Markéta Lazarová

2 17. července

Asi nemám na knihu cit, jak píší komentáře níže uvedené. Než jsem ji začala číst, nebyla jsem si jistá, jestli jsem ji již někdy nečetla, pak jsem četla a četla a říkám si, ne, to jsem nečetla. Když jsem si ji dávala do právě čtených, zjistila jsem, že ji fakt mám přečtenou a to před šestnásti lety - a nic mně z ní v hlavě nezůstalo...

11. července

Když si člověk zvykne na jazyk, tak ho to i docela chytne :-)

1 07. července

Nevím. Kniha se mi absolutně nelíbila, ztrácela jsem se, nepochopila jsem příběh. Hodně jsem přeskakovala a nebýt výzvy, asi bych ji ani nedočetla.

01. července

Obdivuju autorův styl, který ani v jeho současnosti nebyl běžný. Použitý jazyk četbu rozhodně neulehčuje, stojí ale zato si některé věty projít dvakrát po sobě, jinak se čtenář ochuzuje o nevšední spojení a významy, kterých je kniha plná.

2 11. června

Krásná kniha. Obávám se, že za nějakých deset, dvacet let už nebude nikdo, kdo ji bude schopen přečíst.

22. května

Kniha byla psána sice složitým jazykem, ale obsahově se to vylepšilo. Krásně vyobrazuje období pozdního středověku a rané renesance. Jakožto milovníka historie mne tato kniha překvapila.

1 23. března

Kniha mě zklamala, ale ne příběh jako takový, ale Vančurův styl. Je velmi složitý, plný metafor a jazyku již zastarávajícího, či už zastaralého. Do čtení jsem se musel nutit a tato kniha mě přesvědčila, že Vančuru jen tak z dlouhé chvíle do rukou nevezmu. Avšak celé trápení vynahradil závěr knihy. V této části byl Vančurův jazyk jako stvořený pro popis závěrečných scén. Ale pokud se někdo do knihy vrhne s chutí, určitě si najde své zalíbení v pojetí příběhu ať už milostném, či temně baladickém.

22. března

Kniha nebyla vůbec špatná ..

2 28. února

Vančuru až tak úplně nechápu. Ani mi nevadí "zastaralý" jazyk, ten k příběhu ze středověku patří, ale sem tam jsem prostě přečetla odstavec a vlastně jsem nevěděla, jak zapadá do příběhu - byly to jakoby filosofické myšlenky autora, ale ty mi do toho středověku neseděly. Např. v jeden okamžik naprosto "nechápal" své vlastní hrdiny, kteří se modlili k Bohu - to je ve středověku snad normální... syrovost a tragičnost příběhu ale dokážou zaujmout.

1 01. února

Příběh knihy se mi hrozně líbil ale nelíbilo se mi to jak děj věčně přeskakoval rychle se v tom ztrácelo

2 29.12.2017

Mně se kniha nelíbila. Vančuru mám ráda, Markétu Lazarovou ne. Absolutně jsem se nechytala, nevyznala jsem se ani v postavách ani v prostředí či ději a to jen proto, že jsem se nemohla soustředit. Po pár větách má mysl bloudila úplně jinde a příběh jsem nedokázala plně vnímat. Přitom tu plnou pozornost kniha přímo vyžaduje. Nebavilo mě to, ani nevím proč. Klasiku mám ráda, Vančuru též, ale toto vůbec nebyl můj šálek kávy.

1 01.12.2017

Měl jsem z knihy obavy ,že bude obtížná na četbu jak je zde často psáno ,avšak musím říci ,že pouze ze začátku jsem si musel zvyknouti ,ale pak už jsem letěl jak vítr.
Musím poznamenat že příběh se mi moc líbil svojí syrovostí ,zasazením do doby i vykreslením postav.
Člověk si připadá ,že tohle se muselo stát !
Nedám plný počet asi jen kvůli autorovým vstupům ,ale těším se na film ,který mě teprve čeká a od Vančury si určitě ještě něco přelouskám.

3 10.11.2017

Mohl Mozart skládat hudbu jinak? Mohl vlastně Vančura psát jinak? Ne! Proto se teď můžeme přít a skládat na hromady důkazy dokonalosti díla, nebo naopak o hrůzách povinné četby.
Kdo Vančuru cítí nebude potřebovat Slovník. A naopak!
A já osobně?
Je to jako magnet? Nerozumím, ale potřebuji všemu rozumět?
Snad stačí cítit...

21.08.2017

Nejprve jsem si knížku vzala do rukou jen kvůli povinné četbě. Po přečtení Rozmarného léta, které mě až neuvěřitelně nudilo a vcelku mi přišlo dost prázdné, jsem nečekala nic ohromujícího. A prvních pár stránek můj předpoklad potvrdilo. Ale já zásadně knížky vždycky dočítám, a tak jsem tomu po pár týdnech zase dala šanci. A jak stránky plynuly, bavilo mě to víc a víc. Líbí se mi poselství lásky a naděje vložena v ženy a jejich lůna. Líbí se mi Vančurův nenápadný humor, který prodával prostřednictvím vypravěče, jenž nenásilně vstupoval do děje a posouval ho tam, kam autor potřeboval. Navíc jsem byla velmi ohromená, jak Vančura, ten který žil ve třicátých letech dvacátého století, dokázal prosadit knihu, jež tak otevřeně odmítá existenci Boha a navíc ještě zesměšňuje řeholnice. Uznávám, že jsem některé pasáže musela číst dvakrát protože moje hlava to nevstřebávala. Není to jen obyčejná próza, kterou přečtěte během dvou večerů, ale stojí za to.

07.07.2017

Četla jsem to nucena profesorkou, jejíž vášeň pro literatura se omezovala pouze na paoír s povinnou četbou. To se ví, že jsem se na to vykašlala a nechala si to převyprávět.
A teď jsem to četla znovu, sama od sebe a po Rozmarném létu, tudíž jsem neměla až takovou averzi k jazyku, který je vskutku "vančurovský". Akorát se neřadím mezi skalní fanoušky příběhu ze středovku - příliš pannen, rytířů, hejtmanů a Boha.

5 07.06.2017

Vladislav Vančura je pro mě spíše básníkem než autorem románů, jeho avantgardní tvorba, neobvyklá už na jeho dobu, je stále aktuální a stává se tím aktuálnější, jak krásná stará čeština mizí, a lidé ji nedokážou přečíst. Doufám, že společně s touto češtinou nezmizí i Vančura.

4 08.05.2017

Tady jsem zjistila, že jsem opravdu hodně rozmlsaná moderní češtinou!
Do knihy jsem se nemohla začíst, opravdu těžko se mi orientovalo v ději. Když jsem se do ní položila a dočetla během hodinové jízdy autobusem, zírala jsem na to, jak mě nakonec kniha pohltila.
Toto čtivo opravdu není pro každého, ale já jsem ráda, že jsem to zvládla a mám ji mezi přečtenými.
Zkuste se přelouskat přes první stránky, najděte si klidné odpoledne a uvidíte, třeba vás taky dostane.

4 05.05.2017

Toto se nedá číst jako próza. Je to spíš poezie,taková báseň v próze.
A ta čeština! Nádhera!
Lituji,že nemám audio verzi s panem Lukavským..ale třeba jednou..kdo ví.. :)

1 21.04.2017

Zvládla jsem to dočíst s vypětím všech sil a byla jsem z toho spíš unavená než nadšená. Asi jsem na tento styl literatury moc omezena :D

1 15.04.2017

Bohužel nedokážu ocenit autora jako je Vančura.

3 26.03.2017

Musím říct, že Vančurův styl mě naprosto okouzlil, miluji jeho vyjadřování a volbu slov, je vidět, že je to něco, na čem si dal skutečně záležet a co ho, slovo bavilo mi tu přijde až nemístné. Přesto mám z knihy značně rozporuplné pocity. Moje rozčarovanost se týká výhradně děje, který byl z mého pohledu značně nepravděpodobný. Vedla jsem na toto téma sáhodlouhou debatu se svým učitelem literatury, na jejímž konci jsme se shodli, že se neshodneme. Jak píše i AllyKumari pode mnou, zkrátka nevěřím tomu, že opakované znásilňování v někom může probudit lásku (zde mi bylo oponováno historickou dobou a pozdější ochranou...). Zkrátka je vidět, že dílo psal muž, kdyby ho psala žena, Markéta Lazarová by skončila docela jinak.

4 05.03.2017

Nesmírně drsné a syrové. Intenzita citů je neskutečná, přesto ve člověku zůstává úzkost a nikoho z hrdinů nemůže mít rád (to, že je Markéta několikrát znásilněna je možná "pochopitelné" v rámci toho, že jde o středověké loupežníky, ale i tak to pro mně není stravitelné jako něco, co zažehne nehynoucí lásku)) Vančurův styl je jedinečný, chvíli trvá, než si na něj člověk zvykne, ale potom je snadné uznat jeho genialitu.

9 16.02.2017

Asi nejobtížnější kniha na četbu, kterou jsem přečetl - a nejen že nelituji, ale smekám. Asi je to první kniha, kterou nečetl můj mozek, ale po nějaké době musela kormidlo převzít "duše". Běžně by můj mozek totiž pitval každé slovo, každé sestavení věty - ale zde to není možno! Leckdy jsem některým slovům nerozuměl (tak podivně byla šroubovaná), jindy mi vadily obraty ("sedl na kůň)... pak se ale cosi zlomilo a já začal vnímat jakousi poetiku slova. Jako bych četl cosi v neznámém, ale povědomém jazyce. Oč více jsem tápal v chápání slov, o to více jsem vnímal prožitek. Nádhera - ale do školních osnov bych ji nedával, k té knize člověk musí dozrát.

13.02.2017

Cekala jsem, ze kdyz je tato kniha soucasti povinne cetby, ze se bude cist tezce a nebude to nic zabavneho. Knihu zhltla jako malinu. Cetlo se to lehce, pribeh se mi libil. Kniha me opravdu mile prekvapila.

10.02.2017

No jo, povinná knížka, ale nebylo to zas tak špatné. Divná stará čeština, samý přechodníky, prý humanistická, říkal náš češtinář, takže to chvilku trvalo, než se člověk začetl. Taky mě dost štval sám autor, jak lezl do děje a neustále dával najevo, že jen čteme knížku, ať to zas tak neprožíváme. No, film byl lepší.

07.02.2017

Ze začátku jsem čtení odkládala a naprosto mě odrazoval styl psaní. Po několika stranách jsem ale zjistila, že to co je na knize nejhezčí je právě jazyk, což mě postricilo k dalšímu čtení. Bohužel se u mě střídaly pasáže nudy a nadšení a občas jsem text moc nevnimala. Hlavní hrdinové knihy mi ale nepřišli zrovna zajímaví, teprve až na konci knihy jsem si je oblíbila. V součtu moje hodnocení ovlivnil jazyk než celkový děj.

1 27.01.2017

Přečteno za dva večery, po četbě jiné knihy s nepříliš povedeným překladem mi tato staročeština nepřišla ani moc složitá. Děj správně členitý a úplně vidím, jak se autor snaží napnout "posluchače" do poslední chvíle, vtáhnout je do děje, nutí je přemýšlet nad chováním jednotlivých postav, ať si každý sám v sobě rozhoduje, čí chování je ospravedlnitelné a co už je přes čáru. Čtenáři, jak by ses zachoval ty, kdybys byl na místě těchto hrdinů...

1 05.12.2016

Je to opravdu krásná řeč. Co psát víc.

11 29.11.2016

Po pár letech jsem se opět přichýlil k Vančurově Markétě a k chmurným časům, do nichž Mistr slova její příběh situoval. Tentokráte jsem zvolil vynikající audionahrávku, která tvoří pomyslný most mezi tištěnou knihou a slavným Vláčilovým filmem.
„Markétu“ považuji za jedno z nejpůsobivějších literárních (ale i filmových, ale to sem nepatří) děl 20. století (netroufám se tvářit světácky a tak skromně dodávám - která jsem četl). V minulosti jsem se netajil tím, že nesmírně obdivuji Vančurův jazyk, způsob jeho vyjadřování, které na mne působí jako malování slovy. Ano, Vančura dokáže „banální“ příběh opříst slovy natolik barvitě, že vzniká velkolepá freska, která vás uchvátí celkem a snad ještě více, postoupíte-li blíže a vnímáte jednotlivá slova a jejich propojení do vět. Je to filigránská práce, v níž každé slůvko má svůj smysl.
Markéta má těžký osud jako literární postava i jako literární dílo. Její zařazení do školní četby z ní činí „postrach“ většiny studentů, respektive zavdává příčinu tomu, aby Markéta byla zostuzována čtenáři, kteří „včera“ odložili Harryho Pottera (nebo co se to dnes vlastně čte). Jestliže se na středních školách nevyučují parciální diferenciální rovnice druhého řádu, neměla by součástí osnov být ani Markéta Lazarová. Málokdo z maturantů je schopen vstřebat vyšší matematiku a neměli bychom chtít, aby každý byl schopen pochopit toto Vančurovo dílo.

Vančura svůj příběh zakončil slovy:
„Můj básníku, toť příběh sestavený málem zbůhdarma. Vždyť jej tak dobře znáš! Vypravoval jsem jej bez umění a stěží si zasloužím tvou chválu. Což naplat. Proutek proutkařův se stále ohýbá nad těmito vodami. Nenalezl jsem pramen, vyhlub sám na popsaném místě jámu a vykruž cisternu, z níž pijí jehničky.“

Dovolím si mu oponovat. Jeho slova nebyla napsána zbůhdarma. A pramen, který pro nás ostatní objevil, je natolik vydatný, že napojí všechny, kdož žízní po jazyku mateřském. Přicházejme k tomuto prameni a voďme k němu svoje děti a vnoučata. To musíme udělat my, to škola neudělá.
Jsem trochu patetický, omlouvám se.