Marťanská kronika

01.05.2020

Mou knihovnu zdobí hezké vydání z konce padesátých let. Roky jsem kolem něj chodil, pak ale nakonec ho vytáhl, zfoukl prach, přivoněl a začetl se. Popravdě, zpočátku mě Marťanská kronika, příběh o "současném" dobývání Marsu, moc nezaujaly. První povídky mi přišly poněkud zvláštní - pro mě nesympatickým způsobem. Ale čím dále jsem četl, tím více mě kniha získávala a když se nad příběhy zatáhly takřka až horrorové chmury, byl jsem zcela lapen. Ta kniha je prostě nádherná. Je svým způsobem krásná, byť vyvolává a zanechává spíše chmurný dojem, rozpaky a kdesi ukrytou vnitřní zlost. Některé kapitoly/příběhy jsou ve své pronikavosti a formě jednoduše úchvatné.

Velice zvláštně napsaná kniha. Sleduje nejrůznější příběhy pozemšťanů i marťanů, jejich propojení, osudy

15.04.2020

Pro mě není Marťanská kronika sci-fi kniha. Vnímám to tak, že Mars v Bradburyho díle není primárně planeta Sluneční soustavy, Mars zde vystupuje jako symbol něčeho nového. Něčeho těžko dostupného, tajemného a tajemným způsobem krásného. Něčeho vzdáleného.
Jenže právě se vzdáleností je to tady ošemetné. Třeba hned Ylla, první postava na scéně, je Marťanka žijící kdesi daleko ve vesmíru, ale přitom je mi její melancholie tolik blízká, její „touhy nezbavené pout“ byly tak dlouho i mým životním pocitem. Těch 54,6 milionů kilometrů neleží mezi mnou a Yllou, ty jsou mezi Yllou a jejím mužem. V přeneseném smyslu jsou mezi každou dvojicí lidí (nebo Marťanů :-), které nespojuje úcta a láska.
Otázky, které přede mě Bradbury klade, nejsou technické. V Nočním setkání mě nezajímá cestování v čase, ale narušení jistoty ve vnímání reality. V Dlouhých létech zase nejde o problematiku androidů, ale o odpověď na to, jaký smysl má lidská existence, když není pro koho žít. A tak dále. Tak je to u Bradburyho prostě vždy – to důležité se odehrává ve vtazích mezi jeho postavami nebo uvnitř nich. Není to pohled ze Země ven, je to pohled na Zemi, na nás. Někdy sžíravě kritický, někdy pohněvaný, ale vždy zahrnující naději a něhu. „Ale nebylo by to úžasné, kdyby tam byli lidé?“ přemýšlí o naší planetě už zmíněná Ylla.

Pro mě jistým způsobem Marťanská kronika není ani prozaická kniha. Bradburyho dílo je tak poetické, že je to skoro jako báseň. Proto mu nevyčítám nelogičnosti, stejně jako je nevyčítám třeba Malému princi – a tak jsem ochotně přimhouřil oko nad schopností běžné rodiny si postavit raketu, nad psychologicky neopodstatněným hromadným návratem na Zemi, stejně jako nad občasnou schematičností postav a didaktičností děje.
Pokud pro mě někde Marťanská kronika zestárla, je to v tématu jaderné války. Dá se to snadno pochopit a odpustit, vždyť v době, kdy kniha vznikala, to byla hlavní společenská obava – a Bradbury není první ani poslední autor, který vnímal jako hlavní problém světa ten právě aktuální.

Z Bradburyho knih jsem jako školák znal (a měl moc rád) sbírku Kaleidoskop. S Marťanskou kronikou jsem se poprvé seznámil v ukázce v nějaké čítance na základní škole, toužil po ni, ale nebyl schopen ji sehnat – knihu jsem si pak pořídil až jako středoškolák; pamatuji si, že v té době jsem už literárně nahlížel do avantgardnějších žánrů, ale Kronika mě zasáhla a stala se stálicí v mém výběru toho nejoblíbenějšího – a docela často se k ní vracím, abych si potvrdil, že to stále platí.
Opakovaným čtením stejného díla je možné si ověřovat, co se v nás mění a co zůstává. Uvědomil jsem si to nejvíc u povídky Má duše se vznáší výš: pamatuji si, jak jsem při prvním čtení Samuela Teece (podobně jako Sama Parkhilla jinde) nenáviděl pro jeho krutost, nepřejícnost a opovržení vůči všemu odlišnému, zatímco dnes ho nahlížím s větším soucitem, jako oběť jeho vlastní citové vyprahlosti. Co v čase zůstalo nezměněno, to bylo moje odhodlání nebýt v reálném světě někým jako je Teece, vybavilo se mi, jak jsem v těch svých patnácti letech slavnostně sliboval sám sobě, že musím být člověkem právě opačným – a dnes mě zvláštně uklidňuje, že si i přes všechny možné životní kotrmelce udržuji nastavený směr :-).
Jen nevím, jak moc se mi to v tom prožitém čtvrtstoletí dařilo. Snad trochu ano.

29.03.2020

Čte se to samo a zároveň je v tom hloubka. Povídky jsou krásně ucelené a vygradované, většinu jsem dočetla s otevřenou pusou. Zajímavé idealizované pojetí Marťanů.

14.03.2020

Ani román, ani zbierka nadväzujúcich poviedok. Tematicky jednotlivé poviedky síce prepojené sú, no dejovo na seba nie vždy nadväzujú, ba často môžu byť v rozpore. Poviedky dopĺňajú kratučké texty, priam básne, ktoré skôr podfarbujú atmosféru, myšlienky, než dopĺňajú dej.

Kronika je naozaj najvýstižnejšie pomenovanie. Hlavným tmelom knihy ale nie je, ako mnohé recenzie, či komentáre naznačujú, dej a teda osídľovanie Marsu a vytláčanie pôvodného obyvateľstva, ale skôr posolstvo o odcudzení ľudstva sebe samému, o strate morálnych hodnôt, strate zmysluplného cieľa našej civilizácie. Je to teda hlavne myšlienkové prepojenie.

Kým som si toto urovnal v hlave, a začal si knihu užívať, bol som za polovicou. Dovtedy som tápal a podvedome sledoval neexistujúcu dejovú líniu. Preto aj ostatným čitateľom odporúčam, sústreďte sa na jednotlivé texty, nehľadajte konkrétne prepojenia. Myšlienky, ktoré knihu prepájajú, vyplávajú na povrch samé.

Podobne ako v iných autorových poviedkach, z ktorých viaceré by sa dali bez problémov zaradiť do tejto kroniky, je samotné scifi prostredie iba obľúbená autorova kulisa a dôraz na konkrétne technológie a pokrok je tu minimálny. Často krát, hlavne keď ide o marťanskú civilizáciu sa objavujú dokonca silné fantasy elementy.

Formálne je to esenciálny Bradbury. Poetický, hĺbavý, láskavý, nenásilný, silno humánne založený. V mojom osobnom rebríčku autora nebude Marťanská kronika nikdy atakovať najvyššie miesta. Efekt okúzlenia Bradburyho umením a poetikou sa znova dostavil, len v menšej miere ako inokedy.

Ps.: Poviedka o odchode černochov na Mars (Má duše se vznáší ve výši), má pokračovanie v poviedke s názvom Karta se obrátila (zbierka Ilustrovaný muž).

12.03.2020

Z této knihy mám trochu smíšené pocity. Přestože klady u mě převládají, výhrady tu mám. Tak např. nepřišlo mi vždy úplně přesvědčivé chování lidí, hlavně ve chvíli kdy na Zemi vypukla válka a všichni dělali co mohli, aby se tam dostali. Jako chápu, že se chtěli setkat se svými blízkými, protože se báli, že pak už se z Marsu nedostanou, ale i tak si myslím, že by se spousta z nich Zemi radši vyhýbala, jak to jen jde. Spousta myšlenek a pohledů je zde zde však velmi zajímavých i věrohodných. A čtení mě zkrátka bavilo, i když místy bylo trochu náročnější. Takže za přečtení rozhodně stojí.

20.02.2020

Marťanská kronika tak silně začně, dlouho si drží tempo...až ke konci začne lehce slábnout, ale pořád je v ní neskutečné moudro a ano, zase kritika společnosti, lidé ne, že byli, jsou a budou schopni ničit matičku Zemi, ale v této knize se jim toho "povedlo" mnohem více. Rád bych se o tom rozepsal, ale hodně bych spoileroval:)

Panenko skákavá! Tohle byla jedna z nejhloupějších a nejnaivnějších knih, co jsem v životě četl! Nepochopil jsem z toho NIC, kromě autorovy záliby se v neumělých kulisách dětské sci-fi opájet vlastním pseudoromantickým infantilním patosem amerikánského patriotismu a lásky k vlastní rodině. Říkal jsem si, jsem na LSD já, nebo byl na LSD pan autor, když to psal? Ne, pravděpodobně je to tak, že autor absolutně nemá co říct, a já bych se marně namáhal to pochopit. Absolutní prázdnota, šíleně jsem se nudil. Nevím, díky jakému vnitřnímu odhodlání se mi podařilo to dočíst do konce. Na 200 stránkách jsem nezaznamenal jedinou zajímavou myšlenku, jedinou poetickou situaci ani popis.

23.01.2020

Při čtení povídek Raye Bradbury mám takový zvláštní pocit malolsti a melancholie. Asi jako když se člověk dívá do hlubin hvězdného nebe... Není to pro každého, ale já to miluju

22.01.2020

Tak jsem si po letech knihu zopakoval s konstatováním, že pro mě neztratila nic na své poutavosti.

13.01.2020

Depresivní kritika společnosti na Zemi. Smutek mě provázel po celou dobu čtení a ten dojem zůstane u téhle knihy pravděpodobně napořád.

¡Ay, caramba, přečetla jsem si seznam povídek se stručným nástinem děje a utápím se v pocitu trapnosti: audioverze, kterou jsem poslouchala, není zdaleka kompletní. Tím se hodně vysvětluje... omlouvám se, mea culpa, doplním mezery a snad ještě docením genialitu "Marťanské kroniky". Předchozí komentář mazat nebudu, na to jsem se s ním crcala moc dlouho, ale ráda ho později upravím v souladu s ucelenými dojmy.

A jéje, na "Marťanské kronice" si věčně hladový pan Čas náramně smlsnul, nacpal si i na takto útlém dílku teřich k prasknutí. Nemůžu knížku brát ani jako sci-fi klasiku, vědecká není vůbec, jde spíše o alegorii na lidskou povahu (především na její nelichotivé stránky), rozpínavost, nepoučitelnost. Pokud odhlédneme od současných technologií a znalostí vesmíru, které jsou samozřejmě podstatně dál než před sedmdesáti lety, zůstanou nám různá (ve své naivitě až parodická) podobenství, mnoho černobílého moralizování a úvah o Bohu či víře.
Vystupující postavy se obvykle chovají absurdně, astronauti jsou převážně spolkem nabubřelých existencí, neschopných adekvátně reagovat na situaci, nasávajících iracionálních primitivů a do toho sem tam filozofuje oikofobní náboženský fanatik. Všechno působí zoufale nevěrohodně, nad amatérismus průzkumníků Marsu (určitě posbíraných na Úřadu práce den před odletem) se nedokážu psychicky povznést. Kdyby jednotlivé povídky alespoň daly dohromady konzistentní celek, ovšem ani to ne: Marťané se až na pár detailů vlastně neliší od lidí (žárlivci, snílci, byrokrati, nevrlé ženy v domácnosti atd.), avšak v poslední povídce se o nich zaníceně žvaní jako o nesmírně osvícených bytostech, dokonalých, hodných následování. Asi jsem něco nepochopila.
Věřím, že číst "Marťanskou kroniku" po revoluci, kdy jsem fantastiku teprve objevovala, byla bych nadšená a nostalgie by teď vykonala své. Bez berličky sentimentu mohu jen s lítostí konstatovat: tentokrát se nepřipojím k pětihvězdičkující většině a z úcty k panu Bradburymu raději nebudu hodnotit. Současný autor by za podobný výtvor dostal maximálně dva červené trpaslíky.
Audioknihou mě provázel milý hlas pana Vlastimila Brodského, bohužel atakovaný disharmonickými pazvuky na koncích kapitol. Nejspíš v nahrávacím studiu běhal po klavíru zfetovaný hroch s potřebou vyjádřit nenávist vůči posluchačům.

12.09.2019

Kratičké ale poutavé čtení. Země - člověk - největší škůdce vesmíru. Povídky, které na sebe velmi volně navazují a popisují co kdyby..., co až... líbí se mi, jak autor popisuje kolonizaci planety. Lidi jako kobylky udolají planetu a původní obyvatele - celkem zřejmá paralela s osidlováním Ameriky. Střet kultur, jen my a naše, a oni ... nic. Velmi sugestivní. A přečtěte si to, obzvláště v dnešní době, kdy se chystají první rakety...

19.08.2019

Bradbury sa na dovolenku asi nehodí, lebo pod slnečníkom mi jeho depresívne poviedkové príbehy prišili také nemastné-neslané. Knižka, aj napriek jej malému rozsahu mi prišla zdĺhavá a nedokázala ma pritiahnuť. Prečítané, ale zároveň vzápätí zabudnuté príbehy. Už po pár dňoch po prečítaní si neviem spomenúť o čom boli. Len depresívny pocit zostal.

19.08.2019

Dokonalý opis ľudského charakteru, ktorý presne vystihuje správanie každej civilizácie, ktorá pod zámienkou prínosu "niečoho lepšieho", konvertovania na to "správne" náboženstvo alebo iných bludov, kolonizovala a nakoniec aj vyhladila pôvodné obyvateľstvo okupovaného územia.

18.08.2019

Je úplně jedno, jestli jsou Bradburyho technické popisy naivní nebo ne, myslím, že ani on je nevnímal jako něco zásadního. Podstatná je modelová situace - existence neprozkoumaného světa, do něhož je možno se dostat - a pak situace konkrétní, do kterých je člověk stavěn nebo které způsobuje a ze kterých čteme sdělení o lidskosti (ať pozitivní nebo negativní) a o tom, kam může vést. Ať už jde o intimní zprávu o samotě bez konce (Dlouhá léta), o marné snaze porozumět si (Noční setkání, Pozemšťani) nebo touze dělat svět lepším (Zelené ráno), zprávu o surovosti plynoucí ze strachu (Ylla), rasismu (Má duše se vznáší ve výši), bezmoci (Pozorovatelé), zmaru (Přijdou vlahé deště) a nakonec naději (Výlet na milión let). Mlčící města připomínají smutnou anekdotu, Usher II je hodně roztomilá pocta E. A. Poeovi - a kdyby mu v době vydání povídky nebyly dva roky, tipla bych si, že Marťana napsal Stephen King...

13.08.2019

Zajímavá představa aktuálně už ne příliš vzdálené budoucnosti. Rozhodně stojí za přečtení i zamyšlení.

13.08.2019

Dost fantazijní popis toho, co by se mohlo oprvadu stát. Někteří hrdinové jsou snílci, jiní se zas snaží přežít, jak nejlépe umí v nastálé situaci.