Medúzy

Autorova první kniha byla naprosto výborná, takže jsem měla velká očekávání i pro tuhle knížku, což byl možná ten problém. Autor píše skvěle, čte se to moc dobře, ale ten příběh mě moc nechytl. Mám pocit, že vlastně nic nevíme, přišlo mi to jako takové plácání okolo. Linka s chronickou nemocí byla za mě nejzajímavější část příběhu, je moc dobře, že se tohle téma otevírá. Detektivní zápletka mi moc nesedla a moc se mi sem nehodila. Mám po dočtení takové rozporuplné pocity, je to za mě trochu lepší průměr.

Knížku jsem poslouchala z velké části jako audio (skrz Radio Wave) a následně ji dočítala klasicky. Začátek mě úplně pohltil a byla jsem nadšená (jako důkaz berte to, že jsem knížku musela co nejrychleji sehnat, abych zjistila, jak příběh pokračuje). Přišlo mi to velmi dobře REALISTICKY napsané.

Bohužel ve chvíli, kdy jsem otevřela knížku (tam, kde audio skončilo) jsem se pocitově dostala do jiného příběhu. Do konce chybělo pár stran, což mě překvapilo. Audio uteklo jak nic a myslela jsem, že mě čeká o poznání větší část. Najednou to bylo jiné. Jiné tempo, nenaplněná očekávání z toho, co přišlo. Nevím, co se stalo, ale třeba konec jsem nejspíš vůbec nepochopila a vlastně mě docela naštval - ne v tom smyslu, že bych čekala něco a to nedostala. Jestli to bylo tím, že jsem změnila způsob, jakým jsem knihu konzumovala? Netuším, ale štve mě to, protože jinak jsem si čtení užila a určitě si od autora plánuju přečíst něco dalšího.

Na čtení jsem se moc těšila, protože autorova předchozí kniha Srpny byla opravdu výborná. A dostavilo se zklamání, kniha Medúzy nedosahuje zdaleka kvality knihy Srpny. Ale určitě zajímavé téma.

Připomíná Vegetariánku - tou toxicitou vztahů, hladem a bolestí. Připomíná Srpny - přesností zachycení ženského myšlení, zejména "odi et amo" ženského přátelství. Čte se výborně, stránky ubývají, čtenář ani neví jak a je na konci - uspokojen, ale i zmaten... Nejsem si jista, jestli metafora medúz funguje beze zbytku. Ale možná je to mou neznalostí, o těchto bytostech víme málo a já si dohledala informace až po dočtení (nejstarší živočichové na světě, co přežili pět vymírání, jedovatí dravci se zvláštním způsobem přijímání potravy a rozmnožování) - fascinující... Ztotožnění s antickou Medúzou rozumím lépe. Linka když ne detektivní, tak přinejmenším napínavá se dvakrát zlomí do "aha" efektu - příjemné. A hlavní hrdinka při vší své rozporuplnosti když ne sympatická, tak rozhodně poutavá, lže možná kamarádce a všem okolo, ale rozhodně ne sobě... Doporučuji těm, co mají rádi práci s tajemstvím a nevadí jim určitá dávka nejistoty. A milovníkům antiky, samozřejmě! I medúz - když na to přijde...

Medúzy pro mě byly trochu rozporuplné čtení. Téma mě zaujalo hned od začátku – chronická nemoc, ženské přátelství, závist, vztek a k tomu lehce detektivní zápletka. Kniha je velmi čtivá a většinu času mě bavila, ale jako celek mě nakonec úplně nepřesvědčila.

Nejvíc mě bavila linka chronické nemoci. Líbilo se mi, že autor ukazuje nejen fyzické potíže, ale i nejistotu, bezmoc, čekání na vyšetření a vztek, který dlouhodobé onemocnění může přinášet. Není to žádný idealizovaný obraz nemocného člověka, který všechno zvládá s pokorou, a právě to mi přišlo osvěžující.

Zajímavý mi přišel i vztah hlavní hrdinky s Monikou, jen jsem postupně přestávala věřit tomu, kam až se jejich přátelství dostalo. Některé situace mi připadaly příliš vykonstruované a jednání postav ne vždy uvěřitelné. A pak je tu konec, který mi bohužel úplně nesedl. Nevadilo mi samotné rozuzlení, spíš způsob, jakým k němu autor došel. Měla jsem pocit, že se některá zajímavá témata jen nakousla a zůstala nedotažená.

Přesto jsem ráda, že jsem Medúzy četla. Je to neotřelé a místy opravdu silné čtení, jen jsem od něj nakonec čekala trochu víc.

Knihu jsem dlouho odkládal, protože jsem věděl, že to bude těžké téma. Odjela se mnou dokonce na Balkán, ale dal jsem přednost jiným adeptům. Nakonec jsem jí přelouskal během týdne. Některé části mě bavily a výtečně to odsejpalo, jindy mám pocit, že se děj šprajcnul. Na druhou stranu kvituji, že kniha otevírá /za mě nesmyslně/ tabuizovaná témata. Na místnost s panáčkem chodíme všichni, tak proč nemluvit o nemocech, které se toho týkají? Srpny mi seděly víc. Těším se na další knihu. Jo a chodím nakupovat na Pankrác, kde ty medúzy jsou, takže to ve mně zůstane.

(SPOILER) Mám rozporuplné pocity, po X měsících po přečtení jsem si jen ztěžka vybavovala děj a asi dvě hodiny hledala samotnou knihu. Zkrátka jsem ji zhltla na jeden zátah a silně ve mně nezůstala, ale i zpětně si velmi dobře vybavuji atmosféru temné toxicity a vnitřního rozporu identity. Co ale hodnotím nejvíce negativně, je konec. Zdá se mi to nedopsané, neodpovídající stylu, jak to bylo vystavěné a takové konce nenadchnou, zvlášť když to je místy psychokrimi a horor. Nejvíce mě zaujaly zažívací problémy hlavní postavy - ze zkušenosti okolí vím, jak je to ubíjející a jak se příčina špatně hledá, proto je pro mě i k uvěření, k jakému zoufalství a propasti to může vést.

Mé první setkání s autorem a jsem v rozpacích. Pokud jde o téma nemoci a českého zdravotnictví, tak v tom se může hodně lidí bohužel najít, protože získat diagnózu na dlouhodobé zdravotní potíže je jen špičkou ledovce. Sama vím, jak moc záleží na tom, na jakého lékaře natrefíte a to i v akutním ošetření. Zbytek knihy je ale jen náhled do pomatené mysli. Těžko říct, zda byla taková vždy, nebo ji změnila nemoc a omezení, která sebou nese, ale sledování (sebe)destruktivního chování, které přechází až do manického je čirým utrpením a očekáváním toho nejhoršího. Na otázky, které nás provází od začátku odpovědi nedostaneme, spíš naopak.

Musím vyzdvihnout s jakou uvěřitelností autor napsal tuhle knihu. Jak dokázal jako muž popsat myšlenky a vnitřní rozpoložení ženského myšlení. Taky velmi barvitě popsal nemoc a bolest, kterou vypravěčka zažívá, až jsem občas měla pocit, že to zažívám také. Její vnitřní monolog se mi také hodně líbil. Ale je to takové rozporuplné, občas jsem úplně nechápala motivy hlavní postavy.

Připomnělo mi to knížku.... vzpomněla jsem si, jak jsem četla...
Ne. Tato knížka je úplně jiná než jsem kdy četla, s ničím nesrovnatelná. Co je horší - mít zkažené tělo nebo zkaženou duši? A jak to měla Medúza? A co medúzy?
Silné to bylo.
Klobouk dolů.

Nějak jsem to tentokrát panu spisovateli nevěřil. Vskutku realisticky popsané problémy se zažíváním namontované na toxický vztah dvou kamarádek a okořeněné řeckou mytologií. Plus tajuplná vražda. Výsledný dojem rozpačitý.

Působivé, dobře se čtoucí drama o manipulaci a úlevě z náhlého zmizení, kde stísněnou náladu zesiluje nemoc hlavní postavy. Fragmentární skákání v čase je ok, jen tempo je často zbytečně roztahané a hrdinčiny motivace jsem vzal za svoje až ke konci.

Papírová knížka má 232 stran, já ji v audiu poslouchala 6 hodin, což je sice málo, ale dalo mi to hodně.

Zaprvé mě oslovilo (a zabolelo), že hlavní hrdinka byla chronicky nemocná a zažívala doslova peklo s českým zdravotnictvím. Vztekala jsem se, když od lékařů zaznělo: "Jíte ty piškoty?" A když řekla, že ano, reakcí bylo: "Tak je jezte dál." WTF? Ale ještě větší fu*k up bylo, když jeden doktor prohlásil: "To se pak nedivte, že je vám špatně, když žijete takhle." A pak další odpornost, která mě zvedla ze židle...

Medúzy samozřejmě nejsou jen o nemoci. Ale i název s ní úzce souvisí – hrozně se mi líbilo, když bylo popsáno žahání v žaludku (a vůbec pálení žáhy), což tak hezky odkazuje právě na medúzy. A dokonce tahle zvířata uvnitř příběhu potkáte.

Najdete tu dvě časové linky; minulost o toxickém přátelství a přítomnost o tom, jak vypravěčka přišla do bytu své pohřešované kamarádky jako první, ale utekla, aniž by to někde nahlásila. To pak vede k overthinkingu, jak asi bude vypovídat před policí – co řekne a co ne. Mně osobně přítomná linka bavila o chloupek víc. Zejména postoj hrdinky k tomu všemu, co se děje.

Dalším důležitým aspektem příběhu je právě ono přátelství s Monikou, která se v časové lince z přítomnosti pohřešuje. V jednu chvíli mi jejich přátelství připadalo děsně neupřímný, ale pak byly jako ultimate besties. Pod pokličkou toho všeho mají ale holky dost toxický vztah, což postupem příběhu eskaluje... Jako ta scéna s žiletkou byla EXTRÉM.

Autor taky disponuje skvělým humorem, ač nejde o humorný příběh. Vypravěčka si šla koupit barvu na vlasy, aby měla stejnou barvu jako Monika, konečně ji našla a poslední věta dané pasáže byla: "Monika je ve slevě." :D Tohle prostě miluju!

A celkově jsem si zamilovala i knížku jako celek. Takže pokud máte někdy chuť na něco krátkého, přesto s přesahem a hlubšími tématy, určitě po Medúzách sáhněte!

Bolo to znepokojivé, miestami veľmi nenávistné až nechutné. Autor vhodne prekladá ťažký príbeh informáciami o medúzach, ktoré sú skvele zahrnuté do deja. Za mňa je to mierne slabšie než Srpny, toto ma nerozložilo až tak moc. Tak možno odporúčanie pre tých, ktorí od autora ešte nič nečítali - že je možné knihy prečítať v opačnom poradí, aby to vygradovalo.

Příběh o nenávisti, zlobě, nemoci. Hodně jsem se v něm ztrácela.

Z poslechu knihy mi zůstaly pocity zmatku, určité frustrace z toho, že příběh skončil někde uprostřed. Upřednostňuji více rozvinuté příběhy, ve kterých dokážu pochopit důvody chování postav. Ale možná o tom to je, člověk si myslí, že něco pochopí, ale něco prostě zůstane skryto. Propojení těla a duše je důležité téma, jsem ráda, že mě potkalo.

Překvapilo mě to negativní hodnocení, mně se to totiž líbilo moc, ač to chvílemi bylo poměrně dost zneklidňující čtení. Autor má však talent – skvěle dokázal plynout po různých liniích toxického vztahu, chronické nemoci a bláznovství. Zejména obrazy té psychózy mě nadchly.

Stejně jako u Srpnů vlastně vůbec netuším, na čem jsem. Ale tady mě to zas tolik netáhlo. Části o nemoci hlavní postavy mi po čase začaly být hodně nepříjemné.

Ale finální krystalizace byla šílená, stejně jako hypotetické propojení s řeckými mýty (nebo to bylo jen v mé hlavě?).

Doktoři nespolupracujou s pojšťovnama, a kdo nechce čekat věčnost, musí si to prostě zaplatit.

Welcome to the healthcare of America.