Moc bezmocných
Václav Havel
Esej, věnovaný „památce Jana Patočky“, na začátku popisuje nový jev „disidentství“ a charakterizuje jej jako politické působení skupin, které se v „post-totalitních režimech“ snaží politicky působit, aniž by se chtěly přímo podílet na státní moci. Odtud také název „Moc bezmocných“. Další odstavec charakterizuje tehdejší východoevropské režimy, které autor označuje jako „post-totalitní“ a odlišuje je od známých diktatur. Zatímco klasické diktatury jsou obvykle omezeny na menší území, nejsou historicky zakotvené, nemají propracovanou ideologii a panuje v nich jakési revoluční nadšení, v post-totalitním systému je tomu jinak. Následuje epizoda se zelinářem, který dá do výlohy heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Heslo pro něj nemá žádný význam a je pouze gestem přizpůsobení a vyjádřením loajality vůči režimu. K tomuto příkladu se autor opakovaně vrací a ukazuje na něm rozpor mezi „intencemi života“ a „intencemi systému“, zejména působením jeho ideologie jako prostředku, jímž se společnost v totalitě udržuje sama. Proti této veřejné lži Havel staví - v navázání na A. Solženicyna - „život v pravdě“ jako nárok a možný politický program, který se však nechce ucházet o státní moc. Je totiž přesvědčen, že obnova svobodné společnosti nemůže znamenat jen návrat do dřívějších poměrů, nýbrž „musí vycházet od člověka, od lidské existence“, ze základní rekonstituce jeho „vztahu k sobě samému, k druhým lidem, k univerzu“. V dalších odstavcích autor rozebírá povahu možné opozice a význam pojmu „disident“ v tehdejších poměrech, a to na příkladě Charty 77. Zmiňuje dále Masarykův pojem „drobné práce“ a ukazuje na jeho omezení v daných poměrech: i drobná poctivá práce zde musí narazit na bariéry režimu. Naproti tomu autor staví možnosti „nezávislého společenského života“ či „společenské sebeobrany“, jak to formuloval polský výbor KOR. Nový politický program se podle autora vyznačuje tím, že se především brání, čímž se výrazně liší od tradičního pojetí politiky, jak vládní tak opoziční. Obrana se v celém východním bloku vede na legálním základě, což je pro ni podstatné, a snaží se bránit především lidská a občanské práva. Autor pak cituje koncept „paralelních struktur“ dalšího chartisty a disidenta Václava Bendy a dál jej rozvíjí. Není to jen oblast politiky, která potřebuje proměnit, neboť celá technická civilizace se ocitá v krizi, jak ji popsal filosof Martin Heidegger. Poslední odstavce jsou pak věnovány otázkám mravní rekonstrukce společnosti, ekologického hnutí a pozitivního programu samosprávných disidentských skupin.... celý text
Přidat komentář
Skvělá kniha, která mi (pro mě nečekaně) pomohla lépe propojit existencialismus Heideggera (a nejspíš i Patočky) s možným politickým zřízením. Popis fenoménu "disidentství" mě nadchl, protože na první pohled se tento fenomén zdá plný paradoxů a tak i kontraproduktivní pro "revoluci". Nicméně "revoluce", o které píše Havel není jen tak ledajaká, není to vlastně ani revoluce na první pohled viditelná, revoluce, o které by referovala zpravodajství celého světa - je to revoluce "existenciální" probíhající v nitru každého člověka, revoluce vracející člověka do života v pravdě - jen a pouze skrze ní může celá společnost dojít lepšího zřízení. Velmi mě zaujal popis politických zřízení a to jak post-totalitního, který byl aktuální v době, kdy Havel Moc bezmocných psal, ale i toho západního demokratického (buržoazního), kdy sám Havel věděl, že i v tom západním je mnoho nedostatků a snad jej ve svém myšlenkovém systému zamýšlel jako pouhý přechod mezi post-totalitní společností pomalého tlení všeho a konformity se vším v demokracii opravdovou, založenou na uvědomění si hodnoty sebe sama, hodnoty, která vede k životu k pravdě. Existenciální revoluce je prvopočátkem kýžených změn a to může být v dnešní době jak "vypořádání se" s technikou, která svým "samopohybem" proudí dál a dál, nebere na člověka ohledy, člověk ji nemůže zastavit a člověka zároveň zcela poráží a ovládá, nebo řešení otázky globálního oteplování, což by jistě šlo mnohem lépe u uvědomělého obyvatelstva planety než u obyvatelstva buržoazní společnosti, které jde pouze o vlastnění všeho sebou samým, takového vlastnění až slůvka "sebou samým" přestávají mít jakýkoli význam.
Bohužel ale myslím, že samotná esej nemusela být přijata nijak přívětivě a to jak pro svou složitost, tak možná i trochu "zastaralost" myšlenek. Samotný pojem "život v pravdě" se váže k hledání vlastního já, které filosofii ovládalo spíše minulé století a společně s dekonstruktivismem se pojem já začal více a více rozpadat a byl vhozen do stejného koše jako "věc o sobě".
Moc bezmocných - kdo jsou ti bezmocní? Mohou to být disidenti, ale může to být podle Havla každý člověk, každý jedinec, který se může vnitřně změnit a tím změnit celou společnost. Na jedinci záleží víc než na celku, protože celek je složen z jedinců - zní to primitivně, ale nevím jak jinak to říci. Možná chápete, že pro mě není hledání vlastního já nic zastaralého a myslím, že to má stále smysl, pokud si ale lépe vytyčíme, co to ten "život v pravdě" vlastně je. Morálními poučkami to v dnešní době půjde těžko, ale vždycky je tu něco přesahující veškeré morální poučky, veškerou logiku, veškerý systém, něco, co odolává všem pokusům o spoutání, ačkoli se často velmi spoutané může zdát - to něco je víra. Víra v absurditu - to je pro mě život v pravdě.
Po Havlovi zbylo několik často používaných pojmů a určitý étos, obojí se dnes vykládá všelijak a často zkresleně. V Moci bezmocných sám definuje občanskou společnost, postdemokratický systém a jiné jasně a srozumitelně, už kvůli tomu stojí za to si ji přečíst. Navíc i po čtyřiceti letech je mnoho Havlových úvah aktuálních a je znát, jak dnešní stav společnosti logicky navazuje na ten, který tehdy popsal a přesně vystihl. Velkou dávku optimismu do budoucna, až utopičnosti, si mohl dovolit, byť už dnes působí přehnaně.
Komplexní rozbor totalitního systému v Československu. Úvahy jsou aktuální i v roce 2018 a o to důležitější pro mladou generaci, že tuto dobu sama nezažila. Já, narozena v roce 1989, jsem o době komunismu již mnoho slyšela, ale postřehy a rozbor Václava Havla, který byl dobrým spisovatelem, filozofem a řečníkem, přinášejí další osvětlení o tom, jak tato doba vypadala, jaká byla nálada ve společnosti, jaké mohly být myšlenky lidí zde žijících.
Dávám jen 3 hvězdy, protože kniha je na takovou spíše filozofickou úvahu dlouhá a náročná.
Zamyšlení nad možnostmi jedince v prostředí komunistické diktatury. Velká část společnosti onen systém přijímá a naučila se v něm žít, ti co do tohoto zvráceného systému patřit nechtějí jsou pro systém samotný nebezpeční.
Skvělá kniha, byť ne zrovna lehké čtení. 64 stránek a přesto rozhodně nejde o žádnou jednovečerní jednohubku (alespoň ne u mě). 64 stránek plných skvělého a detailního rozboru, kde můžeme nahlédnout do post-totalitního systému (s tím označením velmi sympatizuji, stejně jako s tím post-demokratickým), včetně analýzy pojmů jako opozice či disidentství.
A není to jen pohled do minulosti. Naopak si dle mého názoru i dnes můžeme brát z těchto stránek příklad. Protože i dnes je naše společnost stále poněkud lhostejná, sic z opačného důvodu (tj. ne s myšlenkou "že nemá cenu se o něco snažit, ještě bychom to zhoršili" jako za komunismu, ale naopak s pocitem, že svoboda je snad jaksi nedotknutelně zajištěna, a tak není potřeba se o něco starat). Jedná se stále v konečném důsledku o tu stejnou "vyšší odpovědnost", kterou bychom v sobě měli probudit a ne spoléhat na to, že "něco takového se u nás už nemůže opakovat" apod., což je dle mého názoru velký omyl a první krok k tomu, že se to stát může.
Moc bezmocných je jedna z důležitých a svým způsobem stále aktuálních knih, které si zaslouží naši pozornost.
Jakou moc má občan v totalitním režimu, kde se vybočení z řady a nerespektování dogmat trestá? Každé poukázání na lživost systému ho ohrožuje jako celek a pokud je základní oporou systému "život ve lži", pak není divu, že jeho základní hrozbou se stává "život v pravdě". Proto ho režim stíhá tvrději, než cokoliv jiného. Snad jen lid, sjednocený, může svrhnout takový režim (nebo zásah jiných států, pak ale nastává otevřený konflikt), ale člověk denně zastrašovaný raději klopí oči k zemi a následuje jemu podobné. Jak věřit někomu, když režim odmění udavače a potrestá ty, kteří chtějí změnu. V totalitní společnosti je vyhuben všechen politický život v tradičním slova smyslu - lidé nemají možnost se veřejně politicky projevovat či organizovat, jinak jsou okamžitě ocejchováni jako disidenti a nepřátele režimu. Takovým "disidentům" zůstává jen jediná síla a to je síla slova a jeho šíření, zde vidím onu "Moc bezmocných". Moc sjednocení lidu silou slova.
Jan Patočka napsal, že existují věci, pro které stojí za to trpět. Měl nepochybně na mysli svobodu a pravdu, přesně to, co totalitní systém potírá. Člověk má přirozenou potřebu projevu, svobody a to bez neustálého monitorování a strachu z případné perzekuce, ale boj o tyto hodnoty pod dohledem velkého bratra připomíná donkichotské snahy pokořit větrné mlýny.
Celé to zní jako Orwellovská distopická vize, ale právě náš stát byl velkou část své existence pod útlakem totality nebo okupace. Dnes se to může zdát, jako vzdálená minulost, která se nás již netýká, ale s prorůstáním komunistů, nacistů, extremistů a oligarchů do našeho politického systému si silně uvědomuji, že pravda a svoboda není zadarmo a lze je ztratit. Co lze dělat? Každý musí začít u sebe, přijmout vyšší odpovědnost a aktivně se zajímat o dění kolem sebe, ověřovat si informace a nepropadnout lžím, zastrašovaní a manipulacím.
Události posledních měsíců, kdy u nás (a ostatně zdaleka ne jen u nás) pochybné politické síly vylézají na povrch a derou se k moci, mě donutily sáhnout po Moci bezmocných. V její polovině jsem s esejí trošku bojoval, ale posledních pár kapitol včetně závěru mě ohromilo. Na to, že bylo dílo napsané rok po Chartě 77 a popisuje fenomén, který už (aspoň u nás) neexistuje, jde o překvapivě čerstvou, troufám si říct nadčasovou věc. I kritika západní demokracie, vyprázdnění masových politických stran byla velice prozíravá (a dnešek Havlovy předpovědi víc než potvrzuje) a je důkazem autorova bystrého a kritického úsudku. Život v pravdě a smysluplnost konání drobných věcí, na které máme, jsou zase aplikovatelné do každodenního života.
Až zas narazím na někoho, kdo bude tvrdit, že to prezidentování na Havla jen tak mimochodem "spadlo", ničím si ho nezasloužil, že to byl ochlasta a já nevím co všechno, Moc bezmocných mu s radostí omlátím o hlavu.
Můj oblíbený akademik Timothy Snyder doporučil Moc bezmocných jako knihu, kterou je důležité číst. A protože tohle doporučení dal v knize, která je primárně určena americkým čtenářům, tak jsem si po letech pro Moc bezmocných znovu šáhl - s tím, že si zkusím odpovědět na otázku, jestli jsou zde myšlenky, které mohou být aktuální i mimo region střední Evropy v období komunistického režimu.
No a byl jsem překvapen, jak nadčasový tento esej je a kolik podnětného k zamyšlení může nabídnout i současnému čtenáři. Je to asi proto, že "život v pravdě", drobná práce, přijetí odpovědnosti za konkrétní věci ve svém okolí ... že jsou to zkrátka stále platné recepty na to, jak dělat z tohoto světa alespoň nepatrně lepší místo k žití.
Václav Havel napsal esej Moc bezmocných na památku jednoho z největších filozofů 20. století Jana Patočky, který se stal obětí komunistického režimu v březnu 1977.
Filozofická díla bývají obvykle velmi složitá. V. Havel uvažuje, klade si otázky, přemýšlí (filozofuje), ale je velmi srozumitelný a obrací se k obyčejným lidem, kteří v té době, aby tzn. přežili, byli ochotni „žít ve lži“. Snaží se jít ve svých úvahách až k jádru věci, jak moc je důležitá moc disidentství, i když je bezmocná a vyzdvihuje úsilí všech těch, kteří chtěli tzn. „žít v pravdě“ (uvádí např. zelináře, který odmítl ve své výloze vyvěsit heslo poplatné té době.) Autor kladně hodnotí také význam občanské iniciativy Charta 77.
V závěru V. Havel uvažuje nad tím, zda ta tzn. „světlejší budoucnost“ nás nečeká někde „tam“ v dáli, ale možná, že už je „tady“ nám na dosah, ale naše slepota a slabost nám brání to vidět a rozvíjet.
Brilantní esej vynikající jak pronikavou hloubkou, tak jasnozřivou výškou, a přitom věcný a srozumitelný. Začíná jako osobní politologická úvaha, postupně se transponuje do poloh filosofických, týkajících se lidství vůbec a jeho dvou základních možností - žít v pravdě / žít ve lži, a končí otevřeně a utopicky jakoby náboženským vzmachem sahajícím kamsi "za" či "před" k tajemnému Počátku i Cíli, který je vždy již "tu" jako nejhlubší, nejbližší i nejvzdálenější, skrytě zjevná dimenze skutečnosti. V obratu k této niternosti, v existenciální revoluci, vidí autor naději pro člověka i svět. Kladu si otázku, jak a proč se to může stát a co pro to mohu udělat.
Text na mne působil svou věcnou prorockostí, klidnou sebedůvěrou, poctivou důkladností a zejména svou zaujatostí životem. Zdálo se mi, jakoby si autor text vychutnával. Já také.
Dostal jsem se k Moci bezmocných později, než by bylo záhodno, ale zároveň dostatečně včas na to, abych ji četl ještě jako strojopisnou, nevím kolikátou a tudíž velmi těžko čitelnou kopii. Za sametové revoluce. Měl jsem ale dost času k luštění, četl jsem v posteli, o víkendu během demonstrací na Letné, s horečkou, již jsem si uhnal v předchozích pěti dnech na Václaváku.
Právě Moc bezmocných - asi spolu s Audiencí, ale zde těžko porovnávat - považuji za klíčové dílo Václava Havla. Tak jasné, srozumitelné, pregnantní vyjádření nejen politických, ale i obecně lidských myšlenek je naprosto výjimečné. V tom tkvěla jeho největší síla (a ano - moc, jakkoliv se zdál zrovna bezmocný). Moc bezmocných je politickým manifestem a zároveň humanistickou chartou.
Zvláštním se mi jeví zdejší zařazení spisu do žánru Politologie. Ale snad ano, v hodně širokém chápání pojmu politologie. Nikdy mne totiž nenapadlo o Havlovi uvažovat také jako o politologovi. Zato politikem, státníkem a jedním z nejvýznamnějších duchů své doby byl zcela jistě.
Píši to u Václava Havla, jehož dílo považuji za obohacující, velmi nerad, ale na to, kolik Moc bezmocných zabírá stran papíru, toho mnoho nepřináší. Jde o dlouhé, popisné pasáže fungování disentu a jeho střetů s oficiální mocí. Ve své době možná objevné, dnes všeobecně známé informace. Z celého textu vyvěrá pouze jediná myšlenka – představa o společnosti jako konglomerátu velkého množství malých, zájmových komunit. Jednou z nich má být pravděpodobně disent. Havel tuto konstrukci staví nad běžný život a jednotlivým skupinám dává pravomoci k zasahování do řízení státu, prostě systém, který zůstává rozkročený mezi komunismem a kapitalismem. Obraz není nijak dále rozvíjen (zajímala by mě například otázka hledání konsensu mezi těmito skupinami), proto působí spíše naivně idealisticky. Esej tak zůstává pouze dokumentem o době před rokem 1989. Pokud si budete toto dílo pořizovat, doporučuji zakoupit, či vypůjčit si v rámci sbírky Havlových textů nazvané O lidskou identitu, v ní najdete silnější a zajímavější části, než je Moc bezmocných.
První a závěrečná část (až na jistou utopičnost toho zakončení) geniální. Část věnovaná disidenství mi přišla poněkud zdlouhavá. Přesto oceňuji jednoduchý a výstižný jazyk, kterému rozumí i laik (což u politologických ani filozofických textů rozhodně není samozřejmostí!)
dokonalý popis komunistické (post-totalitní) společnosti + nadchnul mě koncept existenciální revoluce
Největší svinstvo je, když člověk otupí vůči faktu, že na jeho životu nezávisí jen on sám.
Václav Havel se snaží druhým vemluvit, že mají velkou moc, a to i těm, kteří mají pocit, že žádnou nemají.
Štítky knihy
Václav Havel, 1936–2011 společnost a politika totalitní režimy
Autorovy další knížky
| 1975 |  Audience |
| 2010 | Zahradní slavnost |
| 1989 |  Moc bezmocných |
| 1990 | Dálkový výslech |
| 2003 | Pižďuchové |
Kniha Moc bezmocných je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 338x |
| Čtenářské výzvě | 54x |
| Doporučených | 9x |
| Knihotéce | 115x |
| Chystám se číst | 113x |
| Chci si koupit | 41x |
Rád bych pronesl nějaké hluboké shrnutí této bezpochyby výjimečné práce, ale má vlastní slova mi nestačí, takže si vypůjčím ta která použil Christopher Hitchens ve své knize Letters to Young Contrarian, "Vznešený titul „disidenta“ musí být zasloužen raději než přisvojen; implikuje oběť a riziko, více než jen pouhý nesouhlas". V moci Bezmocných se Václav Havel zamýšlí nad tím, jak prolomit statut quo, jaká metoda je ta nejlepší nebo možná nejefektivnější, a dospívá ke svému Životu v pravdě, jako hlavnímu kritériu. Život vedený v pravdě je nezbytnou přísadou jakékoliv změny, protože cokoliv jiného povede jen do další a další spirály totalitarismu a utlačování. Bezpochyby dospěl k mnoha myšlenkám, které se vyplnily, jak můžeme s perspektivou dekád hodnotit. Ale i tak má tato "esej" mnoho, co nabídnout i dnes. Život v pravdě je účinným prostředkem i proti byrokratickému režimu, který nemá přízvisko totalitaritní.