Malý život
Hanya Yanagihara
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/332368/bmid_maly-zivot-Iia-332368.jpg
4
928
271
Když se čtyři spolužáci z malé vysoké školy v Massachusetts přestěhují do New Yorku, aby se pokusili prorazit, jsou bez peněz, ztracení a kupředu je pohání jen jejich přátelství a ctižádost. Je tu hezký laskavý Willem, začínající herec; bystrý, občas krutý malíř DžejBí s ostrým jazykem, který se chce prosadit ve světě umění; utrápený architekt Malcolm, nešťastný ve špičkové firmě; a rezervovaný, geniální, tajemný právník Jude, kolem něhož se jejich životy točí. Během několika následujících desetiletí se vzájemné vztahy prohlubují a nabírají temnější odstíny, poznamenané závislostí, úspěchem a pýchou. Ale jak si každý z nich dříve či později uvědomí, největší výzvou je pro ně pro všechny Jude sám; ve středním věku děsivě nadaný soudní advokát, ale v soukromí stále zlomenější člověk, s myslí i tělem zjizvenými hrůzným dětstvím a poznamenaný takovým traumatem, až se sám bojí, že je nikdy nedokáže překonat – a že jeho minulost bude navždy určovat jeho život. Malý život je příběh o sexuální orientaci, zneužívání a sebepoškozování, o lásce a obětavosti, krutosti a neschopnosti bojovat s osudem. V pozoruhodně vybroušeném románu Hanya Yanagihara mistrovsky vylíčila, jak se láme srdce, a podrobila nelítostnému zkoumání tyranii zkušenosti a paměti.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2017 , Odeon
Originální název:
A Little Life , 2015
více info...
Přidat komentář
Konečně dočtena velká kniha o "málem životu". Malý život bych ze svého pohledu zhodnotila jako poměrně poutavý román, který pojednává o různých životních strastech. Obsahuje spoustu myšlenek k životu, které rozhodně stojí za zamyšlení. Vadila mi tam ale značná dávka absurdity, leckdy až přehánění. Spousta částí mě samozřejmě šokovala, ale ne tím způsobem, že bych plakala a delší čas nemohla číst další knížku, protože bych nemohla přestat myslet na tuto. Knížka, která rozplakala celý svět, jak se o ní často říká, mě tedy nerozplakala. Poslední část se táhla neskutečně zdlouhavým tempem. Takže si to shrneme. Malý život je za mě propracovaný a poutavě psaný román, který ale obsahuje pár velkých ALE.
První půlka člověka i zasáhne. V druhé se už člověk jenom diví. Všichni kamioňáci, který Jude potká, jsou pedofilové? Fakt?
Ach jo.
Tuhle knihu jsem delší dobu odkládala hlavně kvůli jejímu objemu. A on ten obsah byl ve finále ještě hutnější a díky němu si připadám, jak když jsem přečetla těch stran tak 18475928.
Je to vážně ale vážně strašně smutný. Co je na tom nejhorší je, že to neni žádná fikce. Tyhle osudy máme všude kolem nás. Chceme to vědět? Spíš nechceme. Navíc tohle je román plný nejen hluboké bolesti, ale i lásky. No. Mám z toho hodně rozporuplný pocity.
Dočteno, mám dojem, že snad po půl roce (i když to byly necelé dva měsíce). Spousta dojmů, tak to zkusím nějak sepsat.
Knížku normálně buď na sílu dočtu až do konce, nebo odložím a už se k ní nevracím. Tentokrát jsem měla krizi někdy před půlkou a kamarádka říká: "Dej si oddech a pak se k tomu vrať." Takže jsem poprvé knihu odložila, proložila detektivkou a po týdnu se k ní vrátila. A dobře jsem udělala.
Je to příběh o čtyřech kamarádech, ústřední postavou je však Jude, tajemný, jemný, drsný, životem neuvěřitelně zkoušený kluk, jehož tajemství je tak kruté, že se s ním nedokáže svěřit ani nejlepším přátelům. Právě ve chvíli, někdy před půlkou, kdy se Judeova tajemství (a taky osudy jeho blízkých) začínají postupně rozkrývat, mě kniha chytila. Do té doby jsem bojovala s pro mě fakt dlouhými, občas snad i bezobsažnými pasážemi, které mě uspávaly. Proto ta krize. jednou jsem ale četla, už skoro spala, najednou jsem přečetla jednu větu - a oči mně vyletěly až ke stropu. Byla jsem stoprocentně bdělá a říkala si - panebože, cože?!? A pak už to jelo.
Ano, i ve druhé půlce se opakovaly pasáže, které bych si klidně odpustila, ale vzhledem k tomu, že osudy hrdinů nabraly spád, zvládala jsem je mnohem lépe. Moc pěkný jazyk v celé knize byl další z důvodů, proč jsem to nevzdala.
Kniha ve mně vzbudila velký smutek, úzkost, otázky na téma přátelství, lásky, vztahů obecně, duševních úrazů, které se občas nezahojí. Byla to pro mě teda kláda, a to nejen časově, ale i emocionálně, ale nelituju, že jsem ji nakonec zvládla.
Silná a hodně dobrá kniha. Oceňuju ponoření do hloubky emocí jednotlivých vypravěčů, které přes různé silné situace zůstává naprosto věrohodné. Trochu jsem se bála s knihou začít, když jsem tu četla, jak je to emočně náročné - tak jen pro ty, kteří taky váhají - ano, je to náročné, ale není to čistě smutná kniha, je tam i spousta krásných silných zážitků, šťastných chvil, stejně hluboce popsaných jako ty těžké. Ve štítcích vidíte, že je to mimo jiné kniha o sebepoškozování - a musím říct, že díky autorce jsem si opravdu dovedla představit, jak se cítí člověk, pro kterého to je nutkavá potřeba.
Samozřejmě, že je to emocionální ždímačka. Ale jaká! Nikdy (nikdy!) jsem u knihy nepropukl v pláč, který by trval desítky minut, který by se obnovoval s každou další přečtenou stránkou, který by slábl a sílil přesně v rytmu autorčiných slov.
Samozřejmě, že hlavní postavy jsou na čtyři obyčejné Američany příliš úspěšné a v mnoha ohledech neuvěřitelně bezstarostné. Jenže kniha (naštěstí) nechce být komplexní sociálně-psychologickou sondou. Chce odvyprávět jeden lidský příběh, v němž se stane možná až moc nepravděpodobných událostí, a zvládá to s absolutní bravurou a psychologickou hodnověrností.
Doporučuji, kudy chodím. Jen nevím, jestli bych to chtěl někdy číst znovu...
Těžko říci zda je mi vzdálenější pseudointelektuální skuhrání současných New Yorkských homosexuálů, nebo sobecká, sebestředná, sebedestruktivní sebelítost hlavního protagonisty terorizujícího svými emocionálními výlevy svou sociální bublinu. V každém případě mi však tahle hypersensitivní grupa k srdci nepřirostla a tak snad jedinou zapamatováníhodnou vzpomínkou zůstane téměř fyzický diskomfort při popisu teroristova sebepoškozování.
(SPOILER) Všechno o této knize je v doslovu Pavla Kořínka. Román není realistický, postavy nejsou živé, nýbrž jsou to nositelé určitých rolí, jež nejsou relativizovány ambivalencí či psychologickou rozporností. Jsou konzistentní, jejich city jsou extrémní, vyhrocené, ryze kladné. Všechna přátelství jsou vypjatá, hluboká, přátelství Judta s Willemem dokonce přerůstá v partnerství. Kolikrát se v knize objevuje "To mi je líto" nebo "Prosím, odpusť" - všichni jsou citliví a ohleduplní. A my to akceptujeme, protože doufáme, že to pomůže. Jenomže v tom se mýlíme - a dochází nám to postupně. Ve skutečnosti se totiž nejedná o psychologický román, jehož tématem je zneužívání a jeho celoživotní následky. Je to spíš antická tragédie, v níž hlavní postava čelí neúprosnému osudu, jež jej drtí. A nepomůže nic, protože vše je od začátku dáno. A to je vlastně to nejsilnější - poznání, že se není kam uchýlit a že před esenciálním zlem nepomůže lidská pomoc. A ta transcendentní, tedy Bůh, zde přítomna není. Autorka odhaluje slabinu života, který není zakotven v ničem, co by bylo mimo tento čas a prostor. Vítězí absurdita, sebenenávist, sebedestrukce. Při vší snaze a při vší dobré souhře okolností má zlo stejně nakonec navrch, protože dobro je "jen lidské", zatímco zlo je "nadlidské". Proto v nás zůstává po přečtení knihy tolik smutku. Myslím, že právě ten "druhý plán" knihy je opravdu cenný.
Vynikající kniha. Koncentrovaná bolest a deprese, ale (přesto) jedna z nejsilnějších knih nejen poslední doby.... Je to vlastně taková spirála. Na začátku se něco dozvíme o čtveřici kamarádů. A pak něco víc. A znovu a znovu. Jakoby se spirála nořila hlouběji a hlouběji a pořád se na povrch dostávaly nové a nové příběhy. Doporučuji!
Úžasný příběh, který je ale potřeba dávkovat, protože první půlku máte deprese a druhou vás bolí nohy. Některé věci sice byly přitažené za vlasy, např. aby nějaké dítě jako malý Jude neustále potkávalo jen úchylné muže a taky se mi nezdá, že by v New Yorku nežili snad žádní heterosexuálové, ale i tak je to jedna z nejlepších knih, které jsem letos četla. Ze začátku sice čekáte spíš vyprávění o partě středoškoláků, ale nakonec se kniha odvíjí jinak a to v horizontu mnoha let. Ačkoli i když spolu s hlavními postavami projdete celým New Yorkem tak se zároveň odehrává v jakémsi bezčasí a nebýt několika zmínek o internetu a počítačích tak by bylo těžké poznat, v jaké době se vlastně odehrává. Ideální čtivo pro dlouhé temné večery v divném roce jako byl tento.
Knihu jsem četla fakt dlouho ale nelituji toho,kniha se mi hrozně moc líbila ale na tohle musí mít člověk hroší kůži to co se tam opčas dělo ale byla fakt ůžasná to musím uznat
Po knize jsem sáhl na základě recenzí a byl jsem zvědav, jaká bude.... Na začátku se setkáváme s partou mladých lidí, kteří jsou na začátku svého kariérního života a hledání sebe sama. Kniha Vám postupem času dává šokující výpověď z dětství Juda, která má vliv na jeho život. Kniha vlastně nenese téměř žádná pozitiva. Na čtenáře působí opravdu hodně emočně. Již dlouho se mi nestalo, že by mě kniha takto zasáhla...
Kniha, kterou bych neotevřela nebýt DK - DÍKY!! Kniha, kterou jsem musela odkládat, protože její čtení mě fyzicky bolelo a psychicky vyčerpávalo. Kniha, která rozervala mou duši. Kniha o bolesti, naději, síle, lásce, kniha, na kterou nelze zapomenout. Nikdy. Děkuji.
Dejte mi chvilku. Musím to vydýchat... Z doslovu, který má trefný titulek (Když lidé pláčou nad romány): „román Hanyi Yanagihary vyvolává minimálně u části čtenářů intenzivní emoční vzepětí, na které už dnešní cynický knižní svět skoro není zvyklý. Stovky a tisíce reakcí (...) se přihlašovaly a přihlašují k pláči nad knihou, nad postavami a jejich osudy, k nepotlačovanému a nekontrolovanému rozrušení či dojetí...“ Takže asi tak. Už je to déle, co mě vyprávění tak chytlo za srdce a dohnalo k slzám.. Jako bych všechny znala, Judeho, Willema, Harolda, Malcolma, DžejBího, Andyho. Je to opravdu strhující, dechberoucí, srdcervoucí triumf, půjčuju si další slova z doslovu, protože nemám slov. A je to náhoda, když mi tu teď začalo hrát : „Hello darkness, my old friend?“ (Sound of Silence, Simon & Garfunkel). Nevystihuje to tak nějak všechno, co čiší z každé jednotlivé stránky? // Více z doslovu: Jsou tu zmíněné podobné romány s tématy dlouholetého přátelství - The Interestings - Meg Wolitzer (2013, zatím nepřeloženo do češtiny; kdybyste měl někdo info že se to chystá, sem s tím!), Stehlík - Donna Tartt (česky 2015; na toho se už nějakou dobu chystám). Je tam také zmínka o autorčině (mimochodem perfektním) článku o knize, bacha SPOILER ALERT: https://www.vulture.com/2015/04/how-hanya-yanagihara-wrote-a-little-life.html. // Osobní potěšení, které si tu chci zapsat: Tak dlouho jsem se chystala knihu koupit, že byla najednou všude vyprodaná (Když jsem o ní poprvé slyšela, hned jsem věděla, že tohle chci mít doma). Díky Databázi za bazar knih!
Knihu jsem četla na moje poměry dost dlouho, je totiž opravdu objemné čtivo. Kniha zajimavá, smutná, ale pro mě zkrátka nebyla, nějak jsem se nemohla začít, prožívat ten příběh, vůbec mě to nechytilo. Takže ano za přečtení stojí, ale mé doporučení se zde bohužel nekoná.
Skvělá kniha, brilantně napsaná, náročná, hutná. Asi jediná kniha, kterou jsem načínala vícekrát, protože jsem ji musela vždycky vrátit na rezervaci do knihovny :-) Její čtení vyžaduje plné soustředění - a taky čas. Ale náročného čtenáře plně uspokojí. Z hlediska psychologie člověka je určitě zajímavá i pro psychology a psychiatry, depresivní a sebedestruktivní stavy hlavní postavy jsou zcela realisticky vylíčeny.
Jedna z nejlepších knížek, kterou jsem v posledních letech četla. Bála jsem se, že vzhledem k tomu hypu okolo budu zklamaná, ale opak je pravdou. Děj je teda zejména ve střední části pro silný povahy (musela jsem odkládat a pořád jsem se bála, co se ještě stane), ale jinak prostě skvělý. Trošinku mi vadilo, že některý věci se hodně opakujou a zpomalujou plynutí děje, ale to je detail.
Tak si čtu a říkám si, že to bude příběh o neobyčejných životech docela obyčejných lidí. Ne, kniha je příběh neobyčejných lidí, unikátní, oplzlý, démonický, krutý. Ale i tak je kniha předevšímív o lásce a přátelství a o tom, jak se jim naučit.
(SPOILER)
..nejdrive jsem z knihy byla nadšena-libil se mi styl psaní, prace s jazykem, příběh přátelství, které muže leckdy byt silnější, než partnerství..ale zhruba od poloviny knihy, kdy se autorka více zaměřuje na Judeovo dětství a pohnuty osud, a všechny veci s tím související ( nechci prozrazovat), nějak nemám silu/ chuť číst dal..takové množství utrpení a smutku najednou na me má takový efekt, ze po čtení nemuzu v noci spát, a to se nepovažuji za citlivejsiho jedince. Takže nevim, jestli najdu silu knihu dočíst..
P.S. Mne osobně vadí množství homosexuálních postav v knize, respektive v téměř každý je gay/skryty gay. Nemám vůbec nic proti gayům, ale v kombinaci s extrémními tématy nosné linie to ve mne spis vyvolává dojem, jako kdyby autorka chtela za každou cenu šokovat a neváhala k tomu pouzit všechny možné prostředky ( což vlastně udělala). Asi sahnu po staré dobře osvědčené Betty MacDonaldove....????
Štítky knihy
přátelství homosexualita New York umění láska zneužívání rodina studenti chudoba, bída sebepoškozování
Malý život
Kniha Malý život je v
| Právě čtených | 89x |
| Přečtených | 1 143x |
| Čtenářské výzvě | 232x |
| Doporučených | 181x |
| Knihotéce | 565x |
| Chystám se číst | 1 718x |
| Chci si koupit | 414x |
| dalších seznamech | 24x |
Další kniha, za kterou děkuju tomuto webu, respektive jeho čtenářům; sama bych se k ní jistě nedostala.
Teď jen přemýšlím, jestli by mi to vadilo, jestli by mi tahle kniha v mém portfoliu chyběla. Jednoznačnou odpověď nemám. Jazyk je úžasný, překlad určitě taktéž, takže v tomto směru cítím obohacení. Pokud jde o obsah, tam už si nejsem tak jistá. Mám pocit dětské kresby - všechny končetiny, případně orgány, jsou nějak nesourodé, předimenzované, nebo naopak. Chápu autorskou licenci a nadsázku, ale právě tady mi to moc nesedí.
Na druhou stranu velmi oceňuju úvahy a poznámky na témata, která přirozeně zajímají (a často hodně trápí) většinu populace: vztahy (partnerské, rodinné, přátelské), děti, kariéra. Je zcela jisté, že názory na tyto věci se v průběhu času mění; podobně, jako se zrychluje technický vývoj naší civilizace, zrychlují se i společenské procesy - to, co by byla před sto lety společenská sebevražda, je dnes zcela běžné. Takže tento posun je v knize jasně znát a úvahy na to které téma mě velice zaujaly.
Děkuju za komentáře Arwen777, JanaŠ.051, adorjas, petrarka72. A velice by mě zajímal názor psychologa/psychiatra, který by si tuhle knihu přečetl a okomentoval.
"Často mu připadá, jako by on a Rhodes (a jejich kolegové) žili v nějakých paralelních verzích dospělosti. Jejich svět řídí děti, ti malí despotové, jejichž potřeby - školy, tábory, kroužky a doučování - diktují každé rozhodnutí a bude to tak dalších deset, patnáct, osmnáct let. Fakt, že si pořídili děti, poskytl jejich dospělosti okamžitý a nezpochybnitelný směr: děti určují, kam a na jak dlouho se pojede na dovolenou; na nich závisí, jestli zůstanou nějaké peníze navíc, a pokud ano, jak je utratit; dávají podobu dni, týdnu, roku života. Děti jsou jistý druh kartografie a stačí, aby se člověk držel mapy, kterou mu předloží v den, kdy se narodily.
On a jeho přátelé však žádné děti nemají a bez dětí se před nimi rozkládá svět, který je téměř dusí nepřebernými možnostmi. Bez dětí není váš status dospělého nikdy jistý, bezdětný dospělý si vytváří dospělost pro sebe sám, a ačkoli je to často vzrušující, je to také stav neustálé nejistoty, neustálých pochybností."