Možnosť ostrova
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/462601/bmid_moznost-ostrova-2yL-462601.jpeg
4
295
46
Kto z vás si zaslúži život večný? V románe Možnosť ostrova Michel Houellebecq opäť rieši problém ľudstva na hranici úpadku, krátko pred zánikom západnej civilizácie na Zemi a po ňom. Daniel je úspešný komik, ktorý sa preslávil skečmi o predsudkoch svojho publika. Ale začiatkom 21. storočia začal neznášať smiech a ľudstvo vo všeobecnosti. Smrteľnú ranu mu zasadí oveľa mladšia milenka. Napriek tomu neprestal veriť na možnosť lásky. Vo svete budúcnosti po vojne, suchu a zemetraseniach, ktoré zničili planétu, žije Daniel24 – klonovaný neočlovek – v zabezpečenom obydlí a jeho jediným spoločníkom psom Foxom. Kým zvyšky ľudského druhu vo svorkách blúdia po okolí, Daniel24 sa pokúša rozlúštiť príbeh svojho predchodcu a podobne ako on premýšľa o zmysle lásky, utrpenia a ľútosti. Daniel25 sa s ďalším psím klonom vydáva hľadať vytúžený ostrov.... celý text
Literatura světová , Romány , Sci-fi
Vydáno: 2021 , Inaque
Originální název:
La Possibilité d'une île , 2005
více info...
Přidat komentář
Moje první autorova kniha. Musím říct, že jsem nevěděl, do čeho jdu. No, je to námět na depresi...
Parafráze WTF momentu: V budoucnosti nás čeká jenom štěstí, kde nebude prostor pro humor, ironii ani veselí.
Čas od času není špatné si dát Houellebecqovu verzi světa. Přes všechen ten kousavý cynismus a neúprosný nihilismus je kniha plná zajímavých myšlenek, jen je člověk musí mezi tím vším trochu pohledat. Líbilo se mi, jak se v závěru obě dějové linky spojily a dotvořily kompletní obraz budoucnosti. K autorovi se určitě ještě vrátím, ale až za nějakou dobu.
Houellebecq ve sve nejlepsi forme destruktera veskerych radoby hodnot, prece jen o trochu jiny, tentokrat to neni hypoteticka verze blizke budoucnosti, ale postapokalypticke sci-fi hodno Roberta Merleho, do toho trochu nietzschovstvi, fenomeny moderni prekrmene a narokove doby, vecne kids, co si jen chteji uzivat, hlavne zadne zavazky, hlavne zadne starosti!
A na konci? Zadne utrpeni. Zbavme se touhy, zbavme se chtice, ten je pricinou toho, ze trpime, nerodme deti, nevytvarejme si zavislosti.
Uf. Za svuj zivot (zatim dost kratky) jsem zvladla 4 Houellebecqy, vzdycky se mi to hnusi, nechci to docist, mam z toho stavy marnosti existence, ale vzdycky to doctu a pak nekam ulozim, ze si za cas prectu dalsi. Mozna se ve 40 dopracuji ke vsem.
Anebo budu na Sibiri chovat soby.
Satira zivota
Srdce mé stále po lásce prahne,nikomu však již nevěřím.
Když někdo ke mně ruce své vztáhne,ustoupím bojácně ke dveřím.
Řek bych,že všechno je ztraceno v žití,žití je však tak záhadné !
Klidný jsem,mohu-li pivo své píti.Hořící tabák nezchladne.
Touha má bloudí těkavě světem a já popíjím v úzkých zdech.
Co je mi po tom ,budu-li dětem cestou k domovu na posměch !
...
Jak tak s letama plujete,knížky jinak žijete.Ve dvaceti,třiceti čtyřiceti.Šup-vše dostává jinší význam.
U autora jako je tento,tak u něj to platí dvojnásob.Jak to ten kluk dělá ?
Lehce to dělá,je totiž svůj :) mnam,mnam.
Bohatý komik a kopec problémů.Nějakej ten pohlavní styk,nějaký to šoustání.
Nějaký to náboženství.Útěky k sektám a jiným berličkám.Mnam,mnam :)
Láska,nemravnosti-mravnosti.Stáří a nesmrtelnost.Zubatá už klepe.
Ale co kdyby přeci jenom ... šlo na tu mrchu nějak vyzrát ?
Druhá část,která se neustále prolíná na střídačku s minulostí jež je šmrncnutá klonama až hanba :)
Jednoduše-prostě v rytmu scí-fka,na způsob historie budoucnosti.Mnam,mnam.
Plus nějaký to,proletáři všech zemí,vyližte si s korektností prdel.
To se nám to degenuruje.Nebrečet a hlavně,hlavně vydržet ! Mnam,mnam.
Užijete si.Co taky od Michela čekat jiného :)
Mnam,mnam.Jo to už jsem vlastně taky psal.
Několikrát :)
...
Má milá rozmilá,neplakej !
Život už není jinakej.
Dnes budme ještě veselí na naší bílé posteli !
Zejtra,co zejtra ? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.
Nebaví mě to. Těšila jsem se na vizi budoucnosti bez všeho, co dělá lidi lidmi, ale zatím se drtivou většinu textu musím prokousávat vulgárním šovinistickým buranem. Nepochybně by to na mě fungovalo líp, kdyby poměr prostoru věnovaného dvěma tak odlišným světům byl přesně opačný.
Kazdy, kdo chce od knihy dostat maximum, musi koukat malinko mezi radky. Je to silny pribeh o zivote samem a iluzich mladeho cloveka ve srovnani s jeho verzi, ve ktere nejsou nadeje. Vasen a sex je tu zajimave pojatym pomocnikem pro vyobrazeni degenrace duse. I kdyz autor pise o degeneraci tela.
Mala ukazka: „Říkám tomu místu láska,“ prozradil mi. „Člověk nikdy nemohl milovat, nikdy jindy nemohl milovat než
v nesmrtelnosti; proto asi měly ženy k lásce blíž, když jejich posláním bylo dávat život. Získali jsme nesmrtelnost, svět přitom zůstal přítomný; ale svět už nemá moc nás zničit, naopak jsme to my, kdo má tu moc stvořit ho silou svého pohledu. Zůstaneme-li v nevinnosti, budeme-li svému pohledu bez výhrady věřit, zůstane nám i láska.“
Rozloučil jsem se s ním, nastoupil do taxíku a jen pomalu se zklidňoval; ještě na předměstí Paříže byl můj duševní stav poněkud neuspořádaný,
a teprve za Porte d’Italie jsem našel spásu ve své ironii a v duchu si opakoval: „Je to možné? Že by ani tenhle veliký umělec, tvůrce hodnot, ještě nevěděl, že láska je mrtvá?!“
Nihilismus a spousta plutí na lidstvo v Houllebecqově výletu do vize budoucnosti, vlastně, co jiného od něj čekat, že? Jediná opravdová láska se stáhne na lásku k hafanovi (a opravdu jen možná ta, ve své němosti a autentické nebojácnosti vyjádřit se čistě, opravdově, je pravdivá). Vlastně ani nevím, jak bych tohle uchopil. Prokousával jsem se tím pomalu, týdny. Vize, možné pravdy, které možná sedí a které se možná vyplní. Ale k čemu je vlastně kniha, jako tahle? Hmm.
"Když je člověk upřímně zamilovaný, jediná naděje jak přežít spočívá v tom, že to před milovanou ženou musí utajit a neustále za všech okolností předstírat lehký odstup. (...) láska oslabuje, a ten slabší z obou je utlačován, mučen a nakonec zabit druhým, jenž sám utlačuje, mučí a zabíjí, aniž by něco myslel zle, aniž by zakoušel radost, zkrátka naprosto lhostejně. A tohle lidé většinou nazývají láskou. (...) Jako pro všechny dívky její generace znamenala sexualita pro Esther jen veselou zábavu, postavenou na svádění a erotice, z níž nevyplývaly žádné zvláštní citové závazky; podobně jako soucit podle Nietzscheho byla láska pouhou fikcí, kterou si vymysleli slabí, aby u silných vyvolali pocit viny, aby zavedli hranice jejich přirozené svobodě a divokosti. Ženy byly dřív slabé, obvzlášť kolem porodu, v té době potřebovaly být zaštítěny silným ochráncem, a proto vynalezly lásku, ale v současné době už byly silné, nezávislé a svobodné a odmítaly vyvolávat i prožívat cit, který už neměl žádné konkrétní opodstatnění." (...) "Vlastně jsem měl ve svém životě dvě důležité ženy," uzavřel jsem: "První - tebe - která neměla sex dost ráda; a druhou - Esther - která dost nestála o lásku." Tentokrát se upřímně usmála "To je pravda..." pronesla změněným tónem, podivuhodně škodolibým a mladistvým "neměl jsi štěstí..." Zamyslela se a pak dodala: "Muži vlastně nejsou se svými ženami spokojení nikdy..."
Tento autor ve mně vždy vzbudí zvědavost .... s čím zase přijde ?
Zde je to apokalyptická vize zániku civilizace a následná neolidská společnost ....
S typickými prvky jeho tvorby - sžíravá kritika konzumní společnosti, přemíra erotiky, sektářství a stárnutí ....
Možná je to dílo cynické .... ale s možností ostrova :
Jen láska ta věčná pro oba
když dá ti nač pomyslíš
pak rád navěky uvěříš
v možnost ostrova ....
Mne tento autor předkládá podněty k zamyšlení - a ráda si přečtu jeho novou knihu ....
Tentokrát mi přišlo setkání s Houellebecqem prázdné. Postrádal jsem hlubší myšlenku a každá stránka mi přišla ještě prázdnější, až mě nuda donutila přestat - možná by přišel zvrat v závěru, ale jsem příliš starý na to, abych se trápil ve 3/4 knihy a stále čekal na změnu... takže v tomto případě žel slabší 2*.
Další nemilosrdná dávka cynismu od Houellebecqa. V první půlce knihy mi odbočky do neolidské budoucnosti přišly samoúčelné, vše se logicky propojilo až ke konci. Nemohl bych takováto bezcitná až nihilistická díla číst pořád, ale čas od času to nezaškodí, abychom si připomněli, co je důležité.
Typické Houellebecqovo pesimistické vylíčení společnosti bez dětí, bez vztahů, bez radosti, bez naděje, beze smyslu, a s tím se proplétá fiktivní budoucnost (na rozdíl od Podvolení a od Mapy a území budoucnost dost vzdálená), která by z toho mohla vzejít. Platformu jsem pokládal za nejdepresivněší Houellebecqovu knihu - dokud jsem nezačal číst tohle.
Daniel1, úspěšný, avšak nešťastný komik snažící se najít v životě smysl. Nalezne ho ve svých výstoupeních ve kterých řeší kontroverzní témata, přítelkyni Esther která se vlastně nedá nazvat přítelkyní v pravém smyslu toho slova a sektě, která zezačátku dává jeho životu zpestření, které však skončí naprosto tragicky. Život s Esther ho však také zcela nenaplňuje a jejich vztah skončí podle očekávání také tragicky.
Postava proroka, ještě zajímavější postava vědce, vhled do fungování sekty, to vše proloženo úvahami Daniela25, o tísíciletí později, jeho klonu který už nemá lidské vlastnosti.
Jedná se o vylepšení? Do jisté míry ano. Jenom dokud si neuvědomíme, že lidskost byla tímto zcela vymazána.
Kritika náboženství, klasika, tak je to správně.
Michel snad nenapsal špatnou knížku.
Naprostý magor (v dobrém smyslu toho slova).
Možná by na obálce mělo být natištěno "nedoporučuje se pro 40+".
Tahle knížka, moje druhá od autora, mi dala docela zabrat, na své poměry jsem ji četla hodně dlouho. Rozhodně to není čtení na jedno odpoledne. Celkové vyznění je dost depresivní (a bohužel pravdivé, o to víc depresivní to je ...). Houellebecq vážně umí, ale nejsem si jistá, jestli to já umím tak moc ocenit. Teď si jdu dát sklenku červeného jako poctu autorovi, ale další knížka bude nějaká super lehká letní oddechovka ...
Za mne 3,5 hvězdy, možná tu půlku časem ještě přihodím ,)
Daniela, ústřední postavu (postavy) románu, si jen tak někdo neoblíbí. Ani u mě moc nezabodoval, dvěma autorskými postupy mě však MH přesto dostal. Daniel (tedy autor) jednak chrlí velice bystré postřehy o aktuální době i historii, a za druhé, umí pronášet neuvěřitelně ostré nekorektní provokativní hlášky okořeněné pornem a útoky proti jakékoliv víře. Obojí vystřeluje během standardního vyprávění často a přiléhavě a zvlášť to druhé působí většinou vtipně a dokáže udržet čtenářskou pozornost. Román je dalším z řady těch, které upozorňují na nezvratný zánik naší civilizace. Nezadržitelně, zákonitě. Sci-fi složka se objevuje jen jako na pozadí nenápadně potichu běžící film, dokreslující v současnosti probíhající děj a vývoj událostí, které nakonec vyústí právě do tohoto „filmu“.
V poslední třetině už jsem byl tímto stylem přesycen a dočítal jsem jen silou vůle.
70 % (aktuálně 207 hodnotících je s průměrem 81 %).
…
Samozřejmě jsem po celou tu show rozvíjel linku pravicově anarchistickou, ve stylu „s každým bojovníkem, kterého se podaří odstranit z boje, je o jednoho blbce míň, další blb zkrátka přijde o příležitost se bít”, tak jak se od Celina po Audiarda tradují zlaté okamžiky francouzského komického žánru…
…
Hildegarde hrála na harfu, předpokládám, že hrála kouzelně, ale po pravdě řečeno nevím, je-li možné hrát na harfu špatně - pojetí nástroje snad ani nedovoluje vyloudit cokoli jiného než melodické zvuky.
…
Člověk se směje jako jediný v živočišné říši, předvádí strašnou obličejovou deformaci, protože zároveň jediný překonal sobectví zvířecí přirozenosti a dosáhl pekelného, nejvyššího stadia, totiž krutosti.
Kniha ve mne zrála po celou dobu její četby. Zpočátku mne nijak neoslovila, dokonce jsem si pomyslela cosi o nebetyčné slátanině. Ale postupně jsem se do ní vnořila. Myšlenky kolem mne vířily a já je nasávala jak ten opilec rum z láhve. A přistihla jsem se, že u některých si pokyvuju hlavou, ano, takto to cítím i já. Třeba to, že (formuluju vlastními slovy) očekávání a touha je víc než samotný akt. Že život je věcí mladých a stáří je odvrhované, nepochopené, obtěžující. Že v životě člověka přichází čas, kdy zjišťuje, že zoufale hledá lásku, o níž sám ví, že mu nakonec zlomí vaz. Že lidská existence je založena na neštěstí a nikoli štěstí (čest těm několika výjimkám).
I přes to všechno chci žít.
A chci si přečíst i dalšího Houellebecqua… za čas :)
„Každému nestrannému pozorovateli rozhodně dojde, že lidský jedinec nemůže být šťastný, že není vůbec uzpůsoben pro štěstí, že jeho jediným předurčením je šířit kolem sebe neštěstí, čímž činí existenci ostatních stejně nesnesitelnou, jako je ta jeho - a obyčejně mu jako první za oběť padnou rodiče.“
Doporučení Houllebecqa na mě skákala z tolika stran, že jsem se bál otevřít ledničku, jestli tam taky nebude. Jako úvod k M.H. mi tato kniha přišla více-méně nevhodná, přestože jsem ji přečetl jedním dechem. Možná se k ní časem vrátím a hodnocení zvýším. Rozhodně zajímavý námět (mísení časové linky současnosti a dálné budoucnosti z pohledu poněkolikáté klonovaného "sebe"), jen to zpracování mi úplně nesedlo.
Tohle můžu. Sociální inteligence autora, "dnešní" úvahy, přemýšlení bez příkras a k tomu zajímavá vize světa jako třešnička na dortu.
Podle mě zatím nejlepší kniha, kterou Houellebecq napsal. Je to pátá kniha, kterou jsem od něj přečetla, a musím říct, že mi přišla zatím nejtěžší. Jeho úvahy a zamýšlení se nad životem jednotlivce, jeho postavením ve společnosti i nad tím, zda existuje a co je štěstí, co je podstata života, kam to spějeme a co vlastně chceme...... Najde hlavní hrdina nakonec štěstí, i když dosáhl všeho, co chtěl, třeba nesmrtelnosti? Tak tuto knihu si rozhodně přečtu ještě jednou.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Kniha Možnosť ostrova je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 396x |
| Čtenářské výzvě | 17x |
| Doporučených | 37x |
| Knihotéce | 175x |
| Chystám se číst | 241x |
| Chci si koupit | 48x |
| dalších seznamech | 5x |
Je to asi pátá knížka, kterou jsem od Houellebecqa četl a až na ty vícečasové linie je to vlastně pořád to samé. Chlápek středního věku, ztracený a zamilovaný do mladé krásky, spousta sexu a otázek.