Maminky z Motola

Na tuhle knihu jsem se těšila ikdyž jsem věděla, že to nebude jednoduché čtení.

V knize jsou dva příběhy.
Dva příběhy maminek, které mají vážně nemocné děti.
Je to velmi dobře, s citem zpracované téma.

Nebudu lhát, kolikrát jsem měla slzy v očích.

Veronika přišla o svou vysněnou holčičku, po vážné nemoci,manželství ji poté krachovalo, manžel své trápení řešil svým dost nehezkým způsobem a vše odnášel jejich syn. Veronika se snažila překonávat tu bolest z tak obrovské ztráty a být tu pro svého syna, ale ruku na srdce taková ztráta nikdy nepřebolí.

Natalie řeší nastávající operaci svého syna, který je v kojeneckém věku. Upřímně ta diagnóza a popis operace zněl šíleně, jako máma si to nedokážu vůbec představit.
Na vše je ze začátku zdá se sama, opora manžela chybí, ale to se změní.

V téhle knize se potkáváme s tím jak velkou oporou by mohl být personál v nemocnicích kor když jde o malinké, vážně nemocné děti. Také jsem v životě potkala takové sestry, takový lidé by tu práci neměli dělat.
Jak maminky žijí v obrovském strachu a jakém si transu, aby dokázaly fungovat a být tam pro své děti, někdy jsou i na dlouho oddělení od zbytku rodiny, protože musí být se svým dítětem v nemocnici.

Člověk si ještě víc po přečtení této knihy uvědomí jaký je to dar mít zdravé děti.

Sice Andělka má diagnostikovanou autoimunitní hepatitidu a ještě před třemi lety brala 15 prášků denně, teď už jen tři doživotně, a věřím že žádné komplikace nepřijdou a Klárka má astma a HIT, ale to se nedá s tím co jsem četla srovnat.

Koupí této knihy podpoříte právě maminky, které tuto bezmoc v nemocnicích musí prožívat.
Pokud je to málo co pro ně můžeme udělat koupit si knihu, tak bychom to udělat měli.
My neschudnem a jim to pomůže.

Děkuji za možnost účastnit se štafety

Nikdy v životě jsem u žádné knihy, filmu ani seriálu neplakala tolik jako u této knihy. Běžně čtu knihy stylem „slupnu ji jako malinu“ – ale tady to prostě nešlo. Zaplavilo mě tolik emocí, že jsem musela přestat číst, protože jsem přes neutěšené slzy neviděla na stránku.

Tuhle knihu by si měl přečíst úplně každý. ÚPLNĚ KAŽDÝ!

Spousta maminek a tatínků se v knize ztotožní s emocemi i myšlenkami – obzvlášť ti, kteří museli řešit víc než jen pediatra a zubaře. Ti, kteří znají nekonečná kolečka mezi doktory, čekárnami, strachem a nadějí.

I mně se vybavily vzpomínky na časy, kdy jsem něco podobného zažívala se svým synem – a to jsme tehdy nečelili zdaleka tak závažným věcem, jaké popisuje tato kniha.

Přála bych si, aby si tu knihu přečetli i lidé ve zdravotnictví. Zvlášť ti, kteří někde po cestě ztratili empatii. Tahle kniha ukazuje, jak zásadní vliv může mít slovo, tón, postoj – vůči dítěti i rodiči.

Je to silná připomínka pro nás všechny, že nic není důležitější než zdraví.

Říká se, že obyčejné objetí může mít uzdravující účinky pro duši. A proto – paní Renáto – pokud (a já doufám, že ano) se někdy potkáme, máte u mě schované jedno opravdové objetí. Napsat tuhle knihu muselo stát spoustu vnitřní síly, a tímhle jednoduchým gestem bych vám ji ráda trochu vrátila.

Když tohle píšu, myslím na všechny rodiče a děti, kteří nejsou doma, ale v nemocnicích – doufají, čekají, drží se naděje.
Myslím na ty, kteří se zatím ztrácejí v mlze diagnóz a hledají odpovědi.
Myslím na ty, kteří už mají doma navždy jednu postel prázdnou.

A taky myslím na sebe – jak sobecky, ale upřímně si říkám: „Díkybohu, že ne my. Ne mé děti.“ (A ano, zase brečím.)

Kniha Maminky z Motola mě rozervala na milion kousků… Ale chci, abyste se nechali rozervat taky. Protože právě díky takovým příběhům se znovu vrátíme nohama na zem – tam, kde je jasně vidět, na čem doopravdy záleží.

Na to jak je kniha útlá je v ní tolik emocí, že to vydá za celou knihovnu. V knize nacházíme dva příběhy, ve kterých můžeme prožívat s hlavními hrdiny jedny z nejtěžších chvil jejich života. Kniha je psaná velmi citlivě a čtivě. Za mě jedno velké doporučení. A rozhodně jsem ji nečetla naposledy.

Moc smutná kniha ....

“Každá máma je nejlepší právě pro své dítě, ne pro jiné.”

V této knize sledujeme příběhy dvou maminek, Veroniky a Natálie, a jejich nemocných dětí. Prožíváme s nimi stanovení diagnózy, průběh a dva různé konce.

Jak je v knize vidět, stačí opravdu málo k tomu, aby se svět proměnil v temné místo. Jakmile dítě onemocní, prožívají maminky nejhorší chvíle se ve svém životě. Nikdy se o nikoho tolik nebojí jako o své dítě - tak to máme všechny maminky.

Občas jim dochází síla jít dál. Ale musí ji najít, i kdyby měly padnout na pusu. Jiná volba není. A úplně nejdůležitější je pro ně naděje, že všechno dobře dopadne - ta je drží nad vodou.

Tohle bylo neskutečně emočně silné čtení. Cítila jsem zoufalství, beznaděj a obrovskou bolest. Maminky ztrácely chuť žít a někdy těžce hledali ten nový důvod, proč fungovat dál. Čtení mi taky ukázalo a potvrdilo, jak je důležitá podpora rodiny a přátel.

Příběhy jsou založeny na skutečných událostech a o to víc byly pro mě děsivější. Ale tohle se prostě děje, takový je život.

A jak se říká, pokud nejde o zdraví, nejde o nic.

Posílám sílu všem, kdo něčím takovým prochází.

Příběhy dvou maminek...moc dojemná knížka, která rychle utíká...cca 165 stran...

Brečela jsem skoro pořád když jsem se začetla...
Moc moc doporučuji

Těžké příběhy dvou maminek, ze kterých mi bylo úzko.
Hezky napsané, citlivě a přesto neskutečně smutně.

Oba příběhy jsou úplně jiné, přesto je spojuje bolest, strach z toho, co bude. Obě maminky jedou na autopilota, protože jinak to v tu chvili nejde. Popisují nemocniční prostředí a i příběhy druzích, sice krátce, ale dá vám to pohled, co se na dětském oddělení v Motole děje. Už jen z představy nemocných dětí mrazí.

Moc pěkně napsaná kniha, ale velice smutná. Knihu mohu jen a jen doporučit

Kniha o pár stranách, ale tak silný příběh .. dva příběhy , dvě rozdílné nemoci , ale dvě silné děti a matky , kteří to musí všechno zvládnout a vybojovat . Hodně smutné téma z prostředí motolské nemocnice , ale krutá realita, která na oddělení vládne den co den.
Rozhodně doporučuji přečíst a uvědomit si, že nejdůležitější je zpomalit , být vděčný za to co máme a užívat si každou chvilku se svým dítětem, dokud to jde ...

Maminky z Motola je další silnou a emočně náročnou knihou, která vypráví dva skutečné příběhy maminek prožívajících nejhorší noční můru – těžkou nemoc vlastního dítěte. Kniha střídá jejich pohledy a čtenáře vtahuje přímo do nemocničních chodeb Motola, kde se odehrává boj o zdraví, naději i psychickou sílu.
Autorka píše velmi přirozeně, citlivě a zároveň bez zbytečného přikrášlení. Příběhy jsou autentické, plné bolesti, strachu, ale i obdivuhodné mateřské odvahy. Jeden příběh končí nadějí, druhý ztrátou – o to silněji příběh dopadá. Kniha otevírá i důležité téma chování zdravotnického personálu, jejich empatie i vyčerpání, a ukazuje, jak zásadní je opora rodiny.
Čtení je smutné a místy drsné, ale hluboce lidské a potřebné. Pomáhá pochopit, co rodiče nemocných dětí prožívají, a připomíná, jak křehký může být život. Přestože je kniha krátká a dá se přečíst během jednoho dne, zanechá v člověku dlouhou stopu. Je to dílo, které by si měli přečíst nejen rodiče, ale i zdravotníci a každý, kdo chce nahlédnout do skutečných příběhů plných odvahy, bolesti i naděje.
Je to kniha, kterou čtete se slzami v očích (alespoň já to tak mám) a je důležité, aby se takové knihy psaly, četly, sdílely a lidé si takové životní situace uvědomovali.

Knihu jsem přečetla ja jeden zátah. Skvěle popsané nelehké osudy dvou žen, maminek, které si museli sáhnout na samé dno.

Dnes mám pro vás recenzi na jednu knížku, která se stala během čtení mojí srdeční záležitostí. Je útlá, čte se úplně sama, ale hlavně… je plná mateřské lásky.

V příběhu se střídají pohledy dvou maminek. Natálie a Veroniky. Každá z nich si prochází krutou životní zkouškou, a nejen ony, ale i jejich rodiny. Obě dvě by za své nemocné děti položily život.

Ráda bych vám napsala své pocity ze čtení. Cítila jsem z hrdinek obrovskou dávku lásky. Takovou, jaká nezná hranice. Tohle zná každá máma. Pro své děti bychom snesly modré z nebe. Jsou náš celý svět. Cítila jsem obrovskou bolest. Po tvářích mi tekly slzy a říkala jsem si, proč je život tak krutý?

Tyto dva příběhy jsou napsané laskavě. Jsou plné naděje, odhodlání a neskutečné síly dvou zlomených žen. Najdete v nich vše, co je v životě důležité. Poznáte na vlastní kůži ztrátu, kterou nejde racionálně pochopit a přijmout.

Výtěžek z prodeje této knížky bude věnován potřebným. Proto vás prosím o sdílení, repost a označení autorky. Věřím, že to má smysl. Jestli si nějaká knížka zaslouží podporu, tak je to právě tato.

Za poskytnutí knížky k recenzi moc děkuji autorce.

Oblíbené věty z knihy:
Celé moje tělo je sešněrované korzetem strachu.
Otevře mi zničehonic dveře do svého srdce a nechá mě nakouknout dovnitř.
Je smutné, jak málo toho mezi námi po těch letech zbylo.
Život není spravedlivý.
Je tohle boží vůle, nebo jen věc náhody?

Maminky z Motola je kniha, která vás chytne za srdce a nepustí – je silná, upřímná a plná emocí, které se nedají předstírat. I když nemám děti, příběhy dvou maminek mě donutily přemýšlet o tom, jak křehký může být život a jak obrovskou sílu skrývá mateřská láska. Myslím, že tahle kniha zarezonuje ještě víc s někým, kdo má dítě – pro rodiče to bude jako zrcadlo nejtěžších obav, které si normálně ani nepřipouštíme.
Co mě nejvíc bavilo, byl ten způsob vyprávění: kapitoly se střídají mezi dvěma maminkami, Natálií a Veronikou, takže čtete jejich myšlenky a pocity naživo, jako byste seděli vedle nich na nemocniční chodbě. Jedna kapitola vás vtáhne do strachu a naděje jedné, další do bolesti druhé – to tempo je napínavé a nedovolí vám odložit knihu. Autorka píše tak přirozeně, že se cítíte, jako byste ty příběhy prožívali s nimi: od první diagnózy, přes nekonečné dny v Motole, až po ty okamžiky, kdy se rozhoduje o všem.
Kniha není jen o nemoci, ale o tom, co to udělá s člověkem uvnitř – o vině, kterou si maminky kladou, o podpoře od rodiny (nebo jejím nedostatku), o malých radostech uprostřed chaosu a o tom, jak se člověk učí žít dál, i když svět se zdá být v troskách. Je to smutné, ano, ale zároveň inspirující: ukazuje, že i v nejtemnějších chvílích existuje světlo, ať už v podobě uzdravení, nebo v přijetí ztráty. Pro mě, bez dětí, to bylo silné čtení, které mi otevřelo oči, ale chápu, že pro mámy to může být ještě hlubší zážitek – možná i varování, jak rychle se může vše změnit.
Celkově je to kniha, kterou bych doporučila každému, kdo má rád skutečné příběhy plné lidskosti. Není dlouhá, přečtete ji za večer, ale zůstane s vámi dlouho. Pokud hledáte něco, co vás donutí přemýšlet a vážit si každého dne, tahle je přesně to.

Tohle byla tak krásně syrová a bolavá četba. Smekám před autorkou, že otevřela takto silné téma a jak krásně ho zpracovala. Největší obdiv mají ale rodiče nemocných dětí. Za to, jak obětavě a s láskou se starají, jak neztrácejí naději a jak stále věří na zázraky. Kdybych mohla kouzlem pomoct všem nemocným dětem tak to udělám. Není pro mámu nic horšího, než se dívat, jak vám vaše láska utíká mezi prsty.
Nevzdávejte to, nepřestaňte věřit a nezapomeňte….zázraky se dějí a nejste v tom sami.

Prosím přečtěte si tuto jednohubku, podpoříte tím dobrou věc a myslím, že to spoustě lidí otevře oči. Není nic důležitějšího než zdraví. A možná vaše každodenní starosti budou o kousek menší.

Jsem ráda, že autorka toto téma otevřela, protože se o něm ve společnosti moc nemluví. Kniha je velmi autentická, svižná a skvěle napsaná. Nejde odložit. Skoro celou jsem jí proslzela. Navzdory velmi smutnému tématu mě dostal ten konec. Děkuju za tuhle knihu!

Velmi zajímavá, ale smutná kniha. Jsem ráda, že jsem měla příležitost si ji přečíst, protože v běžném životě, kde tyhle starosti nemáme, si vůbec neuvědomujeme s čím se mnohdy rodiče a malé děti potýkají. Zaráží mne i chybějící empatie zdravotníků vůči malým dětem, ale to je prostě o lidech ..

Dva příběhy maminek, které si prošly peklem těžké nemoci vlastního dítěte, strachem o něj, jestli přežije, jestli se uzdraví a delší hospitalizací. Popisuje se zde zejména hospitalizace v nemocnici Motol v Praze. Natáliin syn musel na těžkou operaci v sedmi měsících, Veroničina dcera se potkala s těžkou nemocí v půl roce života. Obě maminky v příbězích bojují ze všech svých sil za své děti i sami za sebe.

Kniha je vyprávěná oběma maminkami na střídačku a musíte číst pořád dál, abyste se dozvěděli, jak jejich příběhy dopadnou. Vzhledem k tomu, že je kniha kratší, tak jí přečtete za jeden večer nebo den. Kniha má podle mě několik aspektů, kterými se zaobírá. V první řadě je to samozřejmě vnímání léčby dětí z pohledu maminek, které dojdou do nemocničního zařízení, mají neuvěřitelný strach o své děti a z většiny naprosto nerozumí tomu, co se s jejich dětmi děje, nerozumí zdravotnickým procedurám, neví, co mají dělat, nejde jim utěšovat vlastní děti, protože ony samy jsou nervózní a dítě to z nich samozřejmě cítí a trpí neuvěřitelnou frustrací. Sama jsem to naštěstí nezažila, ale věřím, že tenhle pocit musí být šílený. Na tyto problémy maminek je v knize velmi dobře poukazováno.

Dalším aspektem je chování zdravotnického personálu. Někteří jsou unavení, jejich práce je velmi náročná, a bohužel neumí jinak než to přenášet na své pacienty. Je ale i moc těch, kteří takoví nejsou. Snad se někdy podaří změnit systém, aby zdravotničtí pracovníci nebyli natolik vyčerpaní a měli ze své práce radost. V knize na chování i chyby zdravotníků autorka potažmo maminky narážejí několikrát.

A poslední aspekt, který zde vidím, je důležitost soudržnosti rodiny. Jedna z maminek má nejbližší rodinu funkční, druhá nikoli. V tyto okamžiky platí víc než kdy jindy, že rodina, když drží pohromadě dokáže překonat mnohé. Fascinuje mě síla jedné z maminek, která to nevzdala, i když měla milion důvodů, a šla dál.

Pro sebe, která studuje psychoterapii zde vnímám i důležitost psychické pomoci, ať už ve formě terapií, skupinových sezení, nebo přímo psychologů. I když u nás stále přetrvává klišé, že tato pomoc rovná se Jsi blázen.

Celkově jsem moc ráda, že takovou knihu autorka sepsala, věřím, že každý kdo si jí přečte, tak v něm něco zanechá a maminky, které se potýkají s takto šílenými situacemi v ní najdou minimálně podporu, že v tom nejsou sami.

Knížku určitě doporučuji.

Velice zajímavá, smutná, ale hlavně potřebná kniha. Jak pro maminky, které situace z knihy dennodenně prožívají, aby věděly, že v tom nejsou samy, tak pro maminky zdravých dětí, aby se nestranily maminek dětí nemocných a aby trochu viděly, jak těžký život každá z nich má.

V knize jsou rozepsány dva příběhy, jeden dopadne dobře, druhý bohužel ne. Kromě těchto dvou hlavních příběhů se v knize setkáme i s dalšími dětmi, jejich rodiči a jejich životními osudy.
Jako maminka tří dětí si dokážu, ale raději nepředstavuju tu beznaděj, když je dítě vážně nemocné.

Ač je čtení psychicky náročné, přečetla jsem knihu za jeden večer, potřebovala jsem vědět, že alespoň část opravdu dobře dopadne. Kniha je hodně čtivá a rozhodně u ní budete brečet...

Pro sporadické návštěvníky nemocnic odkrývá jejich denní řád, jak to tam chodí, jak probíhají vyšetření, kam si děti chodí hrát a hlavně zmiňuje to, že ani lékař nemusí být neomylný a člověk by měl věřit své intuici. Tudíž když nějaké vyšetření vyjde jinak než jsme čekali nebo lékař určí diagnózu jinou než jsme čekali, nic nám nebrání si jeho názor nechat ověřit u dalšího specialisty. Bohužel je tato situace komplikovanější, pokud třeba pacient bydlí na vesnici a nemá možnost konzultace odborníků z větších nebo specializovanějších nemocnic.

Na druhou stranu, když tedy pominu ty chyby lékařů (přeci jen to jsou také lidé), musí je člověk obdivovat. A nejen je, i zdravotní sestřičky (zde opět myslím ty hodné a empatické), které se starají třeba o onkologicky nemocné děti. Tato práce musí být hrozně psychicky vyčerpávající.

Pro mě to byl pohled do úplně jiného světa. Od teď když se budu doma rozčilovat na tu mojí puberťačku kvůli nějaké malichernosti, tak si vzpomenu na "Maminky" a jejich starosti a vztek mě určitě přejde. Protože opravdu, když nejde o život, tak jde o h.....

Dvě maminky a dva bolestné skutečné příběhy. Jaké jsou pocity maminek, když se dozvědí nepěknou diagnózu svého dítěte? Co prožívají a co všechno musí vydržet? Toto jsou příběhy o naději, o síle, ale i o ztrátě.

Už podle anotace mi bylo jasné, že tohle bude opravdu hodně bolavé a smutné čtení. Obzvláště pak pro všechny mámy, matky, maminky. Od prvních řádků mě knížka okamžitě zasáhla. Příběhy, které čtu, vždy silně prožívám a když jsou o dětech, nemocných dětech, tak to se mnou opravdu hodně zamává (i při psaní recenze znovu brečím). Každé slovo v textu na mě neskutečně působilo a já při čtení byla smutná a slzy se z očí jen řinuly.

Knížka je malá, útlá, jsou tu jen dva příběhy, ale i tak je toho až moc. Delší knihu a více bolesti bych už asi takhle najednou neunesla. Tím, jak je kniha útlá, jsem si říkala, že ji přečtu za chvilku, ale nakonec jsem si ji musela dávkovat po částech.

Při čtení jsem cítila neskutečnou bezmoc, bolest a úzkost. Ale i přesto mám takovéto knihy o skutečném životě moc ráda a vyhledávám je. V této nejen že jsou silné příběhy, ale je i dobře napsaná, že se do životů maminek dokážete naplno vcítit.

Pokud zvládnete číst o tématu nemocných dětí, rozhodně vám tuhle knihu jen doporučuji, i přesto, že je tak srdcebolná.