Marta v roce vetřelce

Ze začátku jsem měla trošku problém se začíst, ale jakmile jsem si zvykla na styl psaní a zorientovala se v postavách, stránky mi pod rukama mizely skoro samy. Příběh mě doslova pohltil a já Martino vyprávění prožívala stejně, jako by se to dělo mně. Její trable i radosti byly jako moje a já občas měla pocit, že si čtu ve svém deníku, protože jsem vlastně ve věku Marty a v některých věcech uvažuju stejně. Hvězdičku musím ubrat za konec, který se mi zdál moc urychlený a hlavně neuzavřený, což já nemám moc ráda. Druhý díl si pravděpodobně taky přečtu, protože tohle mě moc bavilo.

Kniha se mi líbila. Je pravda, že na začátku jsem si musela trochu zvyknout na styl jakým je kniha napsaná, ale úsporný způsob vyjadřování s krátkými větami se do deníkové formy hodil a dobře spoluvytvářel vyznění Martiných myšlenek. Líbily se mi i obrázky, které hezky doplňovaly text. Takže nakonec mi kniha připadala čtivá, příběh mě zaujal a ráda v druhém díle zjistím, jak to s Martou bylo dál.

Cetla jsem nejdriv druhy a potom teprve prvni dil, no co uz:-))...na vyliskani byla Marta v obou. Z pohledu okoli. Vyhybave chovani, deprese, nevim co sama se sebou, chci delat milion veci a vsechny zvladnu!, jsem k nicemu, zivot je tak skvely!!!, zivot nestoji za nic.....presny, presny, presny! Zit s psychickym onemocnenim je peklo. Zit s nekym s psychickym onemocnenim jsou dve pekla. Skvela kniha.

(SPOILER) Nejprve jsem četla druhý díl Marty a udělala jsem dobře. Téhle knize škodí forma, jakou je psaná. Deník, psaný samotnou Martou je velmi subjektivní, nemáme vhled do myslí ostatních lidí. Jen Martiny názory a pocity. Chápu, že autorka chtěla poukázat na psychické problémy a nemoci, ale neudělala to nejlepším způsobem. Marta se totiž v průběhu celé knihy chová stejně. Jednou je to lepší, jednou horší, ale opravdu to nepůsobí jako by měla vážný problém. Spíš než s depresí má problémy s alkoholem. V celé knize na mě Marta působí jako rozmazlený, sobecký, pubertální spratek, který se nechová na svůj věk, postrádá vděčnost a empatii. Chtěla by vynaložit co nejméně úsilí, ale získat co nejvíce výhod. Zajímá se jen o sebe a myslí si, jak jsou na ni všichni zlí a nechápou ji, v čemž má pravdu, protože její chování je jen těžko pochopitelné. A za těch 13 let se tedy moc neposunula. Plusové body za to, že měla světlé chvíle kdy prozřela, škoda, že jí to nevydrželo.

Přijde mi to trochu drzé číst si cizí deník, ale když jsem si ho už koupila... Není to teda úplně snadné čtení, ale jako náhled do nitra děvčete, co neví, co se svým životem, je to dokonalé. Martu 1 jsem si pořídila, abych si mohla přečíst Martu 2. Teď si říkám "Páni, ti co četli první díl v roce 2011, museli čekat 13 let!" Zato já kontinuálně navážu...

Marto, Marto. Lehké to nemáš, lehké si to neděláš. Ani svému okolí. Autorku čtu moc ráda, ale za mě je toto jedna ze slabších knih.

Deníkové zápisky devatenáctileté Marty jsou sondou do života jedné rodiny. Mám dceru ve stejném věku a tápání, co dál, proběhlo i u nás, jen ne v takové míře. Brzy se vrhnu na pokračování po letech.

Cetla jsem jiz drive nasledujici dil a chtela jsem se dozvedet, co predchazelo. Knizka rozhodne zajimava, jen absence sloves ve vetach mi teda drasala nervy. Chudak Marta.

Knížka byla moc fajn, přečtená za dva dny. Na autorce se mi líbí, jak vždy i mezi řádky nenásilně vypíchne problematické aspekty u hlavních postav - samota, deprese řešená alkoholem, nezájem rodičů, nevěra.

Jako originální mi přišlo, že je knížka psaná formou deníku hlavní postavou. Co považuji za slabší stránku je závěr. Čekala jsem, že na konci bude nějak řešen i problém s alkoholem a nikoli.

Už se těším na pokračování Marty na její cestě do Santiaga . Fandím ji!

Už dlouho mě nikdo tak nerozčiloval, jako tady Marta. Nic ji nebaví, pro nic se nedokáže nadchnout ani být pořádně dole. Když už něco z toho hrozí, jde se otupit televizí, knížkou nebo chlastem. Mohla se tak ohlašovat nastupující deprese, ale ona taková byla, ještě než do ní spadla. Rodiče na pěst, empatie nula. Celá knížka byla kvůli Martině osobnosti strašně monotónní, jediné, co mě zaujalo, byla pasáž ve Škebli, to bylo takové hraničně existenciální. Popis postupného upadání do deprese byl přesný. Lidi v jejím věku by to možná mohlo povzbudit, že v tom nejsou sami. Jsem zvědavá na Martičku po třicítce.

Uf. Celou dobu jsem trnul, co kde kdy Marta způsobí. A říkal si, že tohle tedy žádný vzor není. A postupně mi začalo docházet, kolik Mart jsem potkal, jenom některé byly hloupější a nedokázaly reflektovat sebe sama, jiné chytřejší, takže některým úskalím se vyhnuly. Takže - paradoxně - kniha plní svůj účel upozornit, varovat, dát nevhodný příklad. Otázka, kde se stala chyba, byla pro mne jasná - takhle špatně fungující rodinu abys pohledal, vlastně se nikdo o nikoho opravdu pořádně nezajímal, nikdo nikoho nevyslechnul, nic nedělali spolu, všechno to bylo jen vedle sebe, sluchátka a izolace. Poučení druhé - zajímejte se o lidi kolem sebe, dejte jim prostor se projevit, pozorujte je a nechte se pozorovat. Jsme sociální zvířata a takhle fungujeme. Nebo nefungujeme.

Autorku miluju, ale tahle knížka mi nesedla. Hlavní hrdinka mi byla nesympatická, nedokázala jsem ji příliš pochopit. Příběh mi přišel zajímavější z pohledu rodičů, kteří ať dělají, co dělají, nic s dcerou nezmůžou.

Autorku čtu ráda, líbí se mi její zvláštní styl psaní, kterým vás dostane přesně do těch pocitů, jaké chce vyvolat. Když jsem se dočetla o její nové knize Marta děti nechce, půjčila jsem si i Martu v roce vetřelce, na níž kniha navazuje.
Musím vyzdvihnout umění paní Soukupové, jak dokáže svým úsečným psaním dovést Martu pomalu, ale jistě až k takovému stavu, kdy již není schopna vlastně ničeho a sama uzná, že se musí léčit. I když už to vypadá, že to s ní půjde k lepšímu, žádný happy end se nekoná: "Celej den je mi špatně a s Fíkem ven Karla. Fíkovi je to jedno a já neexistuju."
Škoda, že spisovatelka dělala z Marty stále alkoholičku, i bez toho neustálého pití je to reálný obrázek toho, jak člověk může spadnout do hluboké deprese a pak ta bezútěšnost a jakési točení se stále v tom samém kruhu. Každý je asi zvědavý, jak bude Martin život pokračovat dál a bude vůbec se sebou někdy spokojená?
"Třeba je to prostě na světě tak, místo jednoho člověka, kterej se ztratí, najdu jinýho."

Výběrně napsaná kniha, styl paní Soukupové je nezaměnitelný. Její pohled do dívčí duše je perfektně vypracovaný. Mrzí mě absence jakéhokoliv konce, čekala jsem alespoň náznak rozuzlení. I tak skvělá kniha

S komentářem k této knize jsem si dala načas. Já ji dočítala včera večer a při vědomí, že na nebi začala zářit hvězda jedné velmi statečné dívky, která rozdávala spoustu radosti, síly a naděje :-(. Nevím, zda to nějak podvědomě neovlivnilo moje nižší hodnocení. Deníková forma knihy mi nevadila, ale o to víc vyniklo tolik promarněných dnů, já nevím, na poměrně syrově napsané knihy od autorky jsem zvyklá, ale tohle jsem těžko rozdýchávala, asi proto, že šlo o mladého člověka a já se snažila hledat pro hrdinku pochopení. Moc se mi to nedařilo, vadila mi spousta věcí i situací a to nejen u Marty, ale i u jejich rodičů. Navíc, ta poslední třetina, ač kniha není žádná bichle, se mi zdála až moc stereotypní, zachraňoval to jen psí přítel :-). A tak hodnotím více méně průměrně, ale o to víc se těším na novinku o Martě, která děti nechce... Co tedy naplňuje její život nyní, v dospělosti? Jsem zvědavá, za chvíli se mi splní rezervace.

Kniha Marta děti nechce volně navazuje na Marta v roce vetřelce. Proto jdem se rozhodla nejprve si přečíst první díl. Kniha se četla dobře, psaní stylem deníku mě baví a v knížce je i plno obrázků. Marta mě ale neskutečně štvala a doufám, že v druhém díle se polepší.

Moje druhá knížka od Petry S. Po Nikdo není sám jsem vzal do ruky tuhle, motivován vydáním nového titulu, v jehož názvu se Marta objevuje také. Opět oceňuji přesné, civilní dialogy, popisy životních situací. A opět se protínám při čtení se svými pocity, zážitky, z doby studií. A o tom to čtení pro mě je a opět jsem dostal vrchovatě. Byť v některých částech byl stav hrdinky pro mě až trýznivý, jsem moc rád, že mi osud tu knížku přikutálel do cesty.

Kniha je napsána formou deníku. Hlavní hrdinka není ideální.
Určitě to není povrchní , zlý člověk, mů6e tak ale na okolí působit.
Ale na hodně lidí mů6e tak zapůsobit že je povrchní, naivní, hloupoučká..
Ale to že se dostane do nepříjemných situací to jsou prostě životní lekce a záleží kdy je ten člověk pochopí..
Tady při čtení nakoukneme jaký bývají vztahy se sourozenci i s rodiči ..
Že ti s kterými žijeme , co nás vychovávají sami si v životě prožili i něco špatného.
To co prožila hlavní hrdinka určitě prožila hodně holek.
Na to kdy kniha byla napsána je téma hodně nadčasový ..
Autorka tady perfektně popsala nicotu a prázdnotu kterou prožívá hlavní hrdinka...

Již několikátá kniha od autorky a pořád mě baví právě její autentický a nezaměnitelný styl psaní. Deníková forma dodává knize na svižném tempu a styl vyjadřování prostě odpovídá tomu, co by si 19ti léta holka sama zapsala. Na mě moc otevřený konec, takže se těším na volné pokračování.