Měsíční zahrady

"Vysoká škola dospělé high fantasy"?

Za mě obří zklamání. Základní děj je naprosto fádní válečný konflikt. Spisovatel píše neskutečně nepřehledně a ještě k tomu v hádankách. Všechny postavy mluví v hádankách. Má to působit neskutečně chytře a komplexně, ale na mě to působí jen jako zmateně napsaná podprůměrná fantasy, která si hraje na přechytralé veledílo. Absolutně nelze pochopit žádné souvislosti děje, dokonce jsem nebyl schopen ani pořádně porozumět psanému textu. - autor se evidentně na každém řádku snaží čtenáře přesytit nevysvetlenými názvy, pojmy a událostmi, které bez kontextu nedávají smysl a nejspíše mají podnítit čtenářovu snahu proniknout do podstaty věci. To se tedy u mě vůbec nepovedlo.

Jako jedna ze skutečně mála fantasy knih, zůstává Eriksonova nabubřelá spatlanina nedočtena.

14.04.2024

Mám rád fantasy, kde jsou příšery, čarodějové, bohové a zároveň působí dospěle. To zde rozhodně platí. Od začátku jsem se potýkal s nejistotou správného pochopení děje a postav a s napětím čekal, kdy se vše rozjasní. A ono to ne a ne přijít, musel jsem stavět na domněnkách. Dokonce jsem si na internetu asi v půlce knihy začal hledat, jestli jsem nepřehlédl nějaký předchozí díl. Ale z nějakého záhadného důvodu mě to přesto bavilo, dokonce jsem jednou večer i vyměnil hraní PC her za četbu a to se mi už moc nestává. Jdu na další díly.

23.03.2024

Tak tohle mě baví.
Na dobrou fantasy potřebujete minimálně dvě ingredience, dobrý svět a dobré postavy. Erikson nabízí originální svět, kde potkáte malicherné Bohy, netradiční rasy, magii prýskající ze záhadných zdrojů, říše a jejich armády, promyšlenou historii, spoustu tajemna a nevyřčeného a vůbec vše, co je potřeba.
A postavy? Ano, je jich více než v podobných dílech, ale ani jedna nebyla ... jak to říct. Znáte to, ve většině knih je vždy minimálně jedna postava, která Vám vadí, nebo přímo pije krev. Opravdu jsem dlouho přemýšlel, ale na žádnou takovou jsem si po přečtení nevzpomněl.
Velký počet postav umožňuje Eriksonovi na dlouho udržet v knize fázi kolize, neustále zvyšuje napětí, přikládá pod kotel a oddaluje vyvrcholení. Život v tom napětí má své kouzlo. Kéž by další díly byly stejně dobré. Uvidíme.

11.03.2024

Bál jsem se toho.. Série o deseti dílech dávala tušit pomalý rozjezd se spoustou postav a odboček a vaty.. Jenže ouha!! Víc jsem se snad ani splést nemohl! Tohle bylo skvělé, jízda od prvních stránek,žádné prázdné místo v ději.Neskutečně čtivé a i když postav je tu poměrně dost, neměl jsem s nimi takový problém jako třeba v Ryanovo Stínu krkavce.. Ty bohové motající se do lidských životů a starobylé síly.. To mě prostě chytlo a já se už strašně těším na další díl!

08.03.2024

Hrozně moc bych to chtěl mít rád. A moc mi to nejde.
Jediné, co mi po dočtení zůstalo, je pocit, že autor odvyprávěl průměrný fantasy příběh zbytečně zašmodrchaným způsobem, což, pokud bych chtěl být zlomyslný, označím jako autorův záměr pro odvedení pozornosti od toho, že ten příběh je skutečně průměrný.
Taky se vám ta moje zbytečně složitá věta nelíbí, že? Mně taky ne.

Opět Nedočtené. Vydržela jsem skoro padesát stránek, ale absolutně jsem nevěděla, co vlastně čtu. A ten překlad taky nic moc...

21.10.2023

Je úžasné, jak se měsíční zahrady mění s druhým přečtením. Když už člověk tento svět zná a chápe zákonitosti. Měsíční zahrady jsou skvěle napsané, což se na první pohled zdát nemusí. Ale příběh je skvěle odvyprávění, postavy jsou všechny uvěřitelné, mají vlastní motivy, a když člověk dává pozor a již něco zná, i chápe, co se děje. Jazyk, který Erikson používá, je na vysoké úrovni. Rozhodně nelituji, že jsem se pustil do znovučtení.

10.10.2023

Neviem, akú chodbu to na mňa Erikson otvoril, ale aj keď mi väčšiu polovicu knihy nič nedávalo zmysel (napriek tomu, že som sa v postavách rýchlo zorientovala), nedokázala som sa od toho odtrhnúť.

„Zoufalství, říkal si seržant, vždy vyžaduje směr, ohnisko. Najdi směr a zoufalství zmizí.“

06.09.2023

"...je lepší vědět, že tě využívají, nebo nevědět?"

Už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaký příběh natolik pohltil. A stále přemýšlím proč. Jak tu poznamenává spousta čtenářů, Erikson se s popisem postav a jejich motivací moc nemaže. Sdělí Vám maximálně, že je někdo tlustý/tenký nebo bílý/černý a o minulosti postav nevíte nic kromě neurčitých náznaků. Přesto jsem si jich velkou řádku rychle oblíbil. Proč? Asi proto, že Erikson vše dohání podrobným popisem jejich nálad, momentálních pocitů a myšlenek, a tak se do nich vcítíte, aniž víte jak pořádně vypadají (od toho máte přece fantazii) a o co jim jde (to časem trpělivý čtenář pochopí).
Nějak jsem neměl pocit, že by kniha byla takovou výzvou, jak se proslýchá. Vždyť se seznamem osob, výkladovým slovníkem a mapou to dáte dohromady raz dva. Chápu, že ne každému bude něco takového vyhovovat. Já ale rád objevuju a nechávám se pohltit světem, který je natolik do hloubky promyšlený a neokoukaný, že nemáte pocit, že vás autor moří prázdnými odkazy na postavy a místa. Autorovi věříte, že to není jen jméno, ale že nese svůj vlastní příběh, třebaže se v tom románovém jen mihne. A ne, tento pocit není samozřejmý.
Samozřejmě, že v takto koncipovaném příběhu vám mnohé unikne a nedocvakne. Je mi jasné, že spoustu událostí a motivací pochopím až s dalším čtením Malazské ságy. No, a?

01.08.2023

Kniha vyžadující stoprocentní čtenářovu pozornost. Nic nedaruje zadarmo. Je to jako číst pět knížek najednou, zprostředka, a číhat na náznaky, zda se příběhy protnou. Závěr je tornádo, spirála. Sbírám síly na další díl.

25.07.2023

Ke knize jsem se vrátila po dlouhých letech (kdy jsem si slibovala, že si to celé přečtu zase znovu). Poprvé jsem jí četla v době vydání, kdy mi bylo 14 a říkám si, jak je možné, že mě to tak strašně chytlo už tenkrát. Že jsem vnímala všechny ty niance a drobné náznaky mezi postavami. Nemusela jsem řešit nějaké jmenné rejstříky a prostě jsem se do toho vnořila.
Po té dlouhé době to má ještě pár bonusů navíc, protože si pamatuji i to, co se bude dít dál a nevyhnula jsem se tedy pár pousmáním, když jsem našla odkazy na nastávající díly, nebo si vzpomněla, co kterého hrdinu ještě čeká.
Pokud mám s odstupem (a znovu) zhodnotit Měsíční zahrady, tak jsem si spousty věcí pamatovala trochu jinak a jsem překvapená, jak moc věcí jsem vlastně přehlédla a které jsou vlastně ještě geniálnější, než jsem si původně myslela. Že i zdánlivá roztříštěnost děje a zmar (vlatně všech) postav tu má svůj důvod.
Teď už jen najít ve svém TBR časovém harmonogramu místo pro další díl - protože cítím potřebu si jej přečíst v co nejbližší době!

07.07.2023

Bloudím v temném lese, zakopávám o plazící se kořeny, trny keřů se zachytávají za cáry mých šatů a větvě neúprosně šlehají po obličeji. Nevím, zda je noc nebo den, zda jdu kupředu nebo se točím v kruzích... nic nedává smysl a odevzdanost přichází každou chvílí. Najednou jakoby kouzlem, objeví se mýtina zalitá sluncem, obzor se vyjasnil a cíl mé cesty leží ozářen v dáli. Vykročím v před s nadějí, jen aby mě dřevěné ruce postrčily zpět do neznáma. Tohle je zhmotnění mé mysli cca prvních 200 stránek z Měsíčních zahrad. Nikdy v životě jsem při čtení takhle zběsile nelistovala dopředu a dozadu, z mapy, na seznam jmen postav a místních názvů. "A sakra, ve jménech to není? Je to teda místo? Asi ne. Co chodba? Hmm, taky nic. Vrátím se ke jménům na double check. K sakru, co ty jseš zač? Jee, hele, je to třetí jméno v závorce v seznamu ascendentů, juchů. Jsem teď o něco cyhtřejší? Ne, ale lets continue."
I přesto, že jsem byla mimo mě jakýsi příslib toho, že se to vyplatí nutil pokračovat dál. Že tohle vhození doprostřed komplikovaných událostí začne samo od sebe nějak dávat smysl, že si dokážu přiřadit jména postav k jejich tvářím v mé hlavě, že mi na nich začne záležet a že nakonec ta mýtina už nezmizí. A stalo se. Nechci tvrdit, že mi došlo všechno, co mělo, ale zvykla jsem si na ten styl, potlačila svoje nutkání absolutního vědění a přestala si dohledávat každý cizí slovo. Začala jsem věřit autorovi, že se to prostě nějak objasní a ono fakt jo. Postavy získaly osobnost (kam až mi moje schopnosti čtení mezi řádky dovolily, páč prostoru pro hlubší popis jejich charakteru tam mohlo být na můj vkus o dost víc) zvraty a jejich propojenost smysl a moje fantazie se otevřela, až jsem se ke konci nemohla odtrhnout, smála jsem se cynickým výměnám a ani nedutala při konečných bojích. Posledních 200 stran jsem dočetla na jeden zátah a to, co mi na začátku připadalo jako věčnost byl nakonec jen zlomek vteřiny. Některý postavy mi přirostly k srdci, epičnost příběhu mě začala ohromovat a autorova představivost mě zas pro jednou přesvědčila o nesmírných schopnostech vyvolených smrtelníků. Takže jo, cítím, že jsem se začala zajímat. Na konci zůstalo hrozně nevyřčeno, chci vědět, co se stane dál a mám pocit, jako bych právě dočetla šestisetstránkový prolog k očekávanému velkolepému příběhu. Dočtu ho někdy? Vypište kurzy.

25.05.2023

Ach jo ... Tohle bylo utrpení, ale konečně po hóóódně dlouhé době dočteno. A to slovo "konečně" bych klidně podtrhnul. Až se mi snad chce napsat: "díky mistru Kápě, že je to za mnou".
Nevzpomínám si, kdy naposledy se mi kniha četla takto těžce. Jestli vůbec někdy? Možná je to tím, že spíše čtu častěji po krátkých úsecích, možná jsem to prostě nepochopil, jsem nepozorný čtenář, nebo já nevím co ... Ale tohle dílo bylo pro mne opravdu vše možné, jen ne zábavné.
Kniha nabízí pro někoho možná mnoho postav, ale to bych neřekl, že je její problém. Nevím proč, ale napadla mne například série První zákon od Abercrombieho, kde se dalo sledovat taky několik dějových linek a postav. Takže v tom ten problém pro mne nebyl. Tak v čem tedy to bylo? A právě při úvahách nad tím, k čemu bych to přirovnal jsem na to přišel.
Ty postavy jsou nudné. Vlastně jsem se s žádnou z postav nedokázal zžít natolik, abych si k ní vytvořil vztah, který by mne nutil číst dál a dál, abych se dozvěděl, co se bude dít dál. Děj tak pro mne prostě poskakoval od jedné dějové linky ke druhé. Dějové linky se prolínali, ale čtenář jen tuší, že se prolínají. A je vám to vlastně jedno.
Osobně jsem nakonec překvapen, že jsem se kousl a těch +/- 600 stran nakonec dočetl. Ale asi to bylo kvůli tomu, že jsem prostě celou dobu čekal, jestli se to nějak nezlepší (vzhledem k tomu, jak vysoká hodnocení to tady má). Jestli to pro mne nakonec přece jen nezačne dávat smysl. Bohužel. Nestalo se. Posledních 50 - 100 stran jsem četl už vlastně jen proto, že mi bylo líto (ano, psáno s malým "l") to nechat na poličce nedočtené.
Závěrem je nutno říct, že Erikson ten svět má moc pěkně vymyšlený. Fakt jo! Nebál bych se dokonce tvrdit, že je i velice zajímavý (a proto jsem dal aspoň ty dvě hvězdičky). Ale ty postavy a styl vyprávění to celé tak strašně shazuje, že celá ta krása přichází vniveč. Bohužel. Na další pokračování asi nebudu mít "morál" a nechám Malazskou říši Malazskou říší a přesunu se do nějakého jiného fantasy světa.

30.04.2023

Neuvěřitelné komplexní fantasy, u které byste si měli zapisovat poznámky
Steven Erikson je nerd a má slušnou představivost, možná až trochu moc, proto má čtenář u Měsíčních zahrad, pokud nedává pozor, pocit, že se ztrácí, nebo že někde něco vynechal.
Za mě se jedná o zajímavý kousek, který někteří vyzdvihují do nebes stejně jako Měsíční kámen a někteří na něj plijou stejně jako Dujek na celou Malazskou říši.
Pro čtení knihy doporučuji klidné prostředí a neodkládat dříve jak po 100 stránkách, jinak dopadnete jako já a u konce už se budete modlit ať máte dočteno..

S touto knihou jsem se mučil asi rok, vždy jsem se k ní vrátil, abych zjistil, že to prostě nejde. Rozhodl jsem se proto k této knize napsat komentář. Mám přečtených mnoho knih od fantasy po různé žánry, ale toto bylo skutečné, bolestivé utrpení, i když jsem se stále dokola přemlouval mít knihu rád.

Děj je absolutně zmatený a nejasný. Vůbec jako čtenář nechápete, co se děje, proč se to děje, děj nemá hloubku a vážnost, skáče sem tam, postavy (včetně toho, že jejich jména často působí lacině, až směšně) jsou plytké, nezajímavé, nedokážete si je dobře představit, nechápete zcela jejich pohnůtky a jsou vám tak naprosto ukradené. Co se dialogů týče, ty běží na stejné notě - vůbec nic vám neobjasní. Nemá smysl zabíhat do podrobností, prakticky nic kromě základního povědomí jen tak nepochopíte. Snažit se můžete...

Častá obhajoba, že je nutné si knihu přečíst vícekrát (s tím, že pokaždé naleznu nové spojitosti) spíš naopak vypovídá o tom, jak špatně a nešikovně je to napsané, ačkoli to má potenciál, kdyby se to celé uchopilo jinak. Jako čtenář přece nechci číst knihu vícekrát nebo se vracet dozadu (nebo si pročítat na internetu vysvětlivky), jen proto, abych ji vůbec nějak pochopil. Kniha by se měla číst jedním dechem, utvořit si o ději a situaci nějakou představu, přemýšlet nad postavami a jejich osudy, bát se o ně nebo je třeba nenávidět atd... Tady nic z toho nefunguje, protože tak moc nechápete, co se děje, že je vám ve výsledku vlastně všechno jedno a po dočtení zjistíte, že jste zbytečně ztráceli čas něčím, co nemá cenu. Místo toho, abych začal v průběhu čtení získávat větší zájem, stal se opak a na konci žasnete nad tím, že jste sice přečetli knížku, ale nemáte páru o čem je.

To že autor pro tuto sérii vymyslel pro mnohé zajímavý, rozsáhlý a komplexní svět, je sice hezké, ale nedokázal to správně uchopit a napsat to tak, aby vynikly všechny přednosti. Je mnoho autorů, kteří své rozsáhlé světy a desítky postav dokáží skvěle popsat a úžasně odvyprávět příběh. A ať už je příběh často jakkoliv složitý, čtenář ho pochopí, protože autor přemýšlí i nad tím, že to ještě někdo kromě něj bude číst.

Bohužel musím konstatovat, že je to prakticky první kniha, kterou jsem dočetl s obrovskou nechutí a pouze z povinnosti, když už jsem si jí koupil. Pokračovat dalšími díly už určitě nebudu. Řadím se tak mezi ty, kterým kniha skutečně nesedla.

25.02.2023

Malazská kniha padlých – 1. diel
Steven Erikson. Spisovateľ z Kanady, známy predovšetkým fantasy sériou Malazská kniha padlých. Dostal som sa k nemu cez skvelú knihu Radujme se, radenú k sci-fi, ale je v nej podstatne viac…

„Ve vysávání ostatních není žádné hrdinství.“

Čo napísať k prvému dielu Měsíční zahrady? Nie je to čítanie pre každého, to rozhodne. A ak čakáte ďalšiu fantasy rozprávku, ste na zlej adrese a Števkovi Eriksonovi sa vyhnite na sto honov. Na jeho dielo si treba nájsť čas, vytvoriť náladu, dostať chuť a predovšetkým – mať odvahu popasovať sa s jeho svetom, teda so svetom Malazskej ríše. Sám som hľadal odvahu takmer rok. Priznám sa, najprv som zvažoval iba nakuknúť, ako už viackrát predtým, ale po niekoľkých stranách som sa do toho zažral a povedal si, že tentokrát to dotiahnem do konca. Budem sa opakovať – nie je to ľahké čítanie, toto chce maximálne sústredenie, pretože inak sa vám to vypomstí. Viackrát som sa v texte vrátil dozadu, využíval vysvetlivky a doplnky na začiatku i na konci knihy, študoval priložené mapy. Jedno je isté. Buď si knihu zamilujete, alebo ju navždy zavrhnete po niekoľkých stránkach. Chce to trpezlivosť…

„Společnost je místo, kde se rodí tyranie - těla i ducha.“

Malazská ríša dobýva svet, tentokrát je na rade kontinent Genabakis a jeho mestá. Za týmto cieľom sa cisárovná Laseen neštíti oklamať a obetovať aj najvernejších. Zrada, intrigy, bohovia a mágia na každej stránke tejto bichle, ktorá v roku 2022 dostala novú fazónu vďaka nadšencom okolo pražského vydavateľstva Planeta9 a ja musím pred ich prácou sňať z hlavy pomyselný klobúk – všetka česť!!! A už sa teším na druhý diel – Dům mrtvých...

31.01.2023

Většina komentářů tady je přesná. Opravdu dost čtenářsky náročná a nepřístupná záležitost. Autor prdí na nějaký postupný představování svýho světa a jeho pravidel, spíš se jím sám opájí a nějakej čtenář ho zajímá asi jako hodnota HDP v Botswaně. Má ovšem štěstí, že jím vymyšlenej svět je opravdu zajímavej, špinavej i pestrej, krutej i laskavej, osázenej spoustou rozličných ras i propracovaných charakterů.

Nicméně, musim uznat, že ta přehršel jmen, míst, ras a událostí na mě - nazdory častýmu listování zpátky na rejstřík postav a mapu - díky bohům za ně - byla trochu moc a po cca dvou stovkách stran jsem knížku odložil. Na dobrý dva měsíce.

Ovšem, jak to tak bejvá, nedalo mi to spát, a po mým návratu do Malazu, jsem zbytek zfouknul během dvou dnů a na konci - po vpravdě monumentálním finále - byl opravdu zvědavej, co bude dál. Moc se mi líbí naprostá nejednoznačnost postav. Každýmu se dá svým způsobem fandit a popravdě si nevybavim nikoho, koho bych vyloženě neměl rád. Akorát mi přišlo, že si autor není úplně jistej v kramflecích, co se týče dynamiky mezi postavama v milostnejch linkách. Zatímco Kvítko a jeho nesmělý teenage oťukávání s Kalistou a s Apsalar působí fakt věrohodně, tak to osudový zahoření mezi Paranem a Besanou mi přišlo fakt šup-šup, i když je to dobrá linka.

Svět sám o sobě je fascinující a já z něj opravdu chci poznat víc. A, i když to asi bude pár let trvat, jsem odhodlanej - aspoň zatim :) - tuhle monstrságu dotáhnout do konce, protože po pouhým jednom díle mám dojem, jako bych jí to dlužil :)). Apropos, respekt autorovi doslovu, vyhajpovat na další díly se mu povedlo dokonale. Takže nashle v Domě mrtvých. Doufám, že si Planeta9 pohne. :)

26.01.2023

Ať se teprve rozhodujete, zda do čtení této knihy jít, nebo jste ji už přečetli, Bůh s vámi všemi!
****
Měsíční zahrady jsou bez pochyby jedním z největších počinů v žánru high fantasy a naprosto právem. Celé je to zcela originální, od světa, po pojetí magie až po postavy. Dost často se mi stává, že jsou mi postavy napříč knihami a autory tak nějak povědomé a zažívám pravidelná déjà vu. Nikoli zde, čtení Eriksona bude jako znovu se učit plavat, jezdit na kole a psát velké psací ypsilon.

Měsíční zahrady jsou taky jednou z knih, která má čtenáře na zcela opačných pólech; buď jste z toho celí hotoví a milujete to, nebo to dočtete s pocitem, že jste se místo těch dlouhých hodin strávených četbou, mohli věnovat raději něčemu užitečnějšímu, nebo se třeba naučit, jak opravit traktor. Tahle ambivalence, domnívám se, je zapříčiněná nesmírně zvláštním stylem psaní a celkovým pojetím, jak příběh čtenáři podat. Celou dobu vlastně vůbec nevíte, co se to do pr**** děje, pomalu ani kdo je kdo, kde a kdy se postavy nachází a o co jim jde. Nesnažte se nic pochopit, nic předvídat, někoho si oblíbit nebo se jednoduše jen snažit orientovat. Chvilku jsem při čtení zvažovala tři možnosti, a) buď jsem s IQ na úrovni účastníků Výměny manželek, b) autor si dělá celou dobu srandu a hledání hlubšího smyslu je marná snaha, nebo c) autor trpí závažnou psychickou poruchou a celá kniha je jen výsledkem neléčených neuróz.

Ať už budete patřit k jednomu, či druhému pólu, dříve nebo později každý při čtení zažije ten prvotní wtf moment, kde se bude lámat chleba a rozřazovat do Nebelvíru, nebo Zmijozelu. Já sama jsem Zmijozel. Ne, že bych neměla dost odvahy číst další díly, ale zcela upřímně bych raději opravovala nějaký ten traktor. Kdo však bude po prvním díle v Nebelvíru, měl by si zapnout bezpečností pásy a připravit se na neskutečně dlouhou cestu, oproti které bude Frodova cesta do Mordoru vypadat jako procházka po nedělním obědě.

13.11.2022

Měsíční zahrady byly několikatýdenní napínavá jízda plná nepředvídatelných zvratů, hojnost barev, charakterů a zemí. Autor vás rovnou hodí do děje, mezi hromadu postav, do cizí země a dramatického dění, kde se vy sami musíte zorientovat vlastním úsilím. Nezdržuje se žádným vysvětlováním, kdo je kdo a jaký má ke komu vztah, to všechno zůstává na čtenáři. Není to žádný laciný román, kde se vám podstrojuje, zážitek si musí čtenář pořádně zasloužit. Nejlépe tím, že přestane lpět na tom, aby měl všechno pod kontrolou. To tady snad ani nejde. Když se ale poddáte plynutí obrazů a přestanete se snažit děj uchopit, kniha vás vtáhne jako kouzelná země a už se jen těšíte na každou další stránku. Proud děje je poměrně těžko předvídatelný, a tak nikdy nevíte, co vás čeká za rohem. Stejně tak mne fascinoval autorův vypravěčský styl, je tak přesvědčivý, že si připadáte, jako byste se dívali na film, osobitý a nevtíravý.
Knihu hodnotím jednoznačně kladně a určitě nezůstanu u prvního dílu.
Tady ještě podotýkám, že se považuju za oddaného příznivce realismu, zejména literatury 19. století. Fantasy jsem se doteď plánovitě vyhýbala a nebýt dcery, Měsíční zahrady bych si nepřečetla. Což by byla ohromná škoda.