Milá sedmi loupežníků

kniha od:


Koupit

Milá loupežníků byla odvážná a nechtěla se vázat, tak odešla k loupežníkům a zavázala se, že bude každého milovat stejně. Přirovnává se ke květu – nechce být „utrhnuta“ (metafora). Pro loupežníky je nadějí a důležitá. Když ale zabili člověka, jejich vztah se začne měnit...

Lyrickoepická balada s typicky romantickým námětem lásky a zrady.

https://www.databazeknih.cz/images_books/34_/3425/mila-sedmi-loupezniku-3425.jpg 3.6136
Žánr:
Literatura česká, Poezie
Vydáno:, Maťa
1. vydání originálu:1906
Počet stran:80
Jazyk vydání:český
Edice:Miniatury (18.)
Ilustrace/foto:Markéta Hlinovská
Vazba knihy:měkká / brožovaná
ISBN:80-7287-036-X
Nahrávám...

Komentáře (8)

Kniha Milá sedmi loupežníků

Přidat komentář
Zelený_Drak
12.02.2018

ČÁST 1 ZE 2

Na střední jsem četla k maturitě Milou sedmi loupežníků a již tehdy si Viktor Dyk získal mou přízeň, a to navzdory tomu, že právě v ději Milé sedmi loupežníků je těžké se napoprvé (i napodruhé) zorientovat. Po třetím přečtení mi ještě zůstává nejasné, jakto, že jich viselo sedm, když jednoho zabili už předtím. Možná ho pověsili už mrtvého? Buřiči jsou rozhodně srozumitelnější. Dyk je nadčasový autor a ve své tvorbě věrohodně zachycuje člověka. Jako obvykle připojuji úryvky. Vzhledem k tomu, že jde o epiku, tak pozor SPOILERy.

Prolog (1912)
"Já stárnu, pravda. Vidím cizí hoře.
Co s chápavýma počít očima?
Já stárnu, běda. Ale stárnu tvoře.
Bol jako radost víc mne dojímá.

Já stárnu, pravda. Vlasy šednou lety.
A pravda též, že dny se nevrátí.
Než zřít-li mohu na lučině květy,
proč bych měl touhu mít je trhati?
...
Jsem změněn, ano. Prchla temná havěť,
jež slétla se jak sýčci na věži.
Já bořil jsem a chtěl bych nyní stavět.
Pro věk či den? Co na tom záleží?
...
Hry vzdorných revolt, zákeřné a chladné,
dohrány, mrtvy. Spusťte oponu!
Nepadly sny, jen snící básník padne,
poslušen odevěkých zákonů."

***

Buřiči – Navarovská elegie
Bouře, jež děsila, ničila, bila,
bouře ta očistila.
S velikým soucitem, bez děsu, úžasu,
pozírám do temna, pozírám do jasu,
pozírám na děje, pozírám na pletky,
pozírám v příčiny, tak jako výsledky,
pozírám na štěstí, předčasně zemřelá,
na ctnosti ďáblovy, na hříchy anděla...

***

Buřiči – Tři – 2
Péče žen, život mi upředla jemně,
génia maminka viděla ve mně,
...
Tak k roli jsem přišel prokleté
zázračného dítěte.
...
Génij jde bez ohledu vpřed
a pro génia je tu svět.
Génij je maják, který bdí,
a vidí to, co jiní nevidí!

Morálky nezná: zná jen fakt.
Akt jako akt!

Pro blaho světa
talenty vzbouzela matka i teta;
...
Génij vše může činiti,
génij se musí vyžíti.
Kult zla mne upoutal, kult silných duchů,
nemoh jsem dýchati v měšťáckém vzduchu,
touhou jsem práh
zlo chutnat v různých podobách;
opilý byl jsem černou vědou,
hříchu abecedou,
pyšný, král,
nade vše květy zla jsem miloval.
...
Ve vězení mém vyrostla
touha zla;
když cela tělo poutala,
má fantasie těkala
do dalekých, záhadných sfér,
v jeden směr.
...
Žár jakýs nervy prochvěl temně,
stará má vášeň se vzbouřila ve mně,
s ní mstivý, dráždivý pocit
nad nevinným vším procit.
Daleko krajina byla pustá.
Děvče jsem povalil, zacpal mu ústa.
Nikdy jsem rozkoš necítil tak,
jak když hleděl jsem v zděšený zrak,
v ty oči horečné.
...
Ta hrůza činu – jak bych řek? –
– kořenila požitek.
...
Ó, zlo je rozkoší, nad kterou není,
krev naši pobouří, krev naši vzpění,
opustit jenom nesmí city
půdu morality.
Zlo bez té příchuti není zlo moje,
zlo žádá, abys znal, že tvůj čin zlo je.
Nechci já morálnost ničiti:
morálky proplétat, morálky šálit,
morálce blížit se, morálce vzdálit,
toť krásný program pro žití.
...
Génij se musil vyžíti –"

***

Buřiči – Tři – 3
Byli jsme bratři: tak a tak.
On byl tak hodný a já darebák.
Nevím, jak přišlo to: nebylo nad něj.
Z očí mu zářila veškerá ctnost.
Na něho vřeleji a na mne chladněj
každý se zadíval. To budí zlost.
...
Můj bratr se mi mění ve snu
v divného, zlého upíra.
Marný je odpor, marný hněv,
saje mi krev, saje mi krev,
saje mi krev – a druhý den
malátný vstávám, unaven.
Poznámka stále ruší klid:
Moh bys si Jana za vzor vzít.
...
Míjela tak doba.
My jedno děvče milovali oba.
Čert nikdy nespí, jak se říká.
Měla ho ráda Veronika.
...
– něco se lámalo. Co do těch krámů?

Až třetí den jsem se vrátil z flámu.
Matka se ptala jízlivě:
Synáčku, ještě na živě?
Je dobré pivo "U věnce"?
A líbil jsi se panence?
Vedeš to pěkně! – Otec však
děl pouze: Byl vždy darebák.
...
Uprostřed nějak mezi bděním, snem,
zjev Veroničin stále viděl jsem.
Když mdloba víčka zavírá,
šeptám si: Zabiji upíra.
Musí být moje: tak či tak.
Jak známo, byl jsem darebák.
...
Od Hůrky cesta podél řeky úzká.
A blíže Skály hluboký je sráz.
Od dešťů půda něco málo kluzká.
Kdo spadne dolů, zlomí sobě vaz.
...
Noc byla tmavá. U sta hromů!
tak asi špatně dojdou domů.
Noc tmavá... vyruší kdo stěží
na měkkém loži po lese.
A jestli s tebou milá leží,
i tvrdší lože snese se.
...
Umře-li dívce její milý,
může být z toho nepříjemně.
Je-li však hezká – nu, co z toho?
Deset jich najde za jednoho.
I já jsem slzel častokrát.
Říkali lidé: Měl ho přece rád.
...
Celou věc lze říci několika slovy:
nevěstu ved jsem domů po bratrovi.
– – – – – – – – –
Jsou věci, body, na něž líp se nevzpomíná.

Mně Veronika porodila syna.
...
Jan zavražděný zírá z všeho.
Je krutá pomsta zabitého!

Čas míjel tak, hoch zvolna rost.
Janova celá minulost
šla znovu mýma před očima:
hoch stejně cítí, stejně vnímá,
stejně si hraje... hrůzou štván
dívám se často: Celý Jan!
...
Když zadívám se v oči svojí ženy,
hledí z nich někdo dávno zavražděný.
...
Nikdy jsem neprosil, pot na své skráni,
nikdy jsem nežebral o smilování!
Nikdy jsem nehrál nevinu!
Nutno-li zahynout, zahynu!

Zelený_Drak
30.01.2018

ČÁST 2 ZE 2

Buřiči – Slepý – 14 a 15
V hasnoucím ohni ještě jiskry blýskly
v okamžik ten.
Dvě ruce hrdlo Eckermanna stiskly,
když přišel druhý den.

To hrdlo stiskly vášnivě a prudce,
než dozněl hlasu zvuk.
Dvě ubohé a zoufalé dvě ruce,
prošedší peklem muk.

Dvě ruce, které bídu celou mstily,
dvě ruce rebela,
dvě ruce hrdlo ono zaškrtily.
Duše se nechvěla.

Podlaha síně náhle zaduněla
mrtvoly nárazem.
Slepý stál vzpřímen, nepohnutý zcela,
s klidným svým výrazem!
...
Den čtyřicátý holubice letí
s poselstvím z daleka.
Na arše nikdo z Noemových dětí
nečeká –

***

Milá sedmi loupežníků
Prolog
Jsem ten, jehož, lesy, znáte,
jemuž vrazi řeknou brate,
loupežník jsem Jaromír.

Sedm vidím loupežníků,
jak jsem zřel je před lety.
Milá nosí pro ně kvítí,
musilo prý všechno býti;

1
A cesta vede sídly sov
a časem slyšet píseň sýčka.
Smrt chodí lesem? Přivřem víčka.
To je ta cesta na hřbitov?

2
Jdu cestou necestou. Dálka mne vábí.
Na zemi budu spát, na hedvábí?
...
Chci zahřát ruce. Je mi zima.
Chci zahřát nohy. Tisíc díků.
– Ty nebojíš se loupežníků? –
Očima hledí planoucíma.
...
Ne, nebojím se. Pouze nudy.

3
Přátelé, vína připijme si.
Žena. My máme pouze ji.
Je naší láskou, nadějí.
Oprátka zítra. Mlčí lesy.

4
Jsem jako svěží polní květ
u cesty, kde jde lidí mnoho.
Jsem pro všecky a pro nikoho.
Je škoda mojich mladých let.

7
Neumím, milá, zprávy dát,
tvář mihla se, meč blýskl v pěsti.
A časně umřít také štěstí.
Byl mladý. Bil se. A pak pad.

Měl zlaté vlasy. Planuly
v zápase jeho oči mladé.
Pak závoj jak když na ně klade.
Byl mladý. Bil se. Zhasnuly.

Já závidět bych málem moh.
Na mechu leží. Les tak voní.
Srny se nad pasekou kloní.
Byl mladý. Bil se. Šťastný hoch!

13
Na stromech tehdy viseli
vyzáblí lidé, hubené hrušky. –
Na zámku tolik veselý,
proč že tak hledíte na naše pušky?
...
Pastýři dobrý, z vašeho stáda
oveček několik účet žádá.
Kázal jste ovšem, že je to hřích,
vrchnost i poddané stvořil jsi, bože.
Na zámku jindy samý smích,
cože tak hledíte na naše nože?
Toužíte k bohu, duše vy zbožná.
A chcem vám pomoci, jak vůbec možná.
Oprátka hotová, k nebi se stoupá.
Jak je to, vzduchem když hruška se houpá,
velebný pane?

14
Já prošla trní, prošla hloží
a klekla jsem tam v pokoře.
Byl zabit. Je to sluha boží.
Bůh vidí to tam nahoře! –

Však kde mám hledat jeho vraha?
Kdo proved čin ten zběsilý?

To řekneme ti krátce, drahá:
My všichni jsme ho zabili!

15
A je to jako jitro prvé
a je to jako dětský smích.
Les leží tady čist a tich,
jak nikde nebylo by krve.

17
A nebuď dnes tak zamyšlený.
Mne dráždí myšlenky tvé dumné.
Ty u nich jsi a nejsi u mne.
Žárlím, jak byly by to ženy.

18
Já žárlím, milá, na ten les,
když vábí k sobě tvoje oči,
na vlny žárlím, v které skočí
tvé mladé, bílé tělo dnes.

19
Tolik let, děvče, hledal jsem tebe.
...
Chtěla jsem promluvit. Chtěla jsem říci:
Dál nechoď. Číhají loupežníci.
Chtěla jsem promluvit: Obrať, jdi domů.
Úklady číhají v stínu těch stromů.
Potůček teče rudý.
...
Chtěla jsem říci: Smrt číhá v mžiku.
Jsem milá sedmi loupežníků.
Smrt bloudí lesem, číhá tu v hvozdě.
– Mech byl tak měkký a pak bylo pozdě.
Potůček teče rudý.
...
Zrak hledí s výčitkou, mrazí jak v zimě.
– Tolik let, děvče, a zradila jsi mne.
Potůček teče rudý.

Peníze cinkají. Tich a něm
on odpočívá pod stromem.
...
Sednu si u tebe. Dobře je tak.
Příliš se tesklivě díval tvůj zrak.
Peníze cinkají, kořist se dělí.
Tak jsme se, cizinče, setkati měli?
Potůček teče rudý.

20
Tys měla, milá všecky ráda,
jak padla kostka, jak byl čas.
Jednoho víc. To byla zrada.

Hrob přítelův ať zarůstá.

22
Leč kdo as byl ten bídný zrádce,
jenž na čakan nás posílá?

To, milí, mohu říci krátce:
Já jsem vás všecky zradila!

23
Vždy časně ráno smutná vstanu
a jdu se modlit k Slitovníku.
– Spí v lese, visí na čakanu
mých sedm smutných loupežníků.
...
A já vás všechny milovala
v hlubokých lesích při měsíci.
A já vás všechny zrazovala,
mí smutní, krásní loupežníci!

Marika Vanova
16.01.2018

Tuto knížku jsem si vybrala kvůli výzvě, protože básně běžně nečtu. Tak jsem sáhla po Dykovi, kterého měl můj syn zrovna doma z knihovny. A mně se to líbilo, vychutnala jsem si to četbou nahlas. Nejvíce báseň Tři.

aktijnov
04.11.2017

Krásná balada! Jen jsem se tam občas nemohla dobře zorientovat...

Kopretina
13.04.2017

První část - Buřiči a vůbec první báseň mě velmi zaujaly. V Milé sedmi loupežníků jsem se ztrácela. Jsem ráda za setkání s tímto autorem, zajisté se k němu budu vracet.

ladyfromskye
03.06.2014

Krásná a poměrně obsažná poéma obracející se svým námětem k takovému velikánovi, jakým byl Friedrich Schiller. Pro mě jedno z nejlepších děl české novoromantické tvorby. Škoda, že má tak nízké hodnocení, nezaslouží si ho.

oolinkaa
15.06.2012

Téma dnešní doby.. Je to tak!! Láska, nevěra, zrada!

WEIL
24.08.2011

Láska a zrada, jak časté téma pro básníky.