Miluj bližního svého
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/53_/534/bmid_miluj-blizniho-sveho-5cn-534.jpg
5
1128
106
Jeden z nejangažovanějších a nejznámějších Remarquových románů vznikl jako odezva na politické události v Evropě třicátých let, jako obžaloba nacistického totalitního režimu v Německu. Autor v něm pranýřuje fašismus ve všech jeho projevech a současně nastavuje pravdivé zrcadlo i tehdejším západoevropským vládám a jejich farizejskému jednání. Děj nás zavádí do jemu dobře známého prostředí německých emigrantů, kteří byli nuceni opustit své domovy a nevěří, že se ještě někdy vrátí zpátky. Jedním dechem sledujeme pohnuté osudy nedostudovaného medika Ludvíka Kerna a jeho velké lásky, židovské dívky Ruth, kteří jsou pro svůj rasový původ štváni napříč Evropou, příběh levicového poslance Josefa Steinera, jeho ženy Marie a dalších běženců, kteří zalidňují onu dramatickou scénu, již vytvořily samy dějiny v předvečer druhé světové války.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2004 , Ikar (ČR)Originální název:
Liebe Deinen Nächsten , 1939
více info...
Přidat komentář
Neskutočná ľudskosť postáv, ktorú dokázal autor zostaviť ma príjemne prekvapila. Chvíľami som mala smutný pocit, chvíľami som sa smiala. Ako už bolo povedané, koniec je krásny a skutočný. Tak to v tej dobe chodievalo. Pod slovom "emigrant" si po prečítaní knihy predstavím ťažký 315-stranový príbeh Ludwiga Kerna, ktorý zápasí o prežitie zubami-nechtami. Uvedomme si, že tí ľudia nemali domov. Boli odtrhnutí od svojich rodín a vzťahy sa nadvezovali veľmi ťažko. Šťastný to človek, ktorý mal blízkeho priateľa.
"Myslime na niečo iné. Pre mňa za mňa, hoci aj na kvety."
"Prečo práve na kvety?"
"Na niečo krásne, nechápeš? Na niečo, čo nás rozptýli."
"Mňa kvety nerozptýlia."
"Raz som videl záhon ruží." Leopold sa silou-mocou pokúšal sústrediť. "Vlani v lete pred väzením v Pallanze. Vo večernom slnku, keď nás prepúšťali. Červené ruže. Červené ako...ako..."
"Ako surový biftek!" pomohol mu Moenke.
"Ach, dočerta!"
Zarachotil kľúč. "Už nesú žranicu," povedal Moenke.
Dvere sa otvorili. Nebol to väzenský kápo s jedlom, ale dozorca. "Kern..."
Ten vstal.
"Poďte so mnou! Máte návštevu."
"Asi prezident republiky," predvídal Leopold.
"Zrejme Klassman. Ten má papiere. Možno mi doniesol nejaké jedlo."
"Maslo!" povedal Leopold zbožne. "Kusisko masla žltého ako slnečnica!"
Moenke sa uškrnul. "Človeče, Leopold, ty si ale lyrik! Teraz myslíš dokonca na slnečnice!"
Popravdě od této knihy jsem čekala daleko víc. Místy jsem se ztrácela v postavách. Konec mě potěšil.....
Skvěle napsaný román o životě a osudech emigrantů a lidí vyhoštěných z Německa.
Nečetl jsem ještě nic, co by tak vystihovalo situaci válečných uprchlíků, jak se to daří právě tomuto románu, jenž bez příkras líčí osudy hned několika lidí vyhnaných ze svých domovů do cizích zemí a měst, kde jsou nuceni pokoutně přežívat mimo společnost, jejíž většina nechce vidět tu obrovskou nespravedlnost na nich spáchanou a odvrací svůj zrak od vší krutosti, která se jí samé zatím netýká, protože se odehrává až kdesi za jejími státními hranicemi. V těchto příbězích je obsaženo mnoho utrpení a smutku, s nimiž se autor vypořádává často pomocí ironie a černého humoru, ale zároveň také neméně lásky, pro níž stojí za to i zemřít, nebo naděje, která snad nikdy nekončí. Je zde rovněž spousta prostých úvah o životě či smyslu lidských počínání a navíc i plno krásných momentů, které dokáží zasáhnout přímo do srdce. 100 %
Remarqua miluju, je to opravdu jeden z mých nejoblíbenějších autorů a téměř jako všechny jeho knihy mne ani tato nezklamala. Trochu mě překvapil (příjemně) v podstatě šťastný konec pro oba mladé milence Ludvíka a Ruth, méně optimistický pak byl pro Steinera.
Můj již sedmý Remarque, ale opět nezklamal.. Knihu bych zařadila mezi mé 3 nejoblíbenější od něj.
´´ Príjmam tvoj papierový život a ty teraz musíš prijať moju smrť. Keď nedokážu pomáhať živí, musia nám pomocť mŕtvi. ´´
Miluj blížneho svojho kniha, ktorá ma doslova nadchla. Myslel som si, že nič nepreváži knihy Na západe nič nové alebo Iskra života od majstra svojho remesla. Toľko kníh z prostredia vojnovej a povojnovej Európy a stála nachádzam nové a nové variácie nové a nové metaforické vyobrazenia hroz, bolesti, smútku, útrap ... každodenného života ľudí, ktorí žili v tomto období. Jedná sa o veci, ktoré sa nám dnešným obyvateľom EU zdajú neskutočné a svoju realitu im uznávame len keď ich nachádzame na stranách kníh či dokumentov v TV. Pri čítaní knihy, ktorej dej neskutočne letí a máte pocit akoby sa vám dej premietal pred očami, doslova cítite emócie a pocity hlavných i vedľajších hrdinov. Opis ich vnútorných pochodov, prežívaných situácii, lásky, nenávisti, beznádeje toto všetko a ešte oveľa oveľa viac som dostal vďaka čítaniu tejto knihy. Nádherná kniha.
Kniha mně naprosto strhla svým dějem.Osudy uprchlíku,jejich příběhy plné bolestí a emocí.Dala bych víc jak 5 hvězdiček.
Pět hvězd je pro tuhle knížku málo! Zasloužila by jich klidně i deset. Když jsem četla anotaci, že je to příběh emigrantů, kteří byli nuceni ještě před druhou světovou válkou opustit z nejrůznějších důvodů Německo a potloukali se ze země do země půlkou Evropy, říkala jsem si, jestli mě to bude bavit. A Remarque mě z této mojí hloupé myšlenky vyvedl už při první kapitole. Jeho postavy byly neuvěřitelně lidské (ať už šlo o to, že se jejich lidskost projevovala v tom, že byli ochotni pomoct druhým, byť sami neměli skoro nic, nebo na druhou stranu spočívala právě v typicky lidských a často i negativních vlastnostech jako je podvod, trestání naivity, udělování životních lekcí atp.). Skoro každá postava, která se příběhem třebas jen mihla a její životní příběh se vešel na dvě strany a pro hlavní hrdiny to byl třebas jen náhodný známý, byla přesto neuvěřitelně silně popsaná a zanechala ve čtenáři dojem. Poselství této knihy není jedno, dá se jich vyčíst hned několik, síla přátelství (tu pro mě představuje hlavně Steiner), to, že ti, co nemají skoro nic, neváhají pomoci jiným v nouzi, aniž by za to něco čekali nazpět a je to vlastně pro ně něco absolutně přirozené (většina postav, co Kernovi a Ruth nějakým byť nepatrným způsobem pomohla), nespravedlnost a nesmyslnost lidského počínání (to, proč postavy musely emigrovat, neustálé bizarní peripetie při přechodech hranic, nesmyslnost předpisů, které postrádaly logiku a přesto řídily život mnoha osob ve vyhnanství). Mojí nejoblíbenější postavou byl Steiner, jeho přístup k životu byl místy obdivuhodný, a byť mu život uštědřil nejednu ránu, nebál se to životu a lidem v něm oplatit. U některých scén s ním jsem se musela smát, naopak na řadě míst v knize a nejen těch, co se Steinera týkaly nešlo neuronit slzu. Jeho hraní karet s celníky bylo kouzelné…
„Steinerovi chodil velmi dobrý list. Rakouská celnice hrála proti němu se zoufalou statečností. Bojovali, avšak hráli fair. V jednu hodinu v noci už si říkali křestními jmény. Ve tři si tykali. Ve čtyři byli zcela familiární, označení „prase“, „dobytku“ a „sračko“ se nepovažovaly za urážku, nýbrž za spontánní výraz údivu, obdivu a sympatie. V pět hodin vešel celník, konající službu. „Děti, je nejvyšší čas, abyste dovedli Josefa přes hranice.“ Rozhostilo se všeobecné mlčení. Oči všech se zahleděly na peníze, které ležely před Steinerem...“
Kniha je plná krásných a prostých a přitom zároveň i složitých myšlenek o životě. Zaujala mě např. scéna, kdy se sedlák ve Švýcarsku podivoval nad nesmyslností důvodu, proč musel Kern opustit rodnou zemi a proč je, byť nic neprovedl, pronásledován jako zločinec, jeho hláška, že člověk se selským rozumem to nepochopí, mi přišla víc než trefná. Dojala mě např. scéna, kdy Ruth trávila čas u nemocné ženy jiného emigranta, jež byla vážně nemocná a stejně tak i Steinerův vztah k vlastní ženě, kterou musel nechat v Německu a řada dalších. Ale těch drobných příběhů jež vyčarují zničehonic úsměv, dojmou (někdy až k slzám) nebo donutí zamyslet je v knížce tolik, že snad není ani kapitola, u které bych mohla říct, že byla slabá, pro mě osobně byla celá knížka na plný počet a Remarque „pan vypravěč“…
"...člověk má žít tak, jako kdyby se už neměl nikdy vrátit domů."
Krátka veta, ktorá presne vystihuje život emigrantov pred druhou svetovou vojnou. Je to smutný príbeh o putovaní ľudí, ktorí chcú žiť, milovať a niekam patriť a predsa im to nie je umožnené. Papier na "legálny" život nemajú šancu získať a tak im neostáva nič iné, len ísť odnikiaľ nikam, so strachom o budúcnosť a s malou nádejou na zázrak, v ktorý aj tak nikto z nich neverí.
Aj napriek týmto nepriaznivým podmienkam sa zrodí láska medzi Ruth a Ludvíkom, ktorá im dáva chuť žiť a ktorá je zároveň aj zmyslom ich bytia v zemi nikoho. Remarqueovi sa podarilo veľmi pekne vykresliť vzťah týchto dvoch mladých ľudí a ich láska je vlastne svetlom a nádejou v dobe plnej melanchólie a neistoty.
"Ruth se o něho opřela. Na tváři ucítil její vlasy. "Ruth", řekl, "vím, že to není nic jiného, než troška sounáležitosti v té spoustě útěku a prázdnoty, ale pro nás je to určitě víc, než mnohé, co má velké jména"..."
Ďalším faktom, ktorý mi kniha ukázala je ten, že v akejkoľvek dobe, v akejkoľvek situácii sa nájdu ľudia, ktorí sú ochotný pomáhať aj za cenu riskovania vlastných životov. A samozrejme nesmie chýbať ani protiklad dobra, čím sú v tomto prípade ľudia, ktorí robia všetko len vo vlastný prospech a nikdy nebudú nezištne pomáhať druhým.
Nejde nespomenúť postavu Steinera, ktorý je symbolom dobroty a vďaka ktorému bol život niektorých ľudí lepší.
Miluj blížneho svojho je pre mňa knihou o dobre a zle, o zúfalstve a nádeji, o láske a nenávisti a hlavne o zmysle života. A preto si dovolím na záver použiť Remarqueove slová: "Připijme na všechno, co je na světě krásné - to je nezničitelné!"
Kniha mě nadchla - můj první Remarque. Čte se sama a člověk hrdinovi prostě celou dobu drží pěsti....
Se zaujetím jsem se ponořila do života těch, kteří se ničím neprovinili, a přesto byli stíháni a neustále se museli ukrývat. Stále se mi zdálo, že jsem knihu už četla, některé pasáže mi přišly velmi povědomé. Silný příběh, kvalitní kniha.
Tenhle příběh opravdu přinutí se člověka zamyslet nad obecnými hodnotami materiálního světa. Je těžké si představit, že nejen že nemáte naprosto nic, ale navíc nesmíte nikde legálně existovat, natož pracovat. Tuto atmosféru se povedlo autorovi převést na stránky románu naprosto bravurně. U hlavní postavy je vývoj, způsobený zkušenostmi z ulice, skvěle vykreslený a také nejvíce patrný.
Pro zajímavost dodám, že v době četby jsem byl stejně starý jako Ludvík Kern a opravdu nevím, jak bych si na jeho místě vedl sám.
jedna z nejkrásnějších knih, co jsem kdy četla...je to již dávno, ale stále si pamatuji, jak dlouho ve mně doznívala...nebyla jsem v té době schopná číst něco jiného...musela jsem to nechat dojít...
Mám ráda autora a všechny jeho knihy mne dostaly, ale tato asi nejvíc...
Je dobré si vpomenout, že uprchlíkem se může stát každý. Pak i jediná noc strávená v teple, jediný kontakt na známého někde v dálce, může být jistota k nezaplacení. Osudy lidí, kteří nejsou v mocenském uvažování elit bráni v potaz ukazuje kniha jako boj o důstojné přežití.
Štítky knihy
Židé německá literatura 30. léta 20. století strach mezilidské vztahy vystěhovalci, emigranti
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Kniha Miluj bližního svého je v
| Právě čtených | 13x |
| Přečtených | 1 934x |
| Čtenářské výzvě | 174x |
| Doporučených | 108x |
| Knihotéce | 643x |
| Chystám se číst | 260x |
| Chci si koupit | 44x |
| dalších seznamech | 6x |
Vůbec jsem nevěděla, že se něco takového dělo; že lidé nemohli žít ve své, ale ani v žádné jiné zemi. Vlastně jen překáželi. Zajímavé sledovat, jak si státy hrdiny této knihy přehazovali jako kupu uhlí. Konec mě dostal. Jedna z nejlepších knih.