Možná že odcházíme
Jan Balabán
https://www.databazeknih.cz/img/books/80_/80652/bmid_mozna-ze-odchazime-iKm-80652.jpg
4
403
72
Každý z nás se někdy ocitne v situaci, která najednou znejistí vše, co dosud prožil, a před člověkem se rozevře neznámý svět. A právě v takových zlomových okamžicích nacházíme i hrdiny Balabánových povídek, Oldřicha trpícího chorobným strachem z ptáků, Editu opouštějící manžela a opuštěnou milencem, pacienty v protialkoholní léčebně a mnohé další. V těchto textech není žádná protivná spisovatelská ležérnost, se kterou se prostě píše o čemkoliv, v doufání, že autorův vzkaz čtenáři se nějak sám urodí z navršených slov. Ale taky v nich chybí stejně protivná přesymbolizovanost, která nabízí autorovo poselství už jaksi dopředu a dělá z postav a dějů jen strnulé alegorie. Lidé v Balabánových povídkách skutečně “chvíli žijí”, mluví spolu, ptají se a nepospíchají překotně ke katarzi, pozorni ke každodenním událostem a obrazům, z nichž se teprve mohou stát naléhavá znamení. Znamení, která pomohou rozpoznat, zda člověk ve svém osudu — byť alespoň na chvíli — skutečně žil.... celý text
Přidat komentář
Balabánove poviedky sú takými výsekmi z bežného života, strčené pod lupu, na ktorej sa súčasne sústreďujú slnečné lúče. Vzniká pri tom teplo a niekedy aj požiar. Nevšedné čítanie.
Po úvodní povídce to vypadalo na rozloučení, ale kvůli Bradburymu v názvu jsem ještě zkusila tu poslední...a pak pozpátku lehce se pročetla až k počátku. Někdy se vyplatí nejlákavější sousto nenechávat na konec:); v každém příběhu se mě pár slov dotklo.
Hezká kniha povídek o všednodennosti životů lidí moravskoslezského kraje.
"Prase to muselo být! Ten architekt, který nakreslil a postavil dům s balkonem metr dvacet nad zemí jako s pozváním pro zloděje. Hovado, které ví, že v těch domech na bývalých kukuřičných polích nikdy nebude bydlet. Ať si to zamřížují, otroci, řekne si, když vykračuje přes trávníček ke své vile postavené z peněz, které tu všude chybějí. Nic si neřekne. Na otroky nemyslí ani vteřinu."
Syrové a přitom poetické, drsné a přitom melancholické, ale jsou to prostě povídky ze života a životě.
Místy poezie v próze, místy až psychoanalýza nejrůznějších typů lidí a dokonce míst, každá stránka však mrazivě vystihující porevoluční svět české společnosti.
„Víš, chlapče, člověk se musí vrátit tam, kam patří. Domů. I kdyby ten domov měl být nehostinný. I kdyby ses měl vrátit jen proto, abys nastoupil trest, musíš to udělat, ten trest patří k tvému životu.“
V povídce Možná že odcházíme, té původní od Bradburyho, cítí indiánský stařec svoji pomíjivost. Vnímá, že je konfrontován s něčím, čemu nedokáže čelit. A pak dojde k moři a vidí přistávající lodě kolonizátorů... Je to mimořádně přesvědčivý obraz marnosti, nevyhnutelné porážky. Ale také smíření s tím, co musí přijít.
Balabánovy hrdinové z téhle sbírky jsou často ve zdánlivě podobné situaci, nacházíme je v momentech, kdy už si nemohou nic nalhávat, kdy už není obhajitelné dosavadní status quo. Ač jsou v mnohém různí (zdá se mi, že tahle kniha je Balabánovou nejméně sevřenou, že mu to krásně lítá všemi směry), tohle mají společné.
Dají se najít shodné rysy – zejména deziluze ze společnosti (už si nejde namlouvat, že svobodné Česko bude definováno těmi vlastnostmi, které komunismus potlačoval, to byla jen krátká porevoluční chiméra) a uvědomění si vlastních limitů – postavy vstupují do věku, kdy si musí přiznat, že to, co mají kolem sebe, je jejich život, že zásadně jiné už to nebude, že jim nezbude než si vystavět svůj svět z toho, co mají právě teď v rukou.
Ale byla by chyba, myslím, vnímat Balabána takhle úzce, jeho příběhy nám totiž vypráví něco obecnějšího, něco pro náš život moc důležitého – totiž, že tam, kde svoji situaci vidíme čistě (nebo alespoň chceme vidět čistě), kde jsme vůbec ochotni hledat východisko, tam se vždy nějaké najde. „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha,“ píše svatý Pavel Římanům a Jan Balabán tuhle skvělou zprávu jakoby ještě rozšiřuje, při čtení jeho povídek zase jednou zažívám pocit, že z každé pasti vede cesta ven – a že to není laciná iluze, ale hluboká pravda. A že je zmarňující lámat hůl nad sebou nebo nad bližním. Protože dokud to člověk sám nezabalí, naděje žije.
Příběhy Jana Balabána se věnují samé podstatě našich životů. Často jsou smutné a ponuré. Když se začteme do jeho povídek, dostaneme se do melancholické nálady a začneme přemýšlet nejen o hrdinech Balabánových povídek, ale obecně o smyslu životě a hlavně také o tom svém životě. Najednou se v tom uspěchaném světě aspoň na krátký čas zastavíme a přemýšlíme. V knihách Jana Balabána je třeba číst i mezi řádky. Je to zajímavé a určitě osvěžující.
Některé povídky mi sedly, jiné vůbec, celkově ale rozhodně zajímavé a barvité čtení.
Mam pocit, ze s Balabanem jsem se nasla. Nekdy takove knihy jsou, ze ctete slova a je vam, jako kdybyste to psali vy nebo jako kdyby to psal nejaky hodne dobry znamy. Obrazy, blizkost, smutek. Krasa.
Také nejsem povídkář a Balabánovi jsem se vyhýbal,protože většinou díla ověnčena Magnesií se mi nelíbila.Navnaděn zdejšími komentáři a dostupností těchto povídek jsem neodolal a nelituji.Níže v komentáři uvedená nadměrná melancholie,deprese ,šeď a nuda života ve zdejším regionu razovitem mi nevadila,neboť zde žiji a mohu jen obdivovat realismus popisu jak dusivých obrazů kouřících komínů,či nefalšovanou radost bezdomovců z každé koruny na chlast.Ale co mne osobně dostalo ,je do povídek jemně vetkaná autorova osobní náboženská víra a naděje v lepší jiný svět ,jako třeba Bethezda nebo Hořící dítě.Nebudu machrovat, kdybych o tom nečetl v recenzích,asi by mne to ani necvrnklo do nosu,ale takhle jsem si při čtení dával pozor,a když už jsem na to narazil ,byl jsem odměněn čtenářským zážitkem na který jen tak nezapomenu.
A na otevřené konce jsem si rychle zvykl.
Určitě od něj zkusím ještě "Zeptej se Táty".
Na závěr citát:
„To je takový paradox, synu," Chudoba utišil domnělého syna rázným pohybem ruky. Já velmi přesně vidím okraje své slepoty. Já přesně vím, že přestanu vědět. A to je v pořádku, to se může stát každému, to bůh dopouští. Ale víš, co bůh neodpouští?"
Zase ten úsměv umělých zubů mezi zkřivenými rty.
„Bůh neodpouští těm, kteří utečou, a já musím přestat utíkat, já tam musím jít."
Došli k zahradní brance. Karel Chudoba vzal za kliku a vedl Tima ven z útulného stínu jabloní.
„Dědečku, myslím, že bychom se měli vrátit," zdržoval ho Tim. „No právě," přitakal a pevně sevřel ruku svého syna. Vykročili spolu do žhnoucího světla zářijového dne.
Chtěla jsem pro nadbytek melancholie "hodit do rohu" a mít Jana Balabána jednou provždy "odškrtnutého". . .
Jenže přišla Pyrhula, Gabriel, Vladek z Do chodníčka a bylo vymalováno.
Uchopily si mne tyto zvláštně drsně poetické útvary a přetvořily k obrazu svému Čepovskému.
Skutečně je to tak, jen bych to bez zdejších komentářů a čtenářské výzvy asi přehlédla!
Má tento pohled na život zvláštní kouzlo a přitažlivost, jen si pro něho v sobě a kolem sebe musíme nastavit vnímání do jemnosti a trpělivosti! Potom je nějak stále hlubší a hlubší. . . . a odkrýváte stále více vrstev v sobě.
Snad mi pomohly blížící se Velikonoce . . .
Když jsem byl před lety propadlý Čepovým povídkám, říkal jsem si, jaká škoda, že dneska už nikdo takhle psát neumí. Názor jsem změnil právě nad tímhle výborem.
Popis velmi působivý pro mě. Atmosféra zdařilá, plastická. Postavy chvilkových příběhů potkáváme dnes a denně. První mě uchvátily a to nejsem povídková. Některé pointy dost dobré! Vyhovuje mi krátkost a neupovídanost. Neotřelé, jakoby zamlžené, zaprášené, ponurost s minimem světla. Některé drásavé. Po pár stránkách máte potřebu jít ven na slunce či alespoň do lesa. Kdo miluje či potřebuje melancholické a přemýšlivé chvilky je v této knize správně. Asi se jí dá leccos vytknout, ale svůj smysl i hodnotu má. Jen o sobě tuším, že existencialismus není má sklenka vína. Okořenit větší špetkou naděje, východiska či jemného humoru a už by to bylo o něčem jiném. Je to trochu zkouška trpělivosti a hledání skrytých pokladů, ale jsou tam . . . .
* Zlaté tele zdraví, na které má každý normální člověk právo, a Katka je ho zbavena jen nějakým nedopatřením, nebo snad ona sama je to nedopatření?
Kraťoučké povídky, s každou další jsem se těšila na pointu víc a víc. Nemůžu se rozhodnout, která byla vrchol. Jestli Kluk, Hořící dítě nebo detailní líčení hrůzostrašnosti ptáků. Určitě to nebyl můj poslední Balbán, první jo :)
Povídky mě velmi zaujaly už jen z toho důvodu, že se mohou týkat kohokoli v našem okolí. Každý z nás má kolem sebe utvořený svůj malý svět, který je tvořen radostmi, ale má i jisté temné stránky. A těmito ponurými hlubinami se zabývá právě Balabán.
Nedá se to číst na jeden zátah, ale jen po pár povídkách. Dokázalo mě to i v krátkých povídkách vtáhnout do děje. Autor působě vylíčí atmosféru i postavy. Vyznění je spíše pesimistické, rozhodně to nejsou veselé povídky. Žánr povídek ale asi nebude úplně pro mě, proto "jen" čtyři hvězdy.
Štítky knihy
Část díla
- A ptáci taky 2004
- Bethezda 2004
- Cedr a kladivo 2004
- Diana 2004
- Do chodníčka 2004
Autorovy další knížky
| 2010 |  Zeptej se táty |
| 2004 | Možná že odcházíme |
| 1998 |  Prázdniny |
| 2010 | Povídky |
| 2006 | Jsme tady |
Kniha Možná že odcházíme je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 571x |
| Čtenářské výzvě | 77x |
| Doporučených | 19x |
| Knihotéce | 141x |
| Chystám se číst | 213x |
| Chci si koupit | 23x |
| dalších seznamech | 3x |
Zvláštní kniha. Dostala jsem se k ní díky čtenářské výzvě, úplně nevím, jestli bych ji četla bez ní. Některé povídky byly povedené – A práci taky, Kluk, U komunistů nebo Ray Bradbury (ještě, že byla na konci, jméno láká), jiné mi přišli velmi ploché, takové nudné – např. Magda, Hlas jeho pána nebo úvodní Emil. Kniha ve mě nezanechala hlubší stopu, chápu, že zde má odrážet běžné příběhy lidí, ale bohužel se mne příliš nedotkla.