragonovi přišel více surový a drsný jako by si oba s Trnem už nevytrpěli dost. Strašně doufám v pokračování a nějaký epický boj, znovusetkání s Nasuadou a Eragonem a celkově alespoň trochu šťastný konec pro Murtagha s Trnem. Bylo by uklidňující vědět, že neskončili jako odpadlíci navždy.

Kniha Murtagh od Christophera Paoliniho pro mě byla návratem do Alagaësie, který jsem si chtěla užít, protože Paolini píše opravdu geniálně a jeho styl mě baví od začátku. Oceňuji, že jsme se mohli dozvědět, jak pokračuje příběhová linie po Eragonovi, i když sám Eragon v knize už není tolik přítomný. Problém ale nastává u hlavní postavy. Murtagh mě nebavil už jako vedlejší postava v předchozích dílech a v tomto pokračování, kde se stává ústředním hrdinou, mě bohužel neoslovil vůbec. Nepřišel mi zajímavý ani zábavný a nedokázal udržet moje nadšení pro děj. Celkově je kniha skvěle napsaná a vidět, že Paolini své řemeslo ovládá, ale pokud vám Murtagh neseděl už dřív, pravděpodobně vám nebude sedět ani teď – a mně se to potvrdilo.

Někdy přistane v životě něco tak nečekaně čerstvého, že si člověk říká, jak tohle mohl doposud přehlížet, protože tahle záležitost si na nic nehraje a přitom šplhá po žebříčku oblíbenosti rychleji než ranní káva stíhá rozhýbat ospalé myšlenky. Jiskry tu létají elegantně jako motýli na letní louce, a přitom to vše působí dokonale promyšleně, jako kdyby někdo spojil špetku drzosti s troškou poetické elegance, která nezapáchá patosem ani přehnanou vážností. Zvláštní směsice, co se tváří nenuceně, ale ve skutečnosti udržuje pozornost pevnou jako nervy v metru při ranní špičce. Když vám něco zaplete mozek do uzlů a zároveň ho hladí po duši, není co řešit, jen se pohodlně natáhnout a nechat se unášet. Rarita, co vás naučí, jak se s grácií vypořádat i s těmi největšími překážkami, a přitom se přitom nenadřete víc než u dobré šálky čaje. Jako když v chladném dni najdete ponožky, co teplí víc než slunce, ale vypadají s grácií, ne jako výsledek ranního chaosu. Nepatří mezi věci, co se rychle zapomínají, spíš jako ten nejlepší vtip, co se vypráví pořád dokola.

Výborný, super. Nutně bych potřebovala pokračování. Napínavé až do konce. A vůbec nevadilo, že už je to tak dlouho co jsem četla ty předchozí díly.

Murtagh fňuká a fňuká.Nebylo to špatné ale s odkazem dračích jezdců se to nedá srovnat.

03.11.2025

Touha přečíst si Murtagha byla důvodem, proč jsem si po letech celou sérii přečetla znovu od začátku. Tedy naštěstí poslechla, protože to bylo opravdu mnoho hodin poslechu! Stále je to klasická výpravná fantasy sága a popisů je tu spousta, ale to má autor zřejmě už v popisu práce. Na rozdíl od předchozích dílů je ale Murtagh psaný tvrdším stylem, s temnějším prostředím i méně povedenými hrdiny.
Počátek je velmi rozvláčný, točí se vlastně jen okolo Murtagha, který je na moje gusto “ukňouraný”. Od okamžiku Nal Gorgothu už mají sice popisy trochu šťávu, přesto je hlavní hrdina daleko méně sympatický než byl v době, kdy se poznal s Eragonem. Osobně mi připadá nevyrovnaný, melancholický a přitom tvrdohlavý trubka který se často lituje, má víc štěstí než schopností a ani náhodou není tak charismatický, jak si ho pamatuji z dřívějška. Navíc dokola se opakující model jeho chování je otravný a na čtivosti nepřidá.
V knize mi opravdu chybělo prostředí, kde jsem se potkávala s elfy, trpaslíky, urgaly a kočkodlaky. Jako by ten magický svět ztratil své kouzlo a vybledl. Sice se tu mihne pár zotročených trpaslíků, výrazná postava urgala a pak hlavní záporák - čarodějnice z rodu člověkoelfa, jinak ale skoro nikdo zajímavý. Z nových postav mi dokonce Bahnotlam připomněl Tři zlaté vlasy Děda Vševěda, kdy musí hrdina postupně plnit úkoly, aby se dopracoval ke zdárnému cíli. Úkoly dost nesmyslné a trapné, pochopitelné tak v pohádce pro malé děti. Jediná opravdu povedená postava byl urgal a Murtaghův pokrevní bratr Uvek. Ten se mi líbil moc a do budoucna má určitě potenciál.
Knihu nevnímám jako pokračování Odkazu dračích jezdců, jsem z ní vlastně dost zklamaná a asi mě už další osudy Murtagha ani nezajímají.
Stručně: zklamání

Murtagha jsem sice četla opravdu dlouho kvůli další malé krizi, ale vlastně jsem si ho hrozně užila. Děj má spád, pořád se něco děje. Je tu plno překvapivých momentů a zvratů, které čtenáři nedají vydechnout. Klidný začátek nečekejte, tady se zápletka rozjíždí od první stránky. Napětí se stupňuje, otázky přibývají, až nakonec zjistíte, že tentokrát je ve hře něco mnohem většího než doposud.

Nejvíc asi oceňuji postavy. Murtagh je opravdu komplexní postava. Má spletitou minulost, která ho velmi ovlivňuje. Ale i přesto, jaké všechny rány mu život uštědřil, se snaží zůstat sám sebou. A stejně tak Trn. Mezi těmi dvěma je krásný vztah, i když trochu jiný a založený na maličko jiných věcech než u Eragona a Safiry, ale o nic méně hluboký, ba naopak, možná i hlubší. A dochází u nich i k velkému přerodu, společně vzdorují strachu a společně rostou. Je mi sympatický vztah, který vzniká mezi Murtaghem a Nasuadou. Doufám, že v pokračování bude více rozvinut, oba by si zasloužili najít štěstí.

Paolini je opravdu skvělý vypravěč. Jeho text (i když v překladu) je svižný, dobře se čte. Líbí se mi, že tu zůstává věrný stylu, kterým psal již předchozí knihy této série, zachovává jakousi pohádkovost i když se zvětšuje rozsah i vážnost jeho textu.

Už se nemůžu dočkat pokračování. Myslím, že se máme opravdu na co těšit.

Trvalo mi než mi to zapadlo do sebe, protože už je to dávno, co jsem četla Eragona. Měla jsem ho hodně ráda. A tohle se mi taky líbilo, i když některé části mi připadaly hodně dlouhé. Myslím ale, že to byl takový pěkný návrat do tohohle světa a určitě bych si přečetla i další knihy, jenom to není srdcovka.

Se synem nás to velmi bavilo, více než předchozí díl série. Murtagh byl vždycky zajímavá a tajemná postava, kniha o něm byla výborný nápad.
Kdo má rád tento žánr, bude spokojený.

Chvílemi mne čtení ohromně bavilo, chvilkami jsem se utápěla v rozvlačném popisu scény, kterou si nakonec ani pořádně nepamatuji a jen jsem se přes ní musela dostat, abych knihu dočetla. Přitom myšlenka návratu do známého světa, rozvinutí příběhu významné vedlejší postavy a základní dějová linka je dobrá. Jen ty kostrbaté kudrlinky ve vyprávění... Ale případné pokračování si zas koupím a přečtu.

Po katastrofe, ktorou bola Paoliniho predchádzajúca kniha zo sveta Alagaesie a do istej miery aj Inheritance som šiel do Murtagha s veľmi nízkymi očakávaniami a veľkými obavami.
Našťastie sa však autor dokázal do istej miery vyvarovať predchádzajúcich chýb, a aj keď magický systém ktorý si vymyslel v spojení s drakmi v podstate trivializuje akékoľvek iné snaženie postáv, dokázal napísať príbeh ktorý má hlavu a pätu a dokonca rozvíja svet rozumným spôsobom.
Ak sa k Murtaghovi a Tŕňovi ešte v budúcnosti vráti, rád si ich dobrodružstvá prečítam.

Pokračování Odkazu dračíh jezdců!
Parádní věc, ale bohužel mě to trošku sklamalo. Kniha celkově byla temná a plná tajemství. Tyto tajemství byla temná a prastará, a v průběhu knihy jste se je dozvěděli. Naprosto vám změní pohled na celou Alagaësii a děj v Eragonovi. Ale teť k tomu co mi na knize vadilo. Příběh celkově byl omezený. Abych vám dal příklad: děj Eragona se odehrával po celé Alagaësii. V Du Weldenvarden, v Beörských horách, na poušti Hadarak, na ostrově Vroëngard a v různých městech. Navíc byl doplněný příběhy o tom jak Roran utíká z Carvahalu a o tom jak Nasuada vede Vardeny. To příběh značně zvětší. Navíc tam bylo spoustu duležitých postav. Zatímco Murtagh se odehrává většinou v Gileadu a v Nal Gorgoth. Postav bylo strašně málo a děj byl pouze o Murtaghovi a Trnovi. To mi celkem vadilo. Ale teť k jiné věci. Murtagh nám otevírá nová poznání o Alagaësii, zvlášť ta temná. Pátráme po minulosti Galbatorixe a Křivopřísežníků. Co se vám předsaví když řeknu "největší stvůrá Alagaësie" Pravděpodobně Galbatorix, ale co když vám řeknu, že se mýlíte. Že se hodně, hodně mýlíte. Galbatorix a všechno zlo co provedl byla jen zástěra něčeho mnohem většího! Všechno zlo Alagaësie byla jenom předehra opravdové apokalypsy! Za vším totiž ztálo něco mnohem, mnohem horšího...

Přesně jak píšou někteří ostatní, první polovina knihy se táhne a musím přiznat, že jsem uvažovala o tom, že ji odložím. Jakmile se ale dostanete do části s názvem Nal Gorgoth, kniha nabere neskutečný spád a už ji nepustíte z ruky. Doporučuji vydržet pomalý start, ten závěr opravdu stojí za to.

No.. nevím, rozporuplné. A i když budu hodně kritický, tak se mi to přece jen moc líbilo - protože návrat do světa knih, které jsem jako dítě miloval je prostě výjimečná událost.
Byl jsem na knihu moc natěšen, postavu Murtagha a Trna jsem měl moc rád už od Eragona. Potenciál byl ale myslím nevyužit. Do dojmu z této knihy se hodně vtírá radost z návratu do Alagesie a čtení o dračích jezdcích, urgalech, kočkodlanech apod.
Mám hned několik problémů. Děj se místy příšerně vleče a nebyl jsem si ani moc jist o motivacích postav a kam to vlastně celé spěje a proč to nešlo udělat méně kostrbatě.
Murtagh je často opravdu příliš ufňukaný a také příliš tvrdohlavý a časté opakovaní těchto myšlenkových pochodů je otravné.
Bahnotlam mě zaujal, ale celá ta sekvence o plnění úkolů, aby se postava dostala dál a k dalšímu úkolu a nakonec k bossovi opravdu připomíná PC hru a člověk se trochu ztrácí, proč to celé dělá.
Mám také problém s pravým jménem starověkého jazyka - jako na jednu stranu je to ultimátní zbraň pomocí které jde vyřešit téměř cokoli, ale na druhou stranu se ukazuje, že je Murtaghovi často k ničemu protože nějaký zádrhel.. ve výsledku mě mrzí, že Murtagh často vypadá spíše jako neschopný paličatý malancholický ňouma, který má mnohem více štěstí než rozumu - rozhodně jiná postava než jak si ji pamatuji z knih o Eragonovi.
Jak se píše v jiném komentáři - na závěr opět jedna přesílená bestie a problém, jak se s ní vypořádat - vlastně nic zas tak nového..
Ale Uvek mi přirostl k srdci a pokrevní bratrství je super nápad s potenciálem.

První půlka knihy trošku natáhlá, ale druhá půlka to bohatě vyvažuje. Od doby,kdy byli v údolí to byla jízda, až jsem skoro přeskakovala odstavce.

Na příběh Murtagha jsem byla hodně zvědavá. V Eragonovi to je vedlejší postava o které moc nevíme a tak jsem se ráda dozvěděla i něco navíc. Byla jsem taky zvědavá jak autor zvládne návrat do tohoto světa po letech. A musím teda s radostí říct, že to bylo mnohem lepší než jsem čekala a bavilo mě to víc než příběh Eragona.
Kniha není za mě pak popisná a rozhodně tam je více akce což se mi líbilo. Autor se rozhodně posunul dopředu. Moc se mi taky líbil vztah Murtagha a Trna. Oba dva ví, že nejsou dokonalí a jsou mi díky tomu rozhodně víc sympatičtější. Zejména se mi teda líbila proměna Murtagha. Líbilo se mi, že si šel za svým, když se pro něco rozhodl. Také se mi líbilo i pár zmínek z jejich minulosti a také o ostatních postavách.
Co se týče samotnného příběhu tak ten byl skvělý. Moc se těším na další díl a doufám, že vyjde brzy. Protože to co nám autor nachystal bylo prostě skvělé.
Co se týče bonusových kapitol v exkluzivním vydání tak ty byly skvělé. Navíc je toto vydání i krásné. Obálka, ořízka, iluastrace i mapy...prostě krása.

Moc se mi líbí, že Paolini Murtagha neprezentuje jako pátý díl série. Je to jakási hlubinná sonda do hrdinova života a jeho motivů. Kniha je prakticky jen o něm samém, což může působit nudně, ale skutečnost je taková, že četba nabídne spoustu citlivých poznatků o postavě, která sice v sérii působí téměř nedostupně a neporazitelně, ale ve skutečnosti je velmi přemýšlivá, vnímavá, ale také zarputilá a cílevědomá. Murtagh je důkazem, že Paolini ani zdaleka námět Dračích jezdců nevyčerpal.
Myslím, že se máme ještě na co těšit.
Doporučuji!

(SPOILER) Uf. Konečně přečteno. Nebudu zastírat, tohle trvalo opravdu dlouho a s výjimkou jedné části příběhu to bylo převážně utrpení. Chvílemi jsme přemýšlela, že to odložím nedočtené, ale vzhledem k tomu, že jsem kvůli tomu opět přečetla celou sérii Eragona, mi přišlo líto ten čas takhle zahodit.
Jak již někdo psal v předchozích komentářích, kniha připomíná spíš PC hru. První část se nese ve stylu - jdi, splň úkol, dostaň nový, který tě dovede k dalšímu, a tak dál. Některé úkoly mají navíc tak stupidní základ (proč zrovna Glaedrovu šupinu, kde se o ní ta ryba dozvěděla?). Konec se naopak nesl ve stylu - cestou k hlavnímu bossovi je nutné překonat řadu nepřátel a potíží, aby se to celé ještě natáhlo.
Začetla jsem se až ve chvíli, kdy se vydali na sever. Jakmile však čarodějnice oba dva ovládla, začtení mě opustilo a silou vůle jsem to dotáhla až do zdárného konce.
Hlavní hrdina je místy nesnesitelně melancholický, v zápětí se lituje, spílá osudu za nespravedlnost, nesnáší Eragona, nesnáší sebe… Velmi brzy to začalo být otravné. Trn si například ani jednou nepostěžoval, že to Galbatorixovi ukradené vejce mohlo být jeho a ne Safiry.
Svět, jak ho známe z Eragona, najednou zcela vybledl. Kočkodlaci ztratili kouzlo, kromě pár trpaslíků, draka, jednoho urgala a pouliční směsky člověk/elf se v něm nepohybuje nikdo jiný než člověk.
Na konci, kdy se dvě kouzla střetla, jsem si doopravdy odfrkla. Tak nakonec došlo i k vykradení Harryho Pottera.
Spousta popisů a části děje jsou jen vata k vyplnění, autor je snad opravdu placen od slova, jinak si to nedokážu vysvětlit. Ani v sérii Eragon to snad nebylo takhle hrozné, a to jsem ji za to neustále tepala.
Proč proboha ta čarodějnice až do posledního okamžiku tolik usilovala, aby jí Murtagh odpřisáhl věrnost? Vážně jí nedošlo, že to neudělá? A k čemu ho vlastně tolik potřebovala? To mi opravdu nedošlo.
Věta: …Murtagh dal svým myšlenkám volný průběh. Od přírody měl sklony příliš přemýšlet - neustále probírat ze všech stran, co se stalo, co se nestalo, a co se mohlo stat -, ale teď proti tomu nutkání bojoval. - Sakra, tak dal myšlenkám volný průběh, nebo si to zakázal? To takovéhle protimluvy vážně nikdo před vydáním neodhalil?
Naopak za větu: Podle mýho se k bolesti nedá připlácnout cenovka… - klobouk dolů. Silná myšlenka shrnutá do tak mála slov.
Jedna hvězda za to, že jsem to nakonec neodložila, druhá za to, že si přece jen druhý díl asi přečtu, jsem na toho písečného červa z Arrakisu zvědavá. Takhle na první dobrou se zdá být nepřemožitelným protivníkem, tak se již nemohu dočkat, jakým nečekaným a geniálním způsobem ho Murtagh překoná.

V sérii Odkazu Dračích jezdců poznáváme Murtagha spíše jako šedou až zápornou postavu. V této knize se nám snaží dokázat, že není až tak příšerný, a bojuje za nový řád v Alagaesii. Nicméně zachová si pěkné sousto i z té svojí šedosti, a to se mi líbí. Je to hezká tečka za celou sérií.

Očekávání jsem se snažila nemít žádné, a to je myslím dobře. Kniha mě příjemně překvapila. I přesto doufám, že autor už nechá tento svět spát a dá mu bujet jen v představách čtenáře.