Můj nejlepší kámoš

18.05.2021

Ani mě nenapadne šetřit hvězdičkami na českém autorovi, který píše tak čtivě a autenticky, až mám nutkání pátrat s googlem po všech těch kámoších včetně nejlepšího – není přece možné, aby se tohle všechno nestalo, vždyť to působí tak pravdivě :-).
Kamarádi z různých rodin, narození brzy po konci války, v níž to bylo těžké zvlášť pro rodinu vypravěče Rudolfa (část rodiny včetně tatínka v koncentráku), ale padesátá léta je doběhla snad ještě hůř a šedesátá to úplně nenapravila. Jsou to ale kluci, chtějí se bavit, pít, poflakovat se, občas se porvat, honit holky - a reálně je dostávat, v čemž exceluje právě „nejlepší kámoš“ Koráb. Velké dějiny kolem nich proplouvají a Rudolf je do svého vyprávění zapojuje pouze v případě, že se dotýkají osobně rodiny nebo kamarádů.
Není to klasický román, co kapitola, to většinou příběh jedné postavy, žádná pevná linka; vyprávění navíc plyne jako mluvený projev s typickými projevy – nespisovnou češtinou, delšími souvětími, vycpávkovými obraty. Čte se to opravdu jedna radost, jenom – proteče to hlavou rychleji, než bych si přála. Ale bavilo mě to, oslovovalo i dojímalo.
Připojuji trochu delší úryvek, protože styl vyprávění si to žádá:
„Se Sallym jsme strašně rádi vzpomínali na ty krásný doby našeho dětství, protože to byly doby velice pohnutý. Nemyslím politicky, i když po týhle stránce, jak na to dneska koukám, to bylo děsný, jenže my to nějak nevnímali, nám ani pořádně nedocházelo, že naši tátové seděj z politickejch důvodů, tehdy to bylo nějak normální, že v každý rodině měli někoho zašitýho, a hlavně, my měli svý problémy a o politiku jsme se nestarali. Nejdřív to byly trable se školou a učením a pak, když už jsem se živil sám, tak to zase byly problémy se ženskejma, a to mi bralo náladu zabejvat se ještě něčím jiným. A v těch dobách našeho dětství se děla spousta zajímavejch a někdy i úděsnejch věcí, protože na Starým Městě žili krom docela slušnejch rodin, jako byla naše, třeba, podivný lidi, takový všelijaký podivný existence a spousta cikánů, kterejch přibejvalo a ubejvalo podle toho, jak se potulovali po týhle zemi. Jednou maminka četla dědečkovi z novin, kde stálo napsáno „Cikánský problém vyřešíme během pěti let“. Dědeček jen koukal těma svejma slepejma očima a povídá, tohle jsem už jednou slyšel, Joseph Goebbles taky přišel s tím svým Endlösung, to nevěstí nic dobrýho, dávej si, Rudolfku, pozor na každýho, kdo na tebe přijde s konečným řešením, i když tenhle režim nepočítá s vyhlazením cikánů, ale s jejich totální převýchovou, což je prakticky to samý, protože to směřuje k jejich totálnímu zániku. Že jsou cikáni jiný, to jsem věděl, jenže to na nich bylo právě to, co mě přitahovalo. A jejich obyčeje mě fascinovaly i naháněly kapku strach zároveň, to teda jo.“