Modrá hodina

já jsem se nezačetla. Mě to neoslovilo

Moje první letošní přečtená knížka, ze které jsem při čtení úplně cítila tu vůni moře, lehounký vánek nebo pomalu přicházející bouři na ostrově Elis.

Melancholicky laděný příběh, který mě vtáhl do děje hned od začátku. Příběh vypráví více postav, odehrává se ve více časových rovinách, je prokládaný několika e-maily a deníkovými zápisky umělkyně Vanessy. Většina děje se odehrává na přílivovém ostrově Elis, který si Vanessa koupí, aby se mohla věnovat umění a částečně se připravila na rozvod s nevěrným manželem Julianem. Jenže manžel jednoho dne po návštěvě ostrova Elis zmizí.

Po letech, když je Vanessa po smrti, jeden návštěvník výstavy upozorní galerii na její exponát, který údajně obsahuje lidskou kost ....

Líbilo se mi skládat si příběh jako mozaiku z deníkových zápisků Vanessy, vyprávění stárnoucí doktorky Grace, která byla blízkou přítelkyní umělkyně i dějové linky Beckera, mladého kurátora muzea.

Tohle je moje první přečtená kniha od autorky, určitě si ale přečtu i ostatní její knihy, které v minulosti vydala. 4,5*

Neby špatná, ale Dívku ve vlaku mám raději.
Tady jsem tušila, jak to asi bude a já jsem raději překvapená.

Od Pauly Hawkins jsem četla vše co od ní u nás vyšlo a stále pro mě vede kniha Do vody, jejíž děj si pamatuju i po několika letech. Modrá hodina pro mě byla must-read záležitost a byla jsem opět spokojená.

Autorka umí psát velmi sugestivní, melancholické přípěhy, které čtenáře pohltí a drží ho v napětí a zvědavosti až do konce. U Modré hodiny tomu nebylo jinak. Už od první strany na mě dýchla tíživá atmosféra, skoro jsem slyšela šumět moře nebo jsem cítila jak voní vzduch po bouřce.

Ačkoliv autorčiny knihy čtenáři hodnotí spíš jako průměrné, mně její knihy sedí a vždycky mě vytrhnou z reality. Hraje si s našimi myšlenkami a nikdy jsem zatím neodhadla, kam se bude děj ubírat. Hlavní hrdinové jsou pro mě nepředvídatelní a podezírám úplně každého. Moc mi tu tentokrát nesedělo střídání časových rovin, obecně to v knihách nevyhledávám, ale mělo to svůj význam, takže jsem to autorce odpustila :-)

Pokud máte autorčin styl psaní rádi, určitě budete spokojeni. Nejde o její nejlepší kousek, ale rozhodně stojí za přečtení.

(SPOILER) Velmi se mi líbilo umělecké prostředí ve kterém se kniha odehrávala.
Kladně hodnotím i nápad přílivového ostrova, jenž do děje vnášel další díl napětí. Umístěním bych knihu přirovnala ke Svatému ostrovu od L. J. Ross.
Nejlepší na celé knize ale rozhodně bylo nahlédnutí do choré mysli vražedkyně, které bylo zcela přesné (pokud jste se někdy s takovým člověkem setkali, jistě mi dáte za pravdu). Díky tomu jsem vražedkyni odhalila na samém začátku, knize to ale vůbec neubíralo na poutavosti.

Měla jsem trochu obavy, protože Do vody mě zklamalo, ale Modrá hodina mě docela mile překvapila. Nečitelní hrdinové, divoký ostrov a jedna lidská kost.

Po přečtení jsem trochu rozpačitá. Nevadilo mi střídání časových rovin ani postav, ale možná byl příběh až příliš zdlouhavý.

Mám ráda, když se v knize střídá několik časových rovin, ještě raději mám, když není jejich souslednost naservírována "na zlatém podnose" i odkrývání jednotlivých vrstev hlavních postav i jejich motivů a závěr, který mě v případě této knihy (v dobrém) rozčílil...

Paulu Hawkins mám spojenou především s jejím legendárním thrillerem Dívka ve vlaku, který mě před pár lety naprosto pohltil. Dodnes si pamatuji ten zvláštní mix napětí, zvědavosti a tísně, který ve mně vyvolal, a přesně tyto pocity jsem doufala zažít znovu, když jsem sáhla po její novince Modrá hodina.

Jenže tentokrát se to bohužel nestalo. Už od začátku jsem měla problém se do příběhu pořádně začíst a udržet pozornost. Postavy mi připadaly vzdálené, děj se vlekl a chyběla mu ta typická atmosféra napětí, kterou Hawkins umí vytvořit, když je ve formě. Připomnělo mi to moji zkušenost s její knihou Do vody, u které jsem měla naprosto stejný problém, skvělý nápad, ale provedení, které mě zkrátka nechytlo.

Musím přiznat, že jsem se chvílemi doslova přemlouvala, abych četla dál. A i když jsem knihu nakonec dočetla, pocit zklamání přetrval. Těžko se mi to píše, protože Paulu Hawkins jako autorku obdivuji, ale Modrá hodina mě zkrátka nebavila.

Na druhou stranu chápu, že ne každá kniha musí sednout každému. Možná jsem ji zrovna nečetla ve správný čas, nebo jsem od ní měla až příliš velká očekávání. Četla jsem i spoustu nadšených recenzí, takže věřím, že si své čtenáře určitě najde. Tentokrát to pro mě ale nebyla ta správná volba.

Paula Hawkins se opět vrací v plné síle! Temná, psychologicky propracovaná a mistrně nevyzpytatelná. Tentokrát nás zavádí na přílivový ostrov Eris, který působí idylicky jen do chvíle, než se začnou z hlubin minulosti vynořovat tajemství. Umělkyně Vanessa Chapmanová zde kdysi našla inspiraci i útočiště, ale také ztratila svého manžela. Zmizel beze stopy a nikdo nikdy nezjistil, co se s ním stalo. O dvacet let později je všechno znovu na očích – doslova. Během výstavy jejích děl se ukáže, že jeden z exponátů skrývá lidskou kost.

Od té chvíle se rozjíždí vyšetřování, které spíš než klasický thriller připomíná pomalé odkrývání vrstev duše – jak ostrova, tak jeho obyvatel. Hawkins opět dokazuje, že dokáže z banální zápletky vytěžit tíživou atmosféru, plnou drobných náznaků, nejasných motivů a tichého šílenství.

Četlo se mi to parádně. Autorka má dar psát tak, že čtenář klouže po větách a ani si nevšimne, jak hluboko už je v příběhu. Zároveň ale chápu, že tohle není čtení pro každého. Paula Hawkins buď sedne, nebo vůbec. Její styl je pomalý, místy záměrně matoucí, a hlavně – ty její konce! Jsou vždycky tak trochu z jiného světa, překvapivé, hořkosladké a dost často otevřené.
A právě proto ji mám ráda.

Modrá hodina pro mě nebyla klasická detektivka, ale spíš temné, poetické rozjímání o vině, paměti a tom, co všechno dokáže člověk schovat, nejen před ostatními, ale i sám před sebou.

Film Dívka ve vlaku jsem viděla několikrát. A tak jsem si řekla, že si zkusím od autorky přečíst novinku Modrá hodina. Trochu jsem se zalekla nižšího hodnocení knihy zde, ale nenechala jsem se odradit. Dobře jsem udělala. Mně osobně kniha sedla od první stránky. Mám ráda tuto formu vyprávění - střídání časových rovin, deníkové zápisky...skládáte si mozaiku. Autorka prostě umí. V příběhu jsem se neztratila. Líbila se mi psychologie postav, prostředí ostrova, domu, ateliéru. Vše bylo vyobrazeno velmi realisticky. Poslední pětinu knihy jsem snad ani nedýchala. A ten závěr byl vážně dramatický. Za mě 5/5.

s touhle knihou je to těžké. těšila jsem se na ni, ale pak nějak... líbilo se mi prostředí, a taky ta nejasná "kompozice" jak musíte skládat střípky z Vanessiných nedatovaných deníků. ale celé to šlo nějak pomalu. chce to větší trpělivost a tu jsem zrovna neměla.

Modrá hodinka je kniha, ktorá neurazí, ale ani nenadchne. Pre fanúšikov Pauly Hawkins môže ísť o zaujímavé, ale pre ostatných čitateľov je pomerne tuctové. Ak hľadáte ľahší psychologický triler s melancholickým nádychom a nemáte prehnané očakávania, môže ísť o prijateľné čítanie na pokojný večer.

Ne, že bych čekala něco tak brilantního, jako autorčina "Dívka ve vlaku", přece jenom se nemusí každému povést hned napsat další světový bestseller, tudíž fenomenálně úspěšnou prvotinu. Debut může mít každý spisovatel pouze jeden :-)
Na druhou stranu však takový přepad byl v některých aspektech až zarážející. Bohužel, Paula Hawkins v tomto případě vytvořila něco, v čem se vyskytuje minimum "překvapení" a stejně málo skutečných a hlubokých vhledů do knižných postav. Vzniklo tak z mého úhlu pohledu vyprávění, které je stěží doopravdy zajímavé.
Je ale nutné podotknout, že autorčiny stylistické dovednosti jsou stále markantní, jenom kniha jako celek jakoby se před čtenářem umně schovala. Je to prostě jen součet jejích jednotlivých částí.
Líbilo se mi však, jak Hawkins proplétala různé vlákna Modré hodiny . Úryvky z Vanessiných deníků a korespondence jsou prokládány kapitolami vyprávěnými Grace a Becker, které vytvářejí obraz ženy mnohem komplikovanější, než by se mohlo zdát.
Zaujalo mne také, jak si jednotlivé pasáže pohrávaly s očekáváními čtenáře a poskytovaly lákavé záblesky tajemství, která se teprve měla odhalit.
Vedlejší děj románu se mi zdál méně zdařilý.
Pokud máte rádi pomalý psychologický thriller Du Maurierova žánru, budete možná uchváceni hned od první stránky.

Vůbec se nechce věřit, že to napsala stejná autorka jako Dívku ve vlaku.
Je to takový rozvleklý román, který má na posledních 40 stránkách náznaky thrilleru. Hlavní 3 postavy jsou abstraktní umělkyně Vanessa, která už zemřela,stará Grace, která zdědila jeji dům na ostrově a Becker, kurátor muzea.
Hodně přes polovinu knihy se píše o Vanesse a jejím umění. Co tvořila,jak tvořila,kdy a za jakého světla tvořila. Za mě NUDA.
Pak se děj přenese na Grace,tady je to už o fous zajímavější. Ale prvky thrilleru jsou až na posledních cca 40 stránkách. A pak přijde naprosto otevřený konec, kde si každý může domyslet cokoliv.......