Chromý bůh
Steven Erikson (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/258761/bmid_chromy-buh-6511de1df017b.jpg
5
285
47
Malazská Kniha padlých série
< 10. díl
Lovci kostí táhnou do Kolanse vstříc neznámému osudu. Jsou na pokraji sil a vzpoury, ale pobočnice Tavore se nehodlá vzdát. Aby zachránila svět, musí přejít vražednou Skleněnou poušť a postavit se děsivým nepřátelům. Forkrul Assail hodlají zbavit svět všech lidí a znovu nastolit řád, zatímco starší bohové chtějí zpět své bývalé výsadní postavení. Magie a touha po moci, kterým bude muset pobočnice a její spojenci čelit, jsou strašlivé. A zatím v Charkanas, dávno ztraceném městě Tiste Andii, hrstka obránců pod velením Yedana Derryga zoufale bojuje s nenasytnými Tiste Liosan toužícími po ovládnutí Kurald Galain. Toto je poslední kapitola neobyčejné Malazské Knihy padlých.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno:
2015
,
Talpress
Originální název:
The Crippled God , 2011
více info...
Přidat komentář
Byla to dlouhá cesta, mnohaletá a často nelehká. Množství postav celé série by vydalo na jedno malé městečko. Udržet si přehled ve všech příběhových liniích, osudech národů i jednotlivců, bylo téměř nemožné. Vdechnout každé jednotlivé postavě unikátní a nezaměnitelný charakter nebylo prakticky proveditelné, ale kdyby se o to pan Erikson pokusil, asi bychom se potýkali ještě s větším počtem stran, takže možná že dobře.
Na rozdíl od jiných dlouhých sérií byl závěr této poměrně uspokojivý a je vidět, že celé by to mohlo pokračovat stále dál, stejně jako pokračuje život. Škoda, že už asi nikdy nenajdu sílu si to přečíst ještě jednou. :o)
Podle zdejších komentářů bude mé hodnocení v menšině, ale přesto - poslední dvě knihy jsou za mě obrovským zklamáním.
Do závěru tohoto veledíla jsem vkládal velká očekávání, která zůstala nenaplněna. Absolutně nechápu proč Erikson rozehrál tolik dějových linek a seznámil čtenáře s takovou plejádou postav, když pak není ochoten jejích příběhy dokončit či dovysvětlit, to v čem spousta čtenářů vidí genialitu, já vidím spíše zamotání sebe samého do spletitého příběhu.. O to víc se jeví jako plýtvání stránkami a časem čtenářů zaplácat 500 stran popisem cesty přes poušť (pokud čtení mělo být stejně úmorné jako vlastní pochod, tak se to autorovi zdárně podařilo), ani si nevzpomenu kolikrát za knihu jsem musel číst o tom, jak někdo chce raději umřít než dál pochodovat, než vidět umírat kamarády, než něco rozhodnout, než být svědkem událostí, filozofické úvahy už také nemají takovou sílu jako v předchozích dílech - ( již určité autorovo vyčerpání v rámci délky ságy?) ..
Spoiler: Nejvíce mi vadí, že v 10ti dílné sáze nejsou uzavřeny základní linie, nepoznáme podstatu některých hlavních postav - Krupe - kdo vůbec byl? Karsa a jeho tažení proti civilizaci - téměř celou knihu ignorován, ponechán někde v Darudžístánu; osud Stříbrné lišky - úplně z děje zmizela. Co se stalo s Malazkou říší? Spousta otazníku kolem Rychlýho Bena - 12 duší v jednom člověku - kdy, kde a proč se tak stalo (tahle postava má mimochodem vývoj jako postavy v japonských anime - od úvodního "normálního" levelu, nám roste do super-over-power osoby schopné ničit armády jedním kouzlem - aniž by bylo vysvětleno, kde se ten nárust moci bere. Kdo jsou Bezejmení (dohlížitelé nad celým světem), kdo je otec Světlo? Jak mohly fungovat chodby když Krul neměl již prakticky žádné uctívače? atd. je toho spousta... krkolomné vysvětlení charakterového twistu Chromého boha, kdy se z hlavního záporáka, stává soucitný dobrák, mi víc než autorův plán připadá jako změna konceptu děje během psaní knihy.. A silně mě iritoval celý děj kolem Tavore - mlčící, necharismatická velitelka, která nikomu nic neřekne, jen se pořád tváři osudově a umírají za ni a její věc tísíce a i sám autor v knize přiznává, že vlastně vojácí ani neví proč a já jako čtenář už vůbec ne (vysvětlení, že proto, že požádala je absurdní).. Abych jen nekritizoval bitvy jsou epické, výborně popsány - zde vždycky byla autorova síla, je zde i několik silných momentů, které v paměti zůstanou dlouho - smrt Bouřnáka a Geslera, boj o pobřeží..nicméně po přechozích dílech, jsem zkrátka čekal něco víc, knihu odkládám s pocitem neuspokojení..
Z celé série mi nejvíce vpálilo do paměti prvních 200 stránek ze 4. dílu (Dóm řetězů) - tak Eriksonovsky netypického lineárního vyprávění o přerodu Karsy Orlonga.. Série jako taková je skutečně pro fajnšmejkry, poměr vaty a děje je s každou knihou horší.. myslím, že nemusí být špatná strategie ukončit čtení série 5. dílem.
Závěrečný díl Malazské knihy padlých je opravdu epesní. Poté, co se prokoušete první třetinou knihy, která je jen (podle mě celkem zbytečnou) přípravou na finále, čeká vás už jen několik dalších nudných pasáží ohledně putování pouští, které je přesně tak únavné, jako byste tou pouští putovali sami. Když tyhle nudné pasáže překonáte, čeká vás už jen pořádná akce.
Kromě zbytečně dlouhé přípravy v první třetině se pak dá knize vytknout už jen prvoplánovost, protože hlavním hrdinům všechno perfektně vychází, jakoby v tom měl prsty nějaký mocný bůh v pozadí, který tahá za nitky a ovládá vše, od jednotlivých postav, přes rasy, národy a armády, až po bohy a jiné mocné bytosti.
Když se ale oprostíte od toho, že tak docela nesedí, aby všechno tak dokonale zapadlo dohromady, finální střety si opravdu užijete, protože se zde objeví opravdu všichni ti důležití.
Střetnou se tady tak všichni dřevní národy – Forkrul Assail proti Che Malle, Toblakai (Teblorům), Jaghutům a Imassům. Bohové proti bohům. Lidé proti jiným lidem. Tiste Andi proti Tiste Liosan. Draci proti jiným drakům. A to vše hlavně kvůli Chromému bohovi. Je jen otázkou, kdo na konci této války zůstane ještě stát na nohou. A která strana zvítězí.
Malazskou knihu padlých jsem si opravdu užil a nelituji, že jsem se do ní pustil. Znova číst ji ale už nehodlám, protože Erikson si ani v jedné knize této série neodpustil spoustu zbytečné vaty, která jen neúčelně nafukuje tloušťku jednotlivých knih. Jen to je důvodem, proč jsem téměř vždy dával knihám čtyři hvězdičky na místo pěti.
Tak po vyše roku a po desiatich siahodlhých knihách je koniec. Koniec série, ktorá mi otvorila oči a ukázala, čo všetko fantasy ako žáner vie byť. Nielen epické bitky, draky, hrdinovia a ich boj proti tyranii. Ukázala mi to, že keď je autor dostatočne brilantný, na žánri v podstate nezáleží, a univerzálne témy ako ľudskosť, nenávisť, láska, súcit a empatia sa dá nájsť všade. Preto je pre mňa fascinujúce, keď si uvedomím, ako sa moja perspektíva na túto sériu menila s každým dielom, a keď mi niekde v druhej polovici došlo, že hlavnou témou je súcit, a bol ňou od začiatku série.
Záverečný plán, ktorý predstaví Tavore pre svojich Lovcov kostí, tak vo svojej podstate obráti naruby všetko, ale zároveň je odôvodený, zaslúžený a absolútne pochopiteľný; ten jediný nevyhnuteľný, pokiaľ chcú Malažania zachrániť svoj svet. Stále sa ale napriek tomu neviem ubrániť akémusi rozčarovaniu, pretože síce je kniha napísaná bravúrne a tempo je (zvlášť po úmornom Prachu snov) svižné, väčšina postáv sa dočká uspokojivého konca a o epických momentov nie je núdza (Yedan a jeho obrana Charkanas, všetko s Assailmi, komplet celý záver, t.j. posledných 200 strán je jedna veľká mastenica), niečo mi tu chýba, nejaký moment, z ktorého by mi padla sánka - tak ako tomu bolo v trojke, šestke alebo osmičke - nejaké prekvapenie alebo zvrat, ktoré by prinieslo nový náboj do deja. Takto mám pocit, že karty sú od začiatku na stole, a len sa pomaly otáčajú, bez toho, aby sa počas vyše 1000 strán vyložili nové a zamiešali s príbehom. Je to pre mňa mierne sklamanie, lebo po toľkom foreshadowingu som čakal nejakú veľkú bodku na záver, ktorá by možno aj trochu viac osvetlila určité plot pointy, ktoré zostali nevysvetlené (a že je ich habadej).
Nezostáva mi tak nič iné, než s touto sériou pokračovať ďalej v sérii Malazskej ríše od Esslemonta a dúfať v ďalšie osvetlenie sveta, pretože je to svet neskonale bohatý a ja nie som pripravený so zavretím poslednej stránky Chromého boha zavrieť aj dvere celého Malazu.
Série knih Malazská kniha padlých je asi ne-li nejlepší, tak určitě jedna z nejlepších fantasy sérií, kterou jsem kdy četl. Svět, popisy bitev, postavy, to vše je velmi promyšlené a dokáže čtenáře zaujmout natolik, aby se od série nemohl odtrhnout. Jen je to velmi těžká četba a umím si představit, že to může některé čtenáře odradit, pokud však vydržíte, tak čtenáře čeká velká odměna.
P.S. Doporučuji si v průběhu čtení dělat poznámky
MKP jsem poprvé vzal do ruky na Vánoce 2016, tudíž jsem čtením strávil skoro čtyři a půl roku. Mám ten svět, rád. Tu magii, ten surový styl vyprávění. Kdyby zítra Erikson ohlásil pokračování, na nic bych se asi netěšil více. Na druhou stranu mince Oponn, jsem docela rád, že už to mám za sebou a můžu se posunout dál. Je to opravdu náročné čtení. Musím se přiznat, že jsem často při čtení chtěl za to jak to píše Stevena nenávidět, ale bohužel jsem to nedokázal. On kdyby se víc snažil prohloubit postavy a nemlžit snad v každé kapitole, byla by to fakt vyjimečná sága. Vlastně to píše tak složitě, že je to ke škodě jemu samotnému.
K samotné knize nemám nějak ostré výhrady. Možná jsem jen čekal trochu větší tah na branku. Samotné sbíhání a vyvrcholení děje, je z pohledu na samostatné postavy zakončeno skvěle. Některé armády (nebo spíš rasy), podle mě však skončili docela uboze, zvlášť ta obří deus ex machina v samotném závěru mě docela mrzí. Čekal jsem, že to Erikson zakončí tak jako vždy - po svém, takže tak nečekaně až ti to vyrazí dech. To se, ale nestalo.
Nejlepší postava série je bezesporu Rychlej Ben a nejlepší bůh Kotilion. Je to vtipný, jelikož Ben se chová nejmíň jako normální člověk a Kotilion zase nejmíň jako bůh. Jo a nejlepší rasa je už od první knihy prostě Tlan Imass, ty žeru (může za to asi moje slabost pro nemrtvé)
Takže teď už o sobě asi můžu říct, že jsem hardcorový čtenář fantasy, když jsem přečetl, tuhle chlapáckou ságu. Pro ty co to nedokázali dočíst - chápu vás, ale můj respekt nemáte.
Tak jsem tuhle ságu dotáhnul do konce. Trvalo mi to 8 let a byla to teda dřina. První čtyři knihy byly špička, ty další...bylo to utrpení číst stovky a stovky stran filozofování o všem a všude, cesty odnikud nikam. Konce knih byly většinou dobrý, ale rozhodně nevyvážily tu předchozí vatu. Mraky vaty. Filozofování mi nevadí, naopak, když jsem četl sérii Nadace, tam mě to velmi bavilo a často to bylo úžasně napínavé. Tady vůbec. Jo některé myšlenky byly zyjímavý, a co je moc, to je moc. Mraky zbytečných postav, které rozmělňují děj a jejichž osud je mi úplně jedno. Icarium tam byl jen proto, aby se mohlo kolem něj filozofovat. Např. Karsa Orlong, ultimátní bojovník, putuje za císařem, který je neporazitelný.. a putuje a filozofuje a putuje a vy se těšíte na epický souboj a ono....nic. A toho je kniha plná. A záporáci Assailové? Kde se vzali tu se vzali. Namachrovaní s charismatem nula...Ale abych jen nenadával..autor umí napsat skvělé postavy. Kalam , Šumař, Apsalar, Rychlej, Karsa Orlong, Mistr Kápě, Stínupán, Kotilion, Flaška a další. Umí skvěle popsat bitvy, to byla radost číst. A má výborný jazyk, skvělé metafory. V tom vyčnívá nad jiné autory. A to byl důvod proč jsem to zvládnul dočíst do konce . Ač to bylo místy, hodně místy úmorné dějově, ten jazyk to podržel. No když už člověk přečte 7000 stran, tak se Vám s tím už nechce seknout. Tohle není u mě špička ani omylem, ale byla by a skvělá, kdyby to nebyla tak naředěná kaše místy bez chuti. Jsem šťastný, že to mám za sebou.
Nikdy jsem nevěřil, že to opravdu dočtu celý a nemyslím tuhle knihu, ale celou serii. Tahle kniha je skvělá, v podstatě od páteho dílu mi to nějak začalo dávat smysl a člověk už tolik netápal. Epické rozzuzlení skoro všech dějových linek. Některé zvraty byly nečekané, některé smrti byly očekávané a některé tedy ne. Za mě celý komplet je nepředstvitelná věc, kterou jsem četl 4 roky...do toho sem si musel, ale pomoci zrhuba 80 knihami abych se z toho nezbláznil. Erikson je, podle mě, jeden z nejpropracovanějších autorů s kterými jsem se setkal...klobouk dolů mistře.
Súhlasím s názorom tuommo. Niektoré veci som nepochopil, veľa postáv a motívov vyšumelo do prázdna, teda aspoň tak sa mi to javí. Autor si nemohol odpustit a do poslednej chvíle sa vyjadruje mlhovito... ..... Táto kniha je super epická, avšak pseudo-filozofických rečí a úvah o nesmrteľnosti chrústa by mohlo byť podstatne menej a aj tak by to bolo veľa, prekombinovaná, plná postáv a zbiehania aka deus ex machina a "scénaristických" barličiek ... podobne ako celá séria. Takže podobne ako aj celej sérii by som Chromému Bohu dal 4/5.
Nebudu zde hodnotit celou ságu, protože to postrádá smysl... Chromý bůh je grandiózním zakončením nejlepšího opusu všech dob, ALE... čekal jsem něco víc; pomineme-li závěrečnou bitvu, tak konec vyzněl silně vyčpěle a zamlženě; těch teatrálně tragických putování už bylo moc...
Takže ano, stále se bavíme o absolutní špičce, ale bylo toho tolik naznačeno a přitom ještě více nevyřešeno...
10*/10*
DĚKUJI MISTŘE!!!
(SPOILER)
A je to!
...Ok, trochu to rozvedu... poslední kousek téhle hardcore fantasy se četl téměř sám:-)... Opět jízda, plno akce a mnoho linek (včetně hlavních) se uzavírá... Autor do knihy narval i postavy z minulých knih a jejich linky se snažil také uzavřít a nebo je tam dal čistě z vyvolání čtenářovy nostalgie... také sbíhání na filnální bitky bylo dost nerovnoměrné SPOILER*** Tavořina armáda se táhne přes celou poušť jako šnek, ale Ganoes, tam vlítne, ani se moc nezapotí...scény konce mi připadaly jak ze SW IV a V.
Opět mi unikla spousta motivů, proč postavy konají tak, jak konají a to samé mám i s některými událostmi... Nerozsporuplnější dojem mám z Tavore, která sice byla tahounem vojska, ale Erikson kolem ní jen tápal, jakoby ji nedokázal uchopit.
...Sérii jsem začal číst v 07/2016 a ano, dost jsem ji prokládal jinými knihami. Erikson má zajímavě vymyšlený svět, kde zemřít, ještě neznamená zemřít:-), kde se magie prolíná s cestováním v chodbách, kde je postav jak na staromáku (a u mnoha je vám jedno, co se s nimi stane) a tolik dějových linek, že se vám z toho motá hlava. Je to náročné čtení, které nemusí každému sednout (hlavně to rozvláčné rozjímání a pseudofilozofování postav, které zabírá odhadem dobrých 20-30% obsahu knih a je víceméně k ničemu, děj neposouvá a nijak mě to k postavě nepřibližuje!), ale když to vydržíte, tak budete odměněni fajn příběhy.
Za mě top knihy 3, 4, 5, 6, 7, střed 1, 2, 10 a 8, 9 podprůměr.
Re-read v dohledné době nedám, ale asi by to nebylo špatné si to zopáknout.
Ták a je tu konec,který mě překvapil a zárověn chytil za srdičko,jak jsem už psal bylo náročné,ale stálo za to.Celá série se opravdu moc povedla a četla se sama a provázala mě při bezestných nocích.Bylo to velkolepé zakončení série
K tejto knihe ako aj k celej sérií som mal počas čítania veľa výhrad, ale musím povedať, že nakoniec som celkom spokojný. Samozrejme, prial by som si, aby niektoré (mnohé) postavy dostali viac priestoru a vadilo mi, že mnohé príbehy ako keby vyšumeli do prázdna a neboli dokončené, ale táto posledná kniha to aj tak celé pekne uzatvorila. Určite ju práve kvôli tomu považujem za jednu z tých lepších, ale tak ako aj mnohé pred ňou (možno aj všetky okrem deviateho dielu) skončila dojemne a obsahovala veľa putovania a veľkú bitku. Tej sa tu však zúčastnili skoro všetky prastaré kmene, takže vďaka tomu to bolo epickejšie. Obľúbených postáv som mal veľa, avšak úplne na vrchole je Karsa Orlong, ktorý by túto sériu utiahol aj sám ako hlavná postava. Len škoda, že sa po 8. knihe moc neobjavoval. Teraz si dam trochu prestávku od Malazského sveta a potom možno ešte pôjdem na knihy od Esslemonta, pretože ten svet je skvelý, pútavý a skvele funguje.
Naprosto neuvěřitelná série, píšu komentář za celou sérii, protože mám prostě pocit, že by se to tak mělo vnímat. Je to neskutečná jízda a obrovská porce čtení, četl jsem to rok a půl, takže relativně dlouho. Jedná se celkově o super promyšlenou ságu, nicméně některé linky bohužel poněkud vyplynuly do ztracena, což je škoda. Každopádně i přesto, že jsem četl spoustu ság, tahle je zdaleka největší a nejsložitější svou komplexností, postavami, světy... Prostě smekám před neskutečnou autorovou fantazií. Některé postavy mi rozhodně zůstanou v mysli nějakou dobu, nejvíc asi za mě nejoblíbenější dvojka Rychlej Ben a Kalam, pak samozřejmě Šumař s Křovákem, Karsa Orlong, Líto a obecně mariňáci. Samozřejmě i spousta dalších postav, které vypsat by bylo na dlouho... Pokud přemýšlíte zda ságu přečíst, dejte se do toho a nenechte se odradit občas méně akčními částmi o... řekněme stovkách stránek :D. Nakonec to vždycky stojí za to :).
a je to tu..KONEC...desátý díl je nepopsatelný..to bylo tak smutné, tak odvážné, dechberoucí, čestné a opravdu smutné...tolik jsem toho chtěla napsat, ale každé slovo se mi teď zdá nicotné a bezvýznamné..závěrečný díl je opravdovou třešínkou na dortu, skvostem mezi knihami..tak strhující, velkolepý, epický příběh!!!
Celá Malazská kniha je naprosto vyjímečným dílem!!! čtvrt roku jsem strávila prokousáváním se záludnostmi tohoto příběhu a teď, když končí, cítím podivnou prázdnotu. Ještě jsem nečetla nic tak složitého, vymakaného a naprosto mě autor šokoval, když všechno nakonec zapadlo do sebe a viděla jsem tu čistou genialitu. Tolik postav, světů, ras, propleteností a vazeb jsem ještě v žádné knize neviděla. Když se nad tím člověk zamyslí, zjistí, že žádná postava není černobílá, nelze říct kdo je klaďas a záporák, jelikož jsou postavy tak dokonale vykreslené, čtenář chápe jejich pohnutky a vidí jejich očima.. ovšem jsou postavy, jejichž jména mi chvíli ještě budou bloudit hlavou...
Miluju Geslera, Bouřňáka a Šumaře, jejichž osud mě stál mnoho slz..scénu s hořící Sinn a dvěma zničenými hrdiny nemohu dostat z hlavy, stejně tak slova, kterými to Kalyth popisovala Korlat..
Tavore, která dokázala nemožné a dokonce se dočkala i pochopení a krásného setkání..chvíle, kdy křičí na bojišti mnou hodně zamávala..a poslední proslov pro lovce kostí..
Icarium a jeho hledání vzpomínek..
Ublala Pung a jeho geniálně jednoduché myšlení..
Draconus a Anomander Dlouhý Vlas..
Tolar a jeho pohnutý osud..konec jeho příběhu mě zahřál na duši..
Corabb si mé srdce získal pod hořícím Y'Ghatanem..
Tehol a Bugg mě dokázali nejvíc rozesmát, jejich vybroušené dialogy jsou skvostem knihy..
Mistr Kápě ohromil a jeho suchý humor totálně zabíjel ( forkrul assail jsem nikdy nepřišel na chuť )..
Bryss, Karsa Orlong, Yan Tovis, Yedan Derryg, Lostara Yil, Rychlej Ben, Flaška, Zobák, Rudomask, Příval, Dujek Jednoruký, Itkovian, Caladan Chmur, Mappo Poříz, Konývka, Šurk Elalle, Trull Sengar, Toc Mladší, Abrastal...a tak strašně moc dalších postav by stálo za zmínění...
...no a na samém vrcholu po boku Gese a Bouřňáka stojí Coltain a Whiskeyjack..
na Malazskou knihu padlých a její hrdiny nezapomenu, jsem hrdá, že jsem je mohla poznat a strávit s nimi všechny ty chvíle...jen teď nemám chuť do dalšího čtení, protože jakou knihu teď můžu číst, když jsem právě zavřela Chromého boha?!
kéž by byl čas, přečíst si to v budoucnu ještě jednou...
Děkuji panu Eriksonovi, páč u tohoto nejde jinak, než čůrat kostky ledu a obdivovat mysl, která tento gigant stvořila...
Nedávno jsem znovu prečetl pár knih z této série a napíšu svůj dojem z celé série. Nejlepší je prvních 5 knih (jako nejlepší bych viděl Vzpomínky ledu), poslední 2 považuju naopak za velmi slabé. Ke konci ságy je děj neopodstatněně natahovaný, člověk čte stovky stránek popisů o tom, jak nějaká armáda pochoduje z bodu A do bodu B a stovky stránek se de facto nic neděje. Vyprávění skáče mezi desítkami různých postav, z nichž většinu zná člověk přílis krátce na to, aby o ně nějak stál (všichni ti Smíšci, Krátkonosové, Koryci, Polibti a Sladkyšpeci), navíc autor zabředává v neúnosné míře k pseudofilosofování. Pokud jde o samotný závěr: pochybuju že Erickson to měl takto plánované od počátku, spíš improvizoval. Spousta postav se zcela měnila v průběhu ságy, např. samotný chromý bůh z vychytralého arcizlouna v oběť, Tavore z bezcitné pobočnice Laseen na nové vtělení Krista. Celé dějové linie byly zapomenuty a vyšuměly do ztracena: co se stalo s Malazskou říší a Laseen a Mallikem Relem? Prvních pár dílů to vypadalo, že se série bude točit hlavně kolem trůnu malazské říše a nakonec autor v posledním dílu ságy vytáhne jakési pitomé Forkul Assail. Stejně tak neuspokojivě bylo vysvětleno, kdo nebo co je Ben, celá Icariova linie měla neuspokojivý konec, protože na počátku slibovala zápletku kolem časově aspektovaných azatských domů, jen aby tam nakonec azathy nehrály žádnou roli a vůbec nijak dál nebyly vysvětleny atd. Takže na rozdíl od většiny hodnotících tady nemám pocit, že Erickson měl celou knihu dokonale promyšlenou, spíš myslím že improvizoval jak se dalo, pořád vymýšlel nové postavy, nové kontinenty, nové dějové linky, až už to nakonec nebylo možné nějak se ctí ukončit, protože vepsal sám sebe do koutak. Takže v rámci možností ten konec nebyl špatný, ale nadšený z něj nejsem.
TOP fantasy sága, kterou jsem četl, zamiloval jsem si ohromné množství postav (jo je to pro náročné čtenáře, tak nebrečte, že je těch postav mnoho). Zamiloval jsem si svět, rasy i démony, všechno originální, stejně jako magie. I přes některé delší pasáže, které se asi spoustu lidem zdají být nudné se mi MKP převelice líbila! Protože i ty nudnější pasáže v sobě skrývají spousty utajených mouder a věcí z všedního života, nad kterými se člověk musí zamyslet, a proto nenechte svůj život spoutat řetězy, i když svoboda taky nemá svůj význam! Všichni musíme bojovat s našimi životy, jak nejlépe umíme a každý další voják se bude hodit!
V komentáři k prvnímu dílu jsem odmítal stížnosti některých komentátorů na složitost a nepřehlednost příběhu. Za tím si v zásadě stojím, pokud jde o Měsíční zahrady jako takové. Jenže co platí o jedné knize už nemusí platit o deseti. Pamatovat si všechna jména lidí, bohů, národů, zemí, míst, nosit v hlavě vztahy mezi nimi a co se mezi nimi v minulosti odehrálo – to všechno není těžké si zapamatovat, pokud jde o jednu knihu zvíci nějakých 560 stránek. Ale pokud autor předpokládá, že čtenář všechny tyhle věci udrží v hlavě přes cca 10 000 stran příběhu, v jehož každé části ta jména, názvy, události, vztahy přibývají (i když v každém dílu na začátku je uveden aspoň částečný přehled osob), tak na to by podle mě neměl ani Archie Goodwin, který o sobě tvrdí, že mezi ním a magnetofonem je rozdíl jen v tom, že magnetofonu nelze klást otázky.
Dohledávat to, co člověk zapomněl nebo si na to vzpomíná jen matně, když na vás vybafne postava nebo část příběhu, kterou jste potkali o dva-tři tisíce stran dříve (často jenom ve zmínce bez dalšího rozvádění, v jedné, dvou větách), je prakticky nemožné. Neříkám, že to není k přečtení. Přečetl jsem, ale tam, kde mě paměť zradila, jsem se rozhodl ty „díry“ ignorovat. Někdy se podařilo časem je vyplnit díky dalším připomínkám a novým událostem v příběhu, jindy moc ne, ale tak či onak, nakonec jsem celou tu záplavu spolykal.
Je to těžko přehledné, ale je to ke čtení; autor vyprávět umí, umí čtenáře překvapit, je to napínavé, postavy a dialogy jsou živé, „skutečné“. Ale trochu to připomíná Faulknerův první román z prostředí amerického jihu, Prapory v prachu, který mu dlouho nikdo nechtěl vydat, protože ve své dychtivosti povědět čtenářům o své zemi všechno, co měl na srdci, tam nacpal těch dějových linií nejmíň o jednu víc než bylo zdrávo.
Vzhledem k té – podle mého soudu zbytečné a přehnané - složitosti a „přeplácanosti“ dávám tedy za celou sérii Malazská kniha padlých jen čtyři hvězdy.
Štítky knihy
kanadská literatura dark fantasy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Měsíční zahrady |
| 2004 | Vzpomínky ledu |
| 2009 | Vichr smrti |
| 2012 | Chromý bůh |
| 2008 | Dům mrtvých |
Kniha Chromý bůh je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 435x |
| Čtenářské výzvě | 5x |
| Doporučených | 34x |
| Knihotéce | 292x |
| Chystám se číst | 177x |
| Chci si koupit | 58x |
| dalších seznamech | 2x |
A je po všem. Ne, že by nebylo co dodat, ovšem ta předlouhá a bolestná pouť vyvolává tolik dojetí a úcty, že se každé další slovo jeví zbytečné. Nemůžu uvěřit, že tohle někdo dokázal napsat, udržet pohromadě, vdechnout tomu život. Teď bude zatraceně těžké vracet se k něčemu menšímu, ale vím jedno. Pokud bych do vínku dostal dost dalších let, abych pozapomněl, rád se za dekádu či dvě k tomuto opusu vrátím a prožiju jej znovu. A kdyby ne... je mi ctí, že jsem mohl být svědkem.