Přidat komentář
Za 3*** a to jsem ještě hodně shovívavý. Absolutně mi nesedla forma a tím pádem pak už ani obsah. Autorovi to vůbec nevěřím. Jeho nacítění se na ženskou postavu mi přijde krajně nepřesvědčivé. A pak Marie není téměř vůbec sympatická. Vlastně žádná postava. Až ve 3/4 knihy konečně přijde na to, že dětem opravdu nemá žádný smysl lhát a mlžit.
Je to škoda, potenciál příběh měl.
Bravurně napsaná psychologická sonda do nitra mladé ženy ztrácející své životní jistoty, odcizující se od manžela. V jejím monologu se míchají myšlenky, vzpomínky, dialogy i popisy vnějšího dění a vytvářejí tak plastický obraz jejího vnitřního světa. Skvělé dílo, škoda že tak pozapomenuté.
Komunistické myšlení je tu značně vidět. Pro mě to bylo zajímavé čtení, jelikož jsem v té době nežila a tahle kniha mi tu dobu přiblížila víc než Vyprávěj.
Novela pojednává o krizi manželství. Celá kniha je konstruována jako jediný vnitřní monolog hlavní hrdinky Marie. Marie nám popisuje své každodenní úkony v domácnosti, nakupování, různé starosti s dětmi, vzájemné odcizení se s manželem, postupné objevování jeho nevěry a své pokusy o navázání nového milostného vztahu. Marie také vzpomíná na minulost, kdy byli ještě šťastní, a do toho se prolínají Mariiny nejrůznější myšlenky a pocity. Není zcela jasná hranice mezi příběhy a myšlenkami. Tím, že je vše líčeno jejíma subjektivníma očima, můžeme dobře nahlížet do jejího niterního psychického života, který je nejednoznačný a komplikovaný, protože hrdinka prochází těžkým obdobím svého života. Marie se snaží najít svou identitu. Přemýšlí, co s ní bude dál. Mariina situace se postupně zhoršuje. Marie je nejdřív dost pasivní, neví, co má dělat, cítí se neschopná nějak zasáhnout. Postupně si však začíná uvědomovat, že nemusí žít jen v uzavřeném rodinném světě. Poznává sama sebe, odstraňuje rozštěpení mysli a nalézá opět svou identitu.
V knize se objevuje motiv zrcadla.
Štítky knihy
nevěra rodina rozvod 60. léta 20. století psychologické romány manželská krize české romány české novely
Autorovy další knížky
| 1990 |  Nuda v Čechách |
| 1963 | Marie |
| 1965 |  Hodinky s vodotryskem |
| 1963 | Setkání před odjezdem |
| 1981 | Basic love: Šťastný život |
Kniha Marie je v
| Přečtených | 31x |
| Čtenářské výzvě | 3x |
| Knihotéce | 12x |
| Chystám se číst | 9x |
Na samém počátku „Zlatých šedesátých“, kdy došlo k částečnému uvolnění politických tlaků a česká literatura, plná nových podnětů přicházejících ze zahraničí, mohla zase o trochu volněji dýchat, oprostit se od schématické, společnost „budující“ tvorby a nasměrovat svoji pozornost k tvorbě intimní, soustředící se na člověka jakožto individuum, přišla Marie, útlá novela, předznamenávající onu tematickou proměnu na literárním poli.
Debutujícímu Alexandru Klimentovi se podařilo přinést do české literatury hned několik nových podnětů, počínaje tím, že se ve své prvotině zaměřuje na ženskou postavu, jejíž perspektivou celý příběh vypráví. Dalo by se říci, že je celá novela konstruována jako jeden dlouhý vnitřní monolog hlavní postavy Marie, matky dvou dětí, manželky Jaroslava, ambiciózního strojního zámečníka, váženého soudruha. Marie se jeví, alespoň zpočátku, jako postava velmi submisivní, maximálně oddaná svému muži a svému mateřskému údělu. Nahlíží sama na sebe jako na člověka, jehož život se odvíjí primárně od životů lidí, kteří jsou mu nejbližší, v jejím případě tedy od života jejích dětí a hlavně jejího manžela. Každodenní rutina matky v domácnosti (sestávající z uklízení, nakupování, starosti o děti atd.) jakožto východisko lidské existence se však zbortí v momentě, kdy Jaroslav milostně vzplane pro mladou kolegyni a ocitne se, řečeno jazykem novely, na jiné koleji: „Mám dojem, že jsem přestoupil do jiného vlaku, teď se rozjely, jedou bez zastávky, jedou vedle sebe jedním směrem, a já nemůžu k tobě. Vím, že ti není dobře, ani mně není dobře, když si na všechno vzpomenu, a hlavně na děti, je to zlé, ale pochop, nemůžu za to.“ Marii se zhroutí svět, neví kudy kam, nenalézá ve svém životě smyslu, přičemž je neustále vystavována nepříjemným konfrontacím jejího okolí, ať už zvídavým dotazům svých dětí, vtíravému zájmu dotěrných sousedek nebo hodnotícím soudům, nevyžádaným radám a necitlivým výhružkám své tchýně (pasáže s tchýní jsou geniálně odpozorované a popsané, sic jsem takové situace osobně nezažil, působily na mě maximálně uvěřitelně). Postupem času si však Marie začíná uvědomovat, že nemusí žít jen v uzavřeném, polorozpadlém světě rodinném, že si může dovolit opustit omezený prostor svého bytu a dopřát si trochu osobního štěstí v podobě nedělních výletů do přírody za společnosti svobodomyslného šoféra Jendy.
Tato kniha bývá literárními historiky označována za přelomovou, jednu z prvních, která přinesla do české prózy šedesátých let příběhy lidí, kteří se potácejí ve svém soukromém světě plném strastí, klopýtání a neúspěchů. Postavy na několika místech narážejí na nemožnost uzavřít se pouze do světa soukromého života, průniky společenských vlivů (v tomto případě socialistické každodennosti) nenápadně pronikají do jejich všednodennosti a ovlivňují jejich vztahy. Marie je do velké míry próza experimentální, boří formální pravidla přímé řeči (ta se na některých místech objevuje, na některých zhruba v polovině výpovědi zmizí a někde jinde zase úplně absentuje) a lineárního vyprávění (flashbacky, dějové odbočky a skoky v čase, třeba i na úrovni jednoho jediného monologu, nejsou v případě této prózy ničím mimořádným). Velmi chaotický a neuspořádaný styl této prózy jakoby se snažil uchopit a reflektovat roztěkané a neuspořádané myšlení hlavní postavy. Kniha je zároveň plná velmi působivých lyrických pasáží a metaforických pojmenování, rozhodně se nejedná o stylově nevýraznou, lakonicky napsanou prózu. Z dnešního pohledu může zaujmout i coby výpověď o nelehkém údělu ženy-matky, dokonalá antiteze představy o pohodlném životě ženy v domácnosti.