Maminky z Motola

Zrovna u téhle knihy si myslim že by zasloužila víc. Víc autentičnosti, popisu, rozhovoru a tak celkově obsáhlosti takhle se mi to i přes to, že šlo o silné případy zdálo jako něco co by si zasloužila víc pozornosti.

Maminky z Motola jsou knihou, která ve mně zanechala silné emoce. Už samotné prostředí dětské nemocnice je náročné a příběhy dvou maminek, které bojují o to nejcennější, se čtou opravdu těžce.

Natálie a Veronika. Lukášek a Karolínka. Dvě maminky, dvě děti. Dva bolestné příběhy a dva naprosto odlišné osudy. Jeden se šťastným koncem, druhý bohužel ne. A přesně ta otázka: „Proč právě oni?“ člověku při čtení neustále běží hlavou. Myslím, že si ji položí každá maminka.

Přestože mě kniha zaujala a považuji ji za velmi silnou, něco mi v ní přece jen chybělo. Uvítala bych, kdyby autorka dala více prostoru příběhu Veroniky a Karolínky. Jejich osud mě velmi zasáhl a měla jsem pocit, že by si zasloužil větší prostor a hlubší rozpracování. Právě v této dějové lince jsem cítila největší nevyužitý potenciál.

Kniha se čte velmi dobře, i když téma rozhodně není lehké. Připomíná, jak křehký je život, jak obrovskou sílu musí rodiče v podobných situacích najít a že ne všechny příběhy mají šťastný konec.

Maminky z Motola jsou emotivní a silná kniha, která nutí člověka přemýšlet a vážit si obyčejných věcí. Není to veselé čtení, ale právě díky své lidskosti a opravdovosti jsem ji přečetla téměř jedním dechem.

Silná, dojemná kniha o rodičích a jejich vážně nemocných dětech. Smekám před nimi.

Tak silné příběhy dvou maminek, v tak útlé knize. Po přečtení i během něj si člověk uvědomuje, co je prioritou života. Doporučuji.

Tak útlá knížka a tak silné příběhy dvou maminek z Motola.
Citlivě vyprávěné, plné emocí od vzteku proč? po pláč. Často jsem měla husí kůži. Tohle by neměla prožít žádná maminka.

Ani nevím co říct. Prostě masakr. Tohle nechce zažít žádná máma. Jako maminka dvou holčiček mě tato kniha vzala za srdce.

Tak krásna a silná kniha – formátom maličká, ale príbehom obrovská.
Natalie a Veronika, dve mamičky, s ktorými sa osud nepekne zahral.
A nielen s nimi. Autorka nám otvára príbehy detí a rodín, ktoré trávia čas v nemocnici Motol, ale opäť nielen tam.
Celú knihu si kladiete otázku: prečo? Prečo majú niektoré deti taký ťažký osud, hoci svoj život ešte ani poriadne nezačali žiť? Prečo musia trpieť, hoci by si mali bezstarostne užívať detstvo plné smiechu a radosti?
Pri čítaní tejto knihy ďakujete za to, že je vaše dieťa zdravé, a zároveň iní v nej môžu vidieť, že v tom nie sú sami.
Autorka knihu napísala krásne a citlivo a zároveň presne tak, ako som si sama predstavovala všetky tie emotívne chvíle. Áno, poplakala som si neuveriteľne veľa.
Takže ak máte chvíľku času, venujte ju tejto knihe

Silná kniha, čekala jsem příběhy nemocí dětí, kdy to bude náročné jak pro ně, tak rodinu a okolí, ale takhle smutný příběh, jako byl u 10měsíční Karolínky, ne. Chvíli jsem myslela, že knihu ani nedočtu, bylo mi z toho střídavě do breku nebo s pocitem na zvracení.

Každá máma je neskutečně silná.
Znovu si uvědomuji, jaké mám v životě štěstí, v podobě zdravých dětí.

Malá kniha v sobě ukrývá dva velmi bolestné příběhy, které nás zavedou do světa, ve kterém musí být člověk velmi silným, aby vše ustál a zůstal oporou pro ostatní.
Maminka Natálie s půlročním Lukáškem a diagnóza kraniosynostóza. Názory lékařů se však různí, rodiče tápou a hledají pomoc...... Je nutná operace hlavičky a remodelace lebky? Podstupují opakovaně různá vyšetření a poznávají i nepříliš empatické lékaře. Realita je tvrdá....
Druhá maminka - Veronika a malá holčička Karolínka, které diagnostikovali hepatoblastom (nejčastější maligní nádor jater u dětí). Přišli pozdě? Je nějaká léčba?..... metastázy se šíří velmi rychle.
Těžké čtení, bolestné, plné nejistoty, naděje i beznaděje. Nahlédneme do zákulisí našeho zdravotnictví, do každodenních problémů, které musí rodiče (a zejména maminky) řešit v souvislosti s vyřčenými diagnózami jejich dětí. A nejen to..... řeší se také problémy partnerské, které jsou součástí života a zejména v těžkých chvílích se ukáže, jak silné pouto mezi oběma partnery je.

Není pravda, že čas zahojí všechny rány. Jen se s nimi naučí člověk žít.

Ja si popravdě po přečtení nedovolim snad ani hodnotit takove citlivé téma, kniha vás nenechá v klidu, dlouho přemýšlíte nad otázkou PROČ. Musím říct, že jsem ráda, ze má pouze 165 stránek, vic bych asi nedala, je těžké číst o utrpení dětí.

Co mě šokovalo byl přístup některých lékařů, ale vše je o lidech. Nechápu neempatii k mamince, která čeká na tak složitou operaci. Dítěti nevysvetlite, hlavně takhke malému, že ted nemůže několik hodin papat kvůli vyšetření, má hlad a domáhá se jídla, už kvůli tomu měla mit maminka všude přednost.

Obě maminky v knize byly silné ženy, všechno co zažily muselo být opravdu psychicky náročné a vyčerpávající.

V říjnu jsme společně s Renátou Navrátilovou, autorkou Maminek z Motola, křtily charitativní sbírku Pohádek před spaním. Zhruba o měsíc později jsem se tak trochu k seznamu maminek z Motola připojila, když jsem tam ve 20. týdnu předčasně porodila (podle legislativy potratila) syna. I když je moje situace jiná, než jaké jsou příběhy postav z této knihy, a v mnohém nejspíš nesrovnatelně lehčí, a i když jsem se v Motole příliš neohřála (ačkoliv na některé bizarní situace asi nikdy nezapomenu - jako když se mě doktor hned poté ještě na příjmu s omluvou dotázal, zda jsem vdaná, rozvedená či svobodná, jakou dělám práci a jaký mám titul, aby mohl dokončit vyplňování papírů - chápu, předpisy se musí dodržovat), přesto mě kniha velmi oslovila a dá se říct, že mi pomohla a dala naději. Jakkoli headline knihy zní Když naděje nestačí... Připadá mi až neuvěřitelné, jak se autorce povedlo to těžké téma zpracovat tak, aby z něj nedýchala deprese a úzkost, ale naopak jakési povzbuzení k životu. Záhy po otevření knihy jsem začala hledat na internetu, jestli má autorka s tématem nějakou osobní zkušenost, protože text působí opravdu velmi autenticky. Zároveň ale příběh neupadá do patosu a je i po řemeslné stránce velmi dobře zpracovaný.

Hodně silná kniha. Celou dobu čtení jsem to prožívala oba příběhy. Neuvěřitelné jaká bolest se tam odehrává. Ono se zdá, že je to tenká kniha, ale co skrývá uvnitř. Jak bolestivé čtení to je ikdyž ještě nemám děti, celou dobu jsem myslela na mámu.
Tuhle knihu by si rozhodně měl přečíst každý.

Toto by si měl přečíst každý, bez ohledu na to, zda máte nebo nemáte děti.

Kniha se 2 velmi silnými příběhy. Jako maminka dvou dcer jsem trpěla, plakala od začátku do konce. Kniha mě úplně rozpoltila na miliardu kousíčků.
Bylo to opravdu hrozné, co obě maminky prožívaly a čím vším si musely procházet. Nejen vyšetřeními dětí, operacemi, ale i rodinnými vztahy, které visely na vlásku.

Nedovedu si představit, že by nás něco takového potkalo... tím chci říct to, že my mámy, které máme zdravé děti, opravdu řešíme každodenní blbosti. Tato kniha mi ukázala, že si máme vážit i maličkostí a každého volného času s dětmi. Hlavně toho, že jsme zdraví.

Kniha ve mě bude dlouho rezonovat, neustále myslím na maminky, které jsou s dětmi nebo jedním ze sourozenců v nemocnici dlouhodobě. To střídání naděje a bezmoci musí být psychicky vyčerpávající.

Jak se píše v anotaci, je to opravdu velmi bolavá kniha. Doporučuji vzít si kapesníčky. Styl vyprávění mi vyhovoval. Byla to moje první kniha od autorky a určitě si přečtu i ty ostatní.

Dva příběhy, které byste nikdy nechtěli prožít. Název dává tušit, že nepůjde o žádnou limonádu, a já jsem tak trochu čekala, že si spíše než beletrie, bude to nějaký polodokumentární žánr. Je to ale čistokrevná literatura, jímavý a autentický děj a nepřikrášlený popis toho, co člověk v tak těžké situaci cítí a prožívá. Líbilo se mi, že autorka nikde netlačí na pilu, nehodnotí a nekritizuje a nechává příběh, aby na čtenáře zapůsobil sám.

Slabá kniha, co se počtem stránek týká, jinak velice silna a emocionální.
Maminky z Motola jsou opravdu silné ženy

Na tuhle knihu jsem se těšila ikdyž jsem věděla, že to nebude jednoduché čtení.

V knize jsou dva příběhy.
Dva příběhy maminek, které mají vážně nemocné děti.
Je to velmi dobře, s citem zpracované téma.

Nebudu lhát, kolikrát jsem měla slzy v očích.

Veronika přišla o svou vysněnou holčičku, po vážné nemoci,manželství ji poté krachovalo, manžel své trápení řešil svým dost nehezkým způsobem a vše odnášel jejich syn. Veronika se snažila překonávat tu bolest z tak obrovské ztráty a být tu pro svého syna, ale ruku na srdce taková ztráta nikdy nepřebolí.

Natalie řeší nastávající operaci svého syna, který je v kojeneckém věku. Upřímně ta diagnóza a popis operace zněl šíleně, jako máma si to nedokážu vůbec představit.
Na vše je ze začátku zdá se sama, opora manžela chybí, ale to se změní.

V téhle knize se potkáváme s tím jak velkou oporou by mohl být personál v nemocnicích kor když jde o malinké, vážně nemocné děti. Také jsem v životě potkala takové sestry, takový lidé by tu práci neměli dělat.
Jak maminky žijí v obrovském strachu a jakém si transu, aby dokázaly fungovat a být tam pro své děti, někdy jsou i na dlouho oddělení od zbytku rodiny, protože musí být se svým dítětem v nemocnici.

Člověk si ještě víc po přečtení této knihy uvědomí jaký je to dar mít zdravé děti.

Sice Andělka má diagnostikovanou autoimunitní hepatitidu a ještě před třemi lety brala 15 prášků denně, teď už jen tři doživotně, a věřím že žádné komplikace nepřijdou a Klárka má astma a HIT, ale to se nedá s tím co jsem četla srovnat.

Koupí této knihy podpoříte právě maminky, které tuto bezmoc v nemocnicích musí prožívat.
Pokud je to málo co pro ně můžeme udělat koupit si knihu, tak bychom to udělat měli.
My neschudnem a jim to pomůže.

Děkuji za možnost účastnit se štafety

Nikdy v životě jsem u žádné knihy, filmu ani seriálu neplakala tolik jako u této knihy. Běžně čtu knihy stylem „slupnu ji jako malinu“ – ale tady to prostě nešlo. Zaplavilo mě tolik emocí, že jsem musela přestat číst, protože jsem přes neutěšené slzy neviděla na stránku.

Tuhle knihu by si měl přečíst úplně každý. ÚPLNĚ KAŽDÝ!

Spousta maminek a tatínků se v knize ztotožní s emocemi i myšlenkami – obzvlášť ti, kteří museli řešit víc než jen pediatra a zubaře. Ti, kteří znají nekonečná kolečka mezi doktory, čekárnami, strachem a nadějí.

I mně se vybavily vzpomínky na časy, kdy jsem něco podobného zažívala se svým synem – a to jsme tehdy nečelili zdaleka tak závažným věcem, jaké popisuje tato kniha.

Přála bych si, aby si tu knihu přečetli i lidé ve zdravotnictví. Zvlášť ti, kteří někde po cestě ztratili empatii. Tahle kniha ukazuje, jak zásadní vliv může mít slovo, tón, postoj – vůči dítěti i rodiči.

Je to silná připomínka pro nás všechny, že nic není důležitější než zdraví.

Říká se, že obyčejné objetí může mít uzdravující účinky pro duši. A proto – paní Renáto – pokud (a já doufám, že ano) se někdy potkáme, máte u mě schované jedno opravdové objetí. Napsat tuhle knihu muselo stát spoustu vnitřní síly, a tímhle jednoduchým gestem bych vám ji ráda trochu vrátila.

Když tohle píšu, myslím na všechny rodiče a děti, kteří nejsou doma, ale v nemocnicích – doufají, čekají, drží se naděje.
Myslím na ty, kteří se zatím ztrácejí v mlze diagnóz a hledají odpovědi.
Myslím na ty, kteří už mají doma navždy jednu postel prázdnou.

A taky myslím na sebe – jak sobecky, ale upřímně si říkám: „Díkybohu, že ne my. Ne mé děti.“ (A ano, zase brečím.)

Kniha Maminky z Motola mě rozervala na milion kousků… Ale chci, abyste se nechali rozervat taky. Protože právě díky takovým příběhům se znovu vrátíme nohama na zem – tam, kde je jasně vidět, na čem doopravdy záleží.

Na to jak je kniha útlá je v ní tolik emocí, že to vydá za celou knihovnu. V knize nacházíme dva příběhy, ve kterých můžeme prožívat s hlavními hrdiny jedny z nejtěžších chvil jejich života. Kniha je psaná velmi citlivě a čtivě. Za mě jedno velké doporučení. A rozhodně jsem ji nečetla naposledy.