Můj život po životě
Michal Viewegh
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/176196/bmid_muj-zivot-po-zivote-176196.jpg
3
541
114
Můj život po životě napsal Michal Viewegh jako určitou formu zpovědi o událostech, které se v jeho životě staly od prosince 2012 a změnily navždy jeho způsob života. Můj život po životě začíná 8. prosince 2012, kdy Michalu Vieweghovi praskla aorta. Byl převezen do nemocnice a půl hodiny marně oživován. Poté byl operován a navzdory předpokladům přežil. Bohužel jeho klinická smrt nezůstala bez následků a potýká se s nimi dodnes. Z jedné strany by měl být šťastný, že vůbec přežil. Z druhé strany se musí smířit s tím, že jeho způsob života je definitivně minulostí. V knize Můj život po životě se Michal Viewegh snaží zachytit pocity a úvahy člověka, jehož život se obrátil naruby, život člověka s poškozeným mozkem. Měl by být rád, že žije, ale může být vůbec rád na světě, když už nic není takové, jako bývávalo? Přežil, ale často ho napadají různé myšlenky... Je odkázaný na pomoc své rodiny a jen jeho nejbližší a psaní mu pomáhají přežít každý nový den. Můj život po životě Michala Viewegha vychází necelý rok po jeho operaci a návratu do života. Je to román, jehož psaní bylo pro autora velmi bolestné, ale přes všechnu bolest je kniha Můj život po životě především knihou očistnou.... celý text
Přidat komentář
Nejnovější kniha Michala Viewegha je psaná jako autobiografický deník našeho nejpopulárnějšího českého spisovatele. Popisuje nám v ní každodenní, spíše nepříjemné pocity, úzkost, depresi, svíravou žárlivost a beznaděj.
Kniha není rozhodně optimistická, ale kdo má rád osobnost tohoto českého autora, přečtení knihy by si neměl v žádném případě nechat ujít.
Pro mě silný příběh, zažila jsem něco podobného na vlastní kůži - jako nejbližší člověk někoho, kdo prožil něco hodně podobného. Knihu jsem začala číst a musela odložit. Protože jsem neměla sílu dál pokračovat. Připadala jsem si, že čtu náš příběh. Pak jsem se vrátila a dočetla. Bylo to pro mě hodně náročné, ale nakonec to byla úleva, že i někdo jiný prožívá něco podobného. Za mě výborná kniha. Ale chápu, že někdo nechápe...
Je to velice silný pravdivý příběh ze života, plny beznaděje a těžké deprese a zároveň veselých zajímavých situací. Klobouk dolů, jak to dokázal zvládat i nezvládat...nejdůležitější je mít hlavu nahoru a věřit že bude líp :)
Nejsem žádná skalní přívrženkyně Michala Viewegha, ale nebudu jej podezřívat z toho, že tuto knihu napsal ze zištných důvodů. Mě se velmi líbila, podle mě je to zpověď člověka, který si prošel peklem. Oceňuji, že ani v tomto deníku nechybí příslovečný autorův humor, i když je pochopitelný, že je zabalen do deprese. Nikdo si nedovede představit, co to musí znamenat, projít si klinickou smrtí a být zachráněn doslova na poslední chvíli. Možná to dokáže jen ten, kdo si sám prošel vážnými zdravotními problémy a je nucen s nimi neustále bojovat. Jen málo scházelo, aby Michal nebyl mezi živými, a tak je třeba trochu pokory a vžít se do pocitů takového člověka. Asi jen málokdo z nás by byl po takovém zážitku schopen napsat knihu, klobouk dolů a držím Michalovi palce, ať se vše jen a jen zlepšuje a najde opět sám sebe.
Nakonec to nebylo zase až tak hrozné čtení. Někde jsem se i pobavila, hlavně nad osudem.
Kniha na mě působila velice depresivně, bylo zajímavé číst jak člověk zvládá žít po takové změně, necméně moc deprimující.
Při čtení cítím bolest na srdci, není mi dobře a mám pocit, že každou chvilku omdlím. Michal Viewegh píše tuto knihu s neskutečnou depresí, popravdě se tomu ani nedivím po tom všem, co si prožil. Ten stav není jistě příjemný. Nemohu se však zbavit pocitu, že kniha je napsána schválně v době, kdy Viewegh není zcela v pořádku. Jde o obchod nebo něco jiného? Nevím.
Každopádně postrádám dobrý pocit ze čtení, což je pro mě důležité. Kniha mě moc neoslovila. Soucit s Michalem jistě mám, ale to je tak všechno.
Kniha mi absolutně nic nedala,snad jen pocit životního zmaru a beznaděje a pro to opravdu knihy nečtu.Do půlky jsem ještě aspoň byla zvědavá,ale od půlky už mě ta stále stejná písnička o chudákovi,s kterým osud zatočil,opravdu děsně nudila a dočetla jsem jen se sebezapřením.
Tím samozřejmě nesnižuji závažnost životní situace a zdravotního stavu autora a samozřejmě mu přeji,aby se mohl brzy co nejvíce vrátit ke svému původnímu způsobu života.
Očekávala jsem ale od knihy alespoň částečně postavení se osudu a nějakou pidi snahu to řešit,pak by kniha byla jistě velmi přínosná pro mnoho lidí se stejným či podobným osudem.
Moje babička je od 48 let v invalidním důchodu,po těžkém infarktu,po embolii plic,téměř slepá,bez nohy a s ořezanými prsty na rukou,se silnou cukrovkou.Dnes je jí přes 80 let,bojuje se svým osudem již přes 30 let a nikdy jsme ji neslyšela se litovat .Vždycky říká,že se to stejně nezmění,tak se tím nebabrá.Žije pro svou rodinu,své děti a vnoučata,která nadevše miluje
a udělala by pro ně vše,co by mohla.Takový člověk je pro mě velkým hrdinou,o to víc si to teď uvědomuji.Takže mi vlastně kniha něco dala,že:-) Ale na dvě hvězdičky to opravdu nebude,takto to cítím já.
Deník z prvních dnů po nemoci není tak úplně knihou, na jaké jsme od autora zvyklí, ale i tak je zajímavě napsána a docela dobře se čte.
Jelikož nejsem "nevěřící Tomáš", tak musím říct, že mě pan Viewegh jenom utvrdil v mém přesvědčení. Život nás vždy dovede tam, kam máme dojít a je třeba platit, protože na úvěr se žít nedá. Obdivuji pana Viewegha za tuto knihu a moc mu držím palce, aby zvládl svůj "handicap" a dokázal se s životem zase skamarádit..
Jsem fanoušek MV, ne ve všem a vždy s ním souhlasím, ale většinu jeho knih jsem přečetla se zájmem. Kniha je zpověď o momentálním stavu nic víc, nic míň, a pokud mu to pomohlo, tak mu přeji brzký návrat do normálu a budu se těšit na další knihy.
Neměla jsem v plánu ji číst, nadělil mi ji zcela neplánovaně Ježíšek. Tudíž jsem od ní nic neočekávala a nemohla mne proto zklamat. Pokud k textu přistoupíte již od začátku jako ke zpovědi, pak to pro někoho může být zajímavá sonda do pocitů lidí trpících depresemi. Myslím, že ke knize Viewegh přistupoval jako k takové lehce očistné kůře - podvědomě ho všechny ty zápisky utvrzují v tom, že se to povede, časem bude lépe a aspoň částečně se vrátí ke svému starému životu. Byť vědomě se momentálně utápí v depresích a sebelítosti.
Kniha odráží zdravotní stav autora, a tudíž se nejedná o žádnou vysokou literaturu, ale může být zajímavým počtením jak pro fanoušky MV, tak pro lidi, kteří utrpěli nějaké těžké zranění, případně, kteří mají v rodině nějaké závažné zdravotní komplikace. Konec je otevřený, ale přeci jen obsahuje trochu optimismu a čtenář doufá, že tento optimismus MV pomůže, aby se vrátil do běžného života naplno.
Milý deníčku, já bych chtěl jen dodat, že mě popichují komentáře lidí, kteří si myslí, že chudák Viewegh tu knihu nenapsal ze zištných důvodů :-)
Mysllím si, že je to povrchní kniha a pochopit ji dokáže každý, kdo umí číst.
Já bych chtěla jen dodat, že mě docela popichují některé komentáře lidí, kteří knihu odsuzují. Zkuste si napsat knihu,či deník ve stavu, kdy během 15 minut zapomenete, zda jste si vzali prášky nebo ne apod. Myslím si, že je to zpověď jeho pocitů, a pokud se to někomu nelíbí-hned v úvodu je na kvalitu knihy ,,upozorňováno"...
Myslím si, že povrchní je ten, který knihu nedokáže pochopit z lidského hlediska-jako že se autor zpovídá ze svých pocitů méněcennosti a ztráty osobnosti, že odhaluje i své intimnosti. Tato kniha je deník a proto nevidím důvod pro nějaké komentáře,co by tam ne/mělo být-autor píše to, co cítí...
Vy byste si do deníku psali poznámky podle nějakých platných pravidel psaní,uvažovali byste co ve Vašem deníků má či nemá dle pravidel být?
Nejsem obdivovatelka M.V., ale sama bojuji s jednou z nejhrozivějších nemocí, která existuje (pevně doufám, že s úspěchem) a tak mě zajímaly pocity spisovatele. Plně chápu jeho věčnou otázku "proč já", která tam není vyřčena, ale stále nás provází - myslíme si, že si to opravdu nezasloužíme. Nezasloužíme, ale nic s tím nenaděláme. Je to těžké naučit se žít s určitým "omezením", také mi to někdy nejde, ale jindy jsem šťastná, kolik je na světě krásných věcí i s tím "omezením". Knížka mě nezklamala, ale ani nijak výrazně nenadchla. Jsem ráda, že ji Michal napsal a jsem ráda, že si jí spousta lidí přečte. Jen mi tam trošku vadí, několikrát opakovaná otázka "kdo to zaplatí" - přesto neustále chodí na obědy a večeře do dost dobrých restaurací a žije si nad poměry většiny obyčejných lidí, kteří si kupují jeho, s prominutím, předražené knížky. Většina národa se na jídlo do restaurace dostane jen při nějaké příležitosti oslavy a jinak si musí s finančním rozmyslem vařit denně sám a jezdíme ojetými auty často nejlevnějších značek. Michalovi V. přeji hodně zdraví i štěstí a hlavně umění radovat se z maličkostí !!!
Je velice smutné, že spousta lidí hodnotí knihu jen podle autora, ač proto, že ho nemají v oblibě, nebo ze závisti, že v životě nedokázali to co on, nebo že si nežijí tzv. na "vysoké noze". Nikdo už ale nehledí na to, že se pan Viewegh v knize nezaobírá jen sám sebou, ale i tím, že se mu jeho manželka stala naprostou služebnicí, která ho musí všude vozit nebo i tím, jak se asi musí cítit jeho děti, když mají tátu mrzáka, který je ještě k tomu všemu po zákroku mrzutý a moc si s nimi nehraje. Je sice pravdou, že převažuje popis jeho pocitů nad pocity ostatních, ale je to deník, tak co by jste chtěli? Jistě, že se dá napsat i objektivněji, ale většina z vás, by to v takovém stavu nedokázala napsat sebelíp. Není nám dáno právo soudit autora jen podle knihy či naopak. Ale abych jen nechválila, v knize se objevují místa, u kterých lze polemizovat o tom, zda-li tam jěště měly být či nikoliv. Mě osobně rozčilovaly "nenápadné reklamy" aneb emaily od známých lidí, kteří se s panem Vieweghem znají a také některé intimní chvíle. Čekala bych bohatší jazyk. Na druhou stranu mu patří velká poklona za to, že dokázal psát i v tomto stavu. Sama jsem si prodělala "nekonečnou" nemoc a s ní spojenou depresi. Knihu jsem si tedy vybrala právě proto, že jsem toužila poznat, jak se se situací vyrovnal někdo jiný a jestli měl stejné nebo alespoň podobné pocity. Kniha mě uklidnila, že nejsem jediná a dala mi naději. Velký obdiv Vieweghovi patří také za to, že i v tak smutné situaci, která ohrozila jejich spokojený rodinný život, dokázal psát s humorem.
Četla se mi dobře, povrchní je, to je pravda, taky jsem myslela že půjdeme trošku víc "na kost". Ale líbila se mi a s klidným svědomím doporučuji přečíst.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Báječná léta pod psa |
| 2006 |  Účastníci zájezdu |
| 2010 | Biomanželka |
| 1994 | Výchova dívek v Čechách |
| 2007 | Andělé všedního dne |
Kniha Můj život po životě je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 916x |
| Čtenářské výzvě | 90x |
| Doporučených | 13x |
| Knihotéce | 173x |
| Chystám se číst | 63x |
| Chci si koupit | 12x |
| dalších seznamech | 1x |
Věřím, že pro spisovatele je to jedna z nejhorších věcí, co se mu může přihodit, a to ztráta krátkodobé paměti. Ale také moc nechápu, z jakého důvodu byla tato "kniha" vydána. Jak už tu někdo píše, je to spíše opravdu jen diář M. V. během asi půlročního období, plný schůzek zcela o ničem. Je plná sebelítosti, i když chápu, že autor to tak jistě poci´toval, ale člověk má z toho pocit, že se nikdy nic horšího nikomu nestalo. A rozhodně to není pro nikoho, kdo by potřeboval sám povzbuzení, kdyby procházel zrovna něčím podobným, po dočtení by si spíš asi každý hodil mašli. Ale věřím, že toto dílko na sebe určitě vydělalo, což bylo také autorovo jedno z největších starostí.