Půlnoční vlny
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/251883/bmid_pulnocni-vlny-6511dfbe98ebd.jpg
5
419
57
Malazská Kniha padlých série
< 5. díl >
Po desetiletích válčení je pět kmenů Tiste Edur konečně sjednoceno pod vládou nesmiřitelného hirotského krále-zaklínače. Ale mír byl vynucen za strašlivou cenu – byla uzavřena smlouva se skrytými silami, jejichž motivy jsou přinejlepším podezřelé a přinejhorším smrtelně nebezpečné. Na jihu zatím rozpínavé království Leder, nenasytné a chladnokrevné, spolklo všechny méně civilizované sousedy. Jeho lid upírá lačné pohledy k severu na bohaté a vydatné země a pobřeží Tiste Edur. Zdá se, že pod dusivou tíhou zlata či ostřím meče Edurové musí padnout. Alespoň tak to předpověděl osud. Jak se blíží shromáždění, mající dojednat klíčovou smlouvu mezi oběma národy, probouzejí se prastaré síly. Nadcházející zápas dvou civilizací je totiž pouze bledým odrazem mnohem vážnější, prapůvodní bitvy – střetu se stále otevřenou ranou staré zrady a touhy po pomstě hluboko v srdci. Tiste Edur – lidé Trulla Sengara – věří, že nejtemnější touhy ducha přinášejí vlny od jihu a tyto vlny přicházejí o půlnoci… Válka a zrada, magie a mýty, to vše se střetává v této senzační páté kapitole úžasné Malazské knihy Padlých Stevena Eriksona.... celý text
Literatura světová , Romány , Fantasy
Vydáno:
2015
,
Talpress
Originální název:
Midnight Tides , 2004
více info...
Přidat komentář
...ach ta jména,trochu jsem se na nich zasekával.Něco jako Čkyně nebo Lčovice...
Po druhém přečtení musím říct, že je to opravdu dobře napsané. Příběh je o dvou odlišných kulturách, které proti sobě stojí, s hloubkou názorů a charakterů. Zatím mým oblíbeným Malazem by byly Vzpomínky Ledu Na obou stranách konfliktu jsou fajn postavy, přičemž Tehol a Bugg zaujímají nejvyšší postavení. Kniha neobsahuje tolik bitev, asi nějaké hluboké myšlenky se objeví, ale střet kultur jako hlavní nosné téma mi stačí
Jeden monumentálny flashback, s novými postavami, na novom kontinente, s novými národmi, dejom, a len s jednou ukotvujúcou postavou známou z minulého diela. A možno aj vďaka tomu mi Polnočné vlny prišli ako doposiaľ najlepšou knihou zo série. Dej je do istej miery tradičnou high fantasy, s jasne definovanými súperiacimi národmi a "hrdinami" na každej strane, no tento recept je okorenený o tradičné Eriksonove mlženie, nepredvídateľný dejový vývoj, hutné postavy a kruté zvraty. Dynamika Trull/Rhulad/Strach a ich počiatočná výprava a to, akým smerom sa začnú ich životy uberať od tohto bodu je jedna veľká chuťovka, a to spolu s otrokom Udinaasom a jeho charakterovým prerodom. Piata kniha v sérii však priniesla vo veľkej miere aj niečo, čo by som od tejto krutej a chaotickej série v najmenšom nečakal, a to značnú dávku humoru v podobe dua Tehol a Bugg, ktorí sa po pár stranách vyšvihli na najvyššie priečky obľúbenosti v mojom rebríčku postáv. Erikson postavy vie, to nie je novinka, ale že mu takto ľahko a prirodzene ide aj humor, ktorý nepôsobí lacno alebo nevyčnieva ako päsť na oko, to ma naozaj prekvapilo. Rozuzlenie skrýva opäť nejedno prekvapenie, autor prichádza s ďalšími a ďalšími neúprosnými a nechutnými popismi smrti milovaných postáv a ja len bažím nad tým, že som konečne dočítal diel, ktorému môžem vytknúť len pramálo a ktorému môžem napáliť plné hodnotenie.
Nejdřív mínusy.
Zdlouhavé popisy místů děje,postav a jejich psychologie.Pro mě trochu zmatená a nesrozumitelná mytologie a magie.Žádná pomocná berlička čtenáři aby se v tom vyznal.Jen nějaké přehledy na začátku a konci knihy.
Plusy.
Humor,akce,nespoutaná fantazie,ironie a překvapení.
Pokud udržíte při čteni byť jen trochu pozornosti(a to je námaha)budete odměněni velmi silným čtenářským zážitkem ,na který jen tak nezapomenete.
Tenhle díl mě přesvědčil ,abych ve čtení Malazké knihy padlých pokračoval dál.
Týmto dielom som zatiaľ skončil. Uznávam kvality tejto knihy, ale mne sa čítala ztuha. Z nejakého dôvodu mi nesadla atmosféra. Možno som bol len ja vtedy blbě našteluvaný a potreboval som skôr niečo oddychovejšie. Asi. Erikson si ide svojim štýlom ako to vie len on, preklad je fantastický. Vlastne, nemám čo vytknúť. Zmena prostredia prospela. Ibaže, potreboval som ju aj ja. Tak som si dal od Malazu na dlhé roky pauzu. Žeby...
Stejně jako předchozí díl, i tenhle se odvíjí v jiné době a na jiném místě, než hlavní události týkající se Malazské říše. Minulý díl se týkal zejména Karsy Orlonga, z rasy Teblerů, potomků Toblakai, který pak v závěru knihy propojil svůj osud s osudy Malazské říše.
Podobným propojením je v Půlnočních vlnách Trull Sengar, který měl v předchozím díle krátkou roli, kdy jsme se o něm dozvěděli pouze to, že je svým národem považován za zrádce. Na rozdíl od Karsy Orlonga od začátku knihy víme, že se jedná o tu samou osobu (pokud si v té přehršli postav vzpomenete, že jste se s touto osobou už setkali), kdy je vyprávěn (nejen) jeho příběh předtím, než byl označen za zrádce Tiste Edur. K propojení s událostmi z Malazu tu však ještě nedojde.
Kromě Trulla Sengara tu pak nevystupují žádné další postavy, které bychom znali z předchozích dílů, pokud tedy pomineme Chromého boha. Sledujeme zde události nového kontinentu, kde žijí kmeny Tiste Edur, které se dostanou do sporu s lidským Lederským královstvím, arogantní zemí považující se za nadřazenou všem ostatním a tím způsobem také jednající.
Z pohledu Trulla Sengara a jeho bratří můžeme sledovat události z pohledu Tiste Edur, což je dlouhověká rasa žijící v kmenovém společenství. Naopak z pohledu Tehola a jeho bratří, zase sledujeme události z pohledu Lederu.
Tehol je na jednu stranu důležitá postava, přestože z počátku to tak nevypadá, na druhou stranu zde slouží i jako komická figurka, podobně jako byl Kruppe z Darúdžistánu. Přestože mi tyhle pokusy o humor k Malazské kronice padlých moc nesedí, byl mi Tehol se svým humorem daleko bližší, než Kruppe, který mi spíš než vtipný přišel trapný. U Tehola jsem se i párkrát upřímně zasmál.
Stejně jako v ostatních dílech je tu spousta nových postav, více či méně zajímavých, kdy také můžete odhadovat, které budou pro další pokračování podstatné. Je zřejmé, že členové Rudé gardy se brzy stanou další významnou silou tohoto světa.
Nejvíce nového se dozvíme o Tiste Edur, a to i o důvodech, proč jsou nesmiřitelnými nepřáteli Tiste Andi. Díky tomu se i dozvíme další střípek o Anomanderovi. V této knize dojde i k setkání s legendárními rasami jako jsou K'Chain Che'Malle, Jaghuti, Toblakai, Forkrul Assail, diversové a v neposlední řadě i bohové. Někteří se zde objeví pouze jako vzpomínka z minulosti, jiní však zasáhnou i přímo do běhu současných událostí.
Přestože si po tak tlusté knize musím dát zase na chvíli oddech, moc se těším na další pokračování.
Jak překvapit čtenáře předchozích čtyř dílů? Třeba tak, že přesunete děj na zcela nový kontinent, obývaný desítkami postav, o nichž jste nikdy neslyšeli, se systémem magie odlišného od toho stávajícího, s panteonem bohů, kteří dosud neměli žádný význam. Je to problém? Nikoliv! Lederas si zamilujete.
Erikson je naprostej šílenec. Utnout děj předchozích dílů a rozehrát další partii na jinym světadíle. Tam, kde magie je odporná, syrová síla mrzačící její uživatele. Skvělé protipóly jako vtipní Bugg a Tehol (groteskní dvojka) na jedné straně, a po moci prahnoucí Tiste Edur, pro které není žádná oběť příliš vysoká. Konec knížky jsem docela dlouho rozdejchával.
(SPOILER)
Autor se rozhodl opustit hlavní vytyčenou linku a vrhnout se na "boční" příběh, který chce odvyprávět. Trochu škoda, že z Dómu řetězů už se s Trullem Sengarem známe a víme, kde a jak nakonec skončí. Akorát nám autor na některé otázky odpovídá, proč. Taky je nám paradoxně odpovězeno na původ podivného "zaplaveného" světa, kam se dostane Karsa Orlong. Každá odpověď dobrá, ale tíží mě malinko jiné otázky.
Zaprvé je zde opět velmi evidentní propracovanost všech národů. Tiste Edur i Leder mají své zcela unikátní tradice, charakter, názvosloví a rituály. Některým může připadat zbytečné naučit se další specifická slova pro vojenské hodnosti, mně se to ovšem líbí. Každý národ se stává jedinečným.
Zadruhé je zde perfektní linie Tehola Beddikta a jeho sluhy Bugga. Obecně melancholický a temný příběh je skvěle odlehčen, nenásilně prodchnut humorem a ještě se místo věčného válčení soustředí na ekonomii.
Zatřetí a na závěr musím bohužel říct, že jsem malinko zklamaný z celé té války s Lederem. Proto taky ubírám hvězdu. Je to celé klasický scénář - podceňovaný protivník objeví novou temnou magii a zničí nepřipraveného favorita. Od Eriksona jsem asi čekal něco víc.
Ze začátku jsme se do pátého dílu nemohl vůbec začíst, ale pak se povedlo a knihu sem dočetl během pár dní.
Věřím, že spoustě lidí bude dělat problém další změna prostředí a nové postavy/pravidla světa/systém magie atd.
Závěr knihy opět epický, jak to umí jen Erikson.
Rudá garda, a jejich Kalený meč si okamžitě získali moje sympatie, a doufám, že o nich ještě uslyším.
(SPOILER)
Pátý díl Malazu je oproti trojce i čtyřce velké zlepšení, to bezpochyby. Autorovi jen svědčí, že naoko začal od znova, přes to je i v tomto díle několik věcí, které jej sráží hodně dolů.
Úvod je vcelku přitažlivý, nový svět, nové postavy, jenže zde nastává problém číslo jedna: postavy nejsou zas až tak nové - motivy se až nápadně podobají předchozím dílům, charaktery postav se opětovně překrývají - viz ženy v Lederu, které by se daly charakterizovat jako muži bez penisu a varlat (laskavý čtenář této "kritiky" promine). Autor nám naznačuje intriky v paláci, ale bohužel už není schopen je uvést v život, a tak sledujeme jen sérii hloupých, nelogických rozhodnutí záporáků, respektive těch, kterým podle autora nemáme fandit, to jest zejména prince a královny.
Dějová linka u Edurů je ještě horší a banálnější. Chybí zde překvapení, čtenář tak nějak od začátku tuší, jak to dopadne. Ví, že žádný hlavní Edur při sebezběsilejší výpravě nebude zabit. Což je škoda, protože to pozbývá moment překvapení, oproti např. GoT. V případě malazu víte, komu máte fandit, kdo má být ten klaďas a nic proti tomu, v případě pána prstenů to funguje skvěle, jenže tam jsou zas kladné postavy opravdu kladné. Tady to neplatí, takže bych ocenil, kdyby autor byl více nestranný, stejně jako v případě 1. dílu.
Cca v půli příběhu už se dostává vyčerpání, děj je naplněn k prasknutí rádoby filozofickými úvahami každé druhé postavy, kterým všichni okolo připadají hloupí a chamtiví. A možná to byl autorův zájem, stvořit svět, kde je každý přesvědčen o zkaženosti všech ostatních jen o své dokonalosti, leč je to poněkud otravné, když se takto chová takřka každá postava.
Ke kvalitě literárního jazyku není moc smysl se vyjadřovat, opětovně je katastrofální. Každá kapitola je zakončena potutelným úsměvem, chechotem vševědoucna, údiv je charakterizován jen a pouze koulením očima, fráze se opakují apod. Začínám být přesvědčen, že je to způsobeno překladem, nechce se mi věřit, že by někdo mohl takhle špatně psát. Fyzicky mě bylo z několika stránek zle a někdy jsem opravdu nezvládl více jak stránku či dvě přečíst najednou.
Závěr je lepší, zde čtenář promine stylistické chyby, protože děj nabírá spád a je plný zajímavých zvratů. Na druhou stranu se jeví počínání většiny postav, jako nesmyslné a bizarní viz smrt Tehola, Cedy - ta byla obzvlášť vtipná, čímž se dostávám k další slabině malazu, která se opakuje z předchozích dílů. Autor vypracuje směsici zajímavých dějových linek, aby je utnul tím, že se ze stínu objeví ruka, meč, oštěp a ukončí životy druhých.
Celkově vzato je Malazská kniha padlých pohodová oddechovka pro dlouhé dny v karanténě, ale podobně jako hotovka od vitany ničím neoslní ani nezaujme. Lepší 2/5.
Je veľmi odvážne v podstate v strede rozbehnutej série vydať knihu zasadenú do iného obdobia a iba s jednou známou postavou. Ja sám som bol skeptický a nechcelo sa mi moc ísť do tejto knihy. Na druhej strane aspoň pre mňa pôsobila veľmi osviežujúco. Mnoho postáv bolo zaujímavých, taktiež udalosti pútavé a celkovo schéma knihy bola trochu odlišná od jej predchodcov, takže to beriem ako skvelý oddych od trochu stereotypnej série. Dialógy Tehola a Bugga fantastické, k tomu ďalšie super postavy, nové odhalenia atď. Veď si to prečítajte. Výhoda aj nevýhoda kníh pána Eriksona je, že celkovo je dej celkom vyvážený, takže závery kníh nie sú až takým vyvrcholením. Tu však na záver knihy bola taká mela, že som tomu nemohol uveriť. Fakt klobúk dole. Skutočne radosť čítať a bol som fakt prekvapený. Dokonca prvý krát v tejto sérii som sa o niektoré postavy a bál a nechcel som aby zomreli.
Kniha mi dala opět zabrat, někdy v lednu jsem si po 100 stránkách dal pauzu, že je toho na mě moc. Skoro po roce jsem se k tomu vrátil a za pár dní to dočetl. Jak to zhodnotit... Erikson je extrémní spisovatel...postupně člověk se dotoho dostává a pak nemůže přestat. Čím víc jsem toho přečetl tím víc tomu člověk začíná rozumět. Přesto aspoň pro mě nutností Malaz wiki :D, ale žádný spoilery tomu se vyhybám. Někteří v komentářích zde psali, zda by se to nemohlo vynechat tento díl a myslím si, že určitě ne. Skryté pravdy nejsou součástí těch hlavních linií, ale toho co se nápadně zdá jako nepodstatné. Po prvé v tom to díle Bohové se projevují víc než předtím. za mě úžasné ale komplikované.
V minulém díle jsme se seznámili s jedním zajímavým Tiste Edur - Trullem Sengarem - a tato kniha podrobně líčí jeho předchozí život. Samozřejmě i s životy desítek dalších postav. Jako vždy je těžké se nejdříve zorientovat. Nejde jen o postavy samotné, ale také o jejich funkce či tituly v armádách nebo na královském dvoře - k významům slov ceda, finadd, preda či akvizitor se čtenář musí s obtížemi propracovat.
Jinak je děj poměrně přímočarý a střet dvou naprosto rozdílných civilizací Tiste Edur a Ledeřanů nabírá postupem času na intenzitě a dramatičnosti. Chromý bůh vystrkuje růžky a vybarvuje se jako bezskrupulózní manipulátor. Novinkou oproti minulým dílům je větší dávka humoru, o kterou se stará především Tehol a jeho sluha Bugg, jejichž dialogy jsou velmi osvěžující a zlehčují všudypřítomný patos bohů, převtělenců, ascendentů a démonů, kteří se mezi sebou perou o každou špetku moci, kterou mohou získat. Nemrtvá Šurk Elalle ale umí také pobavit, stejně jako 3 dámy prahnoucí po Ublalových tělesných službách. Šťastný to muž. :o)
Finále opět útočí na city čtenáře, protože jako obvykle oblíbené postavy nemají žádnou protekci na přežití a jejich skon bývá vylíčen tak, že jen zalapáte po dechu. Naštěstí někdo přece jen přežije. :o)
Kniha pořád trpí neduhy, které se vlečou každým dílem. Nejvíc mě štve, když postavy mluví o věcech, kterým čtenář absolutně nemůže rozumět, protože je autor ještě nikde dříve nezmínil. Možná by si po dalších 1500 stranách v nějaké úplně jiné knize měl čtenář uvědomit, že o tomto se už někdě mluvilo, vrátit se k tomu a pak mu to celé dá smysl, ale takto já určitě nefunguju. Jen to zvyšuje celkový zmatek při čtení a ubírá tu jednu hvězdu v hodnocení.
Je stále více zřejmé, že aby člověk celý děj skutečně pochopil ve vší komplexnosti, tak jedno čtení nestačí. Kde na těch více než 8000 stran ale vzít podruhé čas?
V pátém dílu si řeknete, že se Erikson nejspíš zbláznil. Kompletní výměna postav a prostředí v rozjeté sérii... Co to jako...?! Jen geniální autor se odváží něčeho takového. V tomto díle se podíváme na zoubek Tiste Edur, dětem Stínu, prostřednictvím klanu Sengarů. V opozici proti nim stojí říše Leder, jejíž obyvatelé se neštítí vůbec ničeho a jejich systém dlužníků je velmi krutý. U obou stran jsou velmi barvitě zpracovány jejich společenské zvyky. Jako kdyby se jednalo o skutečné historické kultury. Tato kniha je opravdu jiná, taková temnější, mrazivější. Možná to tak připadalo i Eriksonovi, protože se poprvé objevuje duo Tehol a Bugg. Ehm, nechci nikoho připravit o brilantní zážitek. Prostě si to přečtěte! Jsou to jedny z nejlepších postav celé série.
Oblíbené postavy: Tehol Beddikt, Brys Beddikt, Bugg, Ublala Pung, Šurk Ellale, Seren Pedak, Trull Sengar
Hodnotím zpětně - plný počet hvězdiček, jako předchozímu dílu. Oproti čtyřce se děj držel krapet při zemi, celkové tempo se dost zvolnilo. Mně to nicméně vyhovovalo - jelikož Dom řetězů byla náročná jízda, takže takto jsem dala hned 2 díly za sebou. Většinou si četbu Malazu prokládám, něčím méně depresivním. Já mám prostě tyhle 2 díly ráda - jsou v zásadě ucelené - 2 hlavní linie, pár drobnějších. Méně postaviček, nicméně lépe propracovaných, gradující uzavřený děj. Za mne super.
Tohle je prostě nepopsatelná nádhera, opět...Půlnoční vlny nás zavedly do nových světů a zase rozšířily již tak široký příběh..posledních 100 stran je opět totální emoční tornádo..už vlastně ani nemám slova chvály, vše jsem již zmínila u předchozích dílů..jen chci zmínit, že Tehola s Buggem prostě musíte milovat a když čtete konec, máte nad jejich přátelstvím slzy v očích...Půlnoční vlny jsou dalším skvostem Malazské knihy padlých a opět mi bylo velkou ctí..
Štítky knihy
kanadská literatura bohové dark fantasy nesmrtelnost fantasy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
Kniha Půlnoční vlny je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 617x |
| Čtenářské výzvě | 6x |
| Doporučených | 49x |
| Knihotéce | 325x |
| Chystám se číst | 137x |
| Chci si koupit | 53x |
| dalších seznamech | 4x |
1-2/5
Do Půlnočních vln jsem se poprvé pustil asi týden před vypuknutím ruské invaze na Ukrajinu. Během června 2022 jsem zjistil, že jsem někde na stránce 200 a už si nepamatuju, jak to vlastně začínalo. Takže jsem se do toho někdy na přelomu září a října pustil znova, tentokrát úspěšně, dočteno během letošního února.
Jak a kde se bude odehrávat finále je poměrně nabíledni. Tedy vzhledem k anotaci a k tomu, že u Eriksona moc diplomatických řešení nehrozí a prakticky každá kniha je tak jen souběhem linií k nějaké závěrečné řeži. No surprise there. Tragikomický je v tomhle ohledu taky to, že Erikson píše hrozně tajemně a krypticky, ale vývoj dalších událostí jasně ukazuje anotace dalších dílů a seznamy postav.
Terry Pratchett kdysi prohlásil že "V prvním draftu vyprávíte příběh jako autor jen sami sobe." Pak ovšem přichází fáze, kdy je potřeba tuto perspektivu opustit a přepsat ho pro čtenáře. Půlnoční vlny mě opět utvrdily v tom, že Erikson nikdy nepřekročil hranici právě onoho prvního draftu. A že celý Malaz je vlastně vedlejší produkt jeho ujetosti na popisy kultur, pseudofilosofování, detailní popisy zranění a soubojů a taky podivné posedlosti členy rodiny v různých pozicích (tady bratři Beddiktové, v rámci Malazu pak sourozenci Paranovi). Jenže ty další revize jsou nejen o tom, co autor psát chce, ale také o tom, co je potřeba napsat.
Stále tak trvá lhostejnost k tomu, co se komu stane a kdo zemře. X událostí mí mít asi hrozný význam a mají mi vyrazit dech. Jenže já prostě nevim, proč bych si z nich měl sednout na prdel. Těch pár vynikajících pasáží se dá spočítat na prstech jedné ruky, třeba Trullovy interakce se Šeříkem, případně Šurk a nemrtví.
Zde se ještě navíc přidala skutečnost, že autor vytváří dějové linie, pro které neexistuje předchozí základ. Vývoj se tak sice odkazuje na předchozí části, ve kterých pro něj ale nejsou žádné informace. Krom toho nevěřím, že reálná totožnost některých aktérů byla záměrem od počátku, spíš si Erikson tak 200 stran před koncem usmyslel, že by tam mohl prdnout zase nějakýho Deus Exe, protože mu to vyřeší pár problémů při vepsání se do kouta.
Mimochodem zrovna bohové mi u Malazu přijdou čím dám tím trapnější. Při nástupu někoho takovýho na scénu ve mě má hrknout, ale tihle joudové ve mě už vyvolávaj jen pokrčení rameny.
U Tehola a Bugga se mi docela líbil základní koncept, jeho podání vypadalo ovšem jako snaha o výběr toho největšího bizáru a hrozný tlačení na pilu. Několikrát jsem si u těhle scén vzpomněl na starý estrády s Luďkem Sobotou, který se musel sám po vtipu zasmát, aby publikum pochopilo, že to měl být vtip a má se smát taky. Pravda, několik pasáží bylo fakt výborných, většina ale hrozně nucená.