Mise Afghánistán
Tomáš Šebek
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/268992/bmid_mise-afghanistan-268992.jpg
4
515
114
"Desetiletý Rahmudin přišel s proraženou lebkou. Nevěřil jsem, že se kdy probudí z kómatu. A po operaci ten malej syčák chodí!" Tomáš Šebek byl v Afghánistánu dvakrát, v roce 2013 a 2015, pokaždé s Lékaři bez hranic. Mezi zákroky, při nichž operoval těžce zraněné z bojů i léčil docela "běžné" úrazy, fotil a psal. Výsledkem je soubor záznamů, které zaujmou nejen autentickou a syrovou výpovědí, ale i neotřelým pohledem na život v pusté hornaté krajině. Šebkovo vyprávění je osobité a mnohdy humorné. Je to nepatetické svědectví lékaře a přítele Afghánců, jejichž zemi už několik desetiletí sužují teror a válečné konflikty.... celý text
Přidat komentář
Tomáš Šebek v zápiscích své dobrovolnické mise v Afganistánu Lékařů bez hranic popisuje to, co my si tady nedovedeme vůbec představit. Věčné remcání, stěžování, važme si našeho života a zdravotní péče u nás. Doporučuji k přečtení a hlavně k zamyšlení.
Tito "zachránci" jsou světlo pro všechny lidi zasažené válkou, živelnými pohromami, epidemiemi apod. Děkujeme za vaši práci.
Četla jsem od autora už Africkou zimu a Misi Haiti, takže na jeho styl jsem byla připravená a jadrný jazyk mi nevadí. Mise Afgánistán je dost podobná, každodenní zápisky z polní nemocnice, pro nás, zmlsané civilizovanou evropskou lékařskou péčí, neuvěřitelné a šokující. Tomáš Šebek je velký frajer a borec.
Měl bych hodnotit asi správně jenom knihu. Nemůžu si ale pomoct a do mého hodnocení se musí nutně promítnout, co autor a všichni ostatní musí obětovat a podstoupit, aby takhle daleko od své rodiny mohli pomáhat. Styl psaní mě na začátku dost zaskočil, ale po pár stránkách se mi dostal po kůži a užíval jsem si knihu naplno.
Čekala jsem sice něco úplně jiného, třeba, že se dozvím něco o Afganistánu jako takovém, ale nevadí, parádní knížka, která se čte sama. Napsáno s nadhledem a Šebek krásně přibližuje práci trauma chirurga v polních podmínkách (snad to píšu dobře, nejsem lékař) i pro normální v lékařských názvech neznalí lidi.
To, co p. Šebek popisuje, je mazec a velkej respekt za to, co dělá a umí. Styl psaní mně ale nesedl.
Realistická sonda do lékařského prostředí v Afghánistánu mě nutí k zamyšlení, jaký je rozdíl ve zdravotnictví u nás a jinde. A i když jinde chybí třeba peníze a potřebné vybavení, tak je to především o lidech. Lékaři bez hranic zaslouží obdiv, poklonu. Včetně našich lékařů, kteří překypují lidskostí, pokorou a úctou a na mise jezdí opakovaně. Co si budeme povídat, v mnohých nemocnicích v ČR takové lékaře nenajdeme.
"Chvála Bohu a Allahu akbar."
Kde můžete potkat nositele jména Purdel ve městě, které se pyšní názvem Kundúz? Správně v Afghánistánu.
Den první. Afghánec si pere spodky. Vskutku dramatický úvod vzpomínek českého lékaře na zahájení své první mise v Kábulu. A taky, že v Afghánistánu člověk nesmí prdět. Ani smrdět! A pokud se neudrží, své rodině to setsakramentsky zavaří na generace dopředu... No to by ovšem vyrylo hlubokou paměťovou brázdu i do mé šedé kůry mozkové :-). Šebek přistupuje k ultranebezpečnému prostředí svého momentálního medicínského působení, zcela přecpaného pacienty/zraněnými a s naprostým nedostatkem lékařů, lékařských nástrojů a léčiv, se zdravou dávkou humoru, či spíše sarkasmu "citlivě" okořeněno cynismem doktorům sobě vlastním. Ovšem kupodivu ani emoce mu neschází. Verbálně si doktor přitom Šebek uleví ne zas tak často, na doktora ;-). A že na to má v daných podmínkách jisté právo, je docela pochopitelné.
Kouzelné - s nadsázkou - jsou jeho osobité postřehy z afghánských reálií. V Afghánistánu jsem bohužel ještě nebyla, ale blízkovýchodní mentalita prosakuje přeshraničně, takže mnohé si umím plasticky představit. Pobavila mě pasáž k písečné bouři. Tu totiž důvěrně znám, každé jaro se tady v centrální Asii zvednou větry, které s železnou pravidelností a neuvěřitelnou rychlostí valí tsunami pouštních a stepních písků a prachu do města. Ven se pak dá pouze ve "skafandru" a pochopitelně s rouškou, nejlépe přes celý obličej. A sestrák mě taky pobavil. Jen netuším, jaký by byl anglický ekvivalent, multikulturní lékařský tým se přece domlouvá zejména anglicky.
V každém případě je to úleva, číst si o doktorovi/od doktora, kterému mnohem, mnohem víc záleží na pacientech než na sobě samém. A to vím, o čem mluvím, neb s tuzemským zdravotnictvím a doktory jsem si užila víc, než je zdrávo. Umístěno do exotického prostředí, zaděláno na hodně zajímavý, a především lidsky upřímný lékařský životní příběh. Lékaři bez hranic je bezpochyby místo, kam doktor Šebek patří a s nimiž se beze zbytku ztotožňuje. Jenom by mi asi - pro zprostředkování lékařských zkušeností z Afghánistánu - stačily zážitky z první mise. Druhá část už maličko připomíná sled repetic. "Prostě" jedna střelná rána za druhou, nejlépe do břicha, a sem tam brutální znásilnění holčiček a malých kluků. Jedna neodpustitelná nechutnost za druhou... Mám ovšem na paměti, že pro doktora Šebka je každý den a každý případ (naštěstí) stejně významný a neméně těžký, stejně nejspíš tak úleva, kdy ve zdraví přežije další následující den, nejenom jeho pacienti. Dá-li Bůh či Alláh. Klobouk dolů... Čím doktor Šebek oplývá, vedle svých chirurgických schopností a nesmírné odvahy, je u doktorů nebývalá skromnost a pokora. A hlavně to srdce. Tím si mě získal. A Tomáš Šebek má srdce velké jako mlýnské kolo.
"Tak salám."
Před panem Šebkem naprosto smekám a nechápu, jak lidská bytost může vydržet takový zápřah a přitom zachraňovat desítky lidských životů. Absolutní respekt tomu chirurgovi bez hranic. Až jsem si říkal, že je to takový chirurgický terminátor v tom smyslu, že není unavený a stále si jde za svým. Nikoliv někoho terminovat, ale zachraňovat, jak to jen jde.
Zápisky v první části se mi líbíly asi o něco méně než v části druhé, kde se pan Šebek nepouštěl do odborných popisů z operace až tak často a snažil se přiblížit Lékaře bez hranic nám s hranicema. Taky mi v první části přišlo, že bylo použito příliš mnoho hovorových výrazů, což je opravdu detail, ale někdy to rušilo dojem. Krom odborných popiský operací, které se pan Šebek asi snažil zprostředkovat, jak to jen šlo lidsky pro nedoktory se mi vše líbilo a je škoda, že autor neměl alespoň něco málo času na to, aby zprostředkoval víc ze života Afgánců. Za mě má pan Šebek nejen talent v chirurgii, ale v ruce mu to jde i s psacím perem a těším se, až se mi do ruk dostane Nebe nad Jemenem.
Tomáši Šebkovi bývá občas vytýkán styl psaní, ale mně vyhovuje. Je to čtivé a obsahově bohaté. Na základě situací, které jsou v knize popisovány se hezky ukazuje psychologie a mentalita místních obyvatel a autor se bravurně vyhýbá jakémukoliv hodnocení dané kultury.
UPOZORNĚNÍ (spoiler alert): Pokud máte slabý žaludek, tak knihu nečtěte před jídlem či během jídla. Narazíte tam na škrkavky mrskající se ve střevech :D
Kniha mě nadchla. Byl to úplně jiný styl, jiné téma než je obvyklé a než co jsem čekala. Myslela jsem, že to bude víc o Afgánistánu, příběhy pacientů, místní zvyky ... našla jsem rozstřílená břicha a mozky Afgánců. Totální šok a místy neschopnost číst dál. Obdivuju všechny, kdo tuhle práci dělají, tleskám a žehnám jejich ruce.
Moje druhá kniha od Tomáše Šebka, paradoxně jsem jako první knihu četla jeho poslední Nebe nad Jemenem. Asi bude pravda, co všichni píší, že jsou knihy čím dál lepší. Nicméně Mise Afghánistán byla skvělá.
Čtu to trochu opačně, nejdřív se mi do ruky dostala kniha Nebe nad Jemenem, tak mám srovnání. Afgánistán byl pro mě trochu více chaotický na čtení, ale i tak pecka. Přečtu si určitě i další.
Ze začátku jsem si musela zvyknout na autorův styl, pak už to frčelo. Styl psaní k němu prostě patří a je alespoň autentický, jde poznat, že vychází ze zápisků z deníků a tam si každý (kdo deník píše) zaznamenává vše, tak jak to jemu vyhovuje, používá dialekt, výrazy, zkomoleniny, atd. Autor bez příkras popisuje své zážitky z Afghánistánu, kde byl s Lékaři bez hranic, vznáší úvahy, líčí prostředí, lidi, zkušenosti, lékařské termíny, atd. Za mě hodnotím 3,5*, ale určitě si ještě nějakou knížku od autora přečtu.
Skláňam sa pred všetkými z projektu Lekári bez hraníc !!!
Vzdávam hold ich pokore, ľudskosti, rozvahe, odbornosti, obetavosti, empatii, húževnatosti........
Je neuveriteľné, čo všetko sú schopní dokázať pre záchranu "obyčajného" ľudského života a popritom riskujú ten svoj.
Obdivujem pána Šebeka za štýl akým svoje skúsenosti odprezentoval, kde opisy ťažkých zranení svojich pacientov a ich záchranu podával s nadhľadom dokonca niekedy so šípkou humoru. Ku každému aj zdanlivo beznádejnému prípadu pristupoval s pokorou a maximálným nasadením a prednášal na mňa nádej a vieru v uzdravenie jeho pacientov. Preto som pri čítaní nepociťovala smútok alebo depresiu, ale nádej a radosť, že medzi nami, niekedy trochu zbabelcami, existujú vyvolení, ktorí svoje poslanie plnia na 100%.
Je to čtivé, místy smutné, když si uvědomíme, že je to každodenní situace v Afg., Celý personál musí být složen z mistrů světa v práci pod tlakem. Jejich výkony jsou fakt neuvěřitelné. Tomáš píše otevřeně, nic nepřikrášluje. Já jemu i ostatním dobrodruhům, co jedou zachraňovat životy, tleskám.
Také jsem si chtěla přečít něco od Tomáše Šebka. Nesmírně práci těchto lidí obdivuji. Jsou to pro mě hrdinové. Bohužel jsou jen kapičkou ve všech vodách světa. Každý zachráněný život je zrnkem písku všech pouští světa.
Kniha je skutečně napsaná tak, jak se normálně povídá. Čte se sama. Pár fotek zařazených do knihy to jen podtrhává. Popisuje stav a děj, jaký prostě je. Trošku jsem i pochopila, jak Lékaři bez hranic fungují. Říkám si, že tihle doktoři jsou univerzální doktoři, umí všechno. Opravit končetiny, vnitřní orgány, mozek, krvácení, porod.... Wou, prostě experti. A to vše ve volném čase.
Škoda, že i kdyby jich byly tisíce, je to pořád málo. A navíc je to marnost nad marnost. Sisyfovská práce.
Vždycky jsem chtěla na nějakou takovou misi vyjet. Jenže neumím nic, co by se někomu hodilo :-) A nemám na to "koule". Vymlouvám se na rodinu, která mě potřebuje. Vymlouvám se na práci, z které mě nepustí. Proto všechny tyto lidi včetně Tomáš obdivuji a smekám před nimi. Je dobře, že o svých cestách píší.
A teď zkusím Africkou zimu
Něco od Tomáše Šebka jsem si chtěla přečíst už dlouho, a taky jsem dost dlouho čekala, než si v knihovně přečte jeho zápisky pět lidí přede mnou. Tahle kniha u nás frčí.
A nedivím se. Málokdy se vidí taková otevřenost a autenticita. Nejvíc je autor přísný sám k sobě, nešetří se. Vypráví hovorovou řečí, co mu zrovna probíhá hlavou. Ale všechno v rámci korektnosti organizace MSF. K té je urputně loajální.
A to se vlastně taky nedivím, protože sám na vlastní kůži zkusil, jak ohromnou pomoc tihle lidé přináší do zemí jako je Súdán, Afghánistán, Jemen...
Tak v půlce vyprávění jsem si říkala (při opakování nekončící řady zastřelených břich, hlav, nohou, hrudníků), že už mi nakouknutí do života Lékařů bez hranic v Afghánistánu stačí. Je to trochu pořád totéž. I když se autor snaží co to dá neztrácet humor a vykřesat z pobytu nějaké informace o místním normálním životě.
Nedovedu si představit tu nekonečnou únavu a nekonečnou marnost, kdy neustále látám lidi dohromady a posílám je domů, aby mi druhým koncem chodili v řadě další mnohdy příšerně zranění pacienti. Ne přírodní katastrofou, ale sami sebou navzájem, včetně žen a malých dětí.
"Prostě nemůžu, Když jdu, je to, jako kdybych plaval. Točí se mi hlava. Když zavírám břicho, je mi fyzicky blbě. Pořád to samý. Nejím a nespím. Nikdy není nic hotový, a je toho pořád víc."
Autor vypráví, jak místní vzpomínají, že v sedmdesátých letech tady chodily holky v minisukních do kina. Teď je to rozbořená země plná kalachů, výbušnin, těch od T, o kterých se nesmí mluvit a chodících černých bubáků v burkách.
Tenhle statečný lékař samozřejmě uvažuje nad tím, jaký má práce jeho osobně i kolegů smysl. Odpovídá si s optimismem: "Já si myslím, že limitní počet ostrůvků svobody, partnerství a spolupráce ne nepodobných tomu, který tady vytvořili Lékaři bez hranic, je přesně to, co snad časem zapálí proces národní obrody v Afghánistánu."
No, uvidíme...
Obdiv, respekt!
Dík vám všem Lékařům bez hranic a vám, Tomáši, navíc i za to, jak nám vaši nelehkou práci dovedete přiblížit :-)
Štítky knihy
Afghánistán deníky lékařské prostředí dobrovolníci, dobrovolná služba Lékaři bez hranic
Autorovy další knížky
| 2015 |  Mise Afghánistán |
| 2017 | Africká zima: V Jižním Súdánu s Lékaři bez hranic |
| 2019 | Nebe nad Jemenem |
| 2013 | Mise Haiti: 5 měsíců s Lékaři bez hranic |
| 2006 |  Chřipka a pandemie, ptačí hrozba? |
Kniha Mise Afghánistán je v
| Právě čtených | 15x |
| Přečtených | 795x |
| Čtenářské výzvě | 246x |
| Doporučených | 39x |
| Knihotéce | 214x |
| Chystám se číst | 285x |
| Chci si koupit | 67x |
| dalších seznamech | 7x |
Ke knížce je třeba přistupovat jako k blogovým zápiskům převedených do knižní podoby. Písemný projev je takový "neučesaný", ale o to více autentický a přibližující krutou realitu v Afgánistánu. Všichni lékaři, ať už místní nebo ti s Lékaři bez hranic, zaslouží obrovský obdiv za nasazení, které si většina z nás neumí ani představit. Díky Tomáši za přiblížení této situace.