Membrány

Kromě stejnojmenné titulní sci-fi novely v sobě Membrány ukrývají několik dalších kratších próz. Všechny pochází z devadesátých let, navzdory svému stáří jsou však stále velmi aktuální a mají současným čtenářům hodně co nabídnout. Texty navíc doprovází povedené ilustrace Tomáše Řízka, které skvěle dotváří jejich atmosféru.

Hlavní hrdinkou Membrán je Momo, třicetiletá kosmetička s úspěšnou kariérou, avšak poněkud zvláštní, až asociální povahou. (Někteří z vás možná tuší, že momo japonsky znamená broskev.) Se svou matkou už dvacet let nemluvila a nejšťastnější je, když může být zavřená ve svém bytě v hlubinách oceánu. Jak se tam dostala, ptáte se? Inu, zemská pevnina se stala neobyvatelnou a v druhé polovině 21. století se takřka veškeré lidstvo přesunulo pod vodní hladinu představující ochranu před nebezpečným UV zářením.
Ačkoliv je Momo se svým stereotypním životem v rámci možností spokojená, stále ji pronásledují znepokojivá zákoutí vlastní minulosti. Jednoho dne ji však následkem nečekaných událostí kontaktuje její matka a z ničeho nic se s ní chce sejít. Poskytne Momo tohle setkání konečně odpovědi na ty nejpalčivější otázky, které ji trápí, a zjistí, co se stalo s její dávno ztracenou kamarádkou Andy?

Když jsem se do Membrán pouštěla, vůbec jsem netušila, jaký příběh na mě čeká. Už po několika přečtených stránkách jsem si ovšem byla jistá, že bude vskutku neobyčejný. Text je až po okraj prodchnutý onou přemýšlivostí a hloubkou, díky které mám knihy asijských autorů tolik ráda. Podněcuje ve čtenářích spoustu otázek, na které ne vždy nabízí odpovědi. Zkoumá důležitost mezilidských vztahů a vlastní identity, světlé i stinné stránky lidství.

Momo je velmi zvláštní postavou, na niž během čtení nejspíš několikrát změníte názor. S každou další stránkou totiž jako byste sloupávali další vrstvu, membránu její osobnosti. Postupně se dozvídáte, co ji utvářelo, čím si musela projít v dětství a jak se dostala tam, kde je. Vytváříte si domněnky jen proto, aby je v závěru autor vzal, zmuchlal jako cár papíru a vyrazil vám dech šokujícím zvratem, který absolutně nečekáte. Musím říci, že v mých očích se jednalo o jedno z nejpřekvapivějších odhalení, s jakými jsem se kdy v knize setkala.

Za zmínku ovšem stojí i autorovy další texty. Velmi se mi líbil příběh s názvem Válka skončila. Ten čtenáře seznámí s Mej-mej, ženským kyborgem, který byl stvořen pouze proto, aby dělal společnost osamělému vojákovi a staral se o jeho základní potřeby. Mej-mej je ovšem navzdory své podstatě velmi zvídavá, touží zkoumat okolní svět. Jednoho dne se seznámí s Lolou, podobnou společnicí, a postupem času se mezi nimi utvoří silné, avšak velmi nebezpečné přátelství.

I tento příběh nabízí mnoho podnětů k zamyšlení a skrytých paralel, v nichž čtenáři mohou objevit nečekané podobnosti s vlastním životem či životy svých blízkých.

Jelikož se však autor v soukromém životě věnuje výzkumu homosexuality a queer literatury, najdeme zde i několik kratších, avšak o to silnějších příběhů věnujících se tomuto tématu. Vzhledem k tomu, že vznikaly v devadesátých letech, odráží se v nich postoje společnosti ke stejnopohlavním párům poplatné tehdejší době. Velmi mi připomněly knihu Počkej na moře z pera české autorky Veroniky Opatřilové, která ve mně vyvolávala podobné pocity. Pokud jste tedy Počkej na moře četli a líbilo se vám, určitě se vám budou líbit i Membrány.

Membrány jako celek fungují skvěle. Samozřejmě, některé příběhy se mi líbily víc, některé míň, u některých jsem si nebyla tak docela jistá, jestli jsem pochopila, co se jimi autor snažil říci. Nejedná se o úplně oddechové čtení, vyžaduje čtenářovu ochotu přemýšlet. Já mám ovšem podobně koncipované příběhy velmi ráda, proto jsem si čtení tohoto souboru próz opravdu užila.