Mechanické piano
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/29764/bmid_mechanicke-piano-uQ9-29764.jpg
4
360
49
Město Ilium, stát New York, je rozděleno do tří částí. V severozápadní sídlí inženýři a manažéři, v severovýchodní sídlí stroje a jižní zaujímá oblast známá jako Domovina, kde žije naprostá většina obyvatel. Takových Ilií jsou po celé Americe stovky, veškerou kvalifikovanou práci tu vykonávají stroje, lidé si mohou vybrat pouze mezi armádou a hrubou nádeničinou. Mozkem Ilia je gigantický počítač, který nejen plánuje, kolik je třeba čeho vyrobit, ale určuje mimo jiné i to, komu se dostane vzdělání a čím bude. Tento plně automatizovaný a zmechanizovaný systém požaduje od lidí na oplátku za to, že jim poskytuje materiální pohodlí, jediné: aby byli poslušní a spokojení. Stroje však zbavily člověka toho nejdůležitějšího – pocitu, že je potřebný a užitečný, základu sebeúcty. Hlavní hrdina románu dr. Paul Proteus, ředitel Ilijských závodů, si postupně uvědomuje, že je nutné vrátit svět opět do lidských rukou. Narůstá v něm odpor proti prázdnotě hmotně úspěšného života, jehož se dobrovolně vzdá, a ocitne se v čele revoluční organizace, odhodlané skoncovat s nadvládou strojů. Vzpoura se však ironicky obrátí proti povstalcům… Vonnegutova chmurná vize Ameriky elektronického věku, okořeněná spoustou trefných satirických šlehů na adresu odlidštěné konzumní společnosti, není namířena proti vědění a technickému pokroku, je jen naléhavým varováním humanisty před jejich zneužitím a autor v ní daleko přesáhl hranice vědeckotechnické literatury.... celý text
Literatura světová , Romány , Sci-fi
Vydáno: 1979 , Odeon
Originální název:
Player Piano , 1952
více info...
Přidat komentář
Nejradši bych si někam zalez a abych nemusel bejt u krumpáčů a lopat, tak bych se stal tajnym dodavatelem sumkliše. Moc dlouho by to asi nevydrželo, protože ty svině automatický by mě hned vyhmátly.
Ukázka toho, jak by se asi žilo v době, kdy je všechno automatizovaný a o všem rozhoduje počítač, dokonce spočítá i to, kolik je potřeba udělat hajzlpapíru, což je z mýho pohledu dost důležitá komodita. Možná se tim míň plejtvá, ale člověk je v tu chvíli k ničemu a za čas se začne bouřit. Ta sebranka vyvolenejch inženýrů a doktorů se svojí stmelovací akcí na táboře v lučinách je docela šílená a nelíbí se jí, že se někomu nelíbí bejt krumpáč a lopata.
Když začne něco jako občanská válka, projeví se, že lidi jsou vlastně svoloč, která neví co chce. Jak tohle může asi dopadnout?
Jak je to psaný v padesátejch letech, tak je super, pohled do budoucnosti je ten, že všechno řídí počítač přes několik místností se jménem EPICAC a elektronky jsou všude.
Podle mě je ta knížka super a vždycky si jí rád přečtu, což už jsem udělal několikrát...
„Na tobě nezáleží. Ty teď patříš dějinám.“
Hvězdičky: Těžko vybrat, takže nakonec se řídím posvátným „Tři hvězdy pro výbornou knihu, po které ale po druhé nesáhnu“. Budu ji doporučovat a možná za pár měsíců nebo let hvězdy upravím níž, nebo výš. To je můj obvyklý postup. Přesto se bojím, aby pouhé tři nepůsobily jako křivda.
Východisko: První setkání s Vonnegutem vůbec, i když mi ho roky lidé doporučovali. Měla jsem vůči němu respekt. Předpokládala jsem, že něco, co je považováno za postmoderní literaturu je nutně těžkopádné a složité, nečitelné. To byla mýlka. Tenhle román se objevil v knihovně náhodně a tak jsem ho bez bližší znalosti zkusila.
První polovina knihy je pomalá a působila na mě tak nejistě, nesebevědomě. Touha sdělit něco hlubšího někde působila roubovaně (i když obsah je zábavný i zajímavý), tak jsem k vlastnímu údivu správně vytušila, že jde o Vonnegutův první román. Chce to trpělivost. První kapitoly působí chladně, strojeně, což je na druhou stranu dojem, který dobře kopíruje svět společenské vrstvy, o které pojednává. Každá postava působí jako jakýsi symbol, archetyp - až jsem začala uvažovat, jestli příběh není součástí příběh uvnitř tohoto vysoustruženého světa inženýrů a manažerů, který má sloužit jako bajka pro fikční diváky před fikčními televizory. I tak se ale postavy chovají věrohodně v rámci představené osobnosti, drobné poznámky je hezky dokreslují. Dobré dialogy občas přerůstají v absurditu buď vlivem skutečně absurdního jednání a smýšlení postav, které se snaží přežít v absurdním světě s nárokem na svou sebeúctu. A to je jeden z momentů, co mě zaujal nejvíc. Že by se člověk i v umělém světě snažil hrát hru s vlastní hodnotou (v tom je zajímavá postava Anity a inženýrů nového světa). Na konec, s čím jiným?
Chtěla jsem se vyvarovat spoilerů, ale vidím, že sama anotace knihy celý děj shrnuje. (Taková lumpárna.)
Takže místo toho nabízím důvody, proč by si ji měl přečíst člověk dnes - skoro 70 let po jejím napsání.
A) Často se dnes mluví o nepodmíněném základním příjmu. Zde se v určitém směru tato myšlenka objevuje už aplikovaná v praxi.
B) Všimli jste si, jak je ve Star Treku jednoduché vše vyrobit a že tam makají na těch lodích logicky jen vzdělaní lidé? Tak tady se setkáte s tou druhou stranou, co asi dělají nevystudovaní na Zemi...
C) Pro (neo)marxisty tu je třídní boj.
D) Jde o anti-utopii založené na ekonomii (potažmo průmyslu), nikoli na válečném stroji a strachu - a takových by mělo být více, protože tyhle vize jsou hůře rozpoznatelné (ale kdo ví - třeba stejně nebezpečné).
E) Pro (neo)liberalisty tu je nenávist k individualismu a volnému trhu. Neskutečné!
F) Pro ženy je tu komická karikatura bratrství úspěšných vzdělaných mužů v jednobarevných tričkách.
G) Pro kritiky meritokracie a ideologie IQ testů je kniha v podstatě celá.
H) Pro kritiky revolucí i statu quo je kniha taky v podstatě celá.
I) Ti, co četli My od Zamjatina, si po dokončení Mechanického piana můžou zkusit myšlenkový experiment, jak by se daly příběhy propojit a navázat.
J) Pokud máte manažerskou pozici, najdete tu i motivační citáty.
K) Pokud také v hospodách hrajete hru - poznej song, co právě hraje... To mě potěšilo.
Když vidím to množství bodů... Dám tomu tak půl roku a pak to hodnocení zvednu.
"Manžel říká, že někdo prostě musí být nepřizpůsobivý, že někdo musí klást nepříjemné otázky, co jsou lidi zač, kam směřují a proč tam směřují."
Nejzajímavější mi přišel popis mechanizace a automatizace budoucnosti, jak to viděl člověk začátku minulého století. Naproti jeho očekávání prožíváme věk digitalizace.
Odsunuti člověka do pozadí kvůli vysoké robotizace se ukázalo jako mylné. Neděje se tak. Lidský prvek je nutný pořád a ve všem a v budoucnu se to nezmění.
„A toto je ultrazvuková myčka nádobí a pračka,“ nedal se vyrušit Dodge. „Zvuk o vysokém kmitočtu procházející vodními clonami odstraní z čehokoli špínu a mastnotu v několika vteřinách. Strčíte dovniř, vytáhnete, hotovo!“
„A co dělá žena potom?“ zeptal se Kášdrár.
„Potom prádlo nebo nádobí vloží do tohoto sušáku, který je za několik vteřin usuší a pak – a to je velice fikané – provoní prádlo pomocí tady té ozonové lampy, vidíte, omamně svěží vůni, jako by se sušilo na slunci.“
„A potom?“ zeptal se Kášdrár.
„Potom strčí prádlo sem do žehlícího automatu, který vám za tři minuty vžehlí tolik prádla, kolik byste před válkou žehlili celou hodinu. Čáry máry fuk!“
„A potom žena dělá co?“ zetal se Kášdrár.
„Pak je se vším hotová.“
„A co dělá potom?“
Doktor Dodge zmateně zrudl. „Žetujete?“
(…) „Šáha by zajímalo, proč musí všechno dělat tak rychle – tohle za pár vteřin, tamhleto za pár vteřin. Proč tolik spěchá, aby s tím byla hotová? Co má ještě na práci, že těmito věcmi nesmí ztratit ani chvíli času?“
(…) „Žít! Užívat si“ (…)
„Jak si tedy žijete a užíváte si?“
Wanda se zapýřila, zakoukala se do podlahy a šmejdila špičkou nohy okrajem koberce. „No, máme televizi,“ zamumlala. „Hodně času se koukáme na televizi, viď, Ede? A spoustu času mi taky zaberou děcka, malá Dolores a Edgar junior. Znáte to. Prostě tak.“
(…)
„Přejete si vidět ultrazvukovou pračku v chodu?“ navrhl doktor Dodge. (…)
„Shořel nám zas tranďák,“ řekl Edgar, „takže pračka nefunguje. Wanda už měsíc pere ve vaně, čekáme na novej tranďák.“
„Ale to nevadí,“ řekla Wanda. „Fakticky, peru v ruce docela ráda. Je to pro mě úleva. Tělo potřebuje změnu. Vůbec mi to nevadí. Mám aspoň ňákou práci.“
Ticho, jež se po jejím prohlášení rozhostilo, prolomil Haylard čilým návrhem, aby ty dobré lidi opustili a šli si prohlédnout ústřední rekreační dům na konci ulice.
Kniha plná komicko-děsivých hlášek a myšlenek. Mám ráda knihy, kde není hrdina stoprocentním klaďasem - Proteus je živoucím člověkem a Vonnegutova kniha geniálním dílem.
Budoucnost, ve které se lidem možná ještě nikdy nežilo líp ... svět osvobozený od hrůz jako je hladovění, vraždy, apod. ... lidé dostali šanci obrátit Zemi na příjemné místo k bydlení :-).
„Vždyť to muselo být absurdní nechávat lidi trčet celý den na jednom místě, využívat akorát jejich smyslů a podvědomých reflexů a vůbec jim nedovolit samostatně myslet.“
„Hlavně to bylo drahé“, řekl Paul, „a o nic spolehlivější než dřevěný metr. Představte si ty hromady šrotu, nebo jaké to bylo peklo zastávat nějaké vedoucí místo. Každá kocovina, rodinné spory, neshody s nadřízeným, dluhy, ... každé lidské trápení se tak či onak projevilo na výrobku.“ Usmál se. „A zrovna tak lidské štěstí.“
Růžová budoucnost je ovšem jen zdání ... rozvoj umělé inteligence, ten „pitomý hodnotový žebříček, který srovnává lidi a stroje“ - má jeden hodně nepříjemný důsledek – ztrátu pocitu potřebnosti člověka na Zemi.
Není pak překvapením, že toho někdo začne mít až po krk :-) ... a potom co? „Čert ví – prorokování je nevděčná živnost a konečně dějiny nám samy s odstupem času ukáží logické řešení" ...
... a pak už dřív nebo později „někdo uchvátí obraznost těchto lidí novou magií. Jejím základem bude příslib znovunavrácení pocitu účasti ... důstojnosti, krucinál.“
„Při každém souboji člověka proti stroji fandím člověku ...“ ... já taky :-).
Je až přízračné, že jsem knihu, které vdechl osobité jazykové kouzlo překladatel Jaroslav Kořán, dočetla den po jeho smrti - přestože jsem ji dostala k Vánocům před dlouhými sedmnácti lety. A je jedině dobře, že mi na té polici stála a dozrávala, neboť v pubertálním věku bych si z ní odnesla jen zlomek. Mechanické piano je metaforou odosobněné společnosti, která ve své honbě za pohodlím a rovností zbavila lidi jejich pravé podstaty - jejich odlišností, jejich tvůrčí energie, zbavila je smysluplné práce a nechala je živořit v nenaplněných, předurčených škatulkách. Nečekejte žádnou třeskutou zábavu, ani velké drama. I revoluce proti strojům, jež stejně nakonec ukáže, že lidé jsou z podstaty neměnní a že je stejně nakonec bude nejvíc fascinovat mašinka, do níž hodíte korunu a ona vám za to vyplivne kelímek s limonádou, je spíše pomalá, stejně jako celé tempo vyprávění. Pokud chcete u čtení přemýšlet a tak trochu si v duchu zahořekovat na tím, jak pravdivé a stále platné jsou Vonnegutovy myšlenky, vzhůru na palubu - dokud ještě nemáme jen 12 kategorií knih podle 12 strojově vypočítaných kategorií čtenářů. Brahous brahouna, houna saki. Ippi goura Brahouna ta tippo a mismit.
Na knihu jsem se těšila, ale čím déle jsem ji četla, a hledala něco, co mě zaujme, tím více jsem byla zklamaná. Nakonec jsem ji dočetla silou vůle. Vytvořený svět mi připadl hodně nelogický, na hlavu postavený a závěr, který gradoval až opravdu na posledních stránkách, byl katastrofický. Svět, který nestojí za nic, a pokud se proti němu postavíte, tak je to ještě horší.
Kdyby kniha byla více apokalyptická, méně zaměřená na hlavní postavu, dala bych více bodů. Není to špatně, ale přílišné pitvání v životě Protea mě iritovalo a čtení postupovalo pomaleji. Téma strojové civilizace, kde je lidská práce ponížena, lidé ztrácejí smysl života je ale nesmírně zajímavé, navíc závěr knihy je výborný- takhle nějak bych to od lidstva čekala já. Více by se mi líbilo, kdyby byla více rozvedena myšlenka vlivu výše uvedené civilizace na běžný život, ne pouze na jednoho hrdinu.
Velmi zvláštní kniha s podivuhodnou atmosférou, která se dostane až pod kůži. Souhlasím s komentářem níže (Marbo).
Utopie po americku, čili tak nějak nevážně ? Nemohu si pomoci, ale oproti pilířům žánru působí MP televizně, sitcomově - a přitom mu to nic neubírá na kvalitě. Musí být zvláštní psát o revoluci v zemi, která z jedné vzešla a od té doby ji nepoznala, ba dokonce sama její podstata ji popírá. A přece, tolik silných myšlenek, navíc aktuálnějších víc než kdy dřív. A scéna soudního přelíčení mně po letech zase jednou donutila se u knihy nahlas zasmát
Za mě pořád jedna z nejlepších knih (těžko říct, která je nej, každá něčím jiným), jakou jsem kdy četla. Spoustu knih je dobrých, skvělých, že když na ně po letech narazíte, řeknete si jó, to jsem taky četl, ta byla super. Ale tahle, aspoň pro mě, je z těch, které se mi nepřipomenou po letech, protože ji mám v hlavě neustále. Četla jsem ji asi před rokem a doteď mi několikrát za měsíc ten děj vyskočí v hlavě, někdo mi ji svým chováním připomene apod. Narazila jsem na ni spíš náhodou, název mi nic neříkal, jenom jméno autora, tak jsem si ji vzala na takový to ´až někdy nebude co číst´. Pak jsem někam jela autobusem a všechno, co jsem měla doma ještě nepřečtenýho, bylo moc tenký nebo naopak moc tlustý na tu cestu, tak jsem vzala na milost tuhle. A teď si říkám, jaká škoda, že ji má doma plno lidí jako tu knížku ´až někdy...´. Neodkládekte ji. Je skvělá. Skvělá. Skvělá.
* Každé lidské trápení se tak či onak projevilo na výrobku. A zrovna tak lidské štěstí.
* Hrozné pomyšlení, být natolik pevně začleněný do mechanismu společnosti a dějin, že se můžete pohybovat pouze v jednom jediném plánu, podle jedné jediné přímky.
* Vtahoval by mě zpátky do středu, a já chci zůstat co nejblíž okraje, aniž bych se z něj zřítil. Na okraji vidíš věci, na které ze středu nikdy nedohlídneš.
* Všechno, co si myslíte, si myslíte jen proto, že tomu někdo udělal reklamu.
* Byl to úžasně prostinký obrázek, jaký tito vůdcové předvoje chovali v mysli. Bylo to totéž, jako kdyby navigátor ve snaze zapudit tíživé starosti vymazal ze svých map všechna úskalí.
* Před rozbřeskem je tma vždycky nejčernější.
* Nestůjte jednou nohou ve své práci a druhou ve svých snech, Ede. Neváhejte a sekněte s tím a nebo se s tímhle životem smiřte. Jinak vystavujete osud příliš velkému pokušení rozštěpit vás v půli, než se rozhodnete, kterou cestu zvolit.
* Pokud sejdeme z cesty, je krok zpátky krokem správným směrem.
* Při starém nikdy nezůstává.
Román je překvapivě nadčasový, nic neztrácí ze svého poselství ani dnes. Čte se poměrně dobře, ale některé pasáže jsou trochu nezáživné a nudné. Autorovi se ne zcela podařilo podat poselství přirozenou cestou, je nucen doplňovat děj trochu uměle (úvahami holiče apod.). Chyběla mi tam prostě taková větší přirozenost a plynulost, i toho humoru tam mohlo být víc. Zkrátka místy kniha nemá chybu, ale nedá se to říct o celku. Přes všechny výtky jde o velmi dobrý román, který doporučuji. 75%, 28.5.2016.
Ani nadšení, ani zklamání. Zajímavě vystavěné, chvílemi zdlouhavé. Zvláštní číst o tom, jak si autor v 50. letech představoval budoucnost, v něčem se trefil, v něčem méně. Sedělo by mi více sarkastického humoru - je tam pár pasáží, kde jej autor využívá a patří k nejlepším.
Byl to můj první Vonnegut a určitě ne poslední.
Zajímavá knížka. Pomalý rozjezd, postupné sblížení s hlavním hrdinou a nakonec velké očekávání, jestli nakonec z toho absurdního systému vypadne. Je pravda, že některé pasáže jsem s klidným srdcem přeskakoval, ale hlavní myšlenku, včetně několika menších jsem snad zachytil. Tož už teď se těším na dalšího Vonneguta.
Je otázka, jestli Vonnegut vůbec tušil, jak strašně nadčasovou knihu napsal. Většina satirických prvků je stále aktuální i dnes. Román by si určitě zasloužil větší hloubku, ale jeho poselství je více než jasné a až nepříjemně mrazivé. 80%
Začnem netradične- odporúčam komentár Honajza. A inak jemné sklamanie, celé to plávalo na povrchu, žiadna postava nebola sympatická a neustále popisy ma viedli k tomu, aby som preskakovala riadky, hlavne tie texty piesní počas Lučín...Som rada, že je kniha za mnou, ale nie som rada, pretože kniha mi po osobnostnej stránke nič nedala...
Terry Gilliam má svuj Brazil.Kurt V. mi ho připoměl svým piánem,kromě toho i jiné utopické romány.Od začátku mi přišlo,tak kdy to konečně přijde,ten zlomový okamžik v ději.Nakonec opravdu přišel,dočkal jsem se i zajímavého konce.Ano,tady se K.V. pomalu rozpinkával,je znát i autoruv rukopis,celkově je to na Vonneguta,který vystrkuje ružky,už ve své prvotině,samozřejmě typická schíza nesmí chybět,ani tentokrát.Celkově mi přišlo,že Paul by nejradši chtěl mít klid od všeho a od všech.Tentokrát (jen) dost dobré.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie americká literatura
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Kniha Mechanické piano je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 540x |
| Čtenářské výzvě | 19x |
| Doporučených | 24x |
| Knihotéce | 290x |
| Chystám se číst | 196x |
| Chci si koupit | 30x |
| dalších seznamech | 6x |
Za mě: těžko čitelná kniha, která fakt není pro každého. Ale z poselství vepsaného mezi řádky mrazí.