Milostné strasti nebožtíků

Upřímně řečeno, tahle kniha mě bavila výrazně méně než Balónky oběšenců, Tomie nebo Spirála. Přesto bych lhal, kdybych tvrdil, že v sobě nemá nic zajímavého. Motiv tajemných věšteb, přízračných dívek posedle sledujících svůj idol a zároveň skrytá kritika zbožšťování J-popových hvězdiček v sobě určitý potenciál má. Jenže ten je využitý spíš nárazově než systematicky.

To, co mě ale drželo aspoň částečně ve hře, je kresba. V některých momentech dokáže být opravdu nepříjemná — mráz mi běhal po zádech hlavně na stranách 204, 216 a 217. Právě tady autor připomíná, proč patří mezi legendy hororové mangy: vizuálně dokáže zasáhnout i tam, kde příběh trochu pokulhává.

Dvě povídky Prapodivní sourozenci na mě působily jako čistý střed. Neurazí, ale ani nenadchnou. Černý humor je sice příjemným kořením, jenže tentokrát postrádá větší ostří a zapamatovatelnější pointu.

Zbývající trojice povídek je kvalitativně dost nevyrovnaná. Vzpomínka na realistické hovno je vyloženě anekdotická záležitost o… hovně. Ano, chápu záměr i absurdní nadsázku, ale pocitově mi to přišlo jako laciná výplň. Žebranda má solidní atmosféru a povedený body-horror vizuál, jenže samotný příběh ve mně nic silnějšího nezanechal. Nejvíc mě oslovil Dům iluzorních bolestí — nápadově svěží, vizuálně zajímavý a dobře vystavěný, bohužel se podle mě rozpadá v závěru, který působí nedotaženě a bez skutečné pointy na závěr.

Celkově tak knihu vnímám jako spíše průměrné dílo autora, od něhož mám mnohem vyšší očekávání. Pokud s jeho tvorbou teprve začínáte, rozhodně doporučuji sáhnout po silnějších titulech, jako jsou Tomie nebo Spirála, a k tomuto svazku se vrátit až později — ideálně ve chvíli, kdy už máte od autora něco načteného, a víte jaké kvality je Junji Ito schopen dosáhnout.

Klasický Itó - neurazí, nenadchne a pokud od něj máte něco načteno, tak už ani nepřekvapí. Některé příběhy jsou lepší, jiné horší, ale všechny jsou zase tak divné a místy nechutné. A jo, konce Itó moc neumí.

Milostné strasti nebožtíků - 75%, Prapodívní sourozenci - 90%, Dům iluzorních bolestí - 90%, Žebranda - 80%, Vzpomínka - 80%. Celkově tedy 83%.

Jak to již poslední léta bývá, tak i tato Junjiho sbírka obsahuje jeden hlavní a pár menších příběhů. Co se týče hlavního, vyprávějícího právě o strastech nebožtíků, byl rozhodně nejlepší. Nápad i jeho zpracování byly na jedničku a postavy mě bavily. Mnoho čtenářů si stěžuje na jeho ukončení, což takto… je to uspokojivý konec? Ne. Urazil mě? Taky ne. Spíš se jedná o klasického Ita, který vyšperkuje skvělý příběh a konec odflákne na dvou stranách. Osobně bych rád měl na konci nějaké lepší uzavření, ale zároveň si myslím, že tento konec dodává také příběhu určité kouzlo.
Větší problém mám s ostatními povídkami. Netuším, zda tyto sbírky vycházejí stejně i v zahraničí, nebo se příběhy takto mixují jen u nás, ale tady mi to nepřišlo moc šťastné. U větších příběhů jako Spirála nebo Tomie jsou plusové příběhy na konci příjemným osvěžením, tady to ale působí jen jako nepovedený pokus zvětšit číslo stran.
Nápad domu iluzorních bolestí se mi sice moc líbil, ale tady už zpracování a čtivost pokulhávaly. Nejvíce si čtenáři stěžují na dvojici povídek o podivných sourozencích, a i já musím souhlasit. V netflixovém seriálovém zpracování mi to nevadilo, ale tady se z nich staly jen zmotané, nelogické a na nic nenavazující příběhy.
Je to ale hrozná sbírka? Určitě ne, pořád je to manga, která se vždy bude číst aspoň trochu svižně a zábavně, ale když vím, jaká kouzla umí Junji vytvořit, tak je toto opravdu slabé.

Itó neumí psát konce, to je bohužel smutný fakt, který už byl vidět v Rybách nebo Balóncích oběšenců. Milostné strasti nebožtíků nejsou výjimkou, ale mě už to začíná iritovat. Pokud věnuju několik set stran čtení příběhu, tak chci zakončení sakra a ne "domysli si sám". Jinak tu chybí i Džundžiho klasické nechuťárny, nebo je jich spíš dost pomálu a druhou polovinu knihy, kde je několik menších příběhů, jsem se vyloženě nudil. Jak jsem byl zpočátku z Itóovy tvorby nadšený, tak poslední dobou jsem se moc nebavil.

Hlavní příběh mě fakt bavil, držel mě u čtení. Vedlejší příběhy mi ale nesedly, hlavně ty podivní sourozenci mi nebyli moc příjemní. I tak byla kniha zajímavá a ráda jsem si ji přečetla.

Zajímavá manga ... neobsahuje jen jeden příběh, ale více (Milostné strasti nebožtíků, Prapodivní sourozenci, Dům iluzorních bolestí, Žebranda)... za mě top byl právě titulní příběh, ale dobré byly I ostatní příběhy (nejméně za mě druhý příběh o sourozencich) ... četlo se to svižně...

Poprvé jsem byl Itóem mírně zklamán. Nevím, jestli to bylo náladou, nebo že jsem před touto mangou četl jeho Spirálu. A viděl i její skvělé anime zpracování. Ale pilotní příběh o tajemném chlapci, kvůli kterému páchají dívky hromadně sebevraždy mě zkrátka moc nebavil. O něco lepší jsou příběhy podivné skupiny sourozenců. Je ta taková variace na sedmdesátkové horory a dávají vzpomenout třeba na rodinu Hardestových z Texaského masakru, nebo na italské duchařiny. Povídku o domu plném bolesti, a to doslova, považuji za vrchol sbírky. Za ní by se nemusel stydět ani Poe nebo Kafka. Příběhem o dívce fascinované žebry jde kvalita zase dolů. No a co napsat o Vzpomínce na realistický hovno? Autobiografický úryvek z dětství, ze kterého si uvědomíte, jak jsou pořád japonská a evropská kultura rozdílné. I přes mírné výhrady ale jde, i díky perfektní kresbě, pořád o to nejlepší z hororové mangy, co u lze sehnat.

Mangu skoro nečtu, ale tady mě zaujal příběh. A příběh mě fakt bavil snad kromě poslední části, kterou jsem asi nepochopil. Kresba je na mě prostě mangová :) Takže ji ani nehodnotím, mě se to prostě nelíbí. Ale kvůli scénáři by si to i odpůrci mangy mohli přečíst.

Dílo se mi líbilo, klasická Itovina no xd Mám ráda, jak celou knihu nezkonzumuje jen jeden příběh, ale samotné Strasti mi pak přišly už delší. Jako u předchozích děl se mi líbí nějaká konotace s folklórem, až zapomenu o čem to je, ráda si to přečtu znova. A jo, to s tím hovnem je hodně náhodný :´D

Většina se mi líbila, ale co to sakra bylo s tím hovnem? :D

Miluju povídky. I v krátkém formátu se do nich vejde spousta informací a děje. Obzvlášť si užívám ty hororové. No a hororové povídky v manze od Itóa? Bomba. Sice je mým oblíbencem stále Spirála, ale nebožtíci rozhodně nebyli marní. Nejvíc se mi líbila povídka o domu plném bolesti.

Milostné strasti nebožtíků jsou klasickou duchařinou, která vás oblaží vším, co k tomuto žánru patří: fantastickým nápadem, skvělou atmosférou a trochu rozporuplným zasazením do reálného světa, o plytkém konci nemluvě. A i když se jedná o asi nejslabší sbírku Džundži Itóa, která u nás vyšla, pořád jde o nadprůměrně strašidlácké čtení.
Více v recenzích.

Tohle bylo bohužel slabší. Nebylo tam nic originálního, překvapivého, nějak extra brutálního, ani děsivého. Prostě takové obyčejné. Přijde mi to jako prvotina začínajícího autora. Rozhodně ne jako dílo někoho, kdo má za sebou Ryby či Balónky oběšenců. Kdyby tohle bylo jeho první dílo a postupně se zlepšoval, tak pro to mám větší pochopení, ale tohle není dílo hodné mistra Itó.

Na Džundžiho staršie kusy (Ryby – Útok z hlubin, Balónky oběšenců a další hororové příběhy) to síce nemá, ale bavilo ma to viac ako Tomie, nevraviac o Kočičích deníkoch, ktoré asi potreboval spraviť, aby sám sebe (a možno najmä svetu?) dokázal, že nie je len hororový autor. Ale čo je zlé na tom, byť „len“ špičkový hororový autor? Takže jeho návrat k žánru som uvítal. Milostné strasti něbožtíků trochu klamú telom, čo je chyba zavádzajúcej anotácie na zadnej (prednej, ehm) časti obálky, kde sa ani slovom nespomína, že v skutočnosti manga neobsahuje len jeden ucelený príbeh, ale je to skôr zbierka poviedok. Ústredné „strasti“ tvoria cca 70% a potom sa tu nachádza viacero ďalších, už podstatne kratších príbehov. Kým ten ústredný je na Itóov vkus pomerne neexplicitný (hoc pár chuťoviek by sa našlo), zato silne pracuje s atmosférou mestskej legendy, ostatné „poviedky“ sú už starý dobrý Itó so všetkým puchom, pachom, hnusom a humusom, na aký sme zvyknutí a ktorí samozrejme nesadne každému. Osobne som tohto autora každopádne odjakživa vnímal ako človeka, ktorého zvrátená myseľ je schopná vymýšľať neskutočné úchyláčtiny, ale zároveň ich šikovne kombinuje s prepracovanými scenármi. Nemáme dočinenia len s nechutnou samoúčelnosťou. Určite by som skritizoval obálku a názov – vyvolávajú klamlivý dojem, že vás čaká čítanie pre puberťákov s miernou dávkou mystiky. To fakt nie. Scenáru by som potom vyčítal viaceré nezrovnalosti (kde je polícia?) a nedomyslené univerzum (ako zvyšok sveta berie na vedomie existenciu mesta, v ktorého uliciach sa bežne pohybujú desiatky prízrakov bežne viditeľných normálnym ľudským okom?).

Na přečtení této knihy jsem čekala poměrně dlouho.. Kniha sama o sobě byla dobrá, ale kdybych jí měla porovnat s jinými příběhy od Junji Ito tak tento příběh byl maličko slabší.. Například Tomie nebo The Limital Zone bylo lepší..

Slabší povídkový svazek od mistra manga hororu, ale pořád velmi kvalitní
Spirála za mě zůstává neporažena:)

Milostné strasti nebožtíků mi od majstra hororu nejak nesadli. Problém bol hlavne pri hlavnom príbehu, kde pre mňa ten námet nebol dostatočne zaujímavý, prišiel mi naťahovaný a oveľa spokojnejší by som bol, keby mal len pár strán a radšej by tu bolo viac rôznorodejších hororových príbehov. Inak však samozrejme pre fanúšikov autora odporúčam.