Mihotání: Na konci Grónska

Mistrovská reportáž!

Ilona Wiśniewska ve své reportážní knize Mihotání nechá čtenáře nahlédnout do životů poslední hrstky původních obyvatel nejsevernějších oblastí  Grónska. Okamžitě rozbíjí představy o spokojených Inuitech, obývajících iglú v naprostém a dokonalém propojení s přírodou. Čtenáře naopak ihned vrhne do komunity vykořeněných a mnohdy nešťastných lidí, kteří vlivem kolonizace přišli o svou vlastní identitu. Ani Grónsku se totiž nevyhnuly negativní dopady kolonialismu. Oproti jiným národům se ale o důsledcích kolonizace Inuitů téměř nemluví, a proto o nich velká část společnosti nemá představu. Lidé v Grónsku jsou tím pádem na své problémy sami a jejich náprava je o to více v nedohlednu.

Ztráta kultury se dnes projevuje nejistotami, vykořeněností a neschopností nalézt vlastní identitu a ukotvit se v ní. Lidé stále ještě vnímají odkaz svých předků, ten však připomíná roztříštěné úlomky starožitné vázy, do které se přimísily střepy nádobí z Ikey a proto ji dnes už nikdo nedokáže složit do původního tvaru. To vše pak ústí v nadměrnou konzumaci alkoholu, v neschopnost zaopatřit a vychovávat vlastní děti, a v té nejhorší fázi v předčasné ukončení života, v čemž drží Grónsko velmi smutné prvenství.

Wiśniewské jde primárně o co nejupřímnější zachycení lidí, kteří své životy žijí doslova na konci světa. Mihotani je v kontextu reportážních knih výjimečná v tom, že se do ní podařilo vtisknout duši. Autorka pozoruje obyvatele nejsevernějších koutů Grónska s velkou empatií a nesnaží se z nich ždímat žádné senzace. Místo toho jim dává prostor vyjádřit jen to, co sami chtějí. Z knihy díky tomu dýchá obrovská autenticita a lidskost. S každým dalším lidským příběhem kniha pomalu prorůstá emocemi a v mých očích tak trochu mění formu a stává se něčím víc než jen faktickou reportáží.

V Mihotání vás nečekají šokující senzace, celá kniha plyne pomalu a dokáže být stejně tak krásná, jako krutá, podobně jako samotný život na dalekém severu. Je to pro mě především citlivý dokument o lidech žijících na tom nejdoslovnějším okraji veškeré společnosti. Lidech s vyrvaným srdcem, kteří nechtějí nic jiného, než si vzít zpět vlastní kulturu a ukotvit se tak v životě, který by jim dával smysl.

4/5

Velmi zajímavá reportážní kniha. Autorka žije nějaký čas v nejsevernějších oblastech Grónska, pozoruje tamní život, mluví s místními lidmi, ale nesnaží se jim míchat do života, nesoudí je za jejich odlišný životní styl.

jedna veľká grónska depresia..knižka pôsobila veľmi pochmúrne..neviem, koľko mi z nej utkvie po čase.. sálala z nej beznádej a smútok nad národom Inughuitov... i keď bola veľmi zaujímavá a obsahovala veľa autetických zážitkov hlavne z polárnej noci, i keď som sa dozvedela veľa o živote obyvateľov osád (lov, vzdelávanie, práca, jedlo, tradičná výroba odevov).. i keď som zistila, ako sa vlastne niektoré inuitské slová vyslovujú..
celé doplnené i menším počtom fotografií. Vďaka Ilone viem, že polárna noc nie je nič pre mňa...

Zajímavé, pro mě celkově pochmurné

Zajímavý vhled do života na pro mě exotickém severním konci světa. Na úplném severu Grónska žije několik desítek Inuitů.. V zemi ledu, tmy, medvědů. Tam, kde malé děti přihlížejí kuchání tuleňů, lišek s narvalů, kde co si neulovíte to nejíte. Kde zásoby a pošta přilétají helikoptérou podle počasí, stejně tak na počasí závisí váš život, pokud potřebujete lékařskou péči, protože se vrtulníku dlouhé týdny nemusíte dočkat. V zemi s vysokým počtem sebevražd mladých lidí a kde základní škola má dětí méně než je prstů na jedné ruce.
Je to také reportáž z koutku světa bohatého na nerostné suroviny, a s obrovskou americkou vojenskou základnou. Reportáž, která nám vysvětlí proč je Grónsko důležitým špendlíkem na Trumpově mapě, proč se jedná o jeho suverenitě a odtržení od Dánska a co vlastně chtějí místní ukazují nynější volby.

Tři hvězdičky, protože čtení bylo takové mihotavé, pomalé a zdlouhavé jako život za polární noci. Ale na únorové mrazy výborná kulisa:)

“Slzy nikoho nepřekvapí. Ani krev. Protože to tady znamená jak smrt, tak život.

Zajímavý exkurz do života lidí, kteří žijí v neskutečně tvrdých podmínkách. Autorce se podařilo esejistickou formou přiblížit nejen několik osudů obyvatel nejodlehlejší vesnice a dopad přírodních cyklů na jejich životní styl, ale také poukázala na nebezpečí zásahů zvenčí, ať už směrem z východu, tak ze západu. Bohužel v dnešní situaci (Donald Trump deklaroval, že bude usilovat o převzetí Grónska) je to strašně smutné čtení... Doufejme v dobrý konec.

Neviem, či viete ako veľmi milujem príbehy o ďalekom severe. Špicbergy, Island, čokoľvek za severným polárnym kruhom, Grónsko...
Ilona Wisniewska mi učarovala svojimi knihami Biele (o Špicbergoch) a Ľad (Grónsko). V knihe Mihotání sa vraciame do Grónska, konkrétne do jeho severnej, najodľahlejšej časti a spoznávame obyvateľov malej dediny. Polárna noc prichádza. Psy do záprahov, ľad, tma, rybolov, tulene a mrože, kožušiny, životné príbehy, ďalšia tma. Celý deň šero. Aj v týchto končinách prežívajú ľudia rôzne pocity na škále emócií, ich životné osudy sú premenlivé. Bez lekárskej starostlivosti, škola, ktorá má doslova dvoch žiakov, nariadenia z Európy, ktoré neakceptujú úplne inú loveckú kultúru, a mnoho ďalších skutočností.
Dajte si Mihotání, fascinujúce čítanie (aj keď subjektívne musím dodať, že predchádzajúce preložené knihy chytili moje ľadové trošku viac).

Informačně výživná, tu a tam nepochopitelná zpráva o tvrdém životě na Severu. Vše podřízeno zákonu přežít. Touha vidět a cítit. A první zdolaná "absyntovka".

Vítejte v Grónsku. V severním Grónsku, tam, kde polární noc zpomalí dech, kde zamrzá moře, kde se jí mroži k obědu a tuleni k večeři, kde malé holčičky loví lišky, kam přiletí vrtulník zítra anebo možná až v lednu a kde se večer všichni dívají na Stardance. Je to pozoruhodná sonda do způsobu života nám tak moc vzdáleného, ale ne nepochopitelného. Neměla jsem v plánu číst Mihotání v době, kdy americký prezident vyhrožuje obsazením Grónska, ale stalo se tak, a kniha tím získala další rozměr a kontext a zbyla po ní mihotavá pachuť.

Mihotání je druhou z knih Ilony Wiśniewsky, kterou jsem nyní otevřela. A s překvapením musím podotknout, že každá je jiná. Trošku jsem se obávala, že se budou informace, které reportérka střádá opakovat, ale není to tak. Ľad a Mihotání se nereplikují, ale doplňují. Mihotání je surové, citově ploché a mrazivé. Pro milovníky zvířat vyloženě asi nevhodné. Nechci tím jednoznačně říct, že já zvířata nemiluji, ale respektuji vzorce chování, které jsou pro národ, jehož se týkají obvyklé, ač se nemusí zdát košer. Drsné prostředí sentimentalitu neodpouští a Grónsko je tím pravým příkladem. Reportérka se pohybuje okolo Baffinova zálivu ve společnosti nejsevernější komunity Grónska a postupně čtenáře seznamuje s jejich vlastním způsobem života. Života, kterému leckdo nemůže rozumět. Života, který je závislý na živých zdrojích, nikoliv na plné pulty potravin. Ono je nádherné jít a vygooglovat si Grónsko. Fotky, které nás zaplaví jsou panoramatické, panenské a vybízejí k probádání dané země. Ale v kontextu autorčina svědectví se za tímto pozlátkem skrývá těžký život, který mnohdy postrádá smysl. I takové může být poznání… Tak proč se vrací do ledové země? Některé z odpovědi naleznete právě v této knize…