Mise Afghánistán ekniha

2 10.12.2020

Měl bych hodnotit asi správně jenom knihu. Nemůžu si ale pomoct a do mého hodnocení se musí nutně promítnout, co autor a všichni ostatní musí obětovat a podstoupit, aby takhle daleko od své rodiny mohli pomáhat. Styl psaní mě na začátku dost zaskočil, ale po pár stránkách se mi dostal po kůži a užíval jsem si knihu naplno.

1 18.11.2020

Čekala jsem sice něco úplně jiného, třeba, že se dozvím něco o Afganistánu jako takovém, ale nevadí, parádní knížka, která se čte sama. Napsáno s nadhledem a Šebek krásně přibližuje práci trauma chirurga v polních podmínkách (snad to píšu dobře, nejsem lékař) i pro normální v lékařských názvech neznalí lidi.

To, co p. Šebek popisuje, je mazec a velkej respekt za to, co dělá a umí. Styl psaní mně ale nesedl.

4 06.08.2020

Realistická sonda do lékařského prostředí v Afghánistánu mě nutí k zamyšlení, jaký je rozdíl ve zdravotnictví u nás a jinde. A i když jinde chybí třeba peníze a potřebné vybavení, tak je to především o lidech. Lékaři bez hranic zaslouží obdiv, poklonu. Včetně našich lékařů, kteří překypují lidskostí, pokorou a úctou a na mise jezdí opakovaně. Co si budeme povídat, v mnohých nemocnicích v ČR takové lékaře nenajdeme.

27 25.07.2020

"Chvála Bohu a Allahu akbar."

Kde můžete potkat nositele jména Purdel ve městě, které se pyšní názvem Kundúz? Správně v Afghánistánu.

Den první. Afghánec si pere spodky. Vskutku dramatický úvod vzpomínek českého lékaře na zahájení své první mise v Kábulu. A taky, že v Afghánistánu člověk nesmí prdět. Ani smrdět! A pokud se neudrží, své rodině to setsakramentsky zavaří na generace dopředu... No to by ovšem vyrylo hlubokou paměťovou brázdu i do mé šedé kůry mozkové :-). Šebek přistupuje k ultranebezpečnému prostředí svého momentálního medicínského působení, zcela přecpaného pacienty/zraněnými a s naprostým nedostatkem lékařů, lékařských nástrojů a léčiv, se zdravou dávkou humoru, či spíše sarkasmu "citlivě" okořeněno cynismem doktorům sobě vlastním. Ovšem kupodivu ani emoce mu neschází. Verbálně si doktor přitom Šebek uleví ne zas tak často, na doktora ;-). A že na to má v daných podmínkách jisté právo, je docela pochopitelné.

Kouzelné - s nadsázkou - jsou jeho osobité postřehy z afghánských reálií. V Afghánistánu jsem bohužel ještě nebyla, ale blízkovýchodní mentalita prosakuje přeshraničně, takže mnohé si umím plasticky představit. Pobavila mě pasáž k písečné bouři. Tu totiž důvěrně znám, každé jaro se tady v centrální Asii zvednou větry, které s železnou pravidelností a neuvěřitelnou rychlostí valí tsunami pouštních a stepních písků a prachu do města. Ven se pak dá pouze ve "skafandru" a pochopitelně s rouškou, nejlépe přes celý obličej. A sestrák mě taky pobavil. Jen netuším, jaký by byl anglický ekvivalent, multikulturní lékařský tým se přece domlouvá zejména anglicky.

V každém případě je to úleva, číst si o doktorovi/od doktora, kterému mnohem, mnohem víc záleží na pacientech než na sobě samém. A to vím, o čem mluvím, neb s tuzemským zdravotnictvím a doktory jsem si užila víc, než je zdrávo. Umístěno do exotického prostředí, zaděláno na hodně zajímavý, a především lidsky upřímný lékařský životní příběh. Lékaři bez hranic je bezpochyby místo, kam doktor Šebek patří a s nimiž se beze zbytku ztotožňuje. Jenom by mi asi - pro zprostředkování lékařských zkušeností z Afghánistánu - stačily zážitky z první mise. Druhá část už maličko připomíná sled repetic. "Prostě" jedna střelná rána za druhou, nejlépe do břicha, a sem tam brutální znásilnění holčiček a malých kluků. Jedna neodpustitelná nechutnost za druhou... Mám ovšem na paměti, že pro doktora Šebka je každý den a každý případ (naštěstí) stejně významný a neméně těžký, stejně nejspíš tak úleva, kdy ve zdraví přežije další následující den, nejenom jeho pacienti. Dá-li Bůh či Alláh. Klobouk dolů... Čím doktor Šebek oplývá, vedle svých chirurgických schopností a nesmírné odvahy, je u doktorů nebývalá skromnost a pokora. A hlavně to srdce. Tím si mě získal. A Tomáš Šebek má srdce velké jako mlýnské kolo.

"Tak salám."

2 25.04.2020

Před panem Šebkem naprosto smekám a nechápu, jak lidská bytost může vydržet takový zápřah a přitom zachraňovat desítky lidských životů. Absolutní respekt tomu chirurgovi bez hranic. Až jsem si říkal, že je to takový chirurgický terminátor v tom smyslu, že není unavený a stále si jde za svým. Nikoliv někoho terminovat, ale zachraňovat, jak to jen jde.
Zápisky v první části se mi líbíly asi o něco méně než v části druhé, kde se pan Šebek nepouštěl do odborných popisů z operace až tak často a snažil se přiblížit Lékaře bez hranic nám s hranicema. Taky mi v první části přišlo, že bylo použito příliš mnoho hovorových výrazů, což je opravdu detail, ale někdy to rušilo dojem. Krom odborných popiský operací, které se pan Šebek asi snažil zprostředkovat, jak to jen šlo lidsky pro nedoktory se mi vše líbilo a je škoda, že autor neměl alespoň něco málo času na to, aby zprostředkoval víc ze života Afgánců. Za mě má pan Šebek nejen talent v chirurgii, ale v ruce mu to jde i s psacím perem a těším se, až se mi do ruk dostane Nebe nad Jemenem.

2 24.03.2020

Tomáši Šebkovi bývá občas vytýkán styl psaní, ale mně vyhovuje. Je to čtivé a obsahově bohaté. Na základě situací, které jsou v knize popisovány se hezky ukazuje psychologie a mentalita místních obyvatel a autor se bravurně vyhýbá jakémukoliv hodnocení dané kultury.

UPOZORNĚNÍ (spoiler alert): Pokud máte slabý žaludek, tak knihu nečtěte před jídlem či během jídla. Narazíte tam na škrkavky mrskající se ve střevech :D