Někde za mořem

Poslouchala jsem jako audioknihu.

Vracíme se znovu na ostrov Marsyas, kde Arthur s Linusem a se ,, svými,, magickými dětmi chtějí jen v poklidu žít bez vměšování úřadů a být konečně opravdovou rodinou, tak jak si vysnili. Jenže před tím musí vést boj proti vládě, která chce mít magické tvory stále pod kontrolou a obzvláště ty , kteří žijí na ostrově Marsyas.

Koná se soudní slyšení na kterém Arthur mluví o týrání, které zažil sám jako dítě v jednom z vládních sirotčinců a také k nim zavítá další kontrola, která má za úkol děti Arthurovi a Linusovi odebrat... jenže ti si to nenechají líbit...

I druhý díl jsem slupla jako malinu. Velmi mě to bavilo, působí zde úžasná chemie mezi postavami, příběh je napínavý a krásně plyne, takže vás vtahuje víc a víc. Miluju hlášky dětí, je to naprosto boží!

Jedničku mám fakt ráda. Proto budu dělat, že se tenhle díl nestal a jednička je vlastně standalone. Jedna hvězda navíc je za nostalgii a za mé oblíbené postavy. Měla bych k tomu co říct, ale usoudila jsem, že mi to za to nestojí a je to jen škoda slov.

Poslechnuto jako audiokniha. Je mi líto, že jsem je musela pustit. Všechny ty magické děti. Tálie mi bude hodně chybět. Artur i Linus a Zoe... to byl koncert pro duši. Musela jsem se se sluchátky na uších usmívat po okolí a dojímat nad vší tou krásou. Nejraději bych se za nimi rozjela na prázdniny. Jsem tak ráda, že jsem na tyhle knihy narazila. oba díly jsou srovnatelně dobré.

Četlo se to úplně samo! Od prvních stránek, mě to okamžitě vtáhlo do děje. Stránky mi mizely pod rukama. Kniha ve mně vyvolala obrovskou škálu emocí. V jednu chvíli jsem se culila nad roztomilými hláškami a „lumpárnami“ dětí, v další minutě zatlačovala slzu dojetím, a vzápětí cítila zášť a nesouhlas s tím, jak se k magickým bytostem chovají úředníci z OPOMMu. Hrozně moc mě potěšilo, jak se proměnili obyvatelé městečka Marsyas. V prvním díle byli plní předsudků, ale teď ukázali, že stačilo magické bytosti prostě jen poznat a nedat na slepou propagandu a strach z neznáma. Zamilovala jsem si tam úplně každého.

Ačkoliv je to fantasy s dětmi a teenagery, rozhodně nečekejte nějakou naivní young adult literaturu. Tohle je knížka pro úplně každého, bez ohledu na věk. Skrývá se v ní obrovské poučení o tom, jak důležité je mít kolem sebe lidi, kteří vás podpoří, milují vás přesně takové, jací jste, a jsou vaší bezpečnou kotvou. Celý příběh je protkán neuvěřitelnou laskavostí, trpělivostí a ukázkou toho, jak by spolu lidé měli komunikovat, když nastanou těžké časy. Ukazuje nám, že každý z nás je něčím výjimečný a že bychom se nikdy neměli schovávat před světem jen proto, že jsme jiní. Je to o síle rodiny – té, kterou si sami vybereme – a o tom, že za své štěstí a za své blízké stojí za to bojovat.

Tohle je příběh, který vás chytne za srdce a už nepustí. Pokud hledáte něco, co vás pohladí po duši, rozesměje, dojme a donutí vás věřit, že na světě ještě existuje dobro a laskavost, okamžitě po ní sáhněte. Doporučuju ji všem milovníkům cosy fantasy, ale vlastně úplně každému, kdo potřebuje v dnešní uspěchané době trochu naděje.

Kouzelné pohlazení na duši. Všechny jsem si zamilovala už v první knize, tady se to jen prohloubilo. Miluju tuhle partu bláznivých magických dětí s osobitým humorem. A miluju i všechny dospělé kterým na nich záleží. A miluju Marsyas, domov s písčitými plážemi a otevřenou náručí.
Někde za mořem je jiný než první díl, ale stejně tak důležitý. Všichni povyrostli a stali se ještě lepšími lidmi. Ale hlavně nám ukazují co je důležité, a to tím nejkouzelnějším způsobem.

V prvnim dile jsem se zamilovala do malych detskych hrdinu i prostredi, ve kterem zili. Bavilo me prozivat s nimi obycejne dny, tesila jsem se z jejich spolecnosti, uzivala jsem si znovuzrozeni Linuse. Co se vsak tyce tohoto pokracovani, pak souhlasim s predchozimi komentari, ze uz to bylo chvilemi na silu. Politikareni, filozofovani, rodicovske ponoukani - to vsechno se spoustou dalsich krasnych momentu jsem si ctenarsky uzivala, nicmene se mi nepodarilo nalezt to laskyplne vtipne kouzlo, ktere si me podmanilo v predchozim dile.

Nedotčeno... Jako fakt jsem se snažila, dala jsem tomu půlku knihy (187 stran). Ale nedalo se pokračovat, některé rozhovory, obzvláště ty, kde byli děti byli fajn, ale jinak moc filozofování na mě. A to, jak tam musí úplně každý být za každou cenu queer... Nevím, za mě až zbytečně...

Příběh se přiblížil pohádce pro děti, jen láska, přátelství, tolerance, kdo zlobí, je klepnut přes prsty, no asi to tak prvoplánově autor zamýšlel.

21.05.2026

ehmm ehmm toto nebude příjemné...

Pod komentáře od SHi a SBH se mohu bez okolků podepsat a už ani nemám moc co dodat.

První díl mě celkem bavil a říkal jsem si že bych teda vzal Kluneho na milost. No tak po tomhle "díle" si dám od tohoto autora dlouhou, možná definitivní pauzu.

Tento druhý (a podle mě naprosto zbytečný) díl by mohl sloužit jako bible extrémistických duhových levičáků, kteří všem nutí jejich minoritní pohled na svět a předpokládají, že jim bude majorita ustupovat s jakýmkoli jejich rozjíveným vrtochem. Při poslechu této propagandistické sračky, která působí jako pohádka a ne YA fantastika, ale která jí vůbec není, jsem si připadal jako bych seděl uprostřed kafilérky na duhové jednorožce a musel jsem si neustále píchat inzulín, páč z té obrovské kopice cukrové vaty moje štítná žláza explodovala.

Možná to bude znít zvláštně, protože jsem sám gay a ještě k tomu adoptovanej, ale jsem razantně proti adopci stejnopohlavními páry... Nechápejte mě špatně, ale i kdyby to byli sebelepší rodiče, lepší než mnoho heterosexuálních párů, tak nám prostě dítě do ruky nepatří. Nejsme schopni zplodit, jsme slepá větev evoluce, takže smůla. Už jenom proto, že zdaleka ne všichni jsou tolerantní a odsoudit dítě předem k šikaně je neskutečně sobecké a že by šikana přišla je axiomatické, stačí se podívat na jakoukoli diskuzi o gayích a takové množství žluči a nenávisti, která je v lidech stále zakořeněná, je toho zářným důkazem.

Půl hvězdy ani nevim za co.... Tfuj

Bohužel DNF...

Jak jsem byla z Domu v blankytně modrém moři nadšená, tady je to úplný opak. Tahle kniha ani nemusela být. Fakt mi tohle pokračování přijde zbytečný.

Přijde mi to jako taková fantasy propaganda trans/gay/jinak se identifikujících postav a prakticky kritika čehokoliv "normálního". Jakože nic proti LGBTQ+ komunitě, to rozhodně ne, ale přijde mi, že tady se s tím vysloveně roztrhl pytel.

A taky: překládat slovo "cool" jako "kúl"?! Ježíši...

Poslouchala jsem audioknihy. Opět pohlazení po duši a místy vtipné, dojemné i k zamyšlení. Srovnatelné s prvním dílem. Tentokrát vás kniha tak nepřekvapí, protože už víte o co jde. Proto se může zdát, že je slabší než první díl. Rozhodně se nedá číst samostatně , aspoň podle mého názoru.

No jedním dechem se tedy skutečně nečetla...Ale i tak mě ty hlášky strašně bavily...
Ano, být protipólem J.K. Rowlingové se autorovi rozhodně povedlo (jak chtěl), otázkou je, zda to muselo být za každou cenu. Ale v konečném důsledku je hodnota respektu, lásky a tolerance platná bez ohledu na rozdíly, ať už jsou jakékoliv. Vlastně se ale dá říct, že mi chyběla inkluze "od naproti". Je ale jeho výsostné právo si napsat knihu, jak se mu zlíbí. A to prostě udělal...
Btw. Zajímalo by mě, zda si TJ Klune bral inspiraci z londýnského"See it, say it, sorted"

Ráda jsem se vrátila na ostrov a potkala své staré známé. Příběh byl dokonalý, až mi trnuly zuby a srdce křičelo NUDA!
Povídalo se a povídalo a povídalo a aaaaach zíííív povídalo, až mně víčka padala...
Naštěstí děti měly svoje boží hlášky, které knihu zachránili.

Na tento príbeh som sa tešila, pretože predchádzajúca časť bola skvelá, ale táto ma trošku sklamala. Stále je to veľmi milé, príjemné a pohodové čítanie, lenže až príliš príjemné. Nedeje sa tam toho veľa a rozhovory medzi dospelými a deťmi sú síce úžasné a inšpiratívne, len si nie som istá, či by tak aj naozaj fungovali. Taktiež napríklad u Lucyho mi príde, že na svojich sedem rokov rozpráva veľmi vyspelo (pokiaľ práve nerozpráva o vraždách, čo je tiež zvláštne, ako to nikomu nevadí). Páru pribudne aj nové dieťa, David, ten sa mi spočiatku nezdal veľmi sympatický, ale to sa časom zlepšilo. A samozrejme, nová inšpektorka je príšerná a nič sa jej nepáči. Tiež sa priznám, že občas mi to prišlo až príliš dúhové a propagandistické, neprišlo mi to reálne, ale tak ten svet je možno taký. Záver príbehu bol fajn, aspoň troška akcie. Úplný záver knihy (akože poďakovanie) už nebol fajn, autor v podstate celú knihu hovorí o tolerancii a v závere vedie také reči, povedala by som, že až nenávistné a to voči inej autorke. To trochu pokazilo dojem. Ale keby vyšla ďalšia časť z tohto sveta a o týchto skvelých čarovných deťoch (lebo sú naozaj skvelé), tak by som ju veľmi rada prečítala.

Dům v blankytně modrém moři je moje jedna z nejoblíbenějších knih.
Moc jsem doufala, že bude pokračování, alespoň stejně tak dobré.
Hodnotím plným počtem, protože to bylo moc pěkné, ale v porovnání s prvním dílem už jsem tak moc nadšená nebyla.

Je to trochu obrázková knížka schovaná za psanou formou. Ostrov Marsyas je barevný a veselý. Město je šedivé, bez barev a věčně tam prší. A lidé jsou tam hlavně jen mrzutí. Z celého popisu prostředí mám dojem jakési těžce černobílé alternativní reality. Je jasné, co tím chce autor ukázat. Ale bohužel to tlačí moc do extrémů ve více směrech, až jsem se přistihla, že to neberu vážně.
I když všechno nebylo tak hrozné a některé části byli fajn stále bych svůj dojem z knihy přirovnala k současné situaci. Zhruba za 2 týdny nás čekají volby a přesně takový pocit jsem z knihy měla. Těžká politická masírka. Bohužel ve mně knížka zanechala nepříjemnou politickou pachuť s příměsí jasné nesnášenlivosti vůči populaci mimo cílovou komunitu autora a váhaní, zda číst další knihy od autora.

Vzhledem k tomu, jak důležitou knihou se pro mě stal Dům v blankytně modrém moři, to neměl druhý díl lehké. A abych byla upřímná, moc jsem Někde za mořem nevěřila. Ne na pět hvězdiček.
Nechápu, co do toho autor dal, protože tohle bylo nádherný. Začala jsem číst a jako bych byla doma. Bylo to nádherné. Krásné.
Druhý díl mění hlavní postavu, z jejíž pohledu je příběh vyprávěn. Abych pravdu řekla, Linuse jsem měla asi radši, myslím ale, že změna vzhledem k ději dávala smysl a my tak měli možnost poznat ještě víc z Arthura. Jeho hněv, jeho láska k dětem, Linusovi a všem ostatním, morální rozpor v jeho hlavě, všechno výborně popsané.
Když to porovnám, první díl se více soustředil na počátek, ať už lásky dvou mužů nebo rozpoutání pochybností o zde současném systému péče o magické bytosti. Druhá kniha naopak zkoumá, co se stane dál. Ukazuje, že celý vládní systém nezměníte snadno a že se nesmíte vzdát. Řekla bych tedy, že tento díl byl mnohem více politický (což je samozřejmě dobře).
Důvod, proč by tahle duologie neměla nikoho minout, je způsob, jakým se zde hlavní postavy staví k problémům. Nejednají násilím, tak jako to v podobných příbězích o "svrhnutí vlády" bývá. Bojují rozumem, slovy, laskavostí, jsou diplomatičtí a trpěliví, věří v dobro lidstva. A to je nádherné.
Jedná se o queer knihu. Autor ji věnoval trans lidem a v poděkování věnuje jednu celou stránku tomu, že je Anti-J. K. Rowling. Za to si zaslouží mojí úctu. Protože on opravdu stvořil úžasný svět, který se mění v lepší.
Kniha byla nádherná. Marně jsem hledala něco, co bych vytkla. Nejde to. Miluju tuhle sérii, její laskavost, vřelost, moudrost, krásu textu. Přečtěte si to. Uvěříte, že na světě může být i lépe.

(SPOILER) V prvním díle jsem si všechny postavy nesmírně zamilovala, příběh byl dojemný a zanechal ve mně příjemný pocit. Po přečtení dílu druhého mám všech postav po krk a autorovu tvorbu nechci nějakou dobu ani vidět.

Předně, číst tento román prostě nepůsobilo příjemně. Nedostavily se žádné milé pocity z první knížky. Tentokrát celý příběh působí jaksi náhodně, naivně, podrážděně. Jako by autorovi nešlo ani tak o to napsat hezkou knížku, ale o snahu čtenáře poučovat a podsouvat mu své názory. Nejde tu o příběh. Jde tu o Kluneho a jeho politické názory stran LGBT komunity. Není tu žádná pořádná zápletka, obě strany konfliktu si ustavičně vedou svou bez jakékoli snahy si porozumět, postavy působí ploše a nesympaticky. Vše podstatné autor řekl v první knize a je znát, že s pokračováním tehdy nepočítal. Nemá tu už co říct.

Nejvíce mi asi vadilo, že bez výjimky všechny kladné postavy jsou homosexuální. Nepůsobilo to dobře, a už vůbec ne věrohodně. Budilo to pocit, jako by autor považoval všechny heterosexuály za neschopné a zkažené, jako by tu byli jen k tomu, aby zplodili děti a následně je opustili – ale naštěstí tu máme všechny ty hodné homosexuály, kteří se o ně postarají.

Zápletka je černobílá, není ničím zvláštní a prakticky kopíruje děj prvního dílu. Čím dál častěji jsem se navíc přistihla, že souhlasím spíše s názory „záporáků“, kteří dosti logicky chtějí ujištění, že magické děti, zejména Lucy, nepředstavují nebezpečí. Namísto pokusů o vysvětlování a kompromis však Arthur s Linusem jen věčně omílají, že v jejich láskyplné výchově z dětí žádní padouši nevyrostou. Jenže jaká ta jejich výchova je? Dovolují dětem naprosto cokoli, když se na ně někdo zle podívá, oba se hned čertí, zatímco děti jsou samozřejmě bez viny, přestože obyvatelům ostrova neustále působí nepříjemnosti a ti se dětem ustavičně musí přizpůsobovat. Arthur a Linus nesmírně řeší, když jistá ženština jedno z dětí trochu hruběji chytne za ruku, ale už jim zřejmě nijak nevadí, že samy děti oné osobě neustále tropí naschvály a neprokazují jí ani špetku respektu. Její obavy mi přitom přijdou dost opodstatněné - zvlášť když Arthurovi s Linusem nevadí ani to, že jejich svěřenci neustále mluví o násilí a zabíjení. Pardon, ale pokud banda malých dětí, s magickými schopnostmi k tomu, dennodenně vyhrožuje smrtí a destrukcí, jejich rodiče by s tím pěkně rychle měli něco dělat. Ne však Arthur s Linusem, kteří se jen usmívají a ještě je v tom podporují řečmi, že jen oni tu jsou v právu, zatímco celý svět stojí proti nim. Ani z jedné strany tu není snaha o jakékoli řešení.

Přijde mi, že touto knihou autor naprosto zkazil poselství celého příběhu. První díl končil nadějí: Arthur a děti Linusovi ukázali, že láska a tolerance je důležitější než předsudky, a Linus se rozhodl po jejich boku přesvědčit svět o tom, že magické bytosti nejsou žádnými nebezpečnými zrůdami a že mohou žít s lidmi v míru. V tomto díle však autor úplně otočil: žádná tolerance, žádné přijetí, buď nás lidé nechají žít odděleně, nebo s nimi půjdeme do války. Co je to proboha za konec? Vždyť tím Arthur a spol. prakticky potvrdili, že skutečně představují hrozbu, což se přeci celou dobu pokoušeli vyvrátit.

K doslovu: Nevím, co přesně Rowlingová řekla nebo napsala. Jak však může Klune celou knihu psát o solidaritě a toleranci, o tom, jak je důležité, aby každý měl možnost být tím, čím je, a pak být tak pokrytecký a kritizovat Rowlingovou za to, že vyjádřila svůj názor, k němuž jistě i ona měla své důvody? Zcestné mi přijde i Klunovo označení se za „Anti-Rowling“ a jeho touha stát proti všemu, co Rowlingová představuje. Vždyť její stanovisko vůči trans komunitě přeci nedefinuje celou její práci a osobu. Mimoto, příběhy Rowlingové i Kluna cílí na podobné obecenstvo (a nutno zmínit, že tato kniha v mnohém kopíruje dění Fénixova Řádu). Tak proti čemu se tu Klune vlastně staví? Vždyť tu haní uznávanou spisovatelku (a to ještě v doslovu své knihy, kde hned nato navazuje klasickými poděkováními) jen proto, že v jedné jediné věci zastává jiné názory než ona. A Rowlingová přeci není zdaleka jediná, kdo má vůči trans výhrady.

P.S. Ta hvězdička a půl je především za Arthurovo vyprávění o jeho životě. Když už nic jiného, alespoň ta část byla hezká a dojemná.

Poslechnu to jako bravurně načtená audiokiha Sašou Rašilovem. Mně se to líbilo, je pravda, že Dům v blankytně modrém moři byl kouzelnější, ale i tento díl byl kouzelný a pohladil po duši.