Medúzy

Začátek knihy mě příliš nenadchl, příliš stránek útlé knihy bylo na můj vkus věnováno hledání diagnózy a příznaků nemoci, jež měla vypravěčka. V recenzích jsem četla, že to čtenáře bavilo a že by jim stačila kniha pouze o tom. Mě to úplně nechytlo, vypravěčka byla na velké vícekrát než jaký je počet stránek. A my bohužel s ní. Chápu, že když má někdo bolesti a lékař neví, co mu je a bagatelizuje to, tak je třeba se ozvat a stát si za dalšími vyšetřeními a nebát se trvat na svém. Stejně tak ale chápu lékaře, kteří jsou také jen lidé a můžou dělat chyby a kromě několika pacientů, kteří opravdu potřebují pomoct mají také několik hypochondrů, kteří požadují každý den nové vyšetření, které lékaři ale musí nějak smysluplně vykazovat pojišťovnám. Prostě začarovaný kruh.

Každopádně druhá část knihy měla větší spád, byla více psychologicky laděná a bavila mě víc. Škoda, že nebyla delší. Fajn byla detektivní linka. Za mě tam bylo ale moc nedořešených témat a otevřený konec, což nemám ráda.

Jo a také jsem se dozvěděla něco o medúzách :-)

Autora neznám a jsem velice mile překvapená. Temný příběh o tom, jak moc vás dokáže zničit nezájem doktorů, neodhalená nemoc a zdravá kamarádka (byla to vlastně kamarádka...?). Z knihy čiší zoufalství, beznaděj, vztek, strach, je to skvělé. Líbil se mi příběh i styl psaní.

Takovej horůrek to byl...

Čekala jsem (jako další komentující) více příběh o přátelství, ale figurou většiny knihy pro mě byl život s medicínsky ne(zcela)vysvětlenými příznaky. To je za mě dost povedený popis s vhledy do vnitřního prožívání. Co se týče přátelství, nepřišlo mi to ani tak toxické (vzájemná finanční/nezištná pomoc, podpora, přání si dobrého, i když to bylo bolavé). Trochu vázla komunikace, ale nic mimo běžné vztahy. Pravda, hlavně od září-dovolené a poslední dny v knize byly divné, ale spíš psychotické než toxické (splývání hranic, rozpojování a spojování dvě v jednu, podivnosti v chování). Také bych ocenila pár stran navíc, aby se víc uzavřel případ. Na 230 stran tam bylo dost témat. Medúzí a antické úvahy jsem ocenila částečně, někdy mi to krásně zapadalo, jindy už jsem se ztrácela (ale mohla jsem se snažit víc). Každopádně to bylo dost čtivé, přečetla jsem během jednoho volnějšího dne. Vytříbená práce s jazykem. Moc povedená obálka.

Doktoři nespolupracujou s pojšťovnama, a kdo nechce čekat věčnost, musí si to prostě zaplatit.

Welcome to the healthcare of America.

Chvilku jsem potřebovala, abych si to hodnocení trochu srovnala, protože všichni jsou z knížky šíleně nadšení a já jsem tolik nebyla, tak si říkám, je to špatně? A rozhodně není. :)

Nejvíc se poukazuje na toxické přátelství, ale pro mě tam byl mnohem zásadnější ten zdravotní problém hlavní hrdinky a vážně tleskám tomu, jak autor všechno kolem popsal. Protože kdo zažil, může všechno potvrdit. Poukázání na fungování zdravotního systému je určitě důležité.

Mrzí mě, že jsme se nedozvěděli, co se stalo s Monikou, já prostě nejsem fanoušek otevřených konců nebo domýšlení.

Řecká mytologie mě nebavila a medúzy na Arkádách bohužel tak překrásné taky nebyly, tu zkušenost mám osobní.

Obálka knihy je vážně povedená!

Za mě rozhodně zajímavá knížka s geniálními popisy situací, důležitými tématy a přestože se mi Srpny líbily víc, sáhnu i po další autorově knize.

Po přečtení Medúz ve mně zůstal rozporuplný pocit Čte se to skvěle – text plyne, autor píše s lehkostí, která baví. Ale zatímco po jeho prvotině Srpny jsem si obrazně sedla na zadek, protože všechno přesně zapadlo, jak mělo, tady tenhle moment nepřišel.

Máme tu příběh dvou kamarádek. Přátelství, které trvá od vysoké školy. Jako by mimo jejich svět nikdo další neexistoval. Několik postav se sice mihne, ale na scénu se nedostaví. A tak jsme pořád jen s nimi dvěma – dokud jedna nezmizí.

Knihu otevírá zmizení jedné z nich. Co se stalo? Kdo je podezřelý? Probíhá vyšetřování. Tahle linka má potenciál držet čtenáře v šachu až do konce. I naše hrdinka má svá tajemství. S kamarádkou se už nějaký čas nestýkala, přesto po jejím zmizení začne být posedlá potřebou zjistit víc. Jít po jejích stopách.

Druhá vypravěčská linie se odehrává uvnitř – doslova. Naše vypravěčka byla ta méně průbojná, méně úspěšná, méně vidotelná. Ta, co onemocněla. Střevní potíže se táhnou celou knihou. Hrdinka sedí na WC nebo na WC myslí. Snaží se najít pomoc a proplouvá naším rozpadajícím se zdravotnictvím. Tahle linka mi přišla zajímavější. Uvěřitelnější. Vyšetření, která nikam nevedou, odmítnutí lékaře zabývat se potížemi dál. Za nás tu problém není, takže v naší ordinaci jste zbytečně a jestli máte problém, hledejte pomoc jinde. A máte kilo navíc? Diagnóza je jasná a po zhubnutí všechny problémy zmizí.

A tyhle dvě vypravěčské linky se musí potkat. A tak vytáhneme zajímavá zvířátka, trochu mysteria z starých řeckých bájí a doplníme je do příběhu. Bude to působit chytře a tajemně. Ale na mě to působilo uměle.

Chapadla bolesti, otrava duše, kamenné pohledy – všechno tu je, ale výsledný tvar se trochu rozpadá.

Zajímavé čtení. Psychologie nemoci těla i duše. První část výborná, ve druhé jsem se začala trochu ztrácet a asi jsem nepochopila všechny autorovy záměry. Srpny se mi líbily víc a těším se na na další knihy pana Stanjury.

"Někdy mám pocit, že lidi chápou jenom svoji bolest. Ne že by si neuměli představit, jak trpí někdo jiný. Oni nechtějí."

Kniha, kde po celou dobu přemýšlíte a přemýšlíte i po dočtení... Kniha obsahující spoustu závažných témat, která vám nedají spát. Některá jsou jasná na první dobrou, některá jsou skrytá a dojdou vám třeba později... Ano, toxické až na půdu, zároveň znepokojujícím způsobem přitažlivé.

Více mých dojmů v záložkách recenzí od Knižních střípků.

Kniha má pozitivní ohlasy, ale asi půjdu proti proudu. Autorovu prvotinu SRPNY jsem četl a kniha se mi líbila mnohem více než MEDÚZY.

Kniha má 5 částí.

Hlavními postavami jsou 2 kamarádky ve středních letech - vypravěčka (v knize není uvedeno křestní jméno) pracuje jako korektorka a MONIKA, která pracuje jako novinářka a píše různé články.

Jednoho dne vypravěčka dorazí do bytu Moniky a najde na zemi kaluž krve. Tento nález nikomu neoznámí, tuto informaci si nechá pro sebe. Po své kamarádce nepátrá. Později případ začne vyšetřovat policie.

Vypravěčka má zdravotní problémy. Navštěvuje jednoho doktora za druhým, ale nikdo ji nedokáže pomoci. Zde máme realisticky zobrazeno, jak se můžou chovat doktoři k pacientům a jaké jsou dlouhé čekací doby na vyšetření.

Monika pomáhá svoji kamarádce, podporuje ji a také s ní chodí na kontroly k doktorovi. Jednoho dne se rozhodnou, že stráví dovolenou v Řecku.

Autor zpracovává závažná témata a snad jsem pochopil všechno, co chtěl autor tímto příběhem říci. O všem se už dočtete v tomto románu, nemá smysl zbytečně prozrazovat děj. Bohužel nejsem z této knihy nadšený tak, jako většina čtenářů, což je mi líto, ale je to pravda. Jako bych se do této knihy nedokázal pořádně začíst a některé části mě jednoduše řečeno nebavily.

Vypravěčka zažívá peklo se svými zdravotními problémy a z určitého hlediska se nedivím, jak se chovala, i když se mi to nelíbilo. V jistých momentech se mi nelíbilo také chování Moniky.

Autor začlenil do románu řeckou mytologii, což bylo zajímavé. Dozvíme se také informace o medúzách.

Byl jsem zvědavý na vyšetřování policie, jakým způsobem se případ vyšetří a jak to nakonec celé skončí. Zpočátku jsem si myslel, že to dopadne úplně jinak, než jsem si představoval. Možná by nebylo špatné, pokud by autor přidal několik stran v závěru knihy, ale z druhého pohledu to asi nebylo podstatné v celkovém kontextu příběhu.

Autor na přebalu knihy uvedl: „Medúzy pro mě ztělesňují především nedorozumění. Vnímáme je jako stvoření, která sbližují. A přitom i my jim věčně ubližujeme tím, že narušujeme jejich bezpečí a domov. To, co je nebezpečné, bývá často především nepochopené.“

V závěru knihy se nachází POZNÁMKA AUTORA a PODĚKOVÁNÍ.

Kniha má pěkný přebal.

Určitě na Jakuba Stanjuru nezanevřu a pokud v budoucnu vydá další novinku, tak si knihu přečtu.

Dvě ženy,jedno přátelství, závažná choroba a obrovská nenávist.

Nemocné přátelství, nemocný vztah, nemocná hlava, nemocné tělo hlavní postavy, - z románu prostě vane temnotou, napětím a nezdravosti. Suprové čtení na jeden zátah!

Mimořádně dobré psaní o dost hrozných věcech. Zážitek, který si ovšem hned tak zopakovat nechcete.

Na tuhle knihu jsem byla zvědavá, protože se mi moc líbily předchozí Srpny. A ani Medúzy nezklamaly. Autor umí úplně naprosto nepochopitelně vtáhnout čtenáře do neuvěřitelně toxického prostředí (ano, slovo toxické se opakuje ve všech komentářích, ale jiné slovo to prostě nevystihne). Navíc není všechno dáno a řečeno, zůstává prostor pro fantazii čtenáře. Vynikající.

Medúzy jsem si vybrala proto, že mě Jakub Stanjura už dřív úplně dostal svou knihou Sprny. Takže když jsem zahlédla obálku Medúz, bylo mi jasné, že tenhle příběh prostě musím mít.

A dobře jsem udělala, objevila jsem totiž knihu, kterou bez váhání řadím mezi největší čtenářské objevy letoška.

Už po pár stránkách jsem věděla, že ji přečtu na jeden zátah. Stanjura totiž umí naprosto mistrně vykreslit toxické prostředí, do kterého se rozhodně nechcete dostat. Dvě hlavní postavy, „kamarádky“, mezi sebou mají zvláštní, až znepokojivý vztah. Jednou si pomáhají, vzápětí si jdou po krku. Nikdy nevíte, co přijde, a po celou dobu cítíte v ústech jakousi pachuť napětí a neklidu.

Do toho autor přidává vážnou nemoc jedné z žen, nekonečné běhání po doktorech, vyšetření, beznaděj, a občas i necitlivé komentáře zdravotníků. Realisticky, syrově, bez příkras.
Atmosféra knihy je tíživá, ale naprosto fascinující. Medúzy doporučuji všemi deseti, je to přesně ten typ příběhu, kvůli kterému stojí za to být čtenářem.

Dokonalá záležitost.

Toxické přátelství mezi dvěma mladými ženami.
Useknutý ukazováček a spousta krve.
Chronické onemocnění, nedostupnost lékařské péče a co to všechno dělá s lidskou psychikou.
Klimatická změna.
Vzhled člověka a s tím související nevhodné komentáře.
Práce na "úrovni" a společensky oceňovaná versus práce kvůli penězům a společensky víceméně opovrhovaná.

To všechno přináší nová knížka Jakuba Stanjury... Je to propracovaný román, který si hraje s více významy slov a v němž najdete hodně naturalistické popisy a hodně nezdravé vztahy, ale jemuž i přesto podlehnete a budete chtít číst dál a dál, abyste se co nejdřív dozvěděli, jak to všechno bylo... A možná budete trochu překvapeni...

Autor rozhodně umí psát a podle mě je vidět, že mu opravdu záleží na každém jednotlivém slově, na každé větě, každém souvětí i odstavci, aby nikde nebylo nic navíc a všechno do sebe zapadalo... Přesto musím přiznat, že mě osobně Srpny sežehly o něco víc než Medúzy...

Hodnocení: 4 * z 5 *

Přidávám se ke komentářům, že toxicita z toho přímo kape. Takový rozbor jedné duše se autorovi víc než povedl. Je vidět, jak se pan Stanjura vyvíjí, tento román je lepší než Srpny, i když se mi kniha Srpny taky moc líbila.

Příběh o toxocitě k sobě samým, ale i k druhým lidem. Kam až nás může temnota uvnitř nás dostat. Je to syrové, je to dostatečně temné a je to výborné. Jakub Stanjura, se umí pošťourat v lidské psýché jako málokdo. Já to miluju. Je mi, ale jasné, že to nesedne každému.