Marta v roce vetřelce

Jak jsem začala knihu číst, tak jsem si říkala: co to je proboha za styl psaní? A o pár stránek dále jsem si na to zvykla a začlo mě to mega bavit :-)
Jak to tak plynulo, přišlo mi to jak rozdělené do tří částí: super, depka, už trochu nuda. Ale celkově hodnotím jako fajn knihu, kterou bych známým doporučila. A jsem zvědavá na Marta děti nechce.

trochu depka, ale bavilo dost, ten deníkový úsporný styl je pecka, velmi autentické

Loni jsem si přečetla druhý díl a až poté jsem se dozvěděla, že existuje i první, do kterého jsem se letos pustila. Ze začátku jsem chtěla knihu odložit, ale nakonec jsem se rozhodla ji dočíst, a i přes nízké hodnocení zde, nelituji.
SPOILER Marta je brutálně nesympatická, což byla podle mě autorčina snaha a vyšlo ji to skvěle. Hodně tomu pomáhá i deníková forma, kde chybí slovesa a jsou to hodně i jenom zkratky/výkřiky. Marta se chovala jak puberťačka a na to že ji bylo 19, byla nevyspělá, nezodpovědná a jenom se litovala. Přišlo mi, že nemá žádnou sebedůvěru a hrdost a není cílevědomá. Jako přihlásit se na vysokou, která ji nebaví, ale přitom byla studijní typ, protože gympl zvládla levou zadní? V 19 letech by člověk už měl tušit, co ho baví, pochopím, že se člověk nemusí trefit při výběru střední školy, protože kdo v 15 tušil, co chce dělat celý život. Pak vztah s R. , opravdu jsou ženy, tak hloupé, že si do muže profilují, to co chtějí (jiným slovy na libovolného muže natáhnout oblek vlastností, které chtějí) a pak prozřou? A jak je možné, že byla Marta tak naivní, že věřila, že R. musí každý týden za maminkou a Nela, že je její sousedka? Jako haló!
Dále co bych chtěla říct, že je že kniha se mi v podstatě líbila, až do okamžiku, kdy si Marta pořídila psa, od té doby to bylo jenom o loužičkách... ach jo, ale chápu, že to Martě mohlo pomoct v cestě životem.

Knihy Petry Soukupové mám ráda. Komentuje každodenní skutečnosti zajímavým a čtivým způsobem, který mě baví. Marta mě sice taky nenudila, nadšení srovnatelné s jinými knihami autorky ve mě ale nevyvolala. Snad proto, že hlavní postava je tak málo sympatická a už vůbec ne empatická, i když postupně začínáte tušit, že to nejsou jen její osobnostní rysy, ale jev v dnešní době čím dál častější a diskutovanější - duševní onemocnění mladistvých. A stejně jako mnohé jiné romány autorky, ani tento nemá konec. Tady ale máme šanci se pokračování dozvědět z druhého dílu...

(SPOILER) Zajímavě napsáno, deníková forma mě bavila a vynechávání sloves nevadilo.
Marta má solidně naloženo, nezvládnutá škola, nechtěné těhotenství, ženatý milenec a v neposlední řadě deprese a závislost. Chápu že spoustu lidí Marta štvala svým nic neděláním, ale ono spadnout do psychických problémů je velice snadné.
Škoda cca posledních 50 stran, chtělo by to proškrtat.
2.díl si přečtu.

Ač mám tuhle autorku ráda, tohle mi přišlo hodně slabé a takové vyprazdnene. Nebo hrdinka byla tak prázdná, až to bolí. Mám syna v podobném věku, ale takhle blbě se teda neplaca. To by mi jeblo.

Když jsem si knížku půjčovala, vůbec jsem nevěděla do čeho jdu. Po prvních stranách jsem myslela, že ji snad odložím, na styl psaní jsem si nemohla nějak zvyknout. Nakonec jsem ale byla ráda, že jsem to neudělala. Příběh se pěkně rozjel a já byla zvědavá jak to dopadne.

Když pominu, že si Martu fakt nelze oblíbit a číst pro mne v hovorovém jazyce není radost, autenticita deníkových výpisků byla zábavná. A autorka mě zvládla nakoupit, že co se teda bude dít. Jenže se toho na velkém prostoru vlastně nedělo moc. Až nic. Mělo to zřejmě rámovat tu beznaděj hrdinky, její nelehký stav a rozbředlost duševního rozpoložení, ale ... Knihu jsem dočetla s největším vypětím a až na pár frků mi asi nic nedala.

Věděla jsem, že je Petra Soukupová skvělá spisovatelka a proto nechápu, proč jsem se do této knihy nepustila dřív.
Vzala jsem si jí do práce a nemohla jsem se odtrhnout. Je to psané tak zvláštně! Máme tu Marty deníkové zápisky, den po dni, chybějící slovesa, rozporuplné pocity, troška šílenství.. tohle mělo všechno a k tomu jednu Martu, která byla chvíli na pěst a za chvíli byla zase politováníhodná.
To, jak jsme někdy sami v sobě tak roztříštěné a nevíme, jak z toho bludného kruhu pryč a tak radši neděláme nic..

Jak já jsem se v knize viděla v době svého mládí.. nerozhodnost mi tedy zůstala, někdy je to docela boj, zároveň jsem se ale na ty nohy postavila a jsem v poho a spoko.
K tomu jsou v knize skvělé obrázky! Podle nich taky vidíte, jak moc je Marta nahoře a v pohodě, nebo úplně dole a nešťastná. Protože byly části, kdy obrázky úplně chyběly, jen takový zajímavý detail.

Skvělá kniha! Těším se na pokračování :)

Na zvláštní styl vyprávění jsem si rychle zvykla. Vlastně ale nevím, proč to takto autorka zvolila, protože jsem ještě neviděla, že by někdo v deníku z nepochopitelného důvodu vynechával slovesa. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, jak to má rodič udělat, aby neměl doma takového spratka jako byla Marta, nebyla mi vůbec sympatická. Studovala úplně stejnou VŠ jako já, tak jsem si pěkně zavzpomínala. Ne vždy to bylo jednoduché, ale nikdy jsem k tomu nepřistupovala jako ona, jednoduše proto, že mi na tom záleželo. Lidé by neměli chodit na vysokou školu kvůli tlaku okolí. To byl tedy ten hlavní problém, jí fakt na ničem nezáleželo. Také mi vadilo, že na ostatních chyby viděla, ale u sebe ne, i když to byly třeba ty stejné chyby. Konec vyznívá ve stejném duchu, Marta vždy vcelku dobře nakročí, ale u ničeho nevydrží…
V knize je fakt dobře znázorněn ten okamžik, kdy bylo po střední škole nutné najednou přijmout odpovědnost za svá rozhodnutí a dospět. Také jak náročné bylo vyrovnat se s tím, že jedničky z gymplu neznamenaly, že budu úspěšná i na VŠ. Jak jsem musela pečlivě plánovat deadliny, číst spoustu nezáživných knížek, ale objevit pro sebe i ty dobré a taky jsem si zase připomněla, jak jsem šťastná, že už nemusím snášet ty nervy před zkouškami a připadat si jako nejpitomější nula.
Nesouhlasila jsem v mnoha věcech ani s Martinými rodiči, ale ve výsledku mi bych bylo spíš čím dál tím víc líto. Robert byl dement na první pohled a kamarádky, podle mého, nebyly žádné kamarádky.

Bavilo nejvíc.

Ze začátku jsem měla trošku problém se začíst, ale jakmile jsem si zvykla na styl psaní a zorientovala se v postavách, stránky mi pod rukama mizely skoro samy. Příběh mě doslova pohltil a já Martino vyprávění prožívala stejně, jako by se to dělo mně. Její trable i radosti byly jako moje a já občas měla pocit, že si čtu ve svém deníku, protože jsem vlastně ve věku Marty a v některých věcech uvažuju stejně. Hvězdičku musím ubrat za konec, který se mi zdál moc urychlený a hlavně neuzavřený, což já nemám moc ráda. Druhý díl si pravděpodobně taky přečtu, protože tohle mě moc bavilo.

Kniha se mi líbila. Je pravda, že na začátku jsem si musela trochu zvyknout na styl jakým je kniha napsaná, ale úsporný způsob vyjadřování s krátkými větami se do deníkové formy hodil a dobře spoluvytvářel vyznění Martiných myšlenek. Líbily se mi i obrázky, které hezky doplňovaly text. Takže nakonec mi kniha připadala čtivá, příběh mě zaujal a ráda v druhém díle zjistím, jak to s Martou bylo dál.

Cetla jsem nejdriv druhy a potom teprve prvni dil, no co uz:-))...na vyliskani byla Marta v obou. Z pohledu okoli. Vyhybave chovani, deprese, nevim co sama se sebou, chci delat milion veci a vsechny zvladnu!, jsem k nicemu, zivot je tak skvely!!!, zivot nestoji za nic.....presny, presny, presny! Zit s psychickym onemocnenim je peklo. Zit s nekym s psychickym onemocnenim jsou dve pekla. Skvela kniha.

(SPOILER) Nejprve jsem četla druhý díl Marty a udělala jsem dobře. Téhle knize škodí forma, jakou je psaná. Deník, psaný samotnou Martou je velmi subjektivní, nemáme vhled do myslí ostatních lidí. Jen Martiny názory a pocity. Chápu, že autorka chtěla poukázat na psychické problémy a nemoci, ale neudělala to nejlepším způsobem. Marta se totiž v průběhu celé knihy chová stejně. Jednou je to lepší, jednou horší, ale opravdu to nepůsobí jako by měla vážný problém. Spíš než s depresí má problémy s alkoholem. V celé knize na mě Marta působí jako rozmazlený, sobecký, pubertální spratek, který se nechová na svůj věk, postrádá vděčnost a empatii. Chtěla by vynaložit co nejméně úsilí, ale získat co nejvíce výhod. Zajímá se jen o sebe a myslí si, jak jsou na ni všichni zlí a nechápou ji, v čemž má pravdu, protože její chování je jen těžko pochopitelné. A za těch 13 let se tedy moc neposunula. Plusové body za to, že měla světlé chvíle kdy prozřela, škoda, že jí to nevydrželo.

Přijde mi to trochu drzé číst si cizí deník, ale když jsem si ho už koupila... Není to teda úplně snadné čtení, ale jako náhled do nitra děvčete, co neví, co se svým životem, je to dokonalé. Martu 1 jsem si pořídila, abych si mohla přečíst Martu 2. Teď si říkám "Páni, ti co četli první díl v roce 2011, museli čekat 13 let!" Zato já kontinuálně navážu...

Marto, Marto. Lehké to nemáš, lehké si to neděláš. Ani svému okolí. Autorku čtu moc ráda, ale za mě je toto jedna ze slabších knih.

Deníkové zápisky devatenáctileté Marty jsou sondou do života jedné rodiny. Mám dceru ve stejném věku a tápání, co dál, proběhlo i u nás, jen ne v takové míře. Brzy se vrhnu na pokračování po letech.

Cetla jsem jiz drive nasledujici dil a chtela jsem se dozvedet, co predchazelo. Knizka rozhodne zajimava, jen absence sloves ve vetach mi teda drasala nervy. Chudak Marta.