Modrá kvetina

15.02.2023

Ta knížka je úžasná ….. ovšem jen pro ty, kdo dokáží v hlavě přepnout a její krásnou vnímat. je to stejné, jako u Zeyerových nebo Goethových prací - nestříká tu krev, neprovozuje se tu bezuzdný sex, jednotlivé postavy si nelžou, nepodrážejí … je to jako s vážnou hudbou - je potřeba zpomalit a vnímat. Inteligent to zvládne bez obtíží.

17.09.2021

Proste nie... táto kniha bola pre mňa trápením.

Pohadkovy svet doby Zlateho veku. Vsichni jsou dobri, cestni, odvazni, panensky cisti, zvirata jsou krotka..Mam rada trochu romantiky, ale tohle je jedno velke klise, ktere jsem nezvladla.

Úžasně poetický, plytce filozofující i geniálně výstižný, promyšlený a přeci nesrozumitelný - asi takový je Novalisův Modrý květ. Pustit se do jeho četby předpokládá vyprázdnění vlastních očekávání, jinak bude čtenář nutně zklamán. Není to příběh, není to epická báseň, není to ani poezie - přestože by taková kategorie odpovídala intencím autora, ale pro nás by byla jen zavádějící - Modrý květ je žánrem sám sobě.

Přijde mi nefér soudit, nebo dokonce odsoudit nedokončené dílo, ač někteří komentátoři tvrdí, že mu fragmentárnost není na škodu. Ale je! Můžeme totiž zachytit pouze náladu, vektor Novalisových myšlenek, rozhodně však ne plnost sdělení, jehož obsahem měl být sám život očima básníka. Máme před sebou jen nárys někdy stěží pochopitelné stavby cizího vnitřního světa.

Hodnocení: někdy ** a jindy *****

18.01.2014

Když vezmu každé dílko z téhle knížky zvlášť, rozhodně se mi nejvíc líbilo to nejkratší - pohádka o Hyacintovi a Růžence. Autorova fantazie je originální, lehká, hravá a veselá, někdy překvapivě odvážná a jádro poselství se vyloupne snadno a nenuceně.
Pak jsou tu Hymny noci. Krásné, tiché, vznešené a odhodlaně zasněné, obzvláště ze začátku. Když ale romantická duše na svém putování za útěchou tajemné noci zavítá i do Palestiny a v Kristu spatřuje vůdce, jehož chce následovat do věčného snu, přijde mi to jako poněkud nešťastná romantizace křesťanské symboliky, která je na škodu romantismu i křesťanství.
A nakonec nejrozsáhlejší, ale pro mě také nejhůře stravitelný Jindřich z Ofterdingen. Dlouho jsem nevěděl, jak mám tento román číst. Postavy jsou tak typizované (poustevník, havíř, básník, kupci) a patetické (obzvláště vzájemná vyznání lásky Jindřicha a Matyldy jsou přímo odporně vzletná), že jejich formální funkce jim vysála veškerý uvěřitelný život. Až později mi došlo, že Jindřicha je třeba číst především jako pohádku, jako symbolické znázornění autorových představ o světě. Ostatně z nástinu toho, jak měl příběh pokračovat, se ukazuje, že některé postavy se nakonec měly spojit v jedné, určené jako abstraktní princip (Rozum, Fantazie, Měsíc, Železo). Jenže i to kouzlo pohádky ve mně postupně udusilo nestřídmé hromadění různých mytologických motivů vrcholící v úděsném mytologickém eintopfu Kingsohrova vyprávění na konci prvního dílu. A tak nesrovnatelně víc než sám příběh mě u Jindřicha z Ofterdingen bavilo objevování Novalisových v příběhu skrytých a roztroušených filosofických názorů.
Možná ještě zajímavější je objevování samotného Novalise - Friedricha von Hardenberg. Postava, ze které jsem zkrátka na rozpacích. Co byla skutečnost a co stylizace? Na obrázcích vypadá jako andílek, který neumí do pěti počítat, ale mladý Fritz si mezi známými získal proslulost uměním flirtovat s děvčaty. Propadne kouzlu dvanáctileté Sofie von Kühn a o rok později se s ní zasnoubí. Prý to není láska, ale náboženství. Nešťastná Sofie pak v patnácti letech umírá. Nepochybně musela mít jisté éterické kouzlo, ale Fritz ho tak nafoukne, že na ní postaví náboženství lásky a udělá z ní královnu nebes. Pubertální královna nebes neuměla napsat snoubencovo jméno bez několika pravopisných chyb, kouřila, bývala k němu chladná a nechala si vykat. No a sám Novalis se navzdory své nebeské Sofince za chvíli zasnoubí s jinou. Tak co si s tím počít?