Možná že odcházíme

04.08.2014

Kniha na mne působila podobně, jako kdybych pro ornamenty neviděl hlavní budovu. Text je samý ornament, poetizující přirovnání, ale i jisté naschválnosti, hezké je také, jak autor dokáže jednoduše popsat místo a prostředí. S popisem lidí je problém větší, ale k tomu se dostanu. Takže člověk se nechá nachytat na ty ornamenty, které samy o sobě jsou některé zajímavé, jiné nudné, další se již opakují, sem tam probleskne zajímavá myšlenka, ale není nijak rozvedena, a zase se ztratí, asi jako když ryba udělá na hladině kruhy, a ty hned zmizí. Když se pak člověk přes tu houštinu a džungli ornamentů proseká k samotné povídce, najednou zjistí, že vyzněním, pointou, o žádné velké terno nešlo. S tím souvisí i pohled autora, který je hodně podobný autorům bohnické léčebny, kteří však nemají to štěstí, aby je někdo vydával. Ano, je to depresivní, je to temné, nejspíše jako sám autor. V dnešní době se podobnému zaměření říká umění, nevím proč. Jako kdyby snad hravost nebo vyváženější pohled na svět bylo něco fuj. Vsadím se, že mnozí bohničtí pacoši v rámci terapie píší sem tam hravější a zábavnější věci. Navíc jsou povídky velice sebestředné - chybí zde druzí lidé. Oni se sice mihnou, ale jsou to jen stíny na okraji, bez vůně a bez zápachu, bez člověčenství. Jak sám Balabán píše v jedné povídce - jen sbírka symbolů. Zatímco hlavní hrdinové povídek jsou jeho alter ega, další lidé v povídkách jsou jen proto, že se zde prostě musejí vyskytovat. Ale popsáni jsou jen vnějškově - zakulacená manželka faráře s cigaretou v ruce, ale to je vše. Chybí mi větší vhled, pochopení pro ty druhé, méně sebestřednosti, více pozorování a vcítění. Když to shrnu - kniha je svým způsobem básnického až snivého jazyka, ale pro samotné vyznění, pointu a sdělení to hraje roli pramalou, asi jako když budete mít na střeše sošku Mikuláše. Hezky to - pro někoho - ozvláštní, ale na funkci střechy to nemá vliv. Samotné povídky pak měly zůstat někde v rámci terapie mezi pacientem a jeho psychiatrem, případně kolovat jen mezi k tomu uzpůsobenými umělci a inťoši, ale dát je do běžné distribuce je podle mne omyl. Leda by někdo chtěl zvýšit počet sebevražd v ČR.

16.07.2014

Uznávám, že je to kvalitní literatura, ale pro mě příliš depresivní na to, abych měl chuť přečíst si od Balabána něco dalšího.

12.10.2013

Po pár stranách mi bylo jasné, že knihu nečtu naposled...

04.10.2013

Není to o lidech na okraji, je to o těch, co žijí mezi námi....

11.01.2013

Krátké náhledy do duší dnešních lidí. Jejich touhy, vzpomínky, zklamání, pocity samoty, pocity nepatřičnosti. Celá kniha vzbuzuje dojem, že na naší společnosti je něco nezdravého. Lidé jsou nemocní, většinou však vevnitř, navenek se tváří jako pánové situace. I když to možná trochu zevšeobecňuji. Je však jisté, že melancholie a smutku je kniha plná. A že je nesmírně inspirativní, nehledě na formální kvalitu textů, která může být vnímána subjektivně. Jinými slovy, přemýšlíte o tom, i když je vám způsob napsání textu vzdálený.
Těším se na dalšího Balabána. Zde mi občas něco nesedlo, prostě mě to nezasáhlo, povídky jsou krátké a když vás nezaujme hlavní motiv, tak už tam nic víc není, možná jen nějaká vtipná průpovídka. Ale když si vzpomenu na některé pasáže těch povídek, které mi sedly... Cítil jsem něco mimořádného, doufám, že aspoň jedna z dalších Balabánových knih je tvořená jenom z takových textů.

28.09.2012

V jedné recenzi na Nohavicovo album Tak mě tu máš jsem si přečetla, že Nohavicu bolí svět. Ale Balabána, toho musel bolet opravdu hodně. Smutná knížka.

13.09.2012

název knihy mluví sám za sebe - "běžné životy obyčejných lidí", přičemž jsou všichni téměř ztraceni... Po přečtení se jenom nabízí otázka - nežijeme také takový "obyčejný život"? A také dodám, snad jen štěstí, že nedovedeme číst v lidských myšlenkách :)

31.01.2012

meditace s otevřenýma očima a ušima, mozek brní.

18.11.2011

Kniha desetiletí a přitom je kvalitativně sotva poloviční oproti Zeptej se táty... Jeho cit pro situaci a existenciální prožitek je údivuhodný, ale jak píše Weil, některé povídky působily trochu strojeně. Spíš to vidím jako rozcvičku, na jejíž úroveň však nedosáhne ani v době největší síly možná 90 % autorů

26.06.2011

Některé povídky se mi líbí víc, jiné méně.
Pár z nich mi připadá přesvědčivých, pár z nich umělých.

02.02.2011

Povídkový výbor jsem přečetl před setkáním s Janem Balabánem. Jeho autorské čtení bylo osobité - pro posluchače zážitek. Jan Balabán při čtení stál, aby lépe navázal kontakt s adresáty. Povídky syrové, ale věrohodné, plné lidskosti.