Minulá budoucnost

Současné umění je uhranuto minulostí. Na formálním pólu tendence, pro kterou se již v teorii umění usadily nebo usazují pojmy jako archivní impuls, modernologie nebo historiografický obrat, nacházíme mnoho nejlepšího ze současného malířství, sochařství nebo grafického designu. Zaměříme-li se na obsahový pól této tendence, uvědomíme si, že návraty do minulosti jsou stále častěji motivovány povahou naší přítomnosti. Žijeme v době stagnujícího pozdního kapitalismu, produkujícího všeobecný pocit nejistoty a periodicky navracející se krize, jež se z ekonomiky přelévají do všech oblastí společenského života. To, co dnes mnozí umělci hledají, tedy není jakákoli minulost, ale specificky minulá budoucnost – nerealizované, nevyužité nebo opomenuté verze budoucnosti, které by mohly nabídnout alternativu k neuspokojivé přítomnosti. Zájem o minulou budoucnost získává specifické zabarvení v postsocialistických zemích, v nichž bylo po roce 1989 čtyřicet let existence státního socialismu (této „uskutečněné utopie“) nejprve rychle vymazáváno z paměti, aby se s odstupem deseti let vzpomínky na socialismus vrátily ve dvou konfliktních podobách – jako předmět sentimentálního vzpomínání na „staré dobré časy“ a zároveň jako „strašidlo komunismu“. Umění, které se v těchto zemích vrací k minulé budoucnosti, plní dvojí úlohu. Jednak do veřejného diskursu navrací téma utopie, které je dlouhodobě vytěsňováno s ohledem na potřebu „realismu“, dále pak nabízí kritickou protiváhu k ostalgické produkci kulturního průmyslu. Minulá budoucnost je zaměřena právě na tuto regionálně specifickou verzi historiografického obratu, v jejímž kontextu interpretuje tvorbu mj. Vasila Artamonova & Alexeye Klyuykova, Zbyňka Baladrána, Václava Magida, Svätopluka Mikyty, Agnieszky Polské, Pauliny Olowské nebo Anriho Saly.... celý text