Monoléčky muže s plnovousem

06.03.2019

Kdybych nebyl J. R. Pickem, chtěl bych být ženou J. R. Picka.
Už proto, že bych tak mohl se mnou neustále rozprávět.
Je to totiž skutečným požitkem se mnou rozprávět.
Ten ohňostroj nápadů.
Ta větná skladba.
Ten vtip.
A dost možná, že bych se tím i vychloubal, že jsem ženou J. R. Picka.
Říkal bych:
Víte, je tak milý.
A tak pozorný.
Jemný.
Má osobní kouzlo.
A to bohatství myšlenek.
A rozhodně, rozhodně bych se se mnou nerozešel, jako to udělala ona.

No ne, řekla jsem si, když jsem vzala Monoléčky do ruky a tohle bylo první, co jsem přečetla. Chytily mě do svých tenat. Mému oku lahodily krásným grafickým zpracováním – co stránka, to originál. Můj mozek byl zase lapen nápady, hříčkami, sebeironií. Nejpůsobivější a nejúsměvnější jsou ty, ve kterých autor nahlíží sám na sebe, popř. vtipně komentuje vztahy v bezprostřední blízkosti. (Naopak trochu drhla jeho „pozitivní konstruktivní satira“.)

A když už je tady ještě tolik prázdné plochy, tak z těch nejvtipnějších ještě jedna:

Dneska je krásně, řekl.
Ano, řekl jsem.
Ale ono je opravdu krásně.
Jistě, řekl jsem.
Kdyby nebylo tak krásně, neříkal bych to.
Já vám to věřím, řekl jsem.
Mnozí ovšem nevěří, že je krásně.
Jsou hloupí, řekl jsem.
Viďte, řekl, že je krásně.
Mlčel jsem.
Vy tomu nevěříte? řekl.
Mlčel jsem.
No, když myslíte, řekl, ale já myslím, že je krásně.
Mlčel jsem.
Je krásně, řekl.
Uškrtil jsem ho.
Pak jsem se znovu natáhl na trávník –
Byl opravdu krásný den.