Mně 13
Ranné prozaické dílo známého textaře a hudebníka, vedoucího rockové skupiny Psí vojáci. První vydání.
Komentáře knihy Mně 13
Přidat komentář
Filipa Topola jsem videl nazivo na jeho koncerte v nasem meste nekdy v roce 1990... byl to silny zazitek, busil do klaves jako o zivot...
Jeho denicek z pocatku teenagerskych let je take silny zazitek. Silny, syrovy, poeticky... ocenuji to prystici nadseni (viz skvely komentar od mirektrubak), ale hruza me jima, kdyz se podivam na sve dva teenagery doma. Nastesti nejsou tak genialni, nadani a divoci... a snad budou spokojenejsi
Filip Topol se dožil pouhých 48 let, ale já mám pocit, že za tu dobu stihl prožít minimálně sto životů. Tolik chlastu, cigaret, koncertů, výslechů, propadů a návratů... Tohle už se dneska zažít nedá. A jestli si myslíte, že vaše puberta byla nějak extra divoká, tak si přečtěte pár stránek z tohohle deníku.
Takovou brutální jízdu špinavejma osmdesátkama, kdy tenhle malej kluk v jednu chvíli založí vlastní kapelu, v další hraje před Plastikama a vzápětí už chodí na výslechy na Bartolomějskou (s mámou, protože ještě nemá občanku), vám nikdo povolanější nezprostředkuje. Naprosto geniální vhled do tehdejšího undergroundu. Bez filtru, bez slitování. Prostě Topol. A já si jdu pustit Žiletky.
Deníkové zápisky třináctiletého kluka prostě sotva mohou být víc než jen deníkovými zápisky třináctiletého kluka. Platí to dokonce i tehdy, když tímto dospívajícím je někdo tak osobitý, jako je Filip Topol. A tak jsem poslouchal víceméně ze zdvořilého zájmu. S vědomím, že pokud by tento sled opakujících se událostí a defilé letmo popsaných postav nebyly dílem mého oblíbeného hudebníka a básníka, nejspíš bych to ani při krátké stopáži nedoposlouchal.
Pokud bych měl ale vyzdvihnout jednu věc, která se mi líbila, tak by to byly ty doširoka otevřené oči, které se na vše dívaly s radostným okouzlením. Jazz, Nietzsche, Ježíš, červené víno – všechno Filip prozkoumává a všechno shledává bááječnýým. Tenhle nekorigující hladový přístup k všelikým lákadlům je velmi rizikový (a sám Filip Topol to později jistě poznal a zdravotně i lidsky odskákal), ale stejně se mi líbilo to velké nepodmiňované ANO světu kolem, ať už přináší cokoli.
Neuvěřitelné, co všechno lze v 13 letech zažít. Napsáno tak, aby měl čtenář pocit, že se ocitl v té době.
Podivná tíseň, touha, síla i smutek nad Filipovým mládím, životem i smrtí. Když knížku čtu očima někdejšího dítěte totalitního věku nebo jako rodič vlastních dětí nebo jako fanoušek Psích vojáků, rezonuje to všechno tak všelijak divně krásně. A nebe je zatažený...
Text má v sobě nesporné kouzlo undergroundu, jeho specifického vidění světa a nevšedního přístupu k životu. Underground byl zajímavej, Filip Topol byl jako spousta umělců z tohohle prostředí pozoruhodnej. O tom žádná.
Co se týká této konkrétní novely, tak atmosféru má, nicméně jak sám Topol v "Domluvě" píše, chtěl jednoduše podat svědectví o životě několika mladíků. Tenký deník předčasně vyspělejšího, 13 letého kluka, asi osloví jen některé čtenáře.
Jeho sloh je autentický, svérázný, odpovídající náctiletému věku.
Dávám 4 hvězdy, protože tohoto hudebníka mám celkem v oblibě. Jsem ráda, že nám dal do svého mladičkého světa nahlédnout, i když tam mohlo být víc ... dramatičtějších linek?, nevím jak to přesně vyjádřit, něco tomu prostě scházelo. Ale jak jsem psala výše, svůj půvab to i přes veškeré moje výhrady má.
Syrové vzpomínání na dospělácky svobodné eskapády pubertálního dítěte v nesvobodné době. Z Filipovy prózy pro mne nejzajímavější.
Vždycky mě potěší, když tuhle knížečku objevím u nás v knihovně (snadno se schová). Je to vltavín.
Autorovy další knížky
| 2020 |  Kilián Nedory |
| 2013 | Jako pes |
| 1999 | Národ Psích vojáků |
| 1999 | Mně 13 |
| 1999 | Karla Klenotníka cesta na Korsiku |
[radiokniha]
Zápisky třináctiletého kluka? Ano, ale na dnešní dobu v mnohém jinak vyspělého? Jak hodně se od dnešních teenagerů liší.
Literárně nic moc, ale...
Výborně až hmatatelně a s vůněmi trávy i alkoholu, vylíčil atmosféru totalitního zmaru, undergroundu, polísmeny, paragrafy, divnou dobu.
Tolik odstínů šedi a Filip svět přesto vidí jako bohatý a barevný ve společenství mladých umělčíků.
Doba je často prázdná, ale tomuhle klukovi i přesto chutná život, byť se syrově hořkou příchutí, tak jak už to ve sladkých nácti bývá. 13 mu bylo 1988 a pro nás vše sepsal v roce 1994, ve svých 30 letech a tehdy zápisky jistě doznaly lehké korekce.
Bavilo mě to i díky rozhlasovému zpracování s vloženou hudbou a hlasu Marka Kristiána Hochmana. Taky proto, že mi Filip nechal nahlédnout i do světa svého staršího bratra Jáchyma v jehož knihách často čtu otisk těhle v něčem svinských, ale u Topolů stejně hodně vnitřně svobodných časů ...
Díky!