Mlýn na mumie
Petr Stančík
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/193242/bmid_mlyn-na-mumie-Rez-193242.jpg
4
859
252
Podtitul: aneb převratné odhalení komisaře Durmana. Fantaskní román se odehrává v roce 1866, na historickém pozadí Prusko-rakouské války, a to v několika vzájemně se zrcadlících dějových i významových rovinách. Jeho ústředním tématem je relativita trestu i jeho vykonávání. Základní příběh – pátrání dvojice detektivů po tajemném pachateli sériových vražd, prolínající se s krvavým válečným konfliktem – vykresluje rozpor mezi individuální vraždou, jíž společnost odsuzuje a trestá, zatímco institucionalizované zabíjení v armádě naopak odměňuje a dává za vzor. Hlavním hrdinou paralelní dějové roviny je skutečná historická osobnost Leopolda von Sacher-Masocha, syna pražského policejního ředitele, který svým životem i literárním dílem naplňuje eponymní ideu masochismu, jež převrací trest v jeho pravý opak, takže namísto bolesti přináší trestanému rozkoš. Třetí dějová rovina se odehrává v oblasti vysoké politiky: Rakouské císařství dojde po prohrané válce s Pruskem k osudovému rozhodnutí odbojné Maďary odměnit autonomií, zatímco loyální Čechy „potrestat“ národnostně nespravedlivými zákony. V závěru se všechny dějové roviny románu spojují do překvapivé pointy... „Komisař Durman je sympatický prasák vyšetřující sérii bizarních vražd. Hodně času však věnuje ženským vnadám, dobré krmi či zrzavému moku. Ostatně celá tato staropražská detektivka působí opulentně: zažijete v ní honičku na střechách ghetta, navštívíte nejstarší pražský bordel, s císařem Maxmiliánem si odskočíte do Mexika a v proslulém pouličním Kandelábru si pochutnáte na jehněčím srdíčku „nadívaném do jedné komory frikasé z jater a do druhé z brzlíku“. Všechno možná působí starosvětsky, ale píše se nešťastný rok 1866: rok války Němců s Němci, jímž symbolicky počíná moderní nacionalismus a jiné -ismy, komunismus nevyjímaje. Durman má sice před sebou ještě pět zdánlivě idylických desetiletí, žije však zároveň v době, kdy se rozorávají mohyly a parní mlýny melou kosti starých bojovníků na spodium pro cukrovary. A ten bílý prášek je již drogou naší doby. Jedno je pro mě jisté: Stančík vytvořil nejpražštější knihu současnosti, a kdyby dnes psal Angelo Maria Ripellino novou Magickou Prahu, nemohl by tento majstrštyk v pojednání o pražské literatuře pominout.“ Bogdan Trojak... celý text
Přidat komentář
Prvni polovina knizky ve mne vyvolavala prijemny pocit, ze by se mohlo jednat o takovy roztomily cesky ekvivalent Lorda Petra, no druha pulka byla ovsem tezkym zklamanim, konec nedotazeny, vicemene slatany, pritom ma pribeh podle mne potencial byt skvelou detektivkou. Taky mi prislo trapne cpat vsude pohlavni styk, uroven to vubec nepovzneslo.
Nesnesitelné. A to jsem se podle řičivých chvalořečí domníval, že půjde přesně o můj nejmilejší typ literatury: ohňostroj nápadů duhovější než Prague Pride, nesený barokním étosem a jazykem rozmáchlým jako zlatý olympijský medailista v oštěpu. A co hůř, dokonce jsem měl na několika místech dojem, že se do této polohy pomalu dostáváme... dokud to nejapný vrahoun zvaný autor nezahubil některým dalším ze svého nekonečného repertoáru fekálních či sexuálních žertů ve stylu mateřské školy pro obzvláště nevycválaná dítka.
Tyto vtipy jsou asi nejčastěji motivovány až fanatickou nenávistí k ženám, jako vystřiženou z deníčku nějakého wahhábistického imáma, a prezentují ženy jako pošetilé a naivní užvaněné husy, které všechno pokazí, jakmile dostanou volební právo; a zároveň jako sexuální předměty, vzdychající nadšením pokaždé, když je hlavní hrdina sexuálně napadne. Z nějakého mně neznámého důvodu má navíc tato kniha v oblibě předvádění této náruživosti vůči gerojově údu především u děvčátek na začátku puberty, zásadně však ze snědších etnik. Patrně nějaká bizarní pedorasistická fantazie. Objevuje se však také vzteklé skučení nad tím, že by někdo chtěl ochraňovat přírodu, milostné vzdychání nad představou hranic s ostnatým drátem, burácivá zášť vůči všemu nečeskému (zejména německému), chudým lidem (kteří jsou přece chudí proto, že nepracují) a elitám (které přece kradou prostor statečnému českému človíčkovi s nadváhou, selským „rozumem“ a mohutným klounem). Na mnoha místech jsem měl pocit, že čtu spíše než román nějakou ne úplně zdařilou politickou agitku internetového diskutéra z Novinek, kdesi na pomezi mezi konzervativním komunismem a ustrašeným náckováním.
Dojem jisté infantilnosti dodává Mlýnu na mumie také jeho neodbytná těkavost – neustálé nadhazování nových nápadů a zavrhování těch starých, přece jen tu a tam s určitým potenciálem zábavnosti, aniž by byly dovedeny k jakémukoliv uspokojivému vyvrcholení. Řekl bych, že většina epizod by fungovala dost možná lépe jako samostatné povídky, ale to bych knize příliš přidával: obávám se, že většina pasáží jest nakonec až příliš nevyléčitelně stupidní, než aby mohla vyvolat libé pocity za jakýchkoli okolností. A protože je kniha prošpikována imaginárními recepty, ukončeme to také jedním: Mlýn na mumie je jako guláš uvařený z fekálií, louhu a několika málo kousků docela příjemně chutnající pečeně. Dobrou chuť!
Skvělé, výborně napsané a chytře vymyšlené. Mám ráda historické romány s přidanou hodnotou - zde to byly různé bizarní výmysly typu neexistující jídla atd.. nemůžu jinak než dát plný počet. :-)
Opravdu zajímavé dílko. Svérázný román, jenž je neskutečně čtivý a nápaditý. Stančík napsal porno-gastro-detektivku umělecké kvality. Přesto mě udělení Magnesie Litery v dobrém překvapuje :-).
Zajímavá kniha. Líbil se mi ten hravý jazyk, perfektní dobová atmosféra, odkazy na dobovou literaturu (Neruda jako postava, zmínka o Tyrolských elegiích atd.), fantazie, smysl pro humor (nutno brát se spoustou nadhledu), taky některé motivy a vůbec to, jak celý děj paroduje takové ty šestákové superdetektivy (komisař Durman visí za prsty na okapové rouře, padouch na střeše do ní naleje petrolej a zapálí. Durman se i přes bolest - vlastně spíš díky ní - vydrápe nahoru a začne nepřítele hořícíma rukama fackovat tak, až mu zapálí vousy. Durman následně padoucha pronásleduje po střeše, přes město a dokonce i na střeše jedoucího vlaku, aniž by mu ohořelé prsty jakoukoliv překážely. Nemožný čin? Co vás nemá! Pro komisaře Durmana jen další den v práci.)
Co se mi nelíbilo, bylo přehršel sexu a jídla. Opět to asi měla být parodie, ale pokaždé, když se v příběhu ukázala ženská postava, věděl jsem, že je jen otázkou nanejvýš deseti stránek, než se komisař Durman ukáže v ní. S jídlem to bylo podobné: bylo ho tak moc, až už mě to ke konci vážně štvalo. Tahle ukázka to myslím shrnuje dokonale: "Svědiroh mu uctivě vrátil pouzdro a komisař bez dalších průtahů vyrazil do pitevny. (Konec kapitoly) (Začátek další kapitoly) Předtím se však zastavil na lehký oběd do proslulého hotelu (a do pitevny se podíváme až po jednu stranu trvajícím obídku)" Na záložce sice stojí, že text je opulentní a že je to jedna z jeho charakteristik, ale čeho je moc, toho je prostě fakt moc. Kdybych z knihy všechny popisy jídel a hostin vyškrtal, určitě bych ji zkrátil minimálně o čtyřicet stran. A kdybych dal pryč i všechen sex, prošla by ta čtyřsetstránková bichle už vážně alarmující redukční dietou.
Byly momenty, kdy jsem si při čtení říkal "Tohle je jedna z nejlepších českých knih vůbec!" a byly chvíle, kdy jsem se ptal "Proč já to vlastně furt čtu?!" Těch prvních bylo naštěstí mnohem více. Jsem spokojen, ale na nějakou dobu si dám od Stančíka pauzu.
Petr Stančík se číst nedá... Ten se vychutnává. Ale tahle knížka už byla na mne příliš velká porce.
Chtěla jsem zkusit žánr, který normálně nečtu. Ale zkusit se má všechno. Jen se mi ale potvrdilo, že nejsem pro tento žánr cílová skupina. Obdivovala jsem sice krásu jazyka, ten podal pan Stančík moc hezky, ale kniha mne moc neupoutala. Ale je to asi jenom výhradně mnou, protože jsem se snažila přečíst něco, co mi není blízké.
Lépe bych to nenapsal jak "mosem" . Zpočátku nadšení, vždyť o Praze druhé poloviny XIX století toho moc nevím. Líbí se mi označení hlavní postavy této knihy - gastrosexuál a také komisař Durman. A pak slova, která se mi vryla do paměti před každou kapitolou od ORDO NOVI ORDINIS, třeba: Anarchie jako politický systém nic neznamená, proto ho pochopí každý. Jak jednoduché, že ? Autor umí, jeho čeština je krásná, ale....
Je těch ale více, v mém případě to finále !
Ze začátku jsem byl nadšený z krásného jazyka, dobrého humoru. Pak nadšení ale postupně upadalo a upadalo. Kniha je totiž jak na kolovrátku, autor se opájí krásnými popisy, ale to prostě na román nestačí, když nemá pořádné téma, příběh atd. Když příběh slouží jen jako nosič popisů žranic a sexů.
Komisař Durman je stvořen ze stejné esenciální matérie jako slavní kolegové, inspektor Trachta, Franta Bidlo ze Spojených států žižkovských, Léon Clifton nebo Nick Carter-Ledvina. Dopadení kriminálních živlů je pro ně nejvyšší motivací a metou, lhostejno zda se jedná o kanibaloidní rostlinu či Nový světový řád. Díky svému úchylnému stvořiteli, (což lze jasně dokázat postavou daguerrotypického priapografa Vnislava Utruma), komisař navíc obdařen neutuchající sexuální apetencí, která přesahuje hranice věku, rasy, techniky a následků. Celý tento duševní sekrement posypán kořenící směsí surrealistického vnímání obecných jevů podle Borise Viana, a doslazen speciálně upraveným bílým cukrem z ruzyňského cukrovaru barona Sulz-Rossoll d’Aspiq!
(Při letu Samoletem českým nad bojištěm u Hradce Králové podařilo se komisaři Durmanovi a kamnáři Kadeřávkovi pořídit unikátní záznam rozhovoru vrchního velitele pruské armády generálplukovníka von Moltke s pruským králem Vilémem I. o bitvě v lese Svíb)
"Majestät, ich habe Ihr 27. Regiment geschickt, 3000 Männer mit 90 Offizieren in diesen verdammten Wald und kaum 300 von ihnen auf den anderen!"
"Und was ist mit all den Teufeln mit den anderen passiert, General?"
"Wir wissen es nicht, mein Herr! Ich habe dem Freiwilligen, der es herausgefunden hat, 100 Gold angeboten, aber keiner Ihrer Soldaten hat den Mut gefunden! '
"Was ist mit dir, General?"
„Ich, Sir? Ich hatte andere Aufgaben! Ich musste den Österreichern helfen, diesen Kampf zu verlieren! '
„Vaše Veličenstvo, poslal jsem do toho prokletého lesa váš 27. pluk, 3000 chlapů s 90 důstojníky a na druhé straně z něj vyšlo sotva 300!“
„A co se, u všech čertů, stalo s těmi ostatními, generále?“
„Nevíme, můj pane! Nabídl jsem 100 zlatých dobrovolníkovi, který to zjistí, ale nikdo z vašich vojáků v sobě nenašel odvahu!“
„A co vy sám, generále?“
„Já, pane? Já měl jiné úkoly! Musel jsem pomoci Rakušanům prohrát tuhle bitvu!“
Vskutku originální kniha, kterou musí brát čtenář s nadhledem. Já se u ní pobavila a přečetla ji jedním dechem.
Stručně řečeno, originální, praštěná kniha, výborně lehce, vtipně napsaná. Bohatá fantazie, jazyk a skvělé vypravěčské umění. Opravdu jsem se bavila.
Vůbec mě to nechytlo, půlka mi stačila. Samá divná omáčka, a nějak se nic neděje. Nemám potřebu zjistit, co je dál a odkládám dočtení na nikdy...
Kvalitní bizár s překvapivým koncem. Začátek sliboval větší realismus, takže mi trvalo, než jsem fantazii navykla a přestala se mračit, jakmile postava vyvedla něco neproveditelného. Předtím jsem ale četla samé klasiky, než se ke mně Mlýn na mumie konečně dostal, takže to může být i tím.
Pro komisaře Durmana použiji název písně od Wohnout - gastrosexuál. Neustálá žranice a smilnice může místy vadit, dekadence jak sviň.
Musím ocenit kreativní užití historických faktů. A hesla řádu Ordo Novi Ordinis, která by zasloužila vlastní sbírku.
Tak nevim zda se to jen netrefilo do nálady nebo je to fakt blbost. Pěkné nazvučení začátku kapitol a dobré moudra řádu - první odstavec v kapitole, ale po dvou dnech poslouchání audio knihy při cestě do práce jsem usoudil, že mě to nechytlo a smazal jsem to... Kdyby to nebylo zadarmo na netu, tak bych to obrečel. Takto to byly jen dvě hodky o ničem. Po vyděšení a zhnusení z Valhaly zklamání z Afaltu a Líhně mně došlo, že naši autoři jsou mimo klasiku. Jediné co nezklamamo z českých luhů a hájů je Wetemaa.
Trochu zklamání. Takový intelektuální Kotleta. Po čase začne neustálý koloběh (zápletka - rádoby akce - soulož - žrádlo) nudit. Do toho všechny ty slepé uličky, u kterých bylo jasné, že příběh dál nijak neposunou. Navíc mi vadily různé absurdity, popírání přírodních zákonů a míchání velmi fantastické fikce s historií. Komisař je obtloustlý nemorální machírek a když jde dosti nelogicky po anarchistovi, těžko nefandit padouchovi, který vlastně nic neproved. A když ho pak bezdůvodně a beztrestně střelí do obličeje, ztratí tím tlusťoch moje sympatie úplně. Ale nelze autorovi upřít fantazii a originální nápady.
Ač jsem byl někam do poloviny extrémně nadšen, nemohu dát s čistým svědomím plný skore. Přes fantastickou češtinu, vynikající autorovy nápady a velmi zajímavý Durmanův příběh v Praze i jinde totiž kniha začíná cca od výletu do Mexima znatelně pokulhávat, možná už předtím.
Úvodní detektivní zápletka ustupuje stále delším a prapodivnějším exkurzům a už i to jídlo a věčné souložení začíná být stereotypní a postrádá prvotní jiskru - Durman vlastně vojede jakoukoli zadnici, pusu nebo vaginu, se kterou se setká.
Odhalení vražedného modu operandi je totální deus ex machina a "závěr" této linie je tak nějak mimochodem. Pravda, jsem rád, že to byla jedna ze dvou možnosti, které jsem odhadoval, ale v kontextu celku už z toho člověk nemá ani radost.
Posledních cca 50 stran už jsem četl tak nějak na sertrvačnost, i když hrozně potěšilo osvětlení tajného řádu i jeho členů - úvodní citace kapitol tak zůstávají vynikajícím prvkem, který po celou dobu neztrácí své kouzlo. Takže výsledek bohužel někde mezi 3 - 4, ale spíš ke trojce.
Mám vlastně podobné pocity jako u Vědy na Zeměploše - všechny linie jsou životaschopné samostatně, ale v tomto propojení začínají po nějaké době citelně ztrácet dech a konec vyznívá do ztracena bez onoho WOW efektu.
Štítky knihy
Praha humor 19. století Čechy historické detektivky rok 1866 fantaskní Magnesia Litera česká fantastika
Autorovy další knížky
| 2014 |  Mlýn na mumie |
| 2021 |  Pravomil aneb Ohlušující promlčení |
| 2016 | Andělí vejce |
| 2017 | H₂O a tajná vodní mise |
| 2008 | Pérák |
Kniha Mlýn na mumie je v
| Právě čtených | 15x |
| Přečtených | 1 063x |
| Čtenářské výzvě | 216x |
| Doporučených | 100x |
| Knihotéce | 206x |
| Chystám se číst | 445x |
| Chci si koupit | 83x |
| dalších seznamech | 12x |
Petr Stančík, zdá se, trpí jako jeho komisař Durman naprostou nestřídmostí stran ventilování svých nápadů... a tak co zprvu bavilo, s neustálým bizarním variováním toho, co a kde komisař pozřel, koho potkal, kam odcestoval a kdo mu namohl jeho moudí, vedlo s přibývajícím počtem stránek k čím dál větší přesycenosti, byť každá z těch slepých a naprosto nepodstatných uliček měla svůj půvab.
Jako ulítlý oddechový trip bez řádné koncepce i pointy, k prasknutí nacpaný fantazií, napsaný krásně hravou češtinou dobré (zejména být tak aspoň o polovinu kratší), ale že bych to musela mít dvakrát...