Můj příšerný syn

Knížky paní Ivanky Deváté jsem měla před léty nachystané na dobu, v níž se budu potřebovat chvílemi odreagovávat od reality, přitom myslet pozitivně a zvládnout v pohodě, co život přináší :) Vyšlo to. Díky.
Tahle kniha je poutavým mateřským, maminčiným vyprávěním, které doplňují poznámky už dospělého dítěte, syna, což je jako takové hodně fajn.
K zamyšlení je i to, že synův otec, bývalý manžel paní autorky, se k textu vyjádřit nemůže. Ale nevidím to negativně, to je život. Každý žijeme svůj příběh a dokud jsme tady, tak ho vyprávíme ze svého úhlu pohledu. Jak jinak? My sami jsme si tím prošli, nás to bolelo, anebo těšilo.
Málokdo z toho všeho, co prožije, čím projde, co zvládne, dokáže stvořit smysluplnou, zábavnou, obohacující knihu (a ještě si něco nechat pro sebe).

Čtivá kniha, oddechovka ze života. Ikdyž nebyla celá kniha pouze o synovi, mě se moc líbila. Kdo u toho nechce moc přemýšlet, tak doporučuji :)

Kniha čtivá, ale poněkud neuspořádaná. Čekala jsem, že se bude skutečně věnovat svému příšernému synovi a jeho peripetiím, čemuž je v knize věnován poměrně malý prostor s autorka sama dokonce uvádí, že s ním o této části jeho života raději ani nemluví - bojí se toho. Zbývající prostor v knize je jakýmsi bilancováním jejích dvou manželství s Adamovým otcem a řadu příhod už vyprávěla dříve.

Spíše než o svém synovi je to kniha o rodinném soužití autorky s Josefem Vinklářem. Jejich syn Adam je kromě objektu vyprávění taky trochu spolutvůrce, má zde také pár stran zpovědi, jaký byl pitomec. Text je vtipný, otevřený a lidsky pravdivý, ale tak nějak páté přes Deváté – ha, ha. Před autorku smekám, v jejích létech napsat něco takového - to je síla. Hodně zdraví do dalších knih!

Kniha se mi líbila, ale rušily mě stále se opakující motivy v jednotlivých kapitolách (pořád dokola, že Vinklář byl skvělý herec, dobrý otec, ale příšerný manžel). Taky mě občas zatrnulo, že tady neplatí "o mrtvých jen dobře", a Vinklář se už nemůže bránit. Naopak se mi líbilo, že se do psaní knihy svými postřehy zapojil i syn, o kterém kniha vlastně je. Za mě poctivé čtyři hvězdy.

Četla jsem všechny knihy od paní Ivanky. Budu se těšit na další. Tato mi přišla trošku slabší.

Knihu jsem přečetla během dne. Tentokráte, to nebylo úsměvné čtení.
Nu.... na mne kniha působila jako zpověď (shrnutí něco málo ze svých knih) a vzpomínání na svou barvitou, v dobrém i ve zlém, cestu životem. Z knihy na mě sálal stálý pocit strachu o mladšího syna Adama i do dnešních dnů.
Myslím si, že právě tato skutečnost, ponoukala paní Ivanku, napsat (vypsat se), tuto knihu.

Je matka a každá matka, chce jen to nejlepší pro své děti a strachuje se o ně, když jim osud připraví nelehkou cestu životem a ve svém duchu trpí, když se jim nedaří a perou se životem. A nutí se přemýšlet, co s nimi bude - až ony tu nebudou - zvládnou to - pomůže jim někdo........

Odvážné povídání Adama, v závěru knihy, životem, jak se vše u něj semlelo a možná ještě někde zase hlodá, co mu sudičky, navěštily.

Nevím, jak je to možné, ale tuhle knihu už jsem četla. Prý vyšla 24.10.2024... možná byl text součástí jiné její knihy, nevím. Každopádně mě text víceméně nudil jako při předchozím čtení. Na rozdíl od některých dřívějších knih autorky, kdy jsem se báječně bavila.

No v každé rodině je něco, tak tam musí být nějaká černá ovce nebo jak se říká nějaké to shnilé jablko. Ale paní Devátá mě opět nezklamala na herci panu Vinklářovi nenechala opět žádnou niť suchou.

Od paní Ivanky ,jsem četla všechny její knihy,tak jsem sáhla I po této její poslední.V této knize popisuje klady a zápory svých dvou synů,které má ze dvou manželství-v podstatě ze třech, za Pepka/jak ho jmenuje autorka/ Vinkláře ,se provdala dvakrát.O prvním synovi Marku Hlavicovi se rozepisuje jen letmo.Jejím hlavním tématem je její druhý syn Adam Vinklář.Ve svém vyprávění vzpomíná na chlapcovo dětství i dospívání ,ale i na jeho otce Vinkláře.V podstatě je to taková zpověď stárnoucí ženy,která své syny nadevše miluje.

Novou knížku Ivanky Deváté jsem si půjčila v domnění, že to bude přece jen lepší zábava než její předchozí "gerbešín"... Ale nevím, zdá se mi, že se autorka už úplně vypsala ze všech svých možných životních témat a teď je to takové "ber kde ber"...

Své čtenářky si asi i tato útlounká knížka najde, ale prostě už to není, co to bývalo...