Malý Gatsby a Carmen z Chodoriva

Chtěla jsem se dozvědět něco o Oxaně a Sašovi, o životě a pocitech uprchlíků. Toho se mi nedostalo. Zato mám spoustu informací o autorových problémech s erekcí, prostatou atd. Michale, ach jo....

Tak to jsem si naběhla. Čekala jsem, že se autor konečně vrátí, když má takovéto pěkné nosné téma, do svých starých kolejí a že si počtu a budu se bavit, tak jako to bylo u jeho knížek běžné, ale to se nestalo.

Miniaturní knížka napsaná těmi největšími písmeny, co existují a s tím nejtvrdším papírem, jak pro prvňáčka, aby po přečtení mohl rodičům oznámit : Už jsem sám přečetl celou jednu opravdovou knihu.
Ve skutečnosti člověku čtení zabere tak asi cca 4 hodiny.
Trochu delší článek v časopise.

Ale to nebylo to nejhorší.
Úplně strašně na mě působí ta žoviálnost, jak pomalu v každé kapitole autor promlouvá ke svému čtenáři a nějak ho oslovuje s nějakou (většinou ufňukanou) poznámkou.

Přečetla jsem toho dost, ale nepamatuji si, žádného autora, nebo autorku, který by tohle dělal....

V ději váznou i další nedopsané konce jednotlivých příběhů...
Proč není napsaný konec návštěvy u pokladní z Tesca??
Vždyť tam to vůbec nemělo žádnou pointu...

A naposled: Proč, proboha, vyjmenovávat každou konkrétní značku alkoholu, auta, dokonce i ponožek....???


My přece víme, že je Mojmír bohatý a Oxana chudá.


Achjo. Za mě ztráta času a peněz.

(SPOILER) Nevím, proč pořád po Vieweghových knihách sahám, asi z nějaké nostalgie, kdy jsem na střední hltala Báječná léta, Účastníky zájezdu, Román pro ženy nebo Andělé všedního dne. Po pár letech jsem dala šanci další nové knize, protože mě téma zamilování se do válečné uprchlice zaujalo a z FB vím, že se to spisovali skutečně stalo. Nebudu komentovat šílené vizuály jeho knih v novém nakladatelství, vlastně mi všechny ty "nové" splývají v jednu. Jsou vulgární, ublížené, v žádné nechybí narážka na bývalou manželku Veroniku, která si ho dovolila opustit poté, co jí přiznal nesčetné množství nevěr, a osamostatnit se! Proto jsem ho přestala sledovat na FB a proto už snad nikdy nebudu mít tak bláznivý nápad sáhnout po nějaké jeho nové knize. Radši si znovu přečtu Báječná léta pod psa a podívám se na Účastníky zájezdu. Tato kniha byla ztráta času a jen lituji jeho ukrajinskou partnerku, že ji tam takhle vykreslil, dle informací v médiích jsou pořád spolu, což jim přeji, ale potenciál tohoto příběhu ze skutečného života Viewegh nevyužil ani z 1%.

Z toho, co autor za poslední leta vytvořil, tohle není zdaleka nejhorší počin, ovšem to nelze považovat tak úplně za pochvalu, protože laťka je poměrně nízko. Furt nemůžu pochopit, proč po těch jeho knihách pořád sahám, autor je mi už řadu let krajně nesympatický a jeho životní postoje a názory prezentované v knihách mě spíše iritují. Snad z nostalgie, snad kvůli tomu, že kdysi psával fakt docela dobře... Téma této útlé knihy vypadalo zpočátku lákavě, ale brzy to sklouzlo do klasických kolejí. Celé to na mě nakonec působilo trochu úchylně... bohužel.

Pana Viewegha mám rád, ale tato poslední kniha, i přes pár vtipných momentů, je čtení moc není.

Zase tak špatné to není, jak tu mnozí píšou. Spíš mi daleko víc vadí slepá tendenčnost a ošizený konec...

Zajímalo mě, jak se autor literárně vypořádá s novým milostným vztahem mezi ním a vdanou Ukrajinkou se synem, která uprchla před válkou, protože na s. sítích se jím opakovaně chlubí a velmi si ho chválí. První část knížky jsem přeskákala, ty kapitoly mi přišly trapné, vulgární, amatérské, až ubohé. V druhé části jsou pokusy o vtipnost, ovšem vše je černobílé, prvoplánové, prostě odbyté. Chlubení rozmařilým životem opět nechybí, to si autor neodpustí nikdy.

Jednohubka, přečtená za odpoledne - naštěstí, protože to byla celkem ztráta času.
Jak již někdo trefně poznamenal, Viewegh píše, jako kdyby to už chtěl mít za sebou, a stejně tak jsem to já i četla. To je asi tak jediné v čem jsme na stejné vlně.
Nezastírám, že nemám tohoto spisovatele ráda, rozhodla jsem se mu ale zase po čase dát šanci, a to hlavně proto, že jsem knihu dostala jako dárek a bylo by mi líto ji poslat dál nepřečtenou...

Autor píše asi jako když jsme se spolužačkou na základce psaly společně román na pokračování - úroveň slohovky lepšího žáka osmé třídy.
Je to dost autobiografické, což mi zde z nějakého důvodu vadilo. Asi mě prostě nezajímá Vieweghův osobní život, jeho zdravotní problémy, problémy s erekcí apod. Pokud cítí potřebu to ventilovat, možná by si měl psát spíš deníček. Jeho psaní mi navíc přijde oplzlé, a to nemám pocit, že bych byla nějak prudérní. Ale on píše jaksi ...úchylně..?

Prvních padesát stran totálně o ničem, "vtipné" historky trapné. Hlavní nosný příběh by mohl mít velký potenciál, bohužel byl těžce odfláknutý, konec useknutý.

Podtrženo sečteno - celkem zbytečná kniha.

Jednohubka, kterou přečtěte za chvilku.
Pokud čekáte nové “Báječná léta pod psa nebo “Účastníky zájezdu tuhle knihu raději nečtěte.

Tak toto je opět velké zklamání. Pan Viewegh už prostě nepíše tak jako dříve, jeho texty jsou slabým odvarem jeho slavných románů. Vulgární, neoriginální a nudné.

Nechce se mi tomu říkat kniha. Trochu delší povídka prečtená za jedno odpoledne. Pokud se nudíte a nemáte co dělat. Ok. Ale existuje mnoho zajímavějšího.

Jedna z nejhořších knih, co jsem četl. Své čtenáře si určitě najde, nebýt pracovní výzvy, tak by si mě nikdy nenašla. 0*

Oddechová jednohubka, která neublíží.

Oddechové čtení, typický Viewegh... A proto si jeho knížky pořád kupuju...

Krásná oddechovka.

(SPOILER) Když už se Viewegh dostane (konečně ve své nové éře) k nosnému tématu, kdy může naplno využít literární potenciál války na Ukrajině, následného úprku z okupované země, a pomalé sbližování prchající ženy s mužem, který se jí ujal, aby se nakonec do sebe zamilovali - napíše text, který se z první části zaobírá historkami o úchylném šmírování mladé sousedky, depresích a čtyřhodinové erekci, z nichž žádná není ani vtipná, ani podstatná, tudíž se jedná o bezduchou padesáti stránkovou vatu.

Když už se děj (pokud se tomu tak dá říkat) konečně přesouvá k hlavní premise, situace na Ukrajině se odbyde jednou dvěma stránkami, na kterých autor prozradí jak následně sblížení Ukrajinky s hlavní postavou, tak i její smrt. Po několika dialozích o klepání a vaření, kdy ve spisovateli probudí ona žena "city o kterých netušil že jich bude ještě schopen" nastává souboj o to, kdo je žárlivější a kdo koho častěji utěšuje. Pokladní v Tescu, šikanátor a jakási nymfomanická místostarostka už jen dokládají jak omezenou fantazii autor má a nedokáže se soustředit na hlavní nápad, ani ho rozvíjet a to jakkoliv, jakýmkoli směrem.

Jméno hlavní postavy - Mojmír - působí na čtenáře dojmem, nechápavosti. Jedná se Vieweghovo neustále obemílané alter-ego? Je kniha čtvrtým pokračováním série o Bio-manželích? Nebo autor navazuje na nějakou "Mojmírovu" povídku? Anebo není prostě jen schopen vymyslet jiné jméno, kterým by se pokusil (jako už tolikrát) zamaskovat fakt, že i jeho další kniha je jen přepsaný kus životopisu, v nichž už se ani nesnaží měnit reálie, jména nebo vyfabulovat situace, díky kterým by tato novela držela pohromadě?

V Oxaně čtenář nejprve vidí starostlivou matku, podváděnou a psychicky týranou ženu, která je Mojmírovi vděčná za poskytnutí útočiště, aby se z ní vzápětí stala chorobně žárlivá a vydírající mrcha, která se chová jako ony sázavské paničky, které ji tak vytáčely?

Krom toho všeho, přespřílišné opakování stejných informací, jak už je v poslední době u Viewegha zvykem.

Suma sumárum - jedná se sice o lepší text než byla vulgární "Dula" a úchylně erotický "Zdvořilý Leopold", nicméně jak již bylo nesčetněkrát zmíněno - autorových předchozích, starších počinů nedosahuje.

Čtenářská jednohubka, kterou zvládnete za 2 hodiny. Je to typický Viewegh, tentokrát však méně zahořklý, zraněný a plivající, což knize velmi prospělo. Odlehčené a příjemné letní počtení.

Kniha se mi do rukou dostala náhodou, protože bych si ji asi nikdy nekoupil, takže zapůjčení a přečtení během odpoledne mi stačilo k zjištění, že autor píše stále stejně.

Kniha se nijak výrazně nevymyká jeho předchozí tvorbě, zkrátka pokračování nejspíš notně upraveného životopisu či popisu vlastního života, jak jej autor vnímá.

(SPOILER) Myslela jsem (naivně), že když se Viewegh konečně dostal k docela nosnému tématu, tak to bude po letech kniha připomínající jeho staré, dobré časy. Opak je pravdou. Potenciál nevyužil, jedná se opět o dílko, připomínající odbytou slohovou práci ala - hlavně, ať už to mám za sebou... Škoda zahozené šance. První část, ještě covidová - nuda bezbřehá. Vložka o elektrikáři z Příbrami - trapná. Teprve po tomto úmorném úvodu (ovšem zabírajícího zhruba jednu třetinu knihy) vstoupí do děje naprosto dokonalá, vysoce inteligentní, skromná a poddajná Oxana o níž se moc nedozvíme, vlastně jen to, že na Ukrajině trpěla pod knutou nevěrného manžela a zde trpí pod zvůlí zpanštělých sázavských dámiček a zlodějské pokladní z Tesca. A zatímco na Ukrajině nesla svůj osud podváděné manželky zcela pokorně a bez reptání, zde dělá svému obstarožnímu milenci neuvěřitelně žárlivé scény, a to jen proto, že dotyčný prohodí pár slov se svými bývalkami a prchá (dokonce opakovaně) jako rozcapené děcko přes půlku Evropy za maminkou, aby zamilovanému starci ukázala zač je toho loket. To, že si utlačovaná válečná uprchlice bez problémů koupí (na poslední chvíli totálně předražené) letenky a odjíždí ze Sázavy na letiště taxíkem, což by si většina průměrné české populace nemohla dovolit, svědčí o tom, jak si velmi rychle osvojila móresy kritizovaných sázavských paniček. Zatímco Oxana v knize umírá, tak ve skutečnosti Olena panu Vieweghovi zůstala. Tak mu jen můžeme přát, aby si ve skutečném životě užíval lásky (dokud to ještě jde), aby obraz jeho vyvolené byla jen literární fikce a aby se konečně přestal malicherně zabývat minulostí. A též, aby doufal, že ho brzy nenahradí umělá inteligence, protože ta, bude psát rozhodně mnohem lépe, než poslední leta píše on. A věřit v to, že lidé ocení "ruční práci" je dost naivní - lidé ocení dobré, zábavné, podnětné, zajímavé a je jim celkem fuk, kdo je autorem.