Mapa a území

Mapa a území https://www.databazeknih.cz/img/books/85_/85941/bmid_mapa-a-uzemi-85941.jpg 4 320 45

Čtenáři, kteří mají v souvislosti s Houellebecqovou tvorbou jistá očekávání, budou překvapeni – v knize není jediná sexuální scéna. Autor se evidentně rozhodl znovu šokovat, ale tím nejméně očekávaným způsobem: je „vyklidněný“ a úspěšně se snaží o poctu realistům devatenáctého století. Houellebecq vypráví příběh malíře a fotografa Jeda Martina. Jeho matka spáchala sebevraždu, s otcem se vídá jen sporadicky. Kariéru umělce začal na akademii Beaux-Arts fotografováním neživých objektů, když ale zjistil, jak fascinující záležitostí je mapa, a začal se zabývat zejména relací mapy a zobrazeného území. Objevil zcela originální tvůrčí postup spočívající ve fotografování michelinovských map z různých úhlů – vzniklé umělecké fotky při náležitém zvětšení a patřičné instalaci dostávají rozměr neobyčejného uměleckého díla…... celý text

Žánr:
Literatura světová , Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

La Carte et le Territoire , 2010


více info...

Tvurce001
Tvurce001
07.02.2024 5 z 5

Trvalo mi zhruba půl roku, než jsem se prohryzal textem na stranu 73 a pak náhle, jsem jednoho dne zhltl tuhle intelektuální lahůdku během odpoledne, nejspíš i s futrálkem, protože mi po přečtení bylo chvíli mizerně. A klobouk dolů, tohle Michel vážně umí. Napsat knihu tak, aby vám po přečtení bylo chvíli na nic, jelikož vám náhle dojde příliš mnoho souvislostí.

Obrázkář
Obrázkář
12.01.2024 5 z 5

Mapa a území je pátým románem Michela Houllebecqa, do kterého jsem se začetl a který jsem si ve výsledku i vrchovatě užil. Je to dílo už vyzrálého autora , který se v něm s velkou zaujatostí snaží popsat dnešní svět v co největší komplexnosti. Umění, život, láska, samota, smrt-o tom všem vydává autor osobité svědectví. Příběh života, tvorby a smrti Jeda Martina skvěle propojený s úvahami o smyslu umění, kritiky a práce a se skoro detektivním pátráním po vrahovi samotného autora je zatím asi tím nejlepším co jsem z pera MH četl. A skvělé detaily? Je jich hodně. Třeba ten zvláštní tíživý smutek po noci, kterou Jed stráví po letech po boku Olgy, ženy kterou chtěl milovat, nebo tísnivě intimní vánoční setkávání s Jedovým otcem-nemocným architektem.
Jak píše v samém závěru svého doslovu ke knize Jovanka Šotolová: ,,Mapa a území by mohla být románem, který nás přežije."
Tohle tvrzení mohu bez zaváhání podepsat.


opic 12
opic 12
14.11.2023 4 z 5

Večerníček o zmuchlaných mapách,zmačkaných lidských uzemí.
Žádný otevřený sex. Žádný šulínek ani piškotky.
Jeden mord nic víc :-D Pst nikomu ani muk.
Samota odloučení zůstávají.
Postava jménem Houellebecq jako třešnička.
Autor si hezky se čtenářem hraje.
Lítá v tom. Dojde i na věci onaké jaké by jste od něj nečekali.
Zdánlivě jinaký román.Michela H.,ale rozpoznáte hned.
Je prostě svůj.
Pasáže intelektuálních úvah v menšině,více příběhu.
Spisovatel vykoupaný v očistné lázni si dozajista užívá.
Nezlobí neštourá nenasírá uklidnuje.
Samozřejmě pokračuje ve svém určitém stupni výtečného náročnějšího psaní.
O čem se zdá umělcům,malířům,spisovatelům ...
Snad ještě není vše jenom o penězích.

Chajda69
Chajda69
11.07.2023 5 z 5

Houellebecqa jsem začal číst asi jako hodně lidí - nejprve od Podvolení. To, ač do určité míry podnětné k zamyšlení, mě příliš nezaujalo. Dal jsem mu ale ještě jednu šanci a Mapa a území se mi líbilo mnohem víc.

Atmosféra celého románu je taková... posmutněle tvůrčí, konstruktivně destruktivní a pro mě i trochu sentimentální. V pracovní rovině je Jed prakticky výlučně úspěšný a čím dál úspěšnější, v rovině osobní právě naopak (a minimálně v případě osobních vztahů jsem si nemohl nevzpomenout na Oblomova). Sledovat na ne úplně velkém množství stran jeho celý dospělý život a to, jak rychle dospěl ke svému konci, navíc ještě s dýchnutím dobrovolné smrti v podobě obou jeho rodičů, bylo skličující. Ale vlastně ne až tolik, jak by se mohlo zdát - ona dobrovolnost, schopnost rozhodnout o svém vlastním konci, je jistým způsobem povznášející. Vstup autora do děje jako postavy, a nejen kolemjdoucí postavy, ale jako podnětného hybatele, je zajímavý prvek, který jsem dosud v knihách moc nezaznamenal. To, že se nechá brutálně zavraždit a stvořit ze svého mrtvého těla umění je... no, už asi chápu, proč je Houellebecq označován za provokatéra.

Líbily se mi vhledy do uměleckého života malby a fotografie, do prostředí francouzské mediální elity a francouzského venkova spolu s jeho (xenofobními) předsudky. I když román nemá kdovíjaký spád a nedějí se v něm úplně zásadní věci, na čtení jsem se těšil. Po Podvolení tedy z mého pohledu mnohem lepší kniha a tak určitě zkusím i další.

Erbik
Erbik
20.01.2023 5 z 5

Dle mého nejlepší Houellebecqova kniha. Možná spolu s jeho prvotinou.

Ajinka126
Ajinka126
22.12.2022 4 z 5

Pro mě velké příjemné překvapení.
Houellebecq umí zachytit lidské pocity, povahy, obavy a vztahy. Některé momenty knihy byly vážne ohromné a citlivé. Občas jsem měla pocit, že se to táhne. Ale to já se společnskou prózou mám.

bookemma
bookemma
23.09.2022 4 z 5

(SPOILER) Na Houellebecqua musím mít náladu, a ta, upřímně, nepřichází často. Většinou mi trvá, než se začtu, jakmile k tomu ale dojde, musím číst a číst...bez oddychu, stejně naléhavě, jak naléhavě se něčeho drží, nebo naopak nedrží jeho postavy. Mapa území mi byla blízká uměleckým prostředím, fotografií, literaturou, šokovaně jsem sledovala obraz/karikaturu? autora samotného, a zbylá témata jako vždy dovedla k zamyšlení. Ale pardon, pardon, aby někdo popsal svou smrt, a to ještě takovou smrt...to nevím, co musí mít v hlavě.
Jako celek hodnotím ale kladně, byl to úplně jiný čtenářský zážitek než třeba zmiňované Elementární částice nebo Podvolení .

hs777
hs777
13.03.2022 4 z 5

Audiokniha (mimochodem perfektně načtená Janem Hájkem). Po přečtení knihy Rozšíření bitevního pole jsem si nebyla jistá, jestli Houellebecq píše i pro mne. Po vyslechnutí Mapy a území jsem ho ale zařadila do škatulky “zajímá mě”. Překvapil mne svými podrobnými znalostmi umělecké sféry a vybroušeným, kultivovaným projevem. Vtipně zakomponoval do příběhu sebe sama, přitom si zpropagoval svou knihu Elementární částice, což vyvážil nezáviděníhodnou rolí své postavy. Možná s další knihou se posunu do klubu fanoušků Michela Houellebecqa

Hellboy
Hellboy
03.02.2022 4 z 5

05/2022 Houellebecq píše velmi suverénně, zřejmě to má v hlavě srovnané. Nicméně já mu tentokrát skoro vůbec nerozumím. Už dlouho jsem nečetl knihu, jejíž vyznění by mi přišlo tak nejasné. Je to nějaký komentář světa, se kterým má Houellbecq problém, nemá rád lidi, levičáky, vesničany, letecké společnosti, nemá rád, co se se světem stalo - ale zároveň je v některých momentech překvapivě optimistický. Několikrát si podivně protiřečí: na jednu stranu si stěžuje, že ceny letenek jsou dnes tak levné, že cestovat letadlem může všeljaká lůza, na druhou stranu tvrdí, že letecké společnosti jsou fašistické. Všechny postavy jsou zatvrzelí kapitalisté, nadšení konzumenti, milují věci, výrobky, drahé věci, luxusní auta, kvalitní jídlo, milují ježdění do supermarketu ve svém obřím SUV - ale současně se dá kniha číst jako kritika tohoto konzumerismu, třeba ta šílená pasáž popisující návod fotoaparátu Samsung. Z toho si dokážu vzít jen to, že kope kolem sebe, padni komu padni. A zřejmě rád kope i do sebe. Nemá rád lidi, nemá rád svět. Ale pak je tu pořád ještě ten relativně optimistický závěr, jako kdyby došel k nějakému smíření, což ale popírá veškerý předchozí děj. Zajímavé na knize je, že tři protagonisté jsou takřka úplně identičtí. Malíř Jed Martin, spisovatel Michel Houellebecq, policista vyšetřující vraždu - všichni tři jsou to relativně bohatí muži, kteří žijí relativně osamělé životy, bez dětí, bez pomyšlení na děti, pravičáci s identickým vztahem k městu a k vesnici, vzdělaní lidé, kteří rozumí umění. Ale co si z toho vzít? Existují na světě i další lidé? Jsou tyto postavy hrdinové nebo antihrdinové? Jsem zmaten... Nicméně kniha se čte skvěle a to, že já jí nerozumím, neznamená, že je to špatná kniha. Aspoň mám o čem přemýšlet. A o téhle knize se dá diskutovat často a dlouze - což je vlastně skvělé. Můžu s Houellebecqovým pohledem na svět nesouhlasit, ale jako spisovatel si zaslouží uznání.

J.Frei
J.Frei
06.01.2022 4 z 5

Pro mě zatím nejmíň depresivní Houellebecqova kniha (asi hlavně proto, že hrdina pořád něco tvoří nebo se o to aspoň snaží, zatímco v Platformě si jenom užívá, v Podvolení se snaží hlavně konformizovat, v Serotoninu už jen vegetuje...)
Čtenář taky může mít jakési morbidní potěšení, když se v románu objeví poměrně nesympatický spisovatel jménem Michel Houellebecq a když je pak zavražděn...
Doporučuju číst paralelně s Podvolením: Obojí je arcipesimistické vylíčení současné Francie (a Západu), kde žádná z postav nemá nejen děti, ale ani sourozence, strýce nebo tety; žádná takřka neví o svých rodičích, žádná nežije s nikým v trvalém vztahu; a nadto (hlavně v Podvolení) žádná nedokáže převzít kulturní vzorce dřívějších generací. Zkrátka všichni jsou izolovaní jak od současníků, tak od předků, a kompenzujou si to sexem a jídlem (Podvolení) nebo bohatstvím a mediální proslulostí (Mapa a území).
Zpravidla do toho mívají krizi středního nebo jiného věku a jde hlavně o ni; ale v Mapě a v Podvolení Houellebecq navíc navrhuje dva scénáře blízké budoucnosti pro celou společnost: 1) kulturní vrstva se dá na islám (Podvolení), 2) nadále se udrží regionální kuchyně, řemesla atd., protože obyvatelé Francie – tj. Rusové a Číňani – je budou uchovávat (Mapa a území).
(Třetí dystopickou vizi, promítnutou do vzdálenější budoucnosti, podává v Možnosti ostrova.)
Jak že se tomu říká? Kasandrická literatura? (Asi ne náhodou se v Podvolení mýtus o Kassandře zmiňuje.)
A ještě poznámku: obě knihy jsou, Euromedia prominou, mizerně zredigované: četbu neustále ruší stopy francouzské syntaxe, v dlouhých souvětích se ztrácí souvislost (nebo to byl záměr originálu?) nadto asi na každé třetí stránce nějaká nádhera typu „výpočetní tomografie“, „Hildegarda de Bingenová“ atd. atd. Přitom dobře zredigovat Beguivinův překlad zjevně lze, viz Platformu vydanou v Garamondu.

kamilnaj
kamilnaj
28.12.2021 3 z 5

Dlouho mi trvalo, než jsem se do knihy začetl, ale postupně se mi to podařilo. Nicméně nemůžu úplně říct, že by to byl můj šálek čaje a že bych si knihu s chutí přečetl. Možná význam knihy docením až později...

Chesterton
Chesterton
26.10.2021 3 z 5

"Ve skutečnosti nikdy nepřestal chtít stavět hnízda pro vlaštovky."

S Houellebecqem jsem na tom ještě hůř než s Murakamim (nebo třeba Kunderou) - opravdu ztuha hledáme společnou řeč. To je nutno předeslat.
Mapa mě zprvu i bavila, skoro do poloviny to drhlo jen nepatrně, dala jsem si čas, byla dovolená na Šumavě . . .

Zřejmě je to extrémní nihilismus a líná nejednoznačnost, co mě v konečné fázi zahltilo a vlastně vždy podobné příběhy dočítám s nechutí?
Ano. Současný svět ASI Michael rozpitvá do detailu. Ano i toto je vidění 'moderní' společnosti. . .
Jenže právě na takový přístup k životu a vidění světa odmítám přistoupit v realitě životní i umělecké . . . . a není to zavírání očí - spíš snaha o udržení duševního zdraví :o)

Mapu ovšem zachránila závěrečná 'detektivka' a já se dokázala probrodit i euthanasií a tísnivou tíží Jedových nevztahů. Stejně tak vtipné zakomponování autora do děje mi nepatrně odlehčilo brodění se až po pás v relativní bezvýchodnosti naší současnosti.
Na rozdíl od doslovu pevně doufám, že naopak dobro v člověku přežije tento příběh :o)
3/3

huhuhu
huhuhu
18.09.2021 4 z 5

Moje první kniha od autora a věřím, že ne poslední. Zaujalo mě, jaký je drsný, drzý a sžíravý kritik společnosti (zvláště snobského světa umělců), a překvapilo mě, jakým způsobem do příběhu zakomponoval postavu spisovatele Houellebecqa a jak ji vůbec nešetřil. Líčení toho, jak je H. divný, špinavý apod., bylo to nejmenší. Jen jsem zírala, co se dělo ve třetí části... Krimi zápletku jsem rozhodně nečekala.
Mám za to, že stojí za to seznámit se i s autorovými dalšími knihami. Ale chápu, že mu leckdo nemůže přijít na jméno, a to přeneseně i doslova. :-)

Kmotr99
Kmotr99
09.08.2021 3 z 5

Pořád mě baví, jak Houellebecq píše. Trochu jako byste četli náhodně seřazená encyklopedická hesla a místopisná pojednání, která sepsal Wikipedista se smyslem pro humor a obsesí vynášet soudy nad "úpadkem evropské civilizace." V případě Mapy a území mi ale scházela silnější dějová linka, "lepidlo", které by tyhle útržky spojilo, silnější důvod, proč číst dál (čtivosti navzdory). Pasáže s H. samotným byly nakonec paradoxně ty nejslabší, jako by už autor nevěděl, jak jinak zaplnit prázdná místa něčím "šokujícím" (snobský svět umění je sice zajímavý i podnětný pro spoustu zamyšlení, celý román ale nautáhne).
Serotonin je mnohem ucelenější a motivy odcizení a lásky (její nemožnosti i nevyhnutelnosti zároveň) tu jsou pojaty víc do hloubky než u "povrchní" Mapy a území, Elementární částice zase obšírnější coby sociologická studie ve formě románu.
Začínám se bát, že by mi čtvrté setkání s M.H. už moc nepřineslo.

DeepSea21
DeepSea21
23.07.2021 5 z 5

Příběh o malíři, ve kterém se autor zajímavě vepsal do příběhu. Nezdálo se mi, že by sám sebe moc karikoval. Je, jaký je. Skvělý nápad, jak naložit se svou postavou byl uvěřitelný a rozuzlení této zápletky uspokojivé.
Tato kniha se v mnohém odlišuje od běžného autorova stylu, ale tím jenom dokazuje, že svůj obor zvládá na výbornou.

Pucezhodosha
Pucezhodosha
20.07.2021 4 z 5

Další osvěžující zářez na pomyslné pažbě páně Houellebeckqovy doposud přečtené tvorby. Mapy jsem měl vždy rád a tady je popsána umělecká linka, kterou bych s mapami nikdy nespojil.

AlTyxAy
AlTyxAy
21.10.2020 5 z 5

Osvěžující.

micha-ella
micha-ella
14.10.2020 4 z 5

Moje čtvrtá knížka od tohoto autora. Pan spisovatel! Provokatér, vizionář, narcis i sebereflexní kritik, posedlý chlap (tentokrát ne sexem, ale uměním). Dokáže se opakovaně strefovat do vlastního života (tentokrát i smrti). Často krátce a přesně vyjádří v úplně obyčejné situaci moje postřehy, třeba tento o rádiu: ,,Komentátoři se hlučně řehtali; jejich konvenční povykování a smích byly nesnesitelně vulgární." To si já pomyslím, kdykoliv jsem nucena - třeba v marketu - poslouchat kecy a hudbu ze soukromého rádia.
Je to román o umění, o Francii, o životě a o smrti. Trochu zdlouhavý, místy i nudný a ten konec překlopený na detektivku mi tedy přišel přehnaný a zbytečný.

JulianaH.
JulianaH.
16.08.2020 5 z 5

Poněkud realistický román, ale bez smrtelné vážnosti realistických románů. Moderní i klasický současně – vlastně bych řekla, že ve své klasičnosti zachází mnohem dál než k realistům 19. století. Snad až do renesance, kdy se zrodil vztah spisovatel-výtvarník. Když Houellebecq popisoval umělecká díla Jeda Martina, musela jsem myslet na Danta, který jako první literát vůbec věnoval pozornost malířům. Vytvořil tak to pouto mezi umělcem slova a obrazu, na něž autor „Mapy“ navazuje – tradičně, odvěce, evropsky.
Fascinovaly mě paralely mezi Jedovou a Houellebecqovou prací. Jed reflektuje řemesla o sobě; Houellebecq reflektuje Jedovo řemeslo výtvarnické, a ještě k tomu vlastní řemeslo spisovatelské, když prokládá vyprávění texty jiných žánrů. – Jed zvěčňuje svoji současnost, křehkou přítomnost průmyslového věku; Houellebecq dělá totéž: uchovává v díle jména firemních značek.
Řekla bych, že Houellebecqův postup, když ze sebe samého učinil námět vlastního díla, se dost podobá Montaignovi. Má Montaignovu subjektivitu záběru i objektivitu podání. Jedině proto je jeho postava snesitelná, dokonce roztomilá. S tím nabručeným, nečistotným a depresivním Houellebecqem bych klidně zašla na kafe.

„Mapa" se výborně čte. Dokonce jsem si u ní uvědomila, že chuť číst dál – prostě ze zájmu o dílo –, kterou ve mně vzbouzí, jsem už dlouho necítila. Užila jsem si nejen Jedův příběh, ale i všechna ta zadumaná zastavení nad Beauvais, mouchou domácí nebo omezenou životností oblíbených značek. Mimochodem, autor má u mě plus za svoji lehce vegetariánskou úvahu o prasatech.
Nejvíc mě ale nadchly pasáže o Williamu Morrisovi. Kdyby šlo knize přidat speciální hvězdu za Williama Morrise... Tyhle části pro mě znamenají jakýsi zásadní kvalitativní posun, ba přímo zlom. I samotné monology, oba vedené stárnoucími muži, v sobě nesou preraffaelitskou nostalgii a něhu. Pro mě vrchol díla.

f.enjoy69
f.enjoy69
18.07.2020 3 z 5

Od autora už mám leccos načteno, vždycky to byla poměrně svižná jízda a nával zábavy, bizarností, zamyšlení, kritiky všeho druhu, ale tentokrát se Michel poměrně držel u země a počáteční, řekněme na autorovy poměry pomalé tempo, už se k žádným vyšším otáčkám ani nepokoušelo dostat. Přišlo mi to někdy zdlouhavé, občas ospalé, chyběl tomu šmrnc. Abych ale nebyl jen kritický, autor ve třetí části naprosto dokonale zakomponoval i sám sebe do děje, to jsem nestačil zírat!