Marta děti nechce

I když pětatřicetiletá Marta může občas působit nesympaticky a alibisticky, mnohdy jsem jí rozuměla (výborně psychologicky vykreslené jsou třeba její hádky s partnerem Hynkem) a je rozhodně sympatičtější než její devatenáctileté já z předchozího dílu. Teď už žije relativně standardní život ve vztahu, který má své klady i zápory, stejně jako další aspekty jejího života a ona cítí, že by ke svým problémům měla zaujmout nějaké stanovisko, možná s pomocí poutě do Santiaga. Líbil se mi vhled do její hlavy a konfrontace s pohledem jiných zúčastněných postav. Konec je otevřený, ale ať už to dopadlo jakkoli, přeju Martě, aby byla silná a se svými činy a osudem do budoucna spokojená.

No jednoduché to nebylo, Marta mě hodně štvala a nebavilo mě se plácat tak dlouho v její hlavě a pořád dokola poslouchat její skuhrání. Nakonec jsem vzala knihu na milost a byl to zase jiný pohled na svět a ráda jsem se s ním seznámila.

Vzhledem k faktu, že jsem konzerva a stará struktura k tomu, jsem si na čtení bez uvozovek a přímé řeči chvilku zvykala. Ale fakt jen chvilku. Pak už mě tahle zdařilá sonda do života jedné třicátnice zcela pohltila.
Že jsou vztahy různorodé, košaté a pestrobarevné, to všichni tak nějak tušíme. Stejně jako to, že se v nich víceméně plácáme. A právě proto je osvěžující se ubezpečit, že nejen že v tom plácání nejsme sami, ale že se ostatní mnohdy plácají ještě intenzivněji, než my. To jednoho doslova uklidní.
Ráda jsem si přečetla také o tom jaké to je, nebo může být, když nemít děti je volba a nikoliv důsledek shody okolností. A že tomu já sama, matka tří dětí nerozumím? To asi vůbec nevadí. Ať žije svoboda a pestrost!

"Usměješ se na něj, dojme tě to, že se zajímá, že vnímá, že je to pro tebe důležitý."

"Ale ráno v metru se každý ráno díváš na odraz svýho nespokojenýho obličeje." Uf. Kde tato kniha a autorka s podobnými výlevy berou takové vysoké hodnocení, to nevím. Pokud bych měla knihu shrnout jedním slovem, byla by to nanicovatost. Nenabízí nic zvláštního a některé prvky jsou tam použity naprosto zbytečně - asi pro objem? Ale tak zvládla jsem to dočíst a některé situace popsala autorka celkem věrohodně.

Jako audiokniha se mi Marta poslouchala velice dobře, jako bych tam byla s ní. Konec bohužel velice zklamal, za což musím strhnout hvězdičku.

Petra Soukupová opět dokazuje, že je mistryní české realistické prózy a psychologie postav. Ve své knize Marta děti nechce otevírá téma, které je v dnešní společnosti čím dál aktuálnější......mateřství, společenský tlak na ženy a neschopnost najít společnou řeč s nejbližšími.Kniha byla super,ale závěr knihy byl velkým zklamáním.

Román pro ženy, ty budou určitě nadšené. Autorka se dovede vcítit do jejich duší a celé je to tedy plné dětiček, pubertálních, malých a ještě nenarozených a také nezvedených chlapů. Řeší se hlavně vztahové problémy, cesta do Santiaga je na vedlejší koleji, moc se o této skvělé pouti, krajině a hodných lidí na této cestě nedozvíte. Takže doporučuji si to zkusit prožít – a to jak knihu, tak i cestu.

Nedočetla jsem ani na druhý pokus. A z toho, co jsem přečetla, jsem usoudila, že Marta je … poněkud divná.

Četla jsem a četla, a zase četla, kdykoli jsem mohla, super ! Soukupová opět nezklamala! :)

Zvláštní čtení. Jiné.
Strávila jsem 12 dní v hlavě Marty, která to se sebou nemá jednoduché. A většinou jsem jí rozuměla. Ty její vnitřní dialogy mi kolikrát připomínaly mě samotnou. Jak se dohadovala sama se sebou a stejně pak udělala to, do čeho jí vmanévrovalo okolí. Její přítel jí měl zmáknutou a jeho manipulativní chování bylo tak dobře popsané.
A pouť do Santiga de Compostela byla jen třešničkou na dortu, protože člověk si to maluje jako procházku zalitou sluncem, ale tak jednoduché to není.
Určitě zajímavé čtení k zamyšlení, jestli sebou i my nenecháváme moc “vorat”.

24.05.2026

Šíleně ukecané, zdlouhavé. Marta si mé sympatie vůbec nezískala. Ukňouraná.
Jedině kladně hodnotím skvěle namluvenou audioknihu.
Celá kniha byla zdlouhavá, no a konec zase urychleně ustřihnutý.

Vynikající. Číst o někom a z pohledu někoho, koho ani nechci znát, je sice kruté a sebezničující, ale takřka povinné pro rodiče, učitele a vedoucí zájmových aktivit. Je nutné vědět, že jsou mezi námi lidé, kteří nevědí, co sami se sebou a trápí, trápí se. A je potřeba s nima jednat na rovinu, ne krutě, ne nepřátelsky, ale jasně. Na začátku jsem si říkal, že to snad ani nechci dočíst, ale je to nutné. To dělá z knih autorky odlišné knihy od Wilkové, Mornštajnové (při vší úctě k nim, jejich knihy nejsou špatné, ale Stehlíková jde daleko více na dřeň - a není to deprese, je to realita).
A nakonec - sice mám daleko k jazykovým schopnostem a jako introvert se těžko dorozumím, ale popis cesty do Santiaga byl moc hezký. Už se těším do důchodu na Švejkovu Budějovickou anabázi a Máchovské poutě.

Styl psaní je dost jiný, ale poměrně rychle mi sedl – stejně jako hlavní postava Marta, ve které jsem se v mnoha situacích i postojích shlédla. Zato Hynek mi vadil hodně.

Na knize mě bavilo zachycení každodenních situací a realistické vykreslení mezilidských vztahů – jejich složitosti i určité univerzálnosti. Silnou stránkou jsou také vnitřní monology a psychologie postavy, které působí autenticky, místy až nepříjemně pravdivě.

Příběh mě dokázal vtáhnout a udržet pozornost, především díky postupnému ponořování do Martiny životní cesty a očekávání, kam ji dovede. Zároveň jsem ale stále čekala, kdy se děj začne výrazněji posouvat. Velká část knihy působí repetitivně – Marta jde, přespává, jí a znovu jde dál. Chyběly mi výraznější podněty, vjemy nebo dějové zvraty, takhle ta cesta působí naproto vágně. Hlavní důraz zůstává na jejím vztahu k Hynkovi, což byl zřejmě autorský záměr, kdy samotná cesta hraje spíše vedlejší roli.

Postupně mě přestaly bavit i kapitoly z pohledu jiných postav, jejichž význam pro hlavní děj jsem úplně nepochopila. S blížícím se závěrem jsem očekávala výraznější vyústění nebo alespoň zodpovězení otevřených otázek. Místo toho byl najednou konec bez nějakého rozuzlení, což bylo za mě zklamání – pokud tedy není v plánu pokračování.

Kniha byla zajímavá, děj krásně plynul a četla se tudíž lehce...Co k ní říct, příběh super, ale jejich vztah...já nevím,ale podle mě se k sobě nehodili, a já si pořád říkala, tak co, rozejdeš se s ním nebo si tohle opravdu necháš líbit...

Knihu jsem si vybrala do čtenářské výzvy. Knihy od autorky jsem již četla, tak jsem tušila do čeho jdu, četlo se mi dobře, mělo to hlavu i patu. Jen mi vadilo, že tentokrát na mě ta beznaděj hlavní hrdinky nějak padala a nebylo mi v tom dobře.

(SPOILER) Kniha čtivá, přečteno za víkend. Hlavní postava ovšem otravná a na zabití stejně jako v prvním dílu. Z hlediska literárního skvělá práce, z hlediska čtenáře je hlavní postava na pár facek. Vlastně furt brečí a ani si není schopná koupit na výlet pořádný boty. A opět i zde řeší své problémy tím, že si koupí psa. Minule ho nechala u rodičů...teď ho nechá kde? Na jednu stranu je dobře, že děti nechce, sama ještě pořádně nedospěla. A kdoví jestli někdy dospěje.

Téma je skvěle zpracované a jde hodně do hloubky. Bohužel, i přes veškerou snahu, nezvykla jsem si na styl psaní. Bylo to trochu úmorné čtení v tomto ohledu.

Asi je v pořádku, že takovýhle knížky ve čtenáři vyvolávají otázky ohledně jeho života. Je múj vztah funkční a zdravý? Jak mě vidí moje okolí? Je práce co dělám opravdu tak super jak všem tvrdím? Pohled do Martina přemýšlení i pohledy zvenčí na ní mě opravdu bavily. Myslím, že je to celkem realistický příběh, který by se mohl stát. A styl vyprávění je nápaditý, takže za mě ok.

Dost mě překvapují tady negativní komentáře dvou typů.
Jednak, že to nebylo o pouti, ale o nimraní se v sobě. Já tedy na žádné pouti nebyla, ale o tom to snad je ne? Pouť nemá být sbírkou historických památek a přenádherných přírodních scenérií...
Druhak antipatie k hlavní hrdince, no ty jo, to jste všichni tak dokonalí, vyrovnaní? Jako já tedy v životě pochybuju.