Moje Pacifická hřebenovka
Monika Benešová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/398945/bmid_moje-pacificka-hrebenovka-MWa-398945.jpg
4
480
150
Na Pacifickou hřebenovku se ročně vydá několik tisíc lidí lidí, ale dokončí ji jen přibližně desetina z nich. Monika patří mezi ně. A to byla ještě před nedávnem bledou pacientkou s vážnými zdravotními potíži a psychickými problémy. Přesto se rozhodla změnit život a splnit si sen – projít pěšky celou Ameriku. Postavila se nemoci, poušti, omrzlinám, medvědům i pumám, které potkávala, když putovala sama divočinou. Pacifická hřebenovka ji tvrdě zkoušela. Naučila ji ale nezvdávat se.... celý text
Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2019 , MottoOriginální název:
Moje Pacifická hřebenovka , 2019
více info...
Přidat komentář
Nejprve mě napadlo, že je škoda, že za mých mladších let nebylo něco takového možné (nesměla jsem ani do Drážďan). Jenže když k sobě budu upřímná, stejně bych byla srab a do něčeho takového se nepustila ani náhodou. Prostě klobouk dolů. Zážitky to musí být úžasné. Já jsem vlastně díky této knížce dosáhla také takového drobného cíle - završila jsem letošní čtenářskou výzvu.
Nerada čtu knihy na jeden zátah, protože mám dojem, že se mi tímto způsobem vymaže rychleji paměťová stopa...Nicméně jsem si u této knížky nemohla pomoct. Ano, literárně se nejedná o vytříbené dílo, ale naopak vliv žurnalistiky tam vidím. Zpočátku se mi zdála kniha poněkud klouzající po povrchu, úsečná. Průběžné jemné narážky a náznaky autorky, že cesta nebyla vůbec tak snadná jako toto čtení a schopnost podívat se na fyzické i psychické problémy s odstupem a otevřeností mne přiměly ji přehodnotit jako psanou s neskutečným nadhledem. Cesta jako cíl se zjevně neminula účinkem a mě nezbývá než se sklonit nad odvahou a vnitřní i fyzickou silou autorky - sama miluju “puťáky”, únik do přírody, hory, opuštěné kraje a trošku toho diskomfortu na cestách - ale nejsem si jistá, jestli bych vůbec zvládla desetinu toho, co autorka.
Za mě jednoznačně super knížka. Když jsem poprvé četla o PCT (v Divočině), tak jsem si tuto stezku strašně oblíbila a obdivuju všechny, kdo na ní vyrazili. Příběh Moniky je úžasný a klobouk dolů :)
Z knížky mám dost rozporuplné pocity. Rozhodně je čtivá a s velmi silným poselstvím, že i maminčina slečinka s vážnými zdravotními problémy dokáže vystoupit ze své komfortní zóny a dokázat nemožné. Autorka má rozhodně můj obdiv, nejen, že šla naprosto otevřeně s kůží na trh, ale že se na PCT vydala s dala to. Styl psaní mi ale moc nesedí, přijde mi dost nevyzrálý a uspěchaný, takový holčičí deníček. Trošku škoda. Ale i tak - úžasné zážitky a klobouk dolů!
V prvé řadě - tato kniha se nedá absolutně srovnávat se známou Divočinou od Cheryl Strayed a věřím, že to ani nemělo být úmyslem. Jde spíše o útržky zážitků z neuvěřitelné cesty, kterou se tato mladá, nezkušená, ale neskutečně odvážná slečna rozhodla podniknout. Nesmíte čekat jazykovou úroveň nějak extra vysoko (navzdory tomu, že autorka má vystudovanou žurnalistiku), nicméně i tak kniha dokáže zaujmout, pobavit a hlavně vede k zamyšlení jednak nad samotnou PCT (a důvodem obecně proč se na tuto pouť tolik lidí ročně vydává) a jednak nad problémy s naším tělem, kterým musí Monika a spousta dalších čelit. Klobouk dolů přede všemi.
Čekala jsem něco jiného, ale...odnesla jsem si velmi silný zážitek z celého čtení. Na PCT si léčit své bolístky nepůjdu, ale na něco menšího určitě ;-) Velmi jsem ocenila seznam věcí do batůžku na konci knihy :-)
Ke knize jsem se dostala také díky knize Divočina. Tato je oproti ní trochu více úsečná a nedovolila nám tolik pohlédnout "pod pokličku" autorky, což je škoda. Ale i tak, hezká kniha, díky níž jsem se mohla vrátit, alespoň v myšlenkách, 15 let zpátky, kdy jsem pobývala v USA 4 měsíce a prožila také svoji menší PCT :-)
... aneb jak rozmazlená princeznička, rodiči nejspíš chovaná ve vatičce, dospěla a osamostatnila se.
Obdivuji Moniku za to, co dokázala, za to, že šla "s kůží na trh" a že se se svým problémem takto otevřela čtenářům. A myslím, že spolužákům, kteří jí kdysi dělali problémy, důkladně vytřela zrak :-)
Knihu jsem přečetla jedním dechcem za jeden den. Moc se mi líbila, možná bych, vzhledem k faktu, že je autorka novinářka, čekala trochu výraznější a propracovanější styl, i by mě bavilo, pokud by kniha byla delší, s většími podrobnostmi, ale vzala jsem to tak, že je to spíše osobní zpověď, než cestopis...Smekám před odvahou se na takovou cestu vydat, bez zkušeností, s nemocí. Každopádně mě čtení bavilo, byla jsem vtažená do děje, a fakt přečteno za chvilku, takže 4 hvězdičky :-)
Kdybych knihu chápala jako cestopis, asi mě zklame svojí stručností a určitou povtchností. Pro mě to ale byla spíše osobní zpověď o přerodu jedné osobnosti, velmi upřímná - právě i v té stručnosti, na nic si nehrající, i když by sakra mohla.
Stojí za přečtení.
Moniku jsem viděla naživo na libereckém TEDx a byla jediná, kdo měl tehdy standing ovation. Její vyprávění bylo poutavé, vtipné a ona je prostě hodna obdivu. Dvacetiminutový TED Talk nemohl obsáhnout vše a kniha se víc zaměřuje na popis cesty, pocity, setkávání s lidmi. Jazyková úroveň není závratná, některé myšlenky se opakují, ale - jen Monika ví, co se jí během těch tisíců kilometrů honilo hlavou a tak jí věřím. Protože to, co dokázala, je fakt hodný respektu a uznání. Má můj neskrývaný obdiv a jsem strašně vděčná, že jsem ji viděla naživo. Odhodlat se k takové cestě, to chce koule! Klobouk dolů, Moniko ♥
Kašlu na literární úroveň. Můžu hledat a najít spoustu chyb, ale dělat to nebudu. Nejdůležitější je to, že Monika mi pomohla o střevní nemoci mluvit a nestydět se. Dekuju Ti holka! Paradni knizka!
Důvod zakoupit si a přečíst knihu Moniky Benešové o její cestě po legendární PCT v Americe byl prostý. Jednak jsem četla, i opakovaně shlédla, příběh Cheryl Strayed “Divočina”, a jednak v duchu stále koketuji s myšlenkou opustit na čas zaběhnutý stereotyp a komfort mého života a vydat se na cestu. Ne nutně na PCT, ale zkrátka někam... protože i “cesta je cíl”. Ne, že bych neměla odvahu, ale asi jsem mnohem více svázaná odpovědností za dva dospívající chlapce, stárnoucí rodiče a kolegy v práci. Takže se mi v hlavě rodí pouze několikadenní cesta po horském hřebeni Rychlebských hor a Jeseníků během tohoto léta. Naprosto rozumím všemu, co Monika v knize popisuje. O tom, jak těžké je být sám se sebou. O tom, jak si vědomě (či nevědomě) ubližijeme. Jak se bojíme odpouštět. Změnit život a postavit se mu čelem jde vždy, jenom je potřeba udělat první krok, tedy rozhodnout se, a hlavně vytrvat.
Zpět ke knize. Je to, vpodstatě, velmi osobní deník. Literární úroveň nízká. Pokud by Monika byla třeba prodavačkou, asi bych to tak brala. Co mě však trochu zarazilo byla skutečnost, že autorka knihy je novinářka. V tomto případě bych očekávala, přeci jenom, trochu propracovanější literární formu. Tak trochu mi vadilo neustálé označování autorky sebe sama jako “rozmazlené holky”. Chápu to tak, že to bylo, svým způsobem, právě vyrovnávání se se svojí bytostí. Ale do knihy, kterou čte spousta cizích lidi, bych sebeobviňování trochu ubrala.
Za knihu dávám tři hvězdy, Divočina zkrátka byla výrazně povedenější. Ale na druhou stranu opravdu smekám před odvahou a vytrvalostí Moniky, je to neskutečně statečná žena. Jsem ráda, že knihu o své cestě napsala, protože tím možná ukázala dalším lidem, že zvítězit nad nepřízní osudu jde. A to je velké plus.
PCT mě moc baví, už proto jsem se na knížku tak těšila. Plánovala jsem si ji koupit, ale vykoukla na mě mezi novinkami v knihovně a tak jsem si ji půjčila.
Myslím, že Monika neplánovala udělat touhle knihou díru do světa. Chtěla "jen" vyprávět svůj příběh, podělit se o něj a možná trochu víc osvětlit jak to na hřebenovce CHODÍ. Smekám před ní, jak fyzicky nepřipravená a s jakou psychikou, se odvážila na jeden z nejnáročnějších treků světa! Cesta za štěstím chce odvahu a právě tu najde málokdo. Monika ji našla.
Knížka je psána docela úsečně, původně jsem jí chtěla dát tři hvězdy, ale jelikož jsem ji sfoukla za den, popírala bych, že mě bavila. Zaslouží si víc.
Klobouk dolů, Sleepy!
Kniha mě bavila, zhltla jsem ji a po dočtení jsem byla tak spokojená, že jsem jí udělila 4 hvězdičky. S odstupem času už na mě ale tak dobře nepůsobí, zkratkovitost jí ublížila, popisu dlouhatánského treku by slušelo rozvláčnější podání. A poetičtější. Moniku ale moc a moc obdivuji, pustit se do léčby neduhů tímhle způsobem je úžasné a inspirativní.
Koupila sem si ji až teď, ale předtím slyšela rozhovor s autorkou na Radiozurnalu. Není tak skvělá jako Divočina, ale to, že účastníci PCT je Češka, dává příběhu šťávu. Svižný příběh, psán zpětně, zaujme a mohl by být delší. Potěší itinerář a seznam důležitých položek v batohu!
Štítky knihy
cestopisné příběhy cestování cestopisy motivační knihy české cestopisy inspirace odvaha Pacifická hřebenovka vysokohorská turistika
Moje Pacifická hřebenovkaKniha Moje Pacifická hřebenovka je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 661x |
| Čtenářské výzvě | 218x |
| Doporučených | 31x |
| Knihotéce | 126x |
| Chystám se číst | 232x |
| Chci si koupit | 63x |
| dalších seznamech | 6x |
Možný Spoiler.
O PCT jsem se dozvěděla právě od Moniky Benešové z pořadu Sama doma. Její knihu jsem si hned šla půjčit do knihovny. Sice se četla celkem dobře, ale je příliš povrchní, zkratkovitá. Na to, že zachycuje 5 měsíců ,mohla být klidně delší, víc vykreslená.
Co mě dost vadilo a nebavilo, že na každé druhé straně se zmínila o svých problémech se střevy, to její neustálé ponižování sama sebe a jak ze sebe dělala neschopnou, rozmazlenou. Proč? Proč to pořád opakovat dokola??
Každopádně obdiv, že to zvládla a ještě větší obdiv, že se dokázala vrátit a zdolat Sierru Nevadu.